GABRIEL CHEVALLIER

GABRIEL CHEVALLIER

ZVONOKOSY – BABYLÓN

V ruce držela zlatý kalich, plný ohavného a nečistého svého smilstva, a na čele měla napsáno tajemné jméno: „Veliký Babylón, matka smilstev a ohavností světa.“

Apokalypsa

Místo předmluvy

Knihu musíme otevřít a pečlivě zvážit, co v ní stojí.

Rabelais

Synu můj, všechno v nás je fysické. Každé vyměšování dělá tělu dobře a všechno, co mu uleví, uleví duši: jsme nástroje Prozřetelnosti.

Voltaire

Náš patriarcha, stařičký Aischylos, nás poučil, že tragédie je nádherná fraška…

Alfred de Vigny

Nepíšu pro svou malou sestřičku.

Jules Renard

Lidé zjišťují, že nic za nic nestojí, dávají za to vinu pokroku a říkají, že přítomnost není už taková, jako byla minulost. Nic o tom nevědí stejně jako já; ale protože lidská nespokojenost je věčná, můžeme z toho usoudit, že když byla minulost přítomností, hovořila stejnou řečí.

Courteline

Nové časy

Velkému povyku říkáte sláva.

P.-L. Courier

1/ Smrt, zázraky a zpěvy

Zemřel farář Calaba.

Ta truchlivá novina dolehla na užaslé Zvonokosy v roce 1933 a všechna srdce se sevřela. Uronili slzu i rouhači, když si vzpomněli, jak popíjeli a žertovali s tím nejdobráčtějším ze všech farářů, jakého kdy beaujolaiský kraj poznal. Tahle smrt mohla totiž ohrozit samotnou tvář Pánaboha.

Zvonokosům báječně vyhovoval venkovský, demokratický a socialistický Bůh, shovívavý k mazavkům a hospodským tlučhubům stejně jako k nedočkavým milencům, když se za nyvého jara měli náramně k dílu v listnatých zátiších Mechoviny. Bylo skoro pravidlem, že dívky a chlapci okoušeli manželských radovánek už předem. Tímhle zcela instinktivním počínáním se dávali na cestu eugeniky, založené na souhlase obou zúčastněných stran, a zavčas se zbavovali komplexů. Takové dítě lásky má v sobě přirozeně cosi veselého, vřelého a podnikavého, co bude vždycky chybět nešťastníkovi, zrozenému z nuceného, mrzoutského objetí. A tak ty lesní zásnuby pod patronátem slavíků a kosů připravovaly novou generaci bujarých, optimistických prvorozenců, počatých v záplavě světla, ve vůni květů, v hebkém laskání trav a za vášnivých vzdechů obapolného vzrušeni. Svátost manželská pak následovala spíš jako úřední zjištění a legitimování faktického a plně odsouhlaseného stavu věcí.

Dobrý zvonokoský Pánbůh, jehož apoštolem byl Calaba, nic proti tomu nenamítal, protože ve své moudrosti věděl, že čas žhavých lásek není časem trpělivosti ani chladného rozumování. V jiskřivém chvění zavřených víček a mdlobných závratích touhy, z níž se pacientka probírá celá roztřesená, začíná veškerý život. Čím těsněji je člověk spjat se zemí, čím blíž je říši živočichů, tím spíš se nechá beze všech skrupulí unést kouzlem prastarého úkonu početí.

Hlavní ostatně bylo, že Zvonokosy na tom svém větrném vršku, zkadeřeném smaragdy vinic, stály jako pevně stmelený blok dvou harmonicky vyvážených pohlaví a že výborná shoda a uspokojení těch pohlaví zajišťovaly rodinám trvání a majetku dědice. V zásadě ovšem ani taková harmonie nemohla zabránit tajným chtíčům či žalům a různým bláznivým představám: duch se musí nějak bavit. Ale kdo už byl jednou obdařen dobrou ženou nebo manželem, nebyl v nejmenším ochotný vzdát se svého podílu na kráse, získaného cestou svobodné volby.

Když se nálada přiostřila, když začala být jednotvárnost příliš tíživá, když bylo nesoulad či neochotu příliš cítit, samo sebou že se to občas nějak zařídilo. Jedna sousedská úsluha neznamenala žádnou katastrofu, hlavně když ponechala řád věcí, jak byl, totiž děti matce a hektary zeleně jejich majiteli. Pořád bylo lepší nějaké to kradmé zanášení, pokud se bralo filosoficky, nežli hádky, nešváry a dokonce nepřátelství, jaká se nutně rodí z tahanic o majetek. Pořád bylo lepší trochu se podělit o těla nežli rozvrátit pozemek. Těla se člověk brzy nabaží. Kdežto vášeň k zemi neopustí lidské srdce nikdy. Protože v zemi je cosi neměnného, věčného, a třeba vám toho patří jen kousíček, tepe v něm koloběh tvoření a máte ilusorní pocit, že jste pronikli v nekonečno života.

Ve Zvonokosech tedy byli paroháči jako všude jinde, ale v proporcích velice rozumných; s mlčenlivým souhlasem a jasnozřivou moudrostí přispívali k udržení pořádku. Každý uměl pochopit, že horká hlava se musí někde provětrat, aby ze samé milostné posedlosti neprovedla nějakou skopičinu. Lepší, když se uklidnila za cenu lehkých ústupků (jakmile měla nést výlohy sousedova žena nebo sousedčin muž, byl každý ohromně liberální), než aby uvalila na krajinu oheň a krev.

I nad všemi těmihle nezákonnými zmatky a zašmodrchanci zavíral dobrácký Calabův Pánbůh oči. Věděl dobře, že lidská vášeň nemá dlouhé trvání a že uhrančivé předměty jejího vzrušení dokáže po krátké době rozkvětu takových dvacet let důkladně poničit. Jak to říkal starý Oulehla, v pokročilém věku uznávaný filosof:

„Přece ten váš Pánbůh nezatratí duši pro dvě stehna. To by pak znamenalo, že jsou stehna důležitější než duše…“

Srovnání samozřejmě nesouměřitelné. Stehna, jak známo, tu jsou proto, aby probouzela vzrušení, a když své posláni naplní, čeká je opět samota a po ní věčný zmar. Zatím co duše žije dál, aby se účastnila nadpozemských hodů.

Ale farář Calaba byl mrtvý. A s ním i Pánbůh celkem žoviální, shovívavý, bodrý a laskavý, zkrátka Pánbůh venkovský, s jakým by si každý v ráji s chutí popil a zahrál v koule. Jistě by přísně mezi muži snesl i řečičky o ženských, provázené obvyklou dávkou lačnosti a chvástavosti. Když se něco vypilo, jsou takové výboje v uvozovkách často náhradou za skutečný hřích. Kdyby byla opravdu každá žena tak přístupná, jak se to povídá, bylo by na světě v jednom kuse veselo jako o pouti. Ale jak známo, celá řada žen je naopak na svou osobu stejně skoupá jako na svoje koruny. Tyhle dva druhy lakomství jdou obyčejně ruku v ruce.

Na zemi panuje tělo, tak jako později na nebi kraluje čirý duch. Těžko chtít na člověku, aby tady na zemi žil jenom duchem, když si tělo neústupně žádá své. Jsou to dva nepřátelské elementy, jeden čistě vzdušný a druhý z olova, a v nich je právě drama člověka. Duše jako nešťastný pták marně rozpíná křídla, aby se rozletěla k širým rozlohám; zákon přitažlivosti znova a znova strhuje těžkou hmotu zpátky na zem. Člověk musí tedy hledat střední cestu mezi nebem a zemí, mezi tělem a duchem, a v harmonické míře tohoto kompromisu spočívá umění žít. Jenže málokdo z nás je umělcem, ať už v jakékoli oblasti. Tohle právě chápal farář Calaba, protože na vlastní kůži častokrát poznal, jak takový rozlet ducha může skončit bídně na zemi.

Teď byl však mrtvý. Zvonokosy ztratily dobrotivého faráře, na kterého byli všichni dlouho zvyklí, a hrozilo nebezpečí, že i nebesa změní svůj režim.

Farář Calaba umřel v měsíci vinobraní, v plné slávě zlatého, skvostného, teplého září, kdy jeho drahé Zvonokosy byly prosáklé vůní sladkého vína. Umřel v době, kdy zrovna vrcholil velkolepý, pro víno obzvlášť příznivý rok; voňavý duch takového roku vyskočí později z lahví, aby potěšil lidská srdce, aby oslavil bohatství země a vzpomínku na šťastné dny a nádherná léta.

Určitě to byla zvláštní přízeň dobrotivé Prozřetelnosti, že starý kněz zemřel právě v tom roce. Protože ještě dlouho potom, když hovořili o té nejkrásnější sklizni, jaká se jim na vinicích urodila za posledních třicet let, mohli Zvonokosané říkat: „To je víno z Calabova roku.“ A protože se to víno časem stalo vzácným a stouplo v ceně, říkali nakonec: Calabovo víno. Krásná posmrtná odměna starému faráři, který za svého života věřil, že starost a péče o dobré víno patří k velkým lidským úkolům na této zemi. A že jeho farníci nemohou mít špatné ani provinilé svědomí, protože nehledě k námaze a potu, pěstovat dobré léčivé víno, přinášející útěchu i radost, je práce jistě bohulibá. Kde je poctivé víno, tam je určitě poctivé i vinařovo srdce. A vševědoucí Bůh jistě ví, jak dokonale poctivé je víno ze zvonokoských sklepů.

Ráno toho krásného zářijového dne, který měl být jeho posledním, se farář Calaba vydal na procházku po městečku, kam se nepřetržitě hrnuly koše, přetékající šťavnatými hrozny. O holi a s odřeným baretem na hlavě kráčel drobným krokem hlavní ulicí. Zdravil Zvonokosany a Zvonokosané zdravili jeho.

„Tak co, velebný pane, jak se vede?“

„Jak Pánbůh ráčí,“ odpovídal stařecky zesláblým hlasem. „A co vy, přátelé, vydařilo se vám?“

„Zaplať Pánbůh, velebný pane. Takový srpen jako letos, to dá vínu sílu.“

„Úroda požehnaná?“

„Tak jako jindy možná ne. Ale zase ta kvalita, velebný pane! A na to my si potrpíme, ne? Však přijdte na košt, velebný pane.“

„Moc rád, přátelé, moc rád. Ale žaludek se mi scvrká. Už do něj víno neklouže jako dřív.“

„Letos tam pojede, jako když je namaže, uvidíte!“

„A sílu už taky nemám žádnou…“

„Ale jděte, důstojný pane. Vy máte kořínek pevnější než svatý Roch u nás v kostele. A bez urážky, mladé víno je pro zdraví lepší než svěcená voda.“

„Křesťan potřebuje obojí! A se svěcenou vodou skončíte všichni, milí zlatí.“

„To už asi ano. Ale víno proto křtít nebudeme!“

A Zvonokosané se smějí. A směje se starý Calaba. Škádlením vykupují své přátelství a důvěru. Co se znají, vládne mezi nimi vzájemná snášenlivost, ovoce úcty a dlouhého obcování.

Starý kněz si říkal, že i takový rošťák, co moc v Boha nevěří, ale není přitom zlý, může svým způsobem kráčet po cestách božích. Církevní veličiny vydaly zákony, aby mělo náboženství na zemi nějaký řád, tak jako vlády vydávají zákony, aby se trochu udržel jakýs takýs pořádek a spravedlnost. Ale cokoli je svěřeno do rukou člověka, to vždycky někde vázne a trochu kulhá, i kdyby to byla moc seslaná od Boha. Tak jako se pozemskému zákonu daří v rukou dobrotivých vykonavatelů, tak i zákon boží, útočiště lidské bídy a trápení, musí čerpat svou sílu a moc z trpělivosti, milosrdenství a něžné laskavosti. Církevní obřady jsou záležitost vnější a některé prosté duše je patrně potřebují. Kdo se však moc okatě drží obřadů a mává jimi, aby se mohl tvářit jako přísný soudce, ten není vždycky z těch nejlepších. Farář Calaba věděl ze zpovědnice, že tvrdá srdce a závistivé duše se
najdou i v církvi, i tam že existují nenávistné harpyje a pokrytci, kteří ve stínu božím kují své špinavé plány.

Proto starý Calaba sloužil sice oficiálnímu náboženství jak nejlíp uměl, ale nebyl dalek přesvědčení, že vedle něho kvete potají v některých něžných duších ještě náboženství jiné, čistě soukromé, a vyzařuje z nich světýlkem čistoty a lásky.

Podobné teorie se příliš nehodily pro uši Jeho Milosti pana arcibiskupa: mohl by v tom vidět zárodek kacířství a celkem neměl vůbec rád, aby venkovský farář příliš samostatně myslel. V církvi musí vládnout pevná hierarchie, a jak začne podřízený jevit moc svaté sklony, už je podezřelý. Kdyby chtěli opati žít přesně podle Ježíše Krista, nepolekal by se biskup míň než generál, kdyby si jeho desátníci vzali příklad rovnou z Napoleona. Ctižádost, zásluhy a nadání se mají držet na uzdě, aby se necpaly tam, kde už si své postavení vydobyli jiní.

Aby chtěl něco reformovat nebo renovovat nebo aby si troufal na koncily a církevní výzbroj, k tomu byl farář Calaba příliš pokorný. Myšlenky, které ho napadaly ke konci jeho správy, byly spíš jakýmsi rozjímáním o postavením člověka na zemi. Systematických závěrů se chránil, protože systém považoval za jednu z nejzhoubnějších věcí na světě. Přesto věřil, že i nepříliš ctnostný Zvonokosan může umřít krásnou smrtí, a Pánbůh mu jistě takové myšlenky nemohl mít za zlé. Není snad boží milosrdenství nekonečné?

Kdo může vědět, koho si Všemohoucí vyvolí, aby zasedl po jeho pravici? Kdo je tak pyšný, aby chtěl svým lidským rozumem předpovídat, jaký konec přisoudí boží spravedlnost jednomu každému z nás? Často přece viditelný čin neodhaluje nic z hluboké hodnoty života. Starý kněz tedy zahrnoval do svého přátelství všechny Zvonokosany, muže i ženy bez výjimky. Zvonokosané mu to opláceli láskou a zdržovali se před ním všech názorových konfliktů.

Asi před třemi lety na příklad odhlasovala tak zvaně „levicová“ obecní rada bez váhání úvěr na úhradu farských výdajů. Senátor Pěšinka, mluvčí volnomyšlenkářů a pravděpodobně svobodný zednář, ani jeden rok nezapomněl poslat na faru soudek svého nejlepšího vína a pár litrů domácího koňaku. A Dorota Mrňouchová, královna místních matron, bujaře hlaholila u splávku, až to pod jeho lehkou stříškou dunělo:

„Ten náš velebníček je hotový světec. Mouše by ten jeho pánbíček neublížil. Ze Zvonokos do pekla nikdo nepřijde, to vám povídám.“

Pradleny přikyvovaly a po proudu od nich ujížděly ohromné bubliny z vymáchaného prádla.

Farář Calaba došel na náměstí; často si tu čítal breviář a v neděli mezi nešporami a požehnáním sem chodíval hrát v koule; právě proto měli Zvonokosané tohohle skromného zástupce božího rádi, měl totiž dobrou mušku a nikdy žádnou čtveřici nezkazil.

Na náměstí pod zelenou klenbou kaštanů a veliké lípy uprostřed byl svěží stín. Ptáci ve větvích zpívali, jako když se o přestávce rozkřičí uličníci na školním dvoře. Z okraje terasy, kde se posadil, pozoroval farář mezi viničnými kopci rovinu kolem Savony, připomínající velikánské, jiskřivé jezero. Tu a tam, jako maličká plachta na moři, se na té nesmírné jiskřivé ploše kmitla křehká a zářivá skvrna zvoničky. V pozadí, kde už byl vzduch jen jako jemný, nehmatatelný prach, se vlnilo krajkoví hor: Alpy. Vzduch se ve svěžích poryvech větru lehce chvěl a hlásal krásný, pro vinobraní jak náleží teplý den.

Celý ten kousek nesmírného světa jako by byl protkán modří všech květů: chrpy, pomněnky, hortensie, a od nich jako světlé skvrny kakostu se odrážely střechy statků a samot. Rady topolů, vsazených jak drahokamy do sametové zeleně rovin, stály v tom vlnění mlžnatých obzorů jako malé kmitající se bariéry. Savonu bylo sotva rozeznat, jen tu a tam, na dvou třech místech, kde se zaleskl paprsek její měkké linky a kde ji překračoval most. Ale most vypadal tak maličký, jako kdyby stál na pilířích ze sirek. Z toho obrazu života a krásy stoupaly vlny, prochvívající lidské srdce pocitem sladkosti a míru, jaký dovede v člověku probudit jedině příroda.

Tady na tom malém kousku světa, který měl své chvíle pohádkového kouzla a velikosti, se farář Calaba, kněz, snažil po dlouhá léta, jak nejlíp dovedl, naplnit úkol především lidský: být svým spoluobčanům opravdu bratrem. Křtil, ženil, zpovídal, pohřbíval, ale soudit o budoucnosti tvorů ať už na zemi nebo na nebi si nikdy nedovolil. Kdyby měl svrchovanou moc jako jeho pán, spustil by z nebe ohromný Jakubův žebřík a svolal všechno lidstvo, živé i mrtvé, čisté i nečisté: Přistupte, pojďte, všechno to změníme. V záři mé moci a v slávě mé věčnosti budete všichni šťastni. Ale to byla patrně myšlenka lidská, protože Bůh ji neměl, a starý kněz se nechtěl míchat do božských věcí víc, než mu to dovolovalo jeho postavení vesnického faráře.

Ale přesto si myslel, že je člověk spíš hloupý než zlý, prvotním hříchem že byla právě ona hloupost, a odtud že pochází všechno zlo, nenávist i nepořádek, protože člověk sleduje své zájmy tak stupidním způsobem, že si jedině škodí. I tahle zrůdná, nezvládnutelná hloupost je tajemství, veliké, základní tajemství té naší pozemské motanice. Teprve až budeme na hřbitově, teprve potom snad uvidíme do toho zmatku trochu jasněji.

„Dobrý den, pane Calabo. Zdravíčko slouží?“

„Jak může sloužit starci, který už je na zemi jen jednou nohou. A co vám, pane Kulíšku?“

„Jak může sloužit starému učiteli, který už neučí. Děti na mě volaly: Aeternum vale, Kulíšku. Dostaly jiného učitele.“

Oba dva, starý učitel i starý zvonokoský farář, teď stáli na překrásném sklonku léta, jeden na odpočinku a druhý nad hrobem, a oba měli za sebou dlouhá léta věrné, oddané služby. Po pětačtyřiceti letech zapáleného učitelování zůstal Kulíšek prkenný a suchý jako pravítko, kterým klepával na svůj kantorský stolek, a strohý jako zákony, kterými se řídil jeho život bojovníka. Vždycky hlásal osvobození člověka člověkem, neboť prameny vyššího důstojenství musí člověk nacházet jedině sám v sobě. Beze všech nároků a s bezmeznou pečlivostí vedl městské písemnosti, on jediný se dokázal prokousat háčky a kličkami francouzského úředního šimla. Lidé za ním chodili, aby jim sumíroval žádosti a stížnosti.

Dneska oba žasli nad tím, jak divoce je kdysi postavily okolnosti proti sobě. Cas bojů byl ten tam. Dnes tu stáli jenom dva zestárlí muži, kteří se naučili jeden druhého si vážit.

„Tak vy tedy Zvonokosy nikdy neopustíte, pane Kulíšku?“ řekl farář Calaba.

„Kam bych šel, pane Calabo? Jsem jako kůl v plotě a všichni Zvonokosané pod padesát let se u mě naučili číst. Má rodina je tady. Ledaže podle vás,“ dodal ironicky, „by naše pravá rodina nebyla z tohoto světa, jak pravil občan Ježíš.“

Kulíšek vždycky musel dokazovat, že jeho přátelství ke knězi nezná ústupků. Farář Calaba učitelův vrtoch znal. Odpověděl klidně:

„Má rodina je všude, kde jsou moji bližní a bratři. Ale má nejmilejší rodina je tady, v našich drahých Zvonokosech. Tak se vidím, můj Bože, jak jsem sem přišel jako mladý kněz…“

„A já jako mladý učitel,“ řekl Kulíšek. „Přišel jsem do Zvonokos čtyři roky po vás, pane Calabo.“

„To by tak mohlo být, pane Kulíšku. Za mého příchodu byla paní baronka ještě veliká dáma. Opravdu nádherná.“

„Měli jsme konservativního poslance.“

„Můj ubohý kostel zoufale potřeboval opravit.“

„Třída byla nezdravá. Inspektor se v kraji jakživ neukázal.“

„Na arcibiskupství měly Zvonokosy špatné jméno.“

„V okrese byla spousta analfabetů.“

„A udělali jsme, co jsme mohli, pane učiteli. Pánbůh nám to přičte k dobru.“

„Mluvte za sebe, pane Calabo. Já čekám odměnu jen od lidí.“

„Já vím, pane Kulíšku. To dokazuje, že máte víc odvahy než já.“

„Já věřím v člověka a mým zákonem jsou povinnosti laika.“

„Pánbůh i tak zváží vaše dobré úmysly a přičte vám k dobru, co jste vykonal.“

„Vy přece věříte, že do ráje se dostanou jen církevní křesťané?“

„Víte, pane Kulíšku, mezi námi si myslím, že Pánbůh je velkorysý a miluje především hodné lidi. Bohoslužba je dobrá věc, ale není to všechno.“

„Tohle hlásáte i z kazatelny, pane Calabo?“

„Na kazatelně,“ řekl mírně farář Calaba, „tam se musím držet dogmatu, pane Kulíšku. Tak jako vy jste se musel držet učebnic schválených školní radou. Věřím, že je Bůh šlechetný. Některým horlivým a rigorosním farníkům by se to ale nemuselo líbit. Však víte, takový bojovník je často papežštější než papež.“

Inocenc Kulíšek si zamyšleně popotahoval zplihlý šedý knír a ukazováčkem si mechanicky mnul chrupavku svého mohutného a lehce ke straně stočeného nosu. Kdysi na něm nosíval skřipec a za skly poulil své zasněné oči.

„Pane Calabo,“ řekl slavnostně, „býval jsem proti vám jako proti knězi, protože církev podle mého přesvědčení je překážkou jistých ideálů. Ale nikdy jsem nebyl proti vám jako proti člověku.“

„Já, pane učiteli,“ řekl Calaba, „jsem vždycky cítil, že je ve vás apoštolský plamen. A každá upřímná víra zaslouží, aby byla pochválena.“

„Bojoval jsem proti tomu,“ řekl Kulíšek, „aby se dětem povinně vnucoval Bůh, a ke všemu Bůh s úzkým politickým pozadím. Bůh utlačovatel a vítaný pomocník granátů a hanebných výsad.“

„Bůh se dá servírovat v různých omáčkách a nikdo se ho na jeho mínění neptá. Já jsem sloužil Bohu, jakého podle mě lidé potřebovali, Bohu, který nevyhledává hádky. Bohu, který nenávidí útlak a miluje především upřímné srdce.“

„Jaký kněz, takový Bůh, pane Calabo! A kdybyste byl na světě jen vy…“

„Jaký učitel, taková škola, pane Kulíšku. Kdyby byli všichni učitelé jako vy…“

„Víte, pane Calabo, pokud je náboženství svobodomyslné a nikoho neutiskuje, nic proti němu nemám. Někteří lidé patrně náboženství k životu potřebují.“

„O tom jsem upřímně přesvědčen, pane Kulíšku. Jen málo bytostí si dovede samo uložit dostatečné zákony. I když připouštím, že takoví lidé jsou a často za své dobré chování tím spíš zasluhují chválu. Hrozí jim však jedno velké nebezpečí, a sice pýcha.“

„A mnohým z vašich farníků hrozí zas jiná ošklivá věc, a sice pokrytectví. Hlásí se k spravedlivým a nic je to nestojí. Dělají vašemu Pánubohu hanbu a zostouzejí ho.“

„Bohužel,“ povzdychl farář Calaba, „musím své farníky brát, jak jsou. Vy jste se svými bojovníky vždycky spokojený?“

„Jistá věc je,“ řekl starý učitel, „že slova svoboda a bratrství chápou někdy způsobem nanejvýš překvapujícím.“

„To máte jako s láskou k bližnímu u mých farníků. Leckdy jí toho moc a moc chybí.“

„Tohle jsme si měli, pane Calabo, říct před třiceti lety,“ prohlásil Kulíšek.

„To ano, pane Kulíšku, ale copak to bylo možné? Tehdy jsme byli ještě plní fanatismu. Každý jsme vedli své stádo a to by bylo volalo, že je to zrada. Kdo stojí v čele, ten není volný. Má své příkazy a vybírat si nemůže.“

„Já, pane Calabo,“ řekl Kulíšek hluboce vážně, „já jsem se svým svědomím nikdy nesmlouval.“

„Já vím, pane Kulíšku. Jenže svědomí nahlas nekřičí. Věřte mi, sám jsem nahlédl do svého hodně hluboko.“

„Vaší oporou byla církev, pane Calabo,“ řekl ještě Kulíšek. „Já jako laik jsem se oč opřít neměl. Obejít se bez náboženství, a přesto dál věřit v povinnost k bližnímu, to je také náboženství, a náročné.“

„To rád přiznám,“ řekl dobrák Calaba, „já bych se toho bál. Vědomí boží existence mi hodně pomáhalo. Říkám si, pane Kulíšku, jestli ten pravý věřící nejste vy.“

„A vy, pane Calabo, ten pravý liberál.“

„To není má zásluha: jsem shovívavý od přírody, nemám, jak se říká, dost bojovnosti. Věřící mi často mou slabost vyčítali. Přesto bych byl nikdy nechtěl dělat nic jiného, ani to dělat jinak. A vy?“

„Samozřejmě,“ řekl Kulíšek. „Kdybych měl začít znova, chtěl bych být zase učitelem. Formovat mladé duše…“

„Pečovat o duše prosté…“ zamumlal Calaba.

Učitel přizpůsoboval krok váhavé chůzi starého kněze a pomalu došli zpátky k farským dveřím, kde rozhovor končil. Měli se rozloučit. Kulíšek důstojným gestem sejmul panamák, zůstal stát s odkrytou hlavou a řekl:

„Ze svého přesvědčení slevit nemohu, pane Calabo, ale smekám před vámi a zdravím vaše šlechetné srdce.“

Farář Calaba sejmul baret.

„Já, pane Kulíšku, smekám před vaším rovným charakterem a obětavou prací pro lidstvo.“

„Půjdete na chvilku dál?“ zeptal se, když otvíral dveře svého domova.

„Až jindy,“ řekl Kulíšek. „Ale přijdu určitě brzo.“

Farář Calaba neměl chuť najídlo. Poobědval jenom malou omeletu s ovocným kompotem. Zapil to svým dietním nápojem ze skrovných domácích zásob, sklenkou jemně vonícího vína jednoho starého zvonokoského ročníku. Jen tohle víno ho ještě drželo při síle, jiné už jeho žaludek nesnesl.

Jídelna byla vlhká přízemní místnost a po jídle mu začalo být chladno. Zašel do zahrady, záda nastavil teplým paprskům a popošel několik kroků podél zdi. Slunce tak žhnulo, až ho zátylek pálil. Zastrčil si pod baret veliký kostkovaný kapesník a nechal ho v kosočtverci viset až na záda. Přepadla ho zvláštní strnulost, nebylo mu těžko ani nepříjemně, spíš se cítil všemu nesmírně vzdálený a jaksi trochu teskně, sladce bezmocný. V jednom koutě zahrady stál oranžový plátěný slunečník, zapuštěný v železném stolku, a v jeho stínu stálo veliké proutěné křeslo, vyložené polštáři. Zamířil k němu a znaveně se do něho svezl.

Služebná Babeta mu později donesla kávu a láhev staré kořalky, křesťanský dar, který pamatoval víc než pětadvacet let. Spolkl jí kapku na kostce cukru, aby (dle rady doktora Funebrala) podpořil tvorbu žaludečních šťáv. Přinesla mu také dýmku, pytlík na tabák a breviář.

„Tady seďte,“ řekla nevrle služebná, „a koukejte si v klidu trochu odpočinout. Dneska nikdo neumře. Kdopak by se staral o nemocné, když je vinobraní. To si lidi dají pokoj.“

„Dobrá, Babeto,“ řekl poslušně farář Calaba, který se kuchařky bál.

„Co je to za nesmysl, lítat v takovém věku pořád z místa na místo. Jako by vám biskup nemohl poslat na tu nejhorší práci nějakého mladého vikáře. Nemohl by, no?“

„O to bych si nikdy nedovolil žádat.“

„Nedovolil, vy svatá dobroto! Radši se necháte uhonit k smrti?“

„Umřu ve službách Pánaboha, milá Babeto.“

„Pořád s vaším Pánembohem. Hlupáka ze sebe kvůli němu přece dělat nemusíte. Až budete na hřbitově, to si Pánbůh pomůže a církev taky. A koho by sem dali za vás? Nemyslete si, že budu obskakovat nějakého macatého fráteříčka v rádiovce, co dělá s dětma tajtrlíky a píská přitom na píšťalku. Však já už taky nikam nemůžu. Jak to s námi dvěma vypadá, měli by nás poslat oba do důchodu, ne? Vidíte, jak ta vaše církev kouká na groš. Hůř než nevěřící, tam dostane starý sluha aspoň pensi.“

„Nás čeká odměna na nebesích.“

„I kdepak, jak jsem byla pitomá na zemi, tak mě vezmou u huby i na nebi, už to vidím. A s vámi to nebude jinak, chudáčku. Nemyslete si, že se posadíte do teplého. Na to jsou támhle v Lyonu jinší kabrňáci, ti vás před sebe nepustí.“

„Co na tom, Babeto. Nám stačí malé místečko.“

„To si nechte pro sebe. Já už mám takových místeček plné zuby. Věčně skákat kolem hrnců. Jako stará ušmudlaná Babeta. Leze mi to krkem. A celé Zvonokosy taky.“

„Ale jděte, Babeto,“ řekl farář, narážeje na služčími slabost, „copak tady nemají snad dobré víno?“

„Však nebýt toho,“ řekla Babeta, „dávno jsem přestoupila, to si pište. Na jinou víru.“

„Na jinou víru! Ale Babeto!“

„No co, však o pánbíčky není nouze. A z leckterého kouká aspoň víc než z toho vašeho. Nebe samé radovánky a samá muzika a hurisky, co tam předvádějí břišní tance.“

„Ale Babeto! Přece byste se nechtěla probudit na onom světě jako huriska a promarnit svou věčnost v neslušných tancích?“

„Pořád by to bylo veselejší než věčně umývat nádobí. Já bych taky dovedla házet nohama. Když jsem se už minula povoláním tady na zemi, vynahradím si to doufám na nebi.“

„Duch vzpoury,“ řekl smutně farář Calaba, „je duchem ďábla. Je mi z vás smutno, Babeto.“

„Ďábla nechte ďáblem, ten mi husí kůži nenažene. Jak ženská dovede tyhle alotrie s tělem, tak má všechno: toalety, krásné domy, automobily a hromadu času. Každý chlap je celý pryč a div si na ty posice nevykouká oči!“

„Posice! To je strašné, Babeto!“

„Hm,“ odsekla Babeta. „Jen seďte a nenechte vystydnout kafe. A pak si trošku zdřímněte. Zvonokosani teď mají plné korbele a žádného faráře nepotřebují. Já si teď zajdu na kapku sladkého k Jarmile. Kdybyste mě potřeboval, tak jenom zazvoňte.“

Farář Calaba zavřel oči. Byl najednou ospalý, po ničem netoužil, ani pohnout se mu nechtělo a myšlenky se mu rozběhly. Pod růžovou clonou víček cítil kolem sebe svou klidnou zahradu, obehnanou zdí; stála v ní veliká magnólie s nehybnými listy, jedle, habří, vavříny, skupiny keřů, hortensie a lilie, kterými zdobili mariánskou kapli. V chvějivém tichu rozpáleného vzduchu bzučel hmyz. Pták kdesi na větvi čtverácky zatrylkoval a odletěl. Vzduch voněl broskvemi a hruškami a z domu od pekaře sem zaléhala vůně pečiva a mazanců. Kolem dokola byl hluboký, důvěrný mír a zmalátnělý Calaba se cítil dobře. Právě po takovém odpočinku jeho opotřebované tělo toužilo. Skoro to staré, sluncem zahřáté tělo ani necítil, jeho duch se vznášel v modravé mlze, jakou vídával v jiskrných ránech svého mládí, v mlze, tichounce zaznívající vzdáleným zpěvem andělů, a andělé se usmívali z nebe na zemi, na starého venkovskho faráře, schouleného pod žlutým slunečníkem a pozvolna ztrácejícího vědomí o lidech kolem sebe.

Z uličky za zdí sem zalehl hovor. Někdo pronesl slovo Zvonokosy.

„Zvonokosy,“ zamumlal farář Calaba, „mé drahé Zvonokosy…“

Hlava mu spadla hluboko na prsa, z pootevřených úst vyklouzla dýmka a baret sjel na světlý písek zahrady. Kdesi dlouze, naříkavě zavyl pes. Zářivé odpoledne však pokračovalo dál, hodiny na kostele dál odbíjely čtvrt, půl a celou, vzduchem se dál nesl ruch života a vůně lisovaných hroznů.

„Jste tam, důstojný pane? Pospěšte honem domů. Udělalo se chladno, budete z toho nemocný. Jste tam, důstojný pane, jste tam?“

Slunce klesalo za hory, ozařovalo už jen vysoká úbočí a korouhvičku na kostelní zvonici, šero postupovalo, zalilo vinice, lány večerem ztmavly a všechna zelefi dostala ostřejší tón. Z údolí stoupala zářijová mlha. S kopce na kopec se ozývalo klekání a jednotlivé údery se rozstřikovaly jak bubliny. Nasládlá vůně lilií se čím dál pronikavěji snoubila s kořenitým pachem křovin a ztichlá farská zahrada působila v celém tom provoněném klidu jaksi podivně, trochu tísnivě.

„Jste tam, důstojný pane? Tak mi, hrome, odpovězte!“

Stará Babeta si přihnula sladkého důkladně, dokonce je pro změnu střídala s loňským ročníkem. Zvonokosané ji vždycky rádi pohostili. Bavilo je, když spustila o biskupovi a o tom, jak cestou příkladu zreformovat církev, aby se jí vrátila zase plná autorita. Když si dala Babeta do nosu, zacházela s dogmatem značně originálním způsobem. Tahle řečná vášeň pro spravedlnost se v ní probudila po přechodu, kdy se z ní současně taky stala zuřivá alkoholická. Tehdy začala taky rozumovat o své víře, a protože se jí naprosto nedostávalo teologické výzbroje, docházela k překvapujícím výsledkům.

Zrovna ten večer se vypotácela z hostince plná vervy. Nebylo žádné tajemství, že se starý farář té hudrmanice bojí. Zvonokosané se smáli:

„Ta zase dneska Calabu vypucuje!“

Nic takového se ale nestalo. Babeta našla svého pána ve stavu podivné ochablosti vzadu v zahradě před šálkem nevypité kávy. Ten šálek studené kávy, jeho klidná hladina s odrazem zapadajícího slunce, ji vyděsil víc než nehybné tělo starého kněze. Zároveň ji rozčililo, že tu Calaba sedí v nebezpečném podvečerním vlhku s holou hlavou, ačkoliv se vždycky tak bojí rýmy. Její duch byl však pořád ještě rozehřátý dobrým vínkem a bránil se pochopit nenapravitelné.

„Nejste vy blázen,“ řekla, „sedět venku v tuhle dobu! Nastydnete se. Slyšíte, důstojný pane?“

Starý kněz neodpovídal. Naprosté, neobyčejně prázdné ticho zahrady jí náhle vnuklo strašné tušení. Se zoufalou energií chytila Calabu za rameno a zatřásla jím. Zachvěl se, ale oči neotevřel. Tělo už nedávalo známky dechu, z hrdla už nevycházelo lehké chrčení stařeckého spánku. A ta lesklá hladina plného šálku před člověkem, který jakživ nenechal kávu vystydnout… Babeta dostala strach.

„Ježíšmarja,“ vykřikla, „nepovídejte mi, že jste umřel, důstojný pane!“

Ne, ani na tuhle otázku starý kněz neodpověděl.

„Neumřel jste, důstojný pane, neumřel, vidte že ne?“ opakovala Babeta mechanicky a její hlas jako umíráček narážel na zdi okolo zahrady, kde se už po na trávnících plazil stín.

Spatřila na zemi baret odřenou hedvábnou podšívkou vzhůru. Zvedla ho, mechanicky otřela střapec. Potom vyběhla z fary tak rychle, jak jen při svém revmatismu a vinném opojení mohla, vrhla se za kostelem do Mnišské uličky a vykřikla vzhůru do oken:

„Slečno Šarapatrčková! Slečno Rozálie!“

V prvním patře slepé uličky se otevřelo okno. Vyklonila se přísná a pochmurná postava. Ve světle se ukázala hranatá tvář, orámovaná rovnými, dozadu staženými vlasy. Suchý hlas utrousil:

„Co je?“

„Honem pojďte sem, slečno Sarapatrčková,“ řekla Babeta, mávajíc baretem. „Kvůli panu faráři, spí a je jako mrtvý.“

„Že mrtvý, povídáte?“

„Netroufám se podívat,“ řekla Babeta. „Ale vypadá to na to. Křičím na něho a nic nepovídá…“

Smrt má jednu dobrou stránku, říkal vždycky básník Věnceslav Lohengrin, nejhlubší myslitel kraje, smrt má jednu dobrou stránku, že totiž sjednotí obraz člověka. Je to takový okamžik zastavení a úžasu, kdy můžeme zalistovat obsahem jistého života. Celé dílo se vyloupne z kadlubu pomíjivosti a lidské křehkosti, až když je pozdě. Než upadne v zapomenutí, na pár krátkých okamžiků dá zazářit dobrému i zlému, odpuštění i lítosti. Pohled na smrt člověka varuje, radí mu, aby žil jinak, aby vymýtil ze srdce nenávist, žárlivost a lakomství, které mu nahlodávají život. Na tu radu však člověk zapomene, sotva se vrátí ke svým starostem.

Ve Zvonokosech věděli, že jejich dobrácký farář je duše shovívavá a mírná. To vědomí patřilo k dennímu životu. Postava starého kněze, jeho laskavost a snášenlivá víra patřily tak dokonale k životu i vzhledu městečka, že si nikdo nedovedl Zvonokosy bez starého Calaby představit.

A teď byl najednou pryč, odešel od šálku studené kávy, ve které se odráželo zapadající slunce. A s ním zmizelo pro Zvonokosy i celé jedno období, o kterém Zvonokosy budoucí, stržené vírem a zmatkem nové vlny pokroku, už nebudou mít ponětí.

Městečko vypravilo starému faráři velkolepý pohřeb. Posledních osmačtyřicet hodin své přítomnosti mezi lidmi strávil Severin Calaba ve svém milovaném kostele pod kůrem; rakev položili na krásný katafalk, okolo v modlitbách poklekaly zbožné ženy a vedle nich děti z Mariánské družiny jako girlanda mládí, krásně harmonující s květy na rakvi.

Svěžím, voňavým chládkem kostela se nesl šepot a mumlání modliteb. Dveře byly otevřené dokořán, vstříc velikým stříkáncům slunce, a zaléhal sem hluk povozů a drnčení vinných sudů. Po náměstí poskakovali ptáci a čilým šveholením vzdávali Pánubohu dík za darovanou potravu. Několik bláznivých hafanů s ušima píandajícíma jako ranečky hadrů se rozběhlo po silnici a překáželo svým očmucháváním ve sklizni. Když je zaháněli, vyvstával jim v očích směšný strach. Bůhví jak se tu objevila koza, strčila dovnitř hlavu a dlouze, naříkavě zamečela. Otevřeným kostelním oknem vlítla dovnitř vlaštovka, uhnízděná pod stříškou zvonice, dlouho poletovala po kostelních lodích a tloukla křídly do oprýskaných zlatých hvězd, zdobících klenbu. Z fary vyklouzla kočka a sametovým krokem se přišla uložit k nohám katafalku. Nikdo se neodvážil ji zahnat. Zvenčí bylo slyšet klidné hlasy:

„Sakramentsky pěkný rok letos. Ten dá vínu sílu. Standa Botička udělá třicet sudů jenom na Slunečné.“

V kádích kvasilo dobré zvonokoské víno a starý farář Calaba měl kolem sebe ještě jednou a naposledy venkovský život se vší prostotou boží přírody a bohulibou činností pracujících.

Při tom úmrtí se prý udály podivuhodné věci, které zanechaly hlubokou stopu v jistých duších, obzvlášť milujících zázraky a nadpřirozeno.

Jedna žena z dolního konce, jménem Aloisie Klepetková, se zapřísahala, že když v noci o samotě bděla u Calabových pozůstatků (její společnice byla v tu chvíli pryč), zaslechla někde od křtitelnice jakoby zvuky klarinetu, provázené šumotem křídel. Zároveň prý kostel naplnila libá vůně („jakživa jsem něco tak nádherného necítila, opravdu jak vůně rajských květinek“, to aspoň tvrdila). Od oltáře se nesla třpytivá svatozář. Apřesladký hlas jakoby odkudsi z výšin klenby pronesl tato prorocká slova:

„Tvá pokora, Calabo, dojala srdce boží a přijde den, kdy budeš prohlášen za svatého. Na tvoji památku dojde v krajině k velikým zázrakům a ke Zvonokosům se obrátí zraky celé Francie.“

Pak záře pohasla, vůně se vytratila, umlkl hlas i klarinet. Hlas věčnosti však zřejmě rozpoutal hněv pekelných sil. Ve vysokých stromech na náměstí děsivě zahoukal noční pták. Rudá oltářní lampička se zakymácela pod nárazem netopýřích křídel i olej se vylil. Břicho harmonia ponuře zasténalo. Zpovědnicí se rozlehl příšerný ječivý smích („doslova ďábelský, člověku zrovna tuhla v žilách krev“, řečeno slovy Aloisie Klepetkové). V trámoví zvonice to hrozivě zapraštělo a celý kostel se v nočních temnotách houpal jako loď na rozbouřeném moři. Aloisie Klepetková se celá vyděšená a svolávajíc všechny svaté vrhla k východu. Na štěstí tam narazila na Žofku Vrtílkovou a Stázu Hroudovou, které jí přicházely vystřídat. Líčila jim, co se stalo.

Brát překvapující svědectví Aloisie Klepetkové vážně, to jistě předpokládalo určitou dávku důvěřivosti, obzvlášť když ji samotnou leckde považovali za osobu poněkud padlou na hlavu. Žofka Vrtílková a Stáza Hroudová však byly zrovna ty pravé a nadchly se pro zázrak celou duší tím spíš, že se k tomu samy nachomýtly, když celé Zvonokosy spaly. Poslouchaly celé lačné a chtěly to slyšet znovu a znovu.

Kostelní svíce plápolaly krásně rovně a všechno bylo jako jindy. Olej pod oltářní lampičkou byl ale rozlitý. Stáza Hroudová měla dojem, že cítí jakousi lehounkou, ale nádhernou a docela neznámou vůni. Zofka Vrtílková čichala zase štiplavé stopy sirnatého dýmu. A zastávky křížové cesty stály u sloupů docela nakřivo: kostel se určitě hýbal. Zvonokosy přijaly novinu různě.

Několika starým pannám byla navrácena palma zbožnosti. V jejich čele kráčela Rozálie Šarapatrčková, která převzala i s bytem nástupnictví po své staré a pár let už zmizelé nepřítelkyni Eulalii Čubíkové. Její vestálky, chudé jak na krásu, tak na rodinné povinnosti, mohly Pánaboha i jeho representanta dosyta obskakovat. Tenhle pluk truchlivých spodniček a plochých živůtků však za to chtěl být rozhodčím ve všem, co se nějak týkalo církve. Nebeské záležitosti byly pod kontrolou vyzáblých pánbíčkářek, planoucím žárem svaté inkvisice. Noční zázrak mohl ohrozit jejich výsady a tak se postavily v jednom šiku proti němu. Rozálie Šarapatrčková vykřikovala jejich jménem:

„Nebe se zjevuje jenom pannám. Podívejte se na Johanku z Arku, na Bernadettu nebo svatou Terezu. Lojzina Klepetková má sedm harantů a je to pomatená lhářka.“

„Přece víme,“ poznamenala sladounce Pavlína Hedvábná, „že se vrhla Klepetkovi do postele v sedmnácti letech.“

„Pálila ji poctivost! To říká všechno!“

„Ani nečekala na kněze,“ držela se svého Pavlína… „Její druhé dítě vypadá jak blbec a třetí je albín. Trest boží!“

„Jenom mě udivuje,“ řekla Šarapatrčková, „že se důstojný pán propůjčí na smrtelném loži k takové komedii.“

„Důstojný pán měl tak slabou povahu!“ vzdychla Pavlína. „Na faře rozkazovala vždycky ta ochmelka Babeta.“

„Dneska v noci zůstaneme v kostele my dvě, milá Pavlíno. A dveře zamkneme. Víte přece, jak byl důstojný pán nesmělý. Jestli chce učinit nějaké sdělení, bude mu jistě líp mezi osobami, které požívaly všechnu jeho důvěru.“

Té noci došlo k dalšímu zázraku, jaksi opačnému. Asi ve tři ráno začaly svíce neslýchanou rychlostí ubývat, jejich plameny se prudce roztančily („jako dušičky v očistci“, jak bylo referováno). Potom prolétla temnotami holubice, zářící neposkvrněnou bělostí („panenská neposkvrněnost Panny Marie“). Od hlavní klenby zvolna klesala jasná svatozář a zůstala viset nad katafalkem („skoro jako ohnivé znamení nad hlavou apoštola“). Ozval se hlas, nehmotný sice, ale přece jasně hlas faráře Calaby („Dalo se to poznat, jak protahoval slova“), a ten hlas řekl:

„Slečno Rozálie Šarapatrčková, vyvolil jsem vás, abyste bděla nad milovanými Zvonokosy a přijala zjevení zázraků. Žehnám svým drahým farníkům. Mír s vámi.“

Svatozář se vznesla do vzduchu („jako by visela nad hlavou světce, který stoupá k nebi“), a jak mizela, stříbrem zdobený černý příkrov katafalku se lehce chvěl. Slečny šly potom do sakristie pro jiné svíce a vyčistily svícny, zanesené rozteklým voskem. Ráno se opravdu mohli všichni přesvědčit, že byly svíce vyměněny.

Tak zněl příběh druhé noci zázraků, jak ho z úst Rozálie Šarapatrčkové vyslechly zbožné ženy. Skoro stejně ho všude vyprávěla i Pavlína Hedvábná. Jenom s tím maličkým rozdílem, že prý zesnulý farář Calaba řekl:

„Slečno Pavlíno Hedvábná a slečno Rozálie Šarapatrčková, vyvolil jsem vás… atd.“

V tomhle se obě svědectví trošku rozcházela a jisté nevraživé povahy to dobře postřehly. Nejbojovnější zvonokoská matrona, Melánie Drndová, jako matka patnácti dětí příslušnice strany Aloisie Klepetkové a nepřítelkyně starých panen, které na světě k ničemu nejsou a ve svém sobectví se věčně jenom šmajchlují Pánubohu, místo aby vyplácely haranty a kuchtily dlabance manželům, prohlásila nepokrytě, že na druhý zázrak nevěří. Fakt je, že kdyby se v kostele událo něco nadpřirozeného, tak si svatý Roch přece nesedí na uších a jistě by se to na něm nějak poznalo.

Procesí vdaných žen se v tu ránu vydalo na náměstí prozkoumat situaci. Ale svatý Roch tu trčel dál se svým žulovým výrazem nehybného blaženství. Jeho tvář vůbec na nějaký zázrak nevypadala. A svatý Roch se přece něco naposlouchal Calabových kázání, takže by jeho řeč poznal určitě daleko líp než kdo jiný. Věděl přece, že leží Calaba v rakvi, a kdyby zaslechl jeho hlas z ničeho nic ve tři ráno, v době, kdy býval farář za svého života pohroužen v poctivý spánek, bylo by to pro něj pořádné překvapení. I kdyby stokrát byl otočený zády, natolik takový světec padlý na hlavu není, aby si neřekl, když takový zázrak zjistí: „Ale koukejme se, starý Calaba vstává z mrtvých!“ A zvědavost by mu nedala, aby tam jedním okem nemrkl, i kdyby se třeba musel trochu na sloupu otočit. Jenomže svatý Roch nemrkl a trčel tu dál ve své strnulé blaženosti poutníka.

„To si vymyslela Šarapatrčková,“ tvrdila Melánie Drndová, „dopadnete s ní jako s Cubicí, jednou jí stoupne žluč do hlavy. Nemají na krku fakany, to je ta chyba. I panenka Marie měla na starosti Ježíška. Musela ho pěkně dávat na hrníček, koupat ho a omývat mu jeho andělský zadeček a čuránka, protože Ježíšek byl přece taky chlapeček. Každý ví, že mu přistřihli střapeček jako všem Židům. A Panna Marie byla jistě taky žena. To je příroda, tak ji Pánbůh stvořil vlastníma rukama, protože chtěl, aby se lidi takhle rodili, a proto přicházejí děti na svět, však víte jak. Kdyby Drnda byl k ničemu, neměla bych patnáct capartů, všechny řádně pokřtěné a biřmované a poctivé Zvonokosany a Francouze. Co bych to neřekla, co jsem od Drndy vybrala v hotových, z toho jsem farnosti odevzdala patnáct duší. Může se tomu některá ta jalová zadnice rovnat? Taková modlilka má břicho leda na to, aby se šla vytentovat.
Ale my, pořádné ženské, máme v břiše život, a vydaly jsme plody života svého, jak se říká ve Zdrávasu.“

Matky rodin, pracovnice zasloužilé o budoucnost Zvonokos a živý ruch na nebi, dostaly po téhle řeči vervu. Svorně rozhodly, že se má věřit Aloisii Klepetkové, matce sedmi dětí, která ostatně ještě neřekla poslední slovo. Staré panny zase verbovaly stoupenkyně druhého zázraku mezi bezdětnými, které byly přesvědčené, že jako osoby neposkvrněné mužským dotekem mají monopol na styky s nebem.

To nepřátelství zaselo pro budoucnost nebezpečné zárodky nové náboženské války. Boj však byl prozatím odložen na později. Nemohli zvonokoského faráře pohřbívat uprostřed hádanic a nadávek.

Kdo byl povolanější, aby faráři Calabovi naposledy posloužil, než jeho přítel a zpovědník, páter Konitrud z Udolína?

Už byl taky starý, jeho játra už dávno nesnášela víno, místo kuchařky Josefky měl už jen ženu na denní práci a pomalu se vzdaloval zemi. Ale pohřeb Calabovi přesto nemohl odmítnout. Majitel garáží Bzikavka pro něho jel autem.

Páter Konitrud o zázracích slyšel. Ve své řeči se však o nich nezmínil. Tolik slávy mu připadalo trochu moc. Nechtělo se mu věřit, že by zrovna takový průměrný duch jako Calaba měl být prostřednictvím vůní, holubice a svatozáře označen za vyvolence nebes. Nějaký dekret svatosti, narychlo upečený z víry prostých venkovanů, to mu nešlo pod nos, protože byl přesvědčen, že sám udělal pro církev přinejmenším stejně tolik jako jeho kolega, a v horších podmínkách, protože údolínské víno je kyselé a brzo mu zničilo žaludek.

Konitrudovo rozloučení se lidem zdálo suché a trochu stručné. Nechybělo v něm obřadnosti, citátů ze svatých knih ani církevních díkuvzdání, ale bylo znát, že řečníkovo srdce zůstalo chladné. Nelze to zamlčet: Zvonokosané mluvili o zesnulém s tak vřelým zápalem, že to Konitruda trochu podráždilo.

Starý nemocný kněz, který s hořkostí popíjí na oprýskané faře minerálku, bude sotva s radostí v srdci přihlížet, jak je Severin Calaba pozdvihován mezi první nebeské veličiny. Nemohl to připustit z profesionálního hlediska: bylo to jako nepatřičný skok v kariéře. Takže ze všech nejvíc ohrozil památku zvonokoského faráře právě jeho přítel a bratr v Kristu. Možná že to lidsky vzato bylo normální. Možná že musel zesnulému ubrat na velikosti právě nějaký představitel duchovenstva. Naivní Zvonokosané jen vychvalovali jeho ctnosti a vystavovali ho tak zlým jazykům, závisti, nevraživosti a podráždění, jakými se platí každá velikost.

V den pohřbu stály na místě kromě invalidů a nemocných celé Zvonokosy. Jedna těhotná žena musela dokonce honem utíkat domů, protože ji ve chvíli rozhřešení chytly porodní bolesti. I nevěřící se ukázali v kostele a namočili prst do kropenky. Mezi ně patřil doktor Funebral. Třicet let předával své pacienty Calabovi. Uvažoval, jaký bude asi nástupce a dokáže-li stejně dobře osladit umírajícím hořkou pilulku.

Na hřbitově se Zvonokosané shromáždili kolem otevřeného hrobu po skupinách podle postavení, vážnosti, příbuzenství a vztahů sousedských, ženy na jedné straně, muži na druhé.

V první řadě stála baronka z Kratihájů, někdejší krásná Adelajda, která slavila v Paříži své největší světácké úspěchy v době korsetů, kankánu a koňských spřežení. Tehdy platila mezi slavnými a vyhledávanými ženami za tu nejohnivější amazonku Bouloňského lesíka. Jeden obrovitý ruský velkovévoda, který se uměl smát jako dítě a věčně byl trochu přiopilý vodkou, byl do jejího panovačného kouzla celý blázen a dvořil se jí stejně marnotratně jako výstředně. Někteří staří pařížští lvi salónů v ní poznávali nejeden rys Proustovy vévodkyně de Guermantes. Baronka však byla méně afektovaná a vřelejšího temperamentu. Na nikoho se nehodilo líp slovo „husarský“ než na ni, pokud se to slovo může použít pro ženu. Každý útok vedla zpříma a s casanovskou neohrožeností. Jeden italský monsignor prošel jejím náručím rovnou cestou z římské basiliky svatého Petra, aniž se stačil probrat
z překvapení, a pak musel strávit dva roky v klášteře na MonteCasino, aby se z jejího laskání vzpamatoval.

Rozdmýchávala v mužích žár a zanechávala jen popel. I když dnes působila už jenom jako nahluchlá, neforemná karikatura svých někdejších šťastných let, pořád byla na svůj věk ještě imposantní a patřila k originálním postavám kraje. Zvonokosané na svou zámeckou paní drželi, ještě pořád obdivovali její břitký humor, impertinentní způsoby a čilou podnikavost. Teď tu zrovna stála trochu pobouřená, že zesnulý umřel tak nezdvořile, bez rozloučení na zámku. Bylo to jako zrada věrného služebníka, který zapomněl na svou povinnost. Patnáct let byl zvonokoský farář u ní na zámku týdenním hostem. Hrávali spolu domino nebo vrchcáby a pak ji vyzpovídal. Zpověď byla spíš formalita než projev skutečné zbožnosti. Baronka při tom sedávala v rohové lenošce. (Před Bohem by byla na kolena klekla, i když nerada, ale pred Calabou, před tím křupaném, který v životě nepolíbil ruku nikomu jinému než biskupovi?) Dobr
ák farář, od přírody bojácně zdvořilý a plný shovívavosti k hříchům velké dámy, hrál při těch sedánkách roli více méně pasivní. Vypadalo to asi takhle:

„V čem jsem zhřešila?“ řekla baronka, potřásajíc rameny, „ani nevím, vážně… Možná že jsem nebyla dost shovívavá. Ale být shovívavá k hlupákům, to neuznávám.“

„Musíte se k nim sklonit, paní baronko.“

„Jakživa, Calabo! S tím na mě nechodte. Nemám nic proti lásce k bližnímu, ale stavět se proto do jedné roviny s hlupáky, to ne.“

„Není to jejich vina, paní baronko.“

„Moje teprve ne!“

„První budou posledními, paní baronko…“

„Tuhle pitomost mi neopakujte. Coby to bylo, prosím vás, za Pánaboha, aby chtěl mít kolem sebe samé chudinky? Doufám, že na nebi potkám slušné lidi… Že nejsem dost pokorná, povídáte? Víte, Calabo, když pomyslím, jaká jsem byla, a vidím, jak ty dnešní ženské mají z ostudy kabát, říkám si, že jsem bývala skromná ještě až moc. Až moc, Calabo, tak to je. Kdybych měla začít znova…“

„Nic jiného nevidíte, paní baronko?“ přerušil jí Calaba celý vyděšený.

„Ano, jednu věc. Ale to už nic neznamená. Ještě pořád se s gustem podívám na hezkého chlapce nebo na krásného muže. Prostě ze zvyku. To už je založení, žádné moje sebekrásnější ctnostné předsevzetí nevydrželo nikdy víc jak dva dny.“

„Ale paní baronko…“

„To je fakt, Calabo. Padla těch předsevzetí pěkná řádka, než mi bylo padesát. A řeknu vám, nebylo to nepříjemné. Co je na tom špatného, můj zlatý? Ctnost konečně mým povoláním nebyla!“

Pod křídlem barončiným stála její dcera, Eliška Hroncová z Košťálová, rozměklá, korpulentní osoba, připomínající svými tlustými bledými rty a vystouplým orlím nosem blbou princeznu, jak je maloval Goya. Od těch dob, co už barončiny bubínky nebyly s to mírnit hrozivé rozpětí jejího hlasu, hulákala na svou dceru často jako na lesy: „Ty jsi má největší životní hloupost, drahoušku.“ To ovšem Elišce kuráže ani čilosti nedodalo.

Byly tu ještě další pozoruhodné osoby: Anastazie Pěšinková, žena starosty-senátora, vysoká, kostnatá a netečná osoba, známá tím, že nade všechny pocty jsou jí peníze; paní Svihálková, žena nového notáře, který tu stál trochu jako přezíravý měšťanosta; strážmistrova žena paní Zejozobová, matrona zpitá hrdým vědomím, že stojí na straně zákona a denně obcuje s veřejnou mocí; slečna Holoubková z pošty; důstojná majitelka trafiky paní Cizrníková; Jarmila Macarátová, hostinská bujných a právem proslavených vnad, ještě pořád schopná probudit v mládencích žárem svých krásných hlubokých očí toužebné sny. Mezi ženami vinařů stály především ctihodné matky četného potomstva jako Melánie Drndová, Aloisie Klepetková, Líza Hrnďálová, Máňa Karafiátová, Anča Dlabalová atd. Uprostřed nich vzor věrné a usměvavé manželky, svěží a půvabná Růženka Botičková.

O kousek dál kolem Rozálie Sarapatrčkové a Pavlíny Hedvábné skupina starých panen a zakyslých vdov. Tyhle vyzábliny, tyhle sušinky střílely studenýma, pichlavýma očima nenápadně do všech stran a podrobovaly zvonokoské občany obou pohlaví přísné kritice, zaměřené především k tajným erotickým pudům, což bylo ze strany nezkušených, nikým nemilovaných sudiček obzvlášť pozoruhodné.

Uprostřed mezi vdanými ženami a starými pannami Mariánská družina, rozkošný zástup růžolících dívek, trochu hloupoučkých, pěkně však už zaoblených a plných příslibů. Z toho zástupu si jednou doufal vybrat každý mládenec. Ten plodnou matku rodiny, ten něžnou a obdivující milenku, jiný zas poslušnou, domácky vychovanou ženušku. Už teď se dalo v těch řadách dozrávajícího mládí rozeznat, která z nich je nepěknou tváří a nešťastnou povahou předurčena k samotě a hořkému uvadání; která má tu nejlepší naději stát se dobrou ženou vinaře; a kterou vbrzku stráví oheň zvědavosti, jak už teď napovídají záchvěvy ztepilé páteře a pyšné držení dobře živeného těla, spočívajícího na pevných kyčlích.

Jedna tu však zářila nade všemi a svým nenapodobitelným kouzlem všechno to úchvatné mládí Mariánské družiny předčila. Připomínala květy a plody, věncoví a hrozny vína. Ovšem, byla hezká, měla veliké fialkové oči, do zlatová zahrávající vlasy, půvabně vykroužená ústa a boticellovský ovál tváře, zakončený pravidelnou jemnou bradou. V její dojemné kráse však bylo ještě cosi navíc. Kdo ji viděl, hned měl dobrou náladu. Na koho pohlédla, ten cítil, že mu srdce v těle dosud bije. Jmenovala se Mařenka Pivoňková. Zvonokosané si při pohledu na ni říkali:

„Ta Mařenka Pivoňková je ale roztomilé děvče. Jakživ nikdo neviděl tak půvabné stvoření, jako je ta naše Mařenka Pivoňková.“

V její přítomnosti si každý ještě víc uvědomoval krásu toho sladkého zářijového dne, každý se hned víc zaradoval z čistého nebe. Žádný hejsek si ji nedovolil prohlížet vyzývavými a cynickými pohledy ani žádný muž pohledy příliš zkušenými a trapnými. Žádná matka si na ni netroufla žárlit, žádná stará panna ji pomlouvat. To bylo právě u Mařenky Pivoňkové to zázračné: ženy se jí pyšnily jako ozdobou svého pohlaví. Muži se na ni rádi usmívali, jen aby viděli její šťastnou tvář, ale na nic jiného se neodvážili pomyslet, aby nepošpinili to, co v ní bylo přirozené a důvěřivé. Toužili milovat ji pro ni samu, jen pro to, aby jimi neopovrhovala a zůstala dál jejich zvonokoským zázrakem, jejich sladkou malou Mařenkou Pivoňkovou.

Dlouho to byla holčička jako každá jiná, nikdo si jí nijak zvlášť nevšiml. Pak se jí blůzička napjala dvěma balónky něžných ňader. Pak si vyčesala vlasy, odhalila šíji a drobná růžová ouška. Její ženskost se začala rozvíjet jako nádherný májový květ. A jednoho dne, když si tak docela jiná a zářivá vyšla v paprscích jarního slunce, začalo se po Zvonokosech šeptat: „Viděli jste? Kdo to je?“ Nebylo to dávno. Teď už ji však každý znal, každý si okouzleně opakoval její jméno. Připomínalo vůni růží a konvalinek, šum větví a plující mračna, všechno to, co člověka dojímá a vybízí k snění. Muži to jméno nosili v koutku srdce – jindy plného drsných vášní a hrubých choutek – a vyzvánělo jim tam písničkou dětství: Mařenka Pivoňková, Mařenka Pivoňková, Mařenka Pivoňková…

I teď, jak se tlačili okolo hrobu, kam měly být spuštěny pozůstatky Severina Calaby, a naslouchali ohnivým proslovům, vyzdvihujícím zásluhy dobrého zvonokoského faráře, který teď bude na věky věků odpočívat mezi svými ovečkami, dívali se Zvonokosané mechanicky na malou Mařenku Pivoňkovou.

„Nejsem povolán,“ pravil senátor Pěšinka (Paříž mu prospěla a v politických kruzích se vyučil jemnostem řečnického umění), „abych vás, pane faráři, hodnotil podle církevních zákonů jako kněze – jsem ostatně přesvědčen, že jste byl knězem dobrým –, tolik vám však mohu říci, že jste byl dobrým občanem našeho kraje, bratrem nás všech a navýsost obětavým služebníkem svých bližních. Sloužil jste poníženým, a tím jste patřil politicky k levici stejně jako váš pán a vzor, Ježíš Kristus, kterého římská moc dala popravit jako buřiče. Člověka nedělají šaty, ale dobrota srdce. Vaše dobrota zářila mezi námi jako bytostná součást našeho kraje, jako součást nám z nejmilejších. Byla ozdobou naší malé vinařské domoviny. Ještě dlouho, pane faráři, budete cítit okolo sebe vřelou lásku svých milovaných Zvonokos; ať se vám na jejich půdě dobře spí. Dal jste se nám celý. Mezi námi také
zůstanete, Zvonokosy na vás budou vzpomínat a oplakávat vás. Mír s vámi na věky!“

Dav se zvolna rozcházel a zanechal faráře Calabu péči hrobníka jménem Honda Mrtvola. Byl to chlap ve Zvonokosech obávaný, jeho oblíbené rčení „šup do díry“ bylo totiž projevem záliby tak posedlé, že měl každý pořád dojem, jako by ho měl hrobník na mušce. Dala se od něho sice čekat péče conejlepší, neboť miloval své nebožtíky s vášní přímo sběratelskou, to však nikoho k rozhodnutí nepřimělo. Ženy tvrdily, že dovede uřknout, a zažehnávaly zlé kouzlo alkoholem. Doktor Funebral z něho měl příslovečný strach. Honda Mrtvola k němu vrhal uštěpačné pohledy, pod kterými ztrácela jeho věda všechnu důvěryhodnost. Vlastní smrt Funebralovi nevoněla, ačkoliv k smrti bližního se dovedl stavět tak filosoficky. Vyšel ze hřbitova hluboce znechucený, protože na něho hrobník mrkl a významně mu pokynul do otevřeného hrobu. Aby si spravil náladu, zašel k Macarátovi a dal si tam pár aperitivů. To mu život rozhod
ně neprodloužilo. Ale tak už to na světě chodí, člověk pořád jen uplácí smrt a ničí se tak sám. Uvažoval o tom a popíjel. Za chvíli mu alkohol dodal potřebnou dávku životního elánu a jeho myšlenky dostaly jiný směr. Nahlédl do zápisníku: čekali ho dva pacienti.

Podzim vypadal ten den jako laskavé léto, které ztratilo svůj nejprudší žár. Krajina zářila tlumeným jasem a tím dojímavější krásou. Víno kvasilo v kádích a zbývalo jediné, užít hezkého dne.

Hlavní částí beaujolaiského domu je rozlehlý a vysoce klenutý sklep, zabírající celé podzemí. Tam se oslavují všechny významné životní události, ať už jsou zdrojem radosti či smutku, neboť ušlechtilé víno radost podporuje a smutek mírní. Tam bývají hoštěni přátelé a návštěvy.

Večer a v noci po Calabově pohřbu bylo ve sklepech velice živo. Zvonokosané byli toho názoru, že nejlíp uctí památku starého faráře, když se napijí na jeho zdraví, na jeho zdraví na onom světě a samo sebou v ráji. O tom nikdo nepochyboval.

Nejrušněji bylo jako vždycky u Péti Bumbala, který vynikal pěkným, lahodným tenorem. Pěstoval současně víno a zpěv. Tak si to žádala jeho životní filosofie, šlo se k němu jako na koncert. Zvonokosané zpívali vždycky refrény, do kterých vkládali víc dobré vůle než hudebního nadání, a Péťa Bumbal zas úseky náročnější. Aby „srazili“ alkohol, zajídali ho uzeninami a kozím sýrem.

A k ránu, když se rozcházeli, zanotoval Péťa Bumbal proslulé dílo místního básníka Věnceslava Lohengrina, Zvonokoský Noe:

Na palubě archy Noe admirál, žirafě na krku sedě, v dálku hledě, vzkřikl: Vida, kat aby to spral, pod námi je, panebože, vody moře!

Když tu náhle snítkou v zobáku hlásí holubice konec lijáku. A v tu chvíli božský nápad nebe síly praotci, jenž arše velí, shůry sdělí.

Noe, ani chvilku bez kompasu,

řídí archu podle hlasů

k jedné hoře,

kolem níž se pění moře,

k vršku, který jméno nosí

Zvonokosy.

Od těch časů hrdý plavec ten

navždy pojal odpor k sardindkm i vodě

včetně lodě,

a jsa námořnictvím znechucen, jal se v onom kraji žiti, vinařiti.

Tak se stalo díky praotci Noemovi, že tu na kopci v kraji žírném založeny byly z boží rady naše beaujolaiské vinohrady nad Julčínem.

Je to stará historie, vznikla na to píseň tato:

Kamarádi, život zlý je pro chudáka i pro taškáře. Nic na světě neužije, kdo se vína, slyšte vinaře, nenapije, nenapije!

2/ Svět se mění

Krajiny usměvavého rána, zalévajícího korálové ostrůvky vísek, schoulených v ranním spánku, mořem světla, vlnami radosti. Vesničky, vyplouvající do zářivého dne jak vlajky růžového loďstva.

Krajiny trochu nahé, které se vzdaly ozdobné kštice bohatých lesů, aby vystavily slunci rovné řady svých vinic, jež se kadeří na úbočí a smáčejí vlnami temné zeleně jasné ostrůvky vinařských domků, čtverhranné, věže a břidlicové střechy zámečků, obehnaných stružkami příkopů a skrytých v hloubi zalesněných rovin.

Krajiny plné vzduchu, kde oči přeskočí z jednoho kopce na druhý a po trávě drobných údolíček sklouznou až k stráním nad širou úrodnou rovinou, kde mezi rákosím vysokých břehů, mezi oranisky a pastvinami, starými pobřežními cestami a boudami rybářů a prodavačů ryb se leskne široká, hluboká řeka.

Savona a její širé, úrodné nížiny, bohaté na zvěř, patří nedílně k beaujolaiskému kraji. Jiskřivá hladina řeky zrcadlí pod klenbou nebe přeludné obrazy plujících mračen a větru. Pohled strhuje myšlenky k snění, na pláních se vemlouvavě pestří lány pšenice, ovesná a kukuřičná pole, háje a lesíky, roztroušené statky, kov rybníků a venkovská městečka.

Zvonokosy, uhnízděné na svém vršku, prožívaly dny a roční doby ve šťastné isolaci podhorského městečka, kde se tak pěkně daří vínu. Léta tu ještě počítali podle úrody, požehnaný rok se měřil množstvím slámy, zrna, barvou sklizeného vína. Víno tu bylo středem života, dárcem víry a společným vznešeným úkolem. Bylo otázkou cti mít sklizeň dokonalou a bohatou. Pěkně vyrovnané soudky pak odpočívaly v šeru a stejnoměrné teplotě sklepa, kam se chodilo s koštéřem zkoumat, jak dvanáctistupňový a třináctistupňový mok stárne a prospívá. Zvonokosy nevěděly nic o světě, neznaly jeho nástrahy, zmatky a zběsilosti; jejich úkolem bylo pečovat o sladký nápoj, který dodává lidem srdce a povznáší mysl.

Den zářil staletou pohodou a městečko se špičkou kulaté románské zvonice zářilo v bledězlatém ránu.

Bylo to však jen zdání. Za kulisou té pohody už postupoval příval, který měl rozvrátit starý svět, svět našich otců, tkanivo zděděné moudrosti a mravů, jemuž se říká tradice. Pradávná zkušenost narážela všude na neznámé věci a působila vedle nich směšně a ošuměle. Ty věci vnášely do života a sociálního dění tempo, které jí připadalo závratné a nesmyslné. Svět se měnil, byl plný ruchu a kvasu a s novodobými vymoženostmi vtrhl do Zvonokos, aby je vyrušil z venkovského klidu.

Důvtipné hlavy – v čele s Kulíškem a Funebralem – mínily, že městečko zachvátil vír velkého lidského dobrodružství, jež právě začalo na poli vědy a boje za lidská práva a spravedlnost, a hrdě směřuje k dobytí kosmických sil a tajů. Pyšné dvacáté století, dosud v opojení a žáru prvních objevů, jako by si kladlo otázku: Dokáže být člověk pánem svého osudu?

Starý idealistický materialista Kulíšek na to odpovídal resolutně: ano. Právě se uskutečňovaly jeho naděje. Funebral byl taky materialista, ale skeptik, a proto odpovídal jen krčením ramen.

„Člověk,“ vykládal, „je s celou svou inteligencí produktem vlastních tkání a žláz. Jak má být něčeho pánem, když se neumí postarat ani o svoje tělo?“ Věnceslav Lohengrin zas prohlašoval: „Lidstvo, které nepostaví do první řady hodnoty duchovní, je lidstvo nešťastné. Vůdčí silou světa má býti inspirace a poesie. Bez nich je svět ztracený.“

Senátor Pěšinka se nevyjadřoval. Byl to politik, zajímal ho dnešek a hlavně, jak se udržet u moci. O moc se hrálo v uzavřeném kroužku, plném intrik, vášní a nejistot; osud poddaných, zaujatých denními starostmi, byl tady cosi vzdáleného, druhořadého. Nezajímalo ho ani tak, bude-li člověk jednoho dne svrchovaným pánem, jako bude-li on sám jednoho dne ministrem – nebo, kdo ví, možná předsedou nějaké státně důležité instituce. Ve svých růžových snech před sebou viděl poslaneckou komoru, senát, dokonce presidentský palác. Říkal si, že ty myšlenky jsou šílené. Ale přece… Když je člověk šikovný a umí se držet zpátky, když je s každým kamarád, nikoho nezkompromituje ani nezradí a všude dovede svou diskrétností, neutralitou a bodrým humorem probudit důvěru, může si za vratkého režimu republiky dělat všelijaké naděje. V dobách vyostřených politických bojů a všeobecného zmatku se takoví lidé práv hodí, protože působí rozvážně. Jsou zárukou určitého oddechu. Pěšinková zásada byla, nikdy nejít na věc zpříma. Sliboval Zvonokosanům hory doly, ale v termínech pokud možno mlhavých. S tajuplným výrazem vševědoucího státníka říkával optimisticky:

„Je to dobré, kamarádi, jeto dobré! A bude to ještě lepší, spolehněte na mě…“

„Nezapomenete na nás?“

„Prosím vás! Já abych zapomněl na Zvonokosy…“

„Že se to víno teď tak špatně prodává.“

„Jen když máte sami co pít a nemusíte ho kupovat. Je vám tu snad zle?“

„To ne, to ne…“

„Nemáte ponětí, jak to vypadá jinde. Jaká je teprve bída v průmyslových kraj ích…“

„Propána, dokonce bída?“

„Hrůza to je!“

Z toho čerpali Zvonokosané jistotu, že ve srovnání s jinými jsou na tom ještě pořád líp.

Cestou k nádraží jde mladá žena se sladkým břemenem v náručí. To sladké břemeno je děťátko, zachvívá se jí na ňadrech a voní mléčnou, něžnou vůní kojence, tou vůní, která trochu připomíná teplý chléb a trochu štiplavý pach plínek. Maličký otvírá dokořán duhově modré oči, odráží se v nich nebe a zeleň okolo. Vykřikuje a kope, strká si ručky do úst a šmejdí lesklými, uslintanými prstíky po tváři nadšené matky. Pak se směje, samý dolíček a faldík, a ukazuje růžové dásně.

Je to krásné půlroční dítě, váží patnáct liber. Matka hladí jemné a zlaťounké hedvábí vyrážejících vlásků, tak jako ho jindy s věčně nenasycenou láskou hladívá po celém jeho nádherně hiaďounkém, teplém tělíčku. Je to její třetí dítě, teď však má ještě půvab malého nešikovného andílka. Jakmile děti naberou trochu sil, začnou žít vlastním životem a odcizují se. Tohle dítě, jež nese Růženka Botičková v náručí a cestou se na ně směje a hovoří, je dosud bezmocné a tedy celé její. Právě pro tu bezmocnost je tolik miluje, a když je tiskne k prsům, u vytržení se dívá, jak maličký lačně pije. Je to chlapec a brzy z něho bude statný muž, smělý a veselý jako jeho otec. Jednou budou pro něj možná ženy plakat, ale teď zatím patří jedné jediné a ta hledí, jak ho uchránit bolesti.

Růženka jde cestou, kudy šel kdysi vojín Botička z dovolené, aby navštívil svou nevěstu, svou pěknou nevěstu a drahé Zvonokosy. Uběhlo od těch dob už hezkých pár let, někteří staří členové rodiny mezitím zemřeli. Ale narodily se děti a vinice Na slunečné pěkně prospívá; pečuje o ni sám Standa, jeden z nejlepších vinařů v kraji.

Na to myslí Růženka, když mu jde se synem v náručí naproti; kdysi tu čekávala s rozechvělým srdcem, které se chvěje ještě i dnes. I tohle bělounké, sladké dítě, ten žvatlající a rozesmátý synek s očima plnýma nebe, ten cvrček, který voní po teplých koláčích a lechtá ji pacičkama, tenhle její malý počuraný chlapeček, její nejmladší, nejmilovanější, nejhýčkanější mazlíček, i to je Standa. Má po něm jméno a taky mu bude ze všech nejvíc podobný.

On je důvěrníkem Růženčina tajemství, velkého tajemství dávného Růženčina a Standova svazku; ještě i dnes ji to tajemství přimělo s těžkým dítětem v náručí vyběhnout na cestu, aby mohla o chvilku dřív s úsměvem uvítat postavu, jejíž veselý hlas už v duchu slyší.

A právě v tu chvíli se ten hlas ozve v zatáčce cesty, vroubené mladými duby a ořeším.

„Ty jsi tady, Růženko! A se Staníkem!“

Jako před lety k ní letí mohutý jasný smích a za ním jako před lety táž tvář a tytéž světlé, zářivé, milované, uličnické oči; od prvního dne, kdy ji pobláznily, z nich dovedla vyčíst, že bude až do stáří šťastná.

„Staník a Růženka, oba tu jsou!“

Standův smích ji zavalí jak vichřice, jak oslepující příval slunce za letního rána, když se v domě otevřou všechna okna dokořán, a srdce se jí dme, div se nerozskočí. Nic plátno, že mají už pár let za sebou. Standa se na ni umí tak podívat, že se jí v hlavě všecko zatočí a skoro by až plakala. Tohle je to Růženčino vzácné, neporušené štěstí.

„Fixumvérum, vida je, oba tu jsou!“

Standa k sobě přitiskne rozdychtěnou Růženku, svou milou statečnou ženu, pořád sladkou a hezkou, přestože se jí už blíží třicítka. Růženka mu podá dítě:

„Vezmeš ho na chvilku?“

Standa popadne syna, který je v záplavě světla celý růžový a zlatý, a houpe ho na rukách. Růženka zatím vyndala z košíku na lokti láhev, obalenou v mokré trávě.

„Myslela jsem, že budeš mít třeba žízeň…“

Standovi zaklokotá v hrdle chladivé čiré víno.

„Božínku,“ řekne, „to naše víno je lahoda! Sklouzne člověku do krku, ani neví, že něco pil.“

„No tak,“ řekne Růženka něžně, „teď je ti dobře? Jsi rád, Stando, že jsi doma?“

„To se ví,“ řekne Standa a rozhlédne se po stráních, „to se ví, že jsem rád. A co ty, Růženko? Taky jsi ráda, že mě zase vidíš?“

„Hlupáku!“ řekne Růženka, aby vyjádřila, jak je taková otázka zbytečná. „Viděl jsi asi lidí, co?“

„To jo,“ řekne Standa, který se právě vrací z vojenského cvičení. „To jsem teda viděl, v Lyonu. Lidí plné ulice.“

Oba vykročí ke Zvonokosům.

„Tam nemá nikdo jakživ čas, aby šel pomalu a taky se někdy podíval na nebe. Co ty lidi mají všecko v hlavě, to my si ani neumíme představit. To hned poznáš podle toho, jak se nesou.“

„A co jsi viděl ještě?“ zeptá se Růženka.

„Viděl jsem věcí… Tramvaje a pomníky, vysokánské domy a třídy, kavárny, vevnitř lidí jako much, v biografech parády jak v kostele a auťáky, že se tak neblejská nádobí v kuchyni…“

„A co,“ hlesne Růženka, ale ani po něm nemrkne, „viděl jsi taky ty městské ženské? Taky sis je prohlíd?“

„Pcha!“ řekne Standa.

Ještě není docela klidná.

„Nebyl jsi s nima, Stando?“

„Ty zmalované flundry?“ řekne Standa se smíchem. „Ty by mě pěkně okradly. To bych se napálil, Růženko! Každá je vychrtlá jako králík v zimě. Co s takovou nanicovatou ženskou, ze samé hubenosti to má souchotě. Když jim dá Pánbůh pěknou zadnici, tak se za to stydí a nevezmou prej do huby nic než octovou vodu. A polyká to opiáty a americké drogy…“

„Tak se ti teda nelíbily?“

„Nic jsem s nima neměl,“ potvrdí Standa. „Figuríny jak Pavlína Hedvábná, vpředu ani vzadu kde nic tu nic. Nafintit se, to neříkám, v tom jsou práskané až hanba. Ale naše zdravé jádro to nemá. Žádná není tak pěkně udělaná jako ty, Růženko, ty aspoň nemáš pod košilí vycpávky!“

Růženka mu pozná na hlase, že mluví pravdu. Pružnými bedry jí projede odshora až dolů záchvěv uspokojení. Standa ji přátelsky plácne po zadnici a jeho široká ruka se zastaví, aby potěžkala její poctivou váhu.

„Přišla jsi zkrátka, vid?“

„Však si to teď vynahradím. Vidíš, nemít s sebou malého…“

„Hnedle budeme doma…“

A Standa se rozřehtá svým mohutným burácivým smíchem, opojnějším než zvonokoské víno. Dojdou ke křižovatce v půli cesty mezi městečkem a zámkem Kratihájů. Tady kdysi čekal Standa na Růženku, když se vracela od baronky, tady jí slíbil, že si ji vezme. Tady před tím ukazatelem si přísahali, že zůstanou navěky svoji.

„Pamatuješ?“

„Bodejť!“ řekne Růženka, dojatá stejně jako tehdy.

„Tady to všechno začalo!“ vykřikne Standa a vyhoupne syna do vzduchu. „Vid, caparte!“

„Mně připadá,“ řekne Růženka, „jako kdyby se od té doby vůbec nic nezměnilo.“

„Na mou duši,“ řekne Standa. „Až na to, že mám za sebou třicítku, že je ze mě vinař a mám tři děti.“

„Nelituješ ničeho, Stando?“

„Ničeho nelituju, Růženko. Leda, že čas letí a dny se ztrácejí jak víno v džbáncích u Jarmily. Co jsme vypili, to už nevypijem, jak říkával tatík Botička. Už těch prázdných soudků za sebou máme!“

„A plné ještě před sebou.“

„Ty vypijem taky, jestli nám je čert nevyfoukne před nosem. Protože svět se mění. Bude-li pak to k lepšímu, nebo k horšímu?“

„Svět že se mění?“ řekne znepokojeně Růženka. „A jaký svět?“

„No svět, lidi… Tam ve městě má každý frňák až u nebe a mluví jako ministr. Lidi mají hlavy plné myšlenek a všeho možného. Je toho na ně moc a z toho je ten galimatyáš… Jo, jo, svět se mění, je to fakt!“

„Svět se mění!“ opakovala dvacetkrát za den paní Cizrníková, s věkem sice trochu uslzená, jinak však ještě pořád neotřesitelná vládkyně trafiky, zásobující město vedle tabáku a známek plody své zkušenosti a nejnovějšími drby.

„Svět se mění,“ opakovali lidé v nejlepších letech, kteří ještě zažili zlatou měnu a jiný způsob života.

„Jo, jo, svět se změnil,“ opakovali staří, kteří měli tváře jako vytesané z viničních kmenů a nemohli taky moc povídat, protože se v životě nedostali dál než za humna.

„Svět se mění,“ opakoval polní hlídač Sedmikvítek; a strážmistr Zejozob; a kostelník Mikuláš; a hostinský Macarát; a řezník uzenář, pekař a jiní. Opakoval to každý, i když z různých důvodů podle osobních zvyků a zájmů.

„Tak tak, slota zatracená,“ huhlal doktor Funebral, „svět je ve stadiu proměny! Neustále, jako všechno živé.“

Kdekdo toužil vydělat a nadával na starý řád. Začali víno přislazovat. Stoupl tím obsah alkoholu a sklizeň se mohla prodat za vyšší ceny. Vlno však ztrácelo osobitost, a jak stárlo, chutnalo po marmeládě. Zasloužilý koštéř Oulehla se nad tím rozčiloval ještě den před smrtí:

„Kdyby víno chtělo cukr, mělo by ho od přírody. Beaujolaiské bude vypadat jako špatné burgundské.“

„Za našich časů,“ říkali staří, „mívalo víno tak jedenáct, dvanáct stupňů. Výjimečně třináct. Ale mělo jádro, mělo říz. To vaše je nakonec jedno jak druhé.“

Vznikala družstva a nadělaly se nekonečné ciráty s otázkami originality a chráněných značek, široký odbyt znamenal víc než vzácná značka, finanční obrat skladů víc než kvalita.

Kdo byl ve dvacátých létech na vrcholu sil, ten měl teď na krku šedesátku. Ve Zvonokosech přebírali žezlo synové, třicátníci a čtyřicátníci. Ti tvrdili, že se život musí změnit, a starý táta byl pro ně zkostnatělý moula. V domácnostech bylo rušno.

„A co ty,“ řekl mladý Papratka (nebo mladý Hnilička, nebo dvacet jiných) otci, „ty ses asi s tátou nehádal, co?“

„Takhle ne…“

„To bych se divil, s tou tvou zatracenou palicí.“

„Rozhodně jsme neházeli rodiče do starého železa tak jako vy.“

„A co děda, než umřel,“ řekl syn, „nezapomeň, že jsem viděl, jak tu sedal celá léta v koutku na stoličce.“

„To už mu bylo přes sedmdesát a začínal cvokařit. Do toho mám ještě daleko. Všecko byste nejradši obrátili naruby…“

„Víc toho víme.“

„Starou belu. Uvidíme, vy kohouti, až vezmete veslo do ruky.“

„Jen bud klidný.“

„Hrůza!“ bručel starý. „Myslí si, že přečurají starého tátu. Hlavně se nauč napřed víno pěstovat, než je budeš pít!“

Jedna věc ty rozepře ještě zhoršovala. Když mluvili mladí o mužích, kteří bojovali v první světové válce a s nevyčerpatelnou mánií znovu a znovu žvanili o svých válečných výbojích, říkali nepokrytě:

„Ať jdou s tou svou válkou do p…!“

Předválečná generace se cítila na koni, protože strávila celá léta na válečném poli, generace poválečná zas takovou svrchovanost neuznávala, a tak se mezi jedněmi a druhými otvírala propast.

„No co, bojovali jste, protože vám nic jiného nezbývalo!“

„Nejde o to, jestli to bylo z donucení nebo ne, ty vrtáku. Ale že jsme tam byli, že jsme udělali, co jsme udělali, a viděli, co jsme viděli. O tom nemáš představu.“

„Nikdo by nevěřil, co člověk vydrží,“ kasali se staří bojovníci.

„Granáty a kulomety, holenku, to bys zpíval jinou!“

„Takový zelenáč jako ty měl nasup srdce v kalhotách!“

Na tomhle poli byli staří nutně ve výhodě. A mladí to nesli s hořkostí.

Ano, nastával předěl generací, jedna odcházela a druhá nastupovala. Průměrný věk, kdy může člověk prosadit své myšlenky a řídit události, nepřesáhne nikdy třicítku. Pak už se hlásí o své právo na moc a důležitost mladí.

Pravda je, že kolem staré generace se všechno měnilo tak rychle, že začínala ztrácet autoritu. Dívky (pamatovali ty uličnice takhle veliké) naráz rozkvétaly a vdávaly se, chlapci se s bujarou tváří a novým slovníkem vraceli ze cvičení, po Zvonokosech se rozléhal neuctivý povyk nové drobotiny. Někdejší uličníci se proměnili v statné muže, plné energie a sil, kteří měli převahu nad ženami a dovedli v nich probudit respekt. Uměli binovat, práškovat, přiřezávat vinici, udržovat sudy, stáčet víno a prodávat je za cenu, na jakou si dřív nikdy ani netroufl pomyslet: osm až dvanáct set franků za sud. Co mohli potom staří vykládat!

Do Zvonokos zavedli elektriku. Mladý Bandur, který převzal po otci pekařství, měl robot na zadělávání a dodávku na rozvážení chleba. Podnikatelův syn Franta Hnilička sloužil u letectva jako pilot a měl plnou pusu pokusných letů a lámání rekordů. Paní baronka vyměnila svou starou káru za nový automobil.

Zvonokosané se naučili telefonovat, mnozí měli rádio. Nejstarší syn starého Burana, Toník Buran, odjel jako kuchař do Ameriky. Psal odtud: „Kam se hrabou Zvonokosy na takový New York nebo barončin zámek na mrakodrapy. To prostě neexistuje! Bydlím v sedmadvacátém patře v hotelu a vydělám si jako kuchař desetkrát víc, než kolik bere podprefekt ve Svobodově. Taxíky jsou tady ohromné jak presidentský auťák a já si hodlám koupit na splátky forda, abych mohl na dovolenou do Kalifornie. Američanky jsou štramandy jak z toho nejlepšího kabaretu, nohy a všechno. Francouz tady má pověst, klofne žábu jedna dvě. Kouří tady doutníky tlusté jako jelita. Whisky teče proudem jako u vás víno. Lupiči, tady se jim říká gangsteři, postřílejí kulometem lidi v celých řadách, ani nevylezou z vozu.

Biografy jsou tu ohromné jako katedrály. Nemáte vůbec ponětí, co to je Amerika. Hotový Calabův ráj, jenže se tu víc užije.“ Dopisy kolovaly a lidé byli celí vyjevení. Mladí si začínali říkat, že tam kdesi za obzorem městečka existuje nesmírný, nádherný svět plný dobrodružství, slibující bohatství a slávu. Kluci už nechtěli vinařit jako jejich tátové. To bylo znamení.

V nových hlavách vřely nové sny. Po staletí žily Zvonokosy v idylickém klidu a lidé toho měli dost. Volaly dálky, veliká zářivá města, hlučící klaksony a jazzem, lákaly omamné křižovatky osudů, kde lidé hasí svou žízeň po neznámu a hrají o své štěstí, založené leckdy na jednom setkání, na jedné tváři. Chlapci z beaujolaiských hor teď před sebou viděli kariéru boxera, slávu závodního cyklisty, lehký život světáka.

V dívčích hlavách strašila sláva filmových hvězd; na příklad sedmnáctiletá Nanynka Bulíčkova stála za staženými záclonami před zrcadlem, svírala v rukách nahá ňadra a s ručníkem stočeným kolem boků hrála sama pro sebe davy obdivovanou vamp. Trápila rodiče, aby ji poslali do Svobodova učit se písařkou. Svobodov byl pro ni ovšem jen zastávka na cestě do Paříže, kde může člověk při troše štěstí potkat nějakého filmového režiséra, prince, nebo miliardářova syna. Snila o kariéře Lili Mrázkové.

Tahle Lili Mrázková, dívka předčasně vyspělá, byla brzy rozhodnutá ke všemu. Ke všemu! Mohla si to dovolit. Jakou ta žába měla výzbroj! Co ta jen s tím svým zadkem uměla. V celém kraji jí říkali Krásná panímanda. A to nebyla ve Zvonokosech o panímandy nouze, a našly se tu pořádné, až vám oči lezly z důlků. Čím to, že toho titulu dosáhla právě ona, i když ostatní kandidátky často taky nebyly po téhle stránce nejhorší? Zajímavé, jak tyhle partie dokáže zdokonalit maličký detail v obryse boků či profilu. Když si Lili, v pase štíhlá jako vosa, vykračovala bujarým, zpupným krokem na vysokých podpatcích po chodníku, všechno se na ni lehounce třáslo, každá oblina se nepostřehnutelně chvěla intensivním, podmanivým životem. Měla v sobě cosi nepoj menovatelného, čím brilantně vítězila i nad sokyní stejně dobře vyzbrojenou. Umění se ostatně nedá rozbírat. A všechno je dar. Když Lili viděla, jak se m
uži před ní zakoktávají, jak se přihlouple smějí a červenají jako raci, rychle pochopila, jakou cenu má dar, který jí seslala báječná sochařka Prozřetelnost. A taky pochopila, že by byl hřích svěřit ten dar těžkopádným rukám nějakého Zvonokosana. Půvabné tvary jejího těla mluvily tak jasně, že jí rodiče nebránili odjet do Lyonu, údajně za prací. Byla z rodiny čítající řadu hladových krků, kde se každý člen musel o své štěstí starat na vlastní pěst a pomocí těch nejkrajnějších prostředků. Lili dostala od přírody prostředky takové, že ji nemohly nechat na holičkách, pokud bude v pořádku hlava.

A hlava v pořádku byla, krásně stačila řídit zbývající celek. První milenec, vybraný trochu nakvap (čekalo ji dlouhé učení, takže bylo líp nedělat zpočátku velké drahoty), jí aspoň zajistil přesun do Paříže, kde měla teprve začít skutečná kariéra. V těžkých začátcích musela odvést pořádnou tělesnou daň (do Zvonokos zaléhaly dost skandální zvěsti a Mrázkovic rodina upadla ve všeobecné opovržení). Lili však měla vytrvalost a kuráž. Nedala se odradit, cestou od jednoho mecenáše k druhému zdolávala první stupně světáckého života. Až konečně jednoho dne potkala mocného ochránce, který ji konečně jak se patří ošatil, povznesl a postrčil do kruhů, kde se toužila zaskvět.

Po několika letech se ukázala v kraji. Před Mrázkovic domem zastavil přepychový automobil. Vyskočila z něho proměněná, veselá, šperky ověšená Lili, hovořící pařížským přízvukem, plná sebejistoty a klokotavého smíchu. Přivezla mladším bratrům a sestrám náruče dárků a ti před ní stáli s pusami dokořán. Bydlela v nejlepším pokoji Macarátova hostince. Hodně se v kraji ukazovala, každý den v jiných šatech, v jiných střevících. Život jako by pro ni byl jen samá radost a bezstarostnost. Povídalo se, že má cosi s divadlem, že se kamarádí s ministry, že bude točit film a v pařížských žurnálech prý se mluví jen o ní. Zvonokosy byly u vytržení a jak taky ne. Mrázkovým byla navrácena dobrá pověst; byli to dobří lidé, dceřina oslepující kariéra jim byla odměnou za všecko odříkání, které museli při výchově svých dětí vytrpět.

Pod neblahým vlivem Lilina triumfu začaly některé mladé hlavičky spřádat romantické sny o budoucnosti. Několik jich po jejím příkladu odešlo do města. Děvčata možná pěkná, ale všední. Neměla navíc ani Lilinu duševní čilost ani její inteligenci. Dvě nebo tři skončily v úpadku a opovržení jako ty nejhorší běhny.

Nad městečkem leželo mračno nudy, proti které se hledal lék za každou cenu. Zkoušelo se to s omamnou drogou zábav. Dívky chodily na plesy ve skrovných toaletách, jež mnoho odhalovaly a dovolovaly přitisknout ruku na holé tělo. Zrovna tak málo si na sobě dávaly záležet i v denním životě a svým důvěrným chováním probouzely v chlapcích odvahu. Hoši si troufali věci, jakých by se nikdy neodvážili, kdyby jim dívky nevyšly vstříc.

Paní Cizrníková byla pobouřená. Prohlásila před kostelníkovou ženou, paní Mikulášovou:

„Svět se už netočí tak jako dřív, má zlatá. To jsou ty noviny, rádia a biografy. Lidi toho moc vidí a slyší a mají z toho zamotanou hlavu. Kdepak, to už nejsou naše staré Zvonokosy. Balíčkového tabáku se prodá polovina, ale cigaret pětkrát tolik, a to nepočítám doutníky. Každý by se nejradši jen bavil a dělal pána. Čeká nás Babylón, pamatujte na moje slova.“

„Jděte, paní Cizrníková, Babylón?“

„Jo jo, paní Mikulášova, víte, to starověké město, co tam císařové věčně jenom pořádali orgie a vydržovali si na to kurtizány.“

„Jděte, paní Cizrníková, kurtizány?“

„To byly takové ženské mužským pro potěšení a za peníze. A představte si, že na to docela byly i školy a tam se ty špinavosti učily! Potom že je na světě svinčík až dneska! Kdepak, tou sviňárnou je svět prolezlý už od přírody! A potom pýchou, paní Mikulášova, pýchou! Každý kouká, jak by trumfnul druhého, ať už jde o peníze nebo o postavení. Babylón, věřte tomu, Babylón!“

Otázky téhož rázu probírala baronka z Kratihájů ve společnosti senátora Pěšinky, který sňatkem dcery Frantiny s členem rodu Korouhvů ze Zobcová vstoupil do příbuzenského svazku s aristokracií a chodíval ji na zámek navštěvovat.

„No tak, senátore,“ hulákala jako na lesy, „teď máte svět, jak jste ho chtěli! Z chrapouna jste udělali pána. Komu to prospěje, co myslíte? S dobrou společností je konec.“

„Demokracie,“ odpovídal Pěšinka, „je na postupu na celém světě. Má zajistit všem lidem lepší život a pravoplatný podíl na bohatství země. Tlak socialismu je výsledkem nutnosti. Lidé hladoví po spravedlnosti, protože tu byla spousta zlořádu.“

„Chcete tím říct, že už tu žádný není?“

„To jistě ne. Ale je ho míň.“

„To bych ani neřekla. Za Ludvíka Čtrnáctého byl přepych vyhrazen malému uzavřenému kroužku, kam se málokdo dostal. Dneska je všechno moc vidět a všechno se moc přehání. Představte si, že na mě tuhle přišli, abych prodala zámek. A víte komu? Řeznickému zbohatlíkovi, poslanci za pařížskou tržnici! Vystěhovat starou Kratihájku, jejíž předkové doprovázeli Svatého Ludvíka do Palestiny, a posadit na její místo řezníka, myslíte, že taková reforma je opravdu nutná?“ A s hořkou ironií dodala:

„A měl jste tu palici vidět! Hotový kramář. Jak se tady vytahoval s těmi svými miliony a jakým pohledem si prohlížel mé starobylé sídlo! To bude nádhera, až takovíhle lidé dostanou do rukou všechno to krásné, co Francie má. A řezník můj zámek dostane, to si pamatujte, a když ne tenhle barbar, tak jiný. Protože já chudnu a tihle lidé bohatnou. Chtěli jste nové panstvo. Přeju vám s ním dobrou zábavu.“

„Dovolte, paní baronko, abych vám řekl, že za to ale může panstvo dřívější. Tak se točí kolo osudu.“

„Nechrne je tedy točit! Ale vy si dejte pozor, můj zlatý. Od té doby, co jdete nahoru, číhá po vás žárlivost!“

„Pokud jsem u moci, nebojím se ničeho.“

„Vida, zrovna tak uvažovali naši staří dvořané…! Nejste vy idealista, Pěšinko?“

„Hm… Na takové myšlenky už nemám kdy. Neumíte si představit, jak tenhle politický život člověka zdemoralisuje. Jsem docela obyčejný prodavač slibů.“

„Které nehodláte dodržet?“

„Kdybychom měli dodržet všechno, co slíbíme, přivedli bychom stát na buben. Hledíme uspokojit toho, kdo chce nejvíc a kdo je nejvíc mazaný a nebezpečný. Kdo takový není, ten na to doplatí.“

„A celý ten blázinec s ním.“

„Lidský blázinec je totéž jako zmatek v přírodě. A vládnout, to podle mě znamená právě tohle: udržet ten blázinec pokud možno v mezích.“

Takhle vypadaly přátelské hádky starého oportunistického liberála a panovačné stařeny, která ještě pořád neztratila páru. Zabíhali ve svých úvahách, paradoxech a cynismu do extrémů a oba dva se tím bavili. A oba pravděpodobně přeháněli. V jednom bodě se však shodovali, a tím bodem byla hluboká lidská tupost, která pokazila už tolik reforem a promarnila oběti tolika apoštolů.

Ale abychom nepřeháněli. Bláznivé anebo odvážné hlavy snily sice o štěstí ze sladkých románů a amerických filmů, ale většina Zvonokosanů zůstávala věrna svému vinařskému povolání a po ničem jiném netoužila. Člověk, zakořeněný v rodné půdě svých předků, má alespoň zajištěné živobytí. Země je drsná, zázraky neslibuje, žádá naopak tvrdou práci, ale nezradí. Venkované jsou ve státě první, sociálně nejdůležitější buňka, protože z půdy, z té velké živitelky světa, pochází všechen život.

Zvonokosané věrní půdě věděli, že budou mít vždycky zemi pod nohama, nebe nad hlavou a dostatek vzduchu k dýchání. Věděli, že nebudou muset poslouchat zvonek ani sirénu a nikdo jim nebude poroučet. Osud se naplňuje na tom místě, do kterého jste se narodili. Dobrodružství je chiméra, která naplnila víc vězení a nemocnic než zámků.

Nicméně, jak to prohlásila paní Cizrníková, zaujímající ve své trafice postavení vysunuté přední hlídky a ústředny všech ženských drbů, rozmáhala se jakási nemoc. Ve skutečnosti tu nemoc s sebou nesla nová doba, doba přechodu a přivykání novému stavu věcí, a její původ byl v zázračném slově Pokrok.

3/ Pokrok

Kdyby tudy v létě projížděl turista, připadaly by mu Zvonokosy na svém zeleném a okrovém vršku stejné jako před deseti nebo patnácti lety. Krajina dřímala v blaženém teplu, vysoko nad ní pluly vzduchem drobné bílé mráčky, popoháněné lehkým severovýchodním vánkem.

Městečko leželo pod velikým příkrovem strnulého žáru jako mrtvé, s okem pozorně upřeným jen k onomu koutu oblohy, odkud by mohla vyvstat temná břicha mraků, přinášejících bouři s krupobitím. To je velké nebezpečí července. Pak přijde srpen, teplota ještě stoupne, lidé se vlečou, země zase žhne, praská, puká. Lidé stahují žaluzie a v chládku domů čekají, až se naplní zázrak zhnědnutí a hrozny načerpají kapky slunečního světla, které při kvašení dodají vínu síly.

Na první pohled vypadaly Zvonokosy z roku 1934 jako kdysi. Bystrý sluch by však postřehl, že z toho krajinného rámce stoupají nezvyklé výbuchy jarmarečního ruchu a veselí a v ostrých vlnách kovového hřmotu zaplavují kraj. Hory odrážely ozvěnu kabaretních odrhovaček a operetních šlágrů. Klidný beaujolaiský kraj zněl vřavou Magic-City a Lunaparku.

Bláznivý, strhující rytmus vyvolával v dolních částech těl zvonokoských občanů cosi jako tanec svatého Vita. U dívek měla tahle tělesná partie mocnější rozměry a hlavní slovo, a tak chtěly za každou cenu tančit. Zvuk jazzu jim rozpaloval krev, probouzel instinkty a bičujícím rytmem rozhoupával boky, až se jim stehna pod napjatou látkou chvěla vzrušením. Svíjely se, přilepené k chlapcům, v deliriu pohybu a milostného rozjitření jako černošky v tropickém pralese. Ano, v kraji se rozmáhaly nové mravy.

Dobrá, to bylo mládí. I dřív byly některé dívky koneckonců poučené už v šestnácti letech. Jednou tu zkušenost musí udělat každý… Divošská hudba však dokázala rozdráždit i matróny, ve kterých všechny žilky jen hrály. Najednou měly pocit, že jim život ukřivdil, že byly ošizeny o svůj příděl radostí. Chodily na plesy a v proudech potu natřásaly masu svých mohutných, zkušených zadnic. A to mohla být leckterá babičkou!

A muži, rozpálení tím kolotočem masa až do morku kostí jak šíny, zabrousili teď častěji až do města, aby tam za peníze užili trdlování neslušných osob.

„Začíná Babylón, vášně se rozpoutaly!“ sténala paní Cizrníková. „Vzpomínáte na ten skandál se záchodkem? Čeká nás zase spoušť, má zlatá. Uvidíte, že mě moje tušení nezklame.“

Zvonokosy žily po staletí v tichu a samotě, daleko od velkých měst a důležitých tratí. Teď prorazil čínskou zdí šum světa a přinesl s sebou pochyby, svody a nespokojenost.

„To je pokrok!“ vykřikovali mladí při každé příležitosti.

„Jaký pokrok?“ huhlali staří, podráždění řečmi o nových světských radovánkách, které už nebyly pro ně.

„No zkrátka pokrok. Už nebudeme žít jako zpátečníci, jako tupci.“

„To myslíš jako my?“

„Míň práce a víc volného času!“

Zrovna přišel z vojny chlapec, který poznal ve velkých městech pár tvrdých, neústupných palic. V nabitém Macarátově hostinci rozhodil slovo „ideologie“; zaznělo tu podivným, docela novým zvukem a probudilo pozoruhodnou reakci. Bylo to něco jako nová Ampérova páka, která měla pozdvihnout svět. Staří z toho byli zfamfrnělí.

„Co povídáš, chlapče, ideologie? Copak to má být?“

„To je nové náboženství; všechno s ním rozmetáme,“ vysvětloval mladý reformátor, sám nabitý horlivostí k prasknutí.

„Co všechno, copak chceš rozmetat?“

„Všechno,“ opakoval zuřivec. „Všechny vaše lži a staré harampádí. Celou tu zatracenou starou srabárnu a podvod.“

„A co naše sklepy, ty chceš s tou svou ideologií taky rozmetat?“

„Na vaše sklepy se vám vykašlem, staroušové!“ křičel Kubík Pulec. „Jakživi jste z nich nevystrčili nos. Všechno patří zbourat a postavit znova.“

„Všechno zbourat?“ opakovali bez dechu. –

„Celý svět, celou tu nechutnou, zpátečnickou všivárnu.“

„No dobrá, to budeš mít co dělat. Zavdej si na to, ať máš sílu. A kolikpak vás na tu práci je?“

„Tisíce a tisíce,“ tvrdil Kubík Pulec, „to budete koukat, zač je toho loket, vy bačkoráři, vy hromado otroků a starých blbců, my vám ukážeme.“

„Ty ‚staré blbce‘ ti ještě prominem. Tvůj syn to o tobě taky řekne, a nebude to dlouho trvat. O slova se tahat nebudem. Ale ‚otroci‘, to prr. Kdepak tady vidíš ve Zvonokosech jaké otroky? No pověz, hlavo maková, vrabčí mozečku, chudinko nedomrlá?“

„Jste zabedněnci, obecní blázni. Stádo telat. Odpad kapitalismu.“

„šilháš po našich krejcarech, hadrníku, tak je to. Po našich těžce vydřených krejcarech!“

„Na vaše krejcary kašlu, páprdové! Musí přijít revoluce,“ hlásal mladý Pulec s opojeným křikem příchod spravedlnosti, která se zrodí z ďábelského zmatku.

„Myslíš, že Zvonokosy potřebují nějakou revoluci?“

„Každý ji potřebuje. Všechny domy podpálit a tisícovky s nima. V novém světě žádné peníze nebudou, to bude teprve to pravé bohatství.“

„Žádné peníze, povídáš?“

„Nejdřív počkej, až ty tisícovky budeš mít!“

„Já je nechci!“

„Nikdo ti je nedává, holoubku!“

Tak to šlo u Jarmily celé hodiny. V žáru diskuse si každý důkladně přihýbal, reformátora nevyjímaje. Když se měl večer vrátit domů, šlapala si to jeho ideologie trochu šejdrem.

Zvonokoský slovník vzrostl o nové, zvenčí přinesené výrazy, možná plodné, možná škodlivé. Člověk si nedává na slova dost pozor. Tají se v nich nejrůznější myšlenky, přesvědčení, mámení a záhadné síly, schopné otřást společností. Po slovech dancing, jazz, gigolo, kára, rekordman, kamera, star, pin-up atd, přišla ideologie.

Slova kramář a kšeftsman vešla v běžné užívání. Byla to reakce na příliš rychlý vzrůst majetků. Povídalo se, že prý lidé v městech ohlašují úpadek, jako by svlékli špinavé prádlo, šejdířství nacházelo den ze dne stále důvtipnější cesty. Lidé se pomalu přestávali nad čímkoli pohoršovat. Když se ukázali doma mladí z města, vykládali otevřeně, že „proplout“ je dávno lepší než se dřít. To bylo zlé. Tu a tam utrousili v řeči slůvko, které čekala velká budoucnost. Bylo to slůvko machinace.

Byl to slovník pokroku, který prostřednictvím nových kontaktů se světem zaléhal až sem. Neboť ve Zvonokosech se objevil automobil a s ním stoupl ve vážnosti Evžen Bzikavka; nakláněl se nad kapotami jako novodobý demiurg, dovedl prohlédnout motory, vykřesat z nich jiskry a rozburácet zapalování.

Auto! To snad byl nejvýznamnější vynález začínajícího století! Rozvrátil starou představu o času a prostoru, proměnil vztahy mezi lidmi a zmenšil rozměry zeměkoule. Z něho odvozené slovo rychlost, doplněné ještě slovem opojení, ovládalo nervy a mravy jako mocná, sladce chutnající droga a nabývalo síly zákona, jenž udával světu takt a rytmus a brzy si měl všechno podřídit. Každý jako zázrakem byl vytažen z díry, vyrván ze stojatých vod minulosti, kde byl život pouze jednotvárnou kulisou zvyku. Každý mohl neomezeně vyletět z hnízda, kam se fantasii zlíbilo. Na vlastní palubě se ženou nebo milenkou, s rodinou nebo přáteli a před sebou nesmírný zázrak celého světa, ze všech stran přístupného a dosažitelného: překrásné, ladem ležící úhory, kde se duch zasní a pročistí, statisíce nikdy neviděných pohledů, nedozírné stuhy silnic v rovinách, spirály silnic v horách, oslepující panoráma barev, půvabn krajiny, pahorky, průsmyky, hluboké lesy a vodní toky, prastaré pevnosti, jednolitá zářivá města, venkovská čistota a přepych metropolí, a památné budovy, ty velkolepé pomníky, jimiž vyznačila civilisace svůj pochod staletími. A celá ta směs rozevřených výhledů a vlnivých, měňavých, třpytivých dálek, která se míhala měkce klouzavým, kolébavým, šustivým pohybem hned po jedné, hned po druhé straně a zpíjela řidiče obrazem krásy a bohatství. Něco strašného!

Jezdit se stalo nejnaléhavější potřebou. Lidstvo se řítilo kupředu, věčně na útěku hltalo kilometry, polykalo rychlosti, posedlé dosud nepoznanou touhou po cizím světě, lačné všechno vidět, všechno znát, všechno posoudit a opanovat, a hnalo se pořád rychleji a pořád dál, aby nashromáždilo co největší zásobu dojmů, vzpomínek, měřítek a úžasu, a chrlilo záplavy superlativů, které bohužel ztrácely ostří, protože bylo čím dál snadnější bez námahy čehokoli dosáhnout. A stalo se zvykem utíkat před vším, co zavánělo rozjímáním, zamyšlením, samomluvou, jež vede člověka zpátky k otázce po smyslu vlastního osudu.

Co na tom? Hlavně nezůstat pozadu, vyrovnat se druhému v počtu ujetých kilometrů, očima spolykaných věcí, zdolaných hranic. Do závodu se vrhly i Zvonokosy.

Evžen Bzikavka, chvástal a všeuměl a také veliký hospodský debatér, si říkal mechanik. Jeho obchod s jízdními koly však ztroskotával jednak na křivolakosti místního terénu, jednak na tvrdohlavosti zvonokoských občanů, kteří se drželi svých starých rozmlácených vehiklů o rychlosti mezi deseti až dvaceti kilometry za hodinu a vychvalovali jejich zoufalou solidnost. Bzikavka se nad špatnými obchody vydatně utěšoval v hostinci U skřivánka, kde fungoval jako vážený komentátor význačných sportovních událostí. Z toho mu peníze do kapsy nepadaly.

Nad jeho krbem však bděla jasnovidná postava Leonie Bzikavkové, ctižádostivé, frigidní osoby, která nemohla snést pohled na prázdnou pokladnu. Vycházejíc ze zásady, že se člověk může uplatnit různými způsoby, zaměřila manželovu činnost výnosnějším směrem.

V roce 1925 uzavřel Evžen Bzikavka smlouvu s jedním agentem v Máconu a stal se majitelem garáží a obchodu s citroeny. Když se objevil v městečku za volantem nového vozu, vyvolal sensaci. Odtud všechno začalo, od tohohle vozu. Přímo lákal k nasednutí, a taky tady k tomu ostatně byl.

První vyměnil svou skořápku za nový vůz Funebral (ten rok proběhla zrovna výnosná epidemie chřipky). Po něm baronka. Pak si koupil luxusní model Pěšinka. Řemdihák ze zlosti a žárlivosti na Pěšinku učinil taktéž. Další vinaři nesnesli, aby si Řemdihák myslel, že je něco víc, a koupili také. A po nich další, ty k tomu zas donutily manželky. Tihle poslední kupovali v tajné naději, že si trošku vyrazí z domu, odkud se jinak dostali jen na mši, ke křtu, na svatbu a na pohřeb.

Zasvěcování se neobešlo beze škod. Noví šoféři, od přírody optimisti, neměli potuchy o léčkách zrychleného pohybu, odstředivé síly, ani o starostech s údržbou motoru. Žili v domnění, že stroj je na to, aby jezdil, a bude tedy jezdit pořád. Vodu nijak nemilovali a tak ji zapomínali dávat i do chladiče. Často když se vraceli domů, motor pod kapotou rudě žhnul a kouřilo se z něho jako z komína. Zapomínali se přesvědčit o stavu oleje, což mělo za následek nejrůznější patálie, jako porouchané převodovky, vylágrovaná ložiska, zadřené písty, prasklé ojnice. A to ještě nic nebylo.

Byly tu smyky, rigoly a hrboly a s nimi souvisely rozbité karosérie, zlomené osy, utržené blatníky. Bzikavka měl co dělat. Byly kotrmelce v prudkých zatáčkách a následkem toho zlámané údy a rány. Měl co dělat Funebral a na své si přišel i Honda Mrtvola. Několik automobilistů, kteří narazili hlavou na strom anebo utržili vnitřní zranění, když se vůz plný lidí obrátil vzhůru nohama, dostalo poslední pomazání. Takže se dědilo s předstinem dvaceti let. To byla daň, splácená technickému pokroku, který číhal jako Minotauros na svazích a v zatáčkách. Rovné silnice nebyly ostatně o nic jistější. I tady se člověk krásně zabil, ani nevěděl jak.

Nikomu to odvahu nevzalo. Lidé, kteří se lekali několika mil, pro které cesta vlakem znamenala složitou záležitost, bez váhání zdolávali stovky kilometrů rychlostí, o jaké se jim dřív ani nesnilo. Rychlost se jim stala nejdřív samozřejmostí a potom potřebou; divili se, jak mohli až dosud žít bez pohybu. O svátcích byly Zvonokosy prázdné. Aby se včas vyjelo, nešlo se v neděli na mši. A děvčata… Zabraňte děvčeti, aby se nedalo pozvat k tak zvané přátelské vyjíždce a nesedlo do auta. Kolik jenom se jich dalo ulovit a nevrátilo se z příjemného výletu bez úhony! O tom ještě bude řeč.

Město navázalo kontakt s vesnicí a naopak. Beaujolaiský kraj pronikal do Bresse, Charollais, Bugey, Burgundska a naopak. Sjížděli se příbuzní a přátelé. Jezdilo se na návštěvy. Toho bouchání, toho skřípotu v rychlostních skříních, když večer šoféři sedali za volanty, nadraní, ztuhlí, jako by dostali strnutí šíje, ale rozparádění a s pyšnou jistotou, že jsou ohromní chlapíci, páni prostoru a přeborníci ve stylu „všechno z cesty“.

Vida, že události berou tak dobrý obrat, dal Evžen Bzikavka prodejnu zrenovovat a vrhl se na další větev podnikání: na prodej gramofonů a rádiových přijímačů. Odtud vtrhla do městečka záplava melodií, písniček a skočného rytmu. Na to byly citlivé zas ženy. Už nechtěly být uzavřeny v samotě a nudě, když mohly mít doma o zábavu postaráno pouhým otočením knoflíku. Muži ustoupili, aby měli pokoj. To byl původ lomozu, který rozdováděl dívčí zadečky a postihl Zvonokosany rytmickou křečí divochů.

A jako by toho nebylo dost, vyskákali jednoho dne z ohromného bouráku chlapíci v brýlích s želvovinovými obroučkami a tmavými skly, v golfových kalhotách, tvídových sakách, výstředních svetrech a s doutníky v ústech; vypadali zároveň jako kšeftsmani a reklamní panáci. Roznesla se zvěst, že Zvonokosy dostanou biograf. Brzy nato byl sál slavnostně otevřen.

Jako první se promítala kovbojka, třaskající střelným prachem. Asi tucet ostrých hochů po sobě střílelo kvůli krásným očím nějaké holky v koketních jezdeckých kalhotách (i ona totiž cválala s neobyčejným mistrovstvím), která nekřesťanským způsobem vystavovala ze sedla své vnady pod nos lačných a v prérii ztracených chlapíků. Kažaopádně se pak dalo pochopit, když na ni ti zuřivci uspořádali divokou noničku, při které jí laso kolem uší jen hvízdalo. (Zvonokosané mužského rodu se vžívali do jejich kůže a říkali si, že by tu krasotinku taky s chutí skřípli. Stála opravdu za to.) Po honičce, plné dramatických zvratů, chudinku spoutali a měla se stát kořistí jednoho příšerného bandity. Citlivé duše se už nad jejím osudem hrůzou chvěly. V tu chvíli se zvedl na obzoru prach. Něžný světlovlasý atlet Jimmy se řítil na pomoc své milované. – V plném trysku rovnýma nohama skočil do tlupy uchvatitel
ů. V judu byl kovaný a pravičku měl rychlou jako Joe Louis. Nastalo tvrdé a spravedlivé finále. Ostří hoši se káceli jako kuželky anebo poděšeně prchali. Když to Jimmy vyčistil, posadil krasotinku před sebe do sedla (neztratila v tom všem kraválu ani deko ze svých bohatých vnad) a odklusali společně k ranči blaženosti.

Pak přišel na řadu velkofilm. Kouzelná dívenka z Oklahomy přišla do New Yorku za prací. Našla si místo číšnice v jedné chudé čtvrti. Protože byla čistá a počestná, posílala část výdělku matce na výchovu bratří a sester. Její srdce však zůstávalo nezadané: v hodinách soumraku a ve svátečních dnech, kdy sedávala opuštěná ve svém pokojíku, trpěla často jeho prázdnotou a snila o půvabném princi. Osud se proti ní spikl. Musela trpět těžká příkoří od své bytné, Mrs Kreepsové, která ji nenáviděla, protože odmítla nečestné návrhy jejího vykutáleného synovce. Ke všemu jí lekla červená rybička. Těžká melancholie padla taky ha kanárka v kleci, takže přestal zpívat. Často servírovala svým zákazníkům párky se slzami v očích. V takovém stavu, kdy byla právě smutkem napůl bez sebe, ji na křižovatce Čtyřicáté páté ulice porazil cadillac a zůstala ležet na ulici v mdlobách. Z cadillacu však vy
skočil krásný mladý muž, vzal ji do náruče a vlastnoručně ji dopravil do nemocnice. Pokračování lze uhádnout. Mladý Slim Howard, dojatý krásou a krutým osudem nešťastné Joan z Oklahomy, se jí začal horlivě dvořit, huhňat jí vášnivé darlingy a zahrnovat ji dárky včetně cadillacu se sklápěcí střechou (Aby teď zase ona tu a tam pochroumala někoho jiného, což jí bude zaslouženým zadostučiněním). Byl totiž synem texaského petrolejového krále, který vlastnil čtyřicet procent akcií na všechen americký petrolej. Všechno skončilo ohromnou naftovou lázní. A minutovým polibkem přes celé plátno, který citlivá srdce vychutnala jako sentimentální zmrzlinu.

Byl to film vysoce morální, dokonce poučný, ale přesně ve stylu, aby se z toho dívenky druhu Nanynky Bulíčkové dokonale zjančily.

„Nastává Babylón!“

„Ale jděte, paní Cizrníková,“ odpovídal Kulíšek. „To je prostě pokrok, postavení člověka se mění.“

„Kdyby tomu tak bylo, pane Kulíšku. Ale já se bojím, že člověk bude vždycky jenom hlupák a veliký ničema.“

Funebral byl zajedno s paní Cizrníkovou. Říkal:

„Lidský duch rozpoutal síly, které nedokáže ovládnout. Technický pokrok v jediném století pokročil o tisíc stupňů. Kdežto lidský mozek se nepohnul ani o chloupek.“

„Pardon,“ odsekl Kulíšek, „lidé jsou vzdělanější než dřív.“

„Trochu víc lidí teď dovede číst a psát a jakžtakž se vyjádřit. Ale kolik z nich má co říci? Je snad na světě víc géniů? Víc bláznů, to docela určitě.“

„Víc bláznů?“

„Psychiatři to tvrdí. Člověk není stvořen k životu v takovém zmatku, nestačí se přizpůsobit. Přišlo to všechno moc rychle.“

„Jste pesimista, doktore!“

„Trochu drsného pesimismu nijak neškodí, milý Kulíšku. Musíte uznat, že pesimisté často viděli jasně. A nakonec mají pravdu oni, protože všechno končí smrtí.“

„Smrtí?“ řekl Kulíšek, kterému se nechtělo kapitulovat. „S tou možná taky už brzy zatočíme!“

„Je to pokrok!“ říkali Zvonokosané, když vycházeli z kina, když otáčeli knoflíkem u rádia, když mačkali startér v automobilu. Zářili blažeností a pýchou.

Ze všeho nejvíc je však proměnil automobil. Zvonokosany bylo vidět na každé silnici, jezdili si po světě jako Angličané. Bylo je vidět v Horčičkách a Hlinomazech, v Bourg, Charolles, v Louhans a Lons-le-Saulnier, v Dijonu a Besanconu. Bylo je vidět vMontélimar, Aix en Provence, v Nizze, v Cannes, ve Svatém Rafaelu, v Sete, až do Bordeaux. Vždycky vydatně zásobené jídlem a pitím.

Vylezli jednou z díry a nic je nemohlo překvapit. Spolkli všechnu chytrost a mazanost. Na všechno měli svůj názor, na politiku, na státní pokladnu, na svobodný obchod, americké cigarety, paprsky X, Rolfa Valentina a sex-appeal May Westové, na Hitlera a Mussoliniho, na Stalina a Primo de Riberu, na Gretu Garbo a Mistinguette atd. A nikdo jim ten názor nevyvrátil. To byste koukali, jak by oni dovedli vzít věci do ruky, jak by zavedli v kraji pevnou vládu a pořádek! I metař ve Zvonokosech vám řekl, co by se mělo dělat, aby to ve Francii klapalo.

Stali se z nich ohromní inteligenti a věděli to. Byli celí pryč, jakou mají dobrou hlavu, když se toho do ní tolik vejde, a div sami před sebou nepadali na kolena. Už nebyli zaostalými lidmi z vesnice, balíci, kterým čouhá sláma z bot. Byli moderní! Slovo já bylo v jejích ústech veliké jako kolo od vozu.

Na neštěstí potkávali na silnicích všelijaké vejtahy, kteří se chovali příšerně sebevědomě. Levé strany se drželi asi tak jako středověký honák bejků, prasata zatracená! Dokázali zastavit uprostřed zatáčky jen proto, aby se šli vyčurat do křoví nebo si utrhli jahůdku či poškádlili svoji boubelinku. Zvonokosané zahrnovali ty podlidi v jízdě nadávkami.

A troubili a šlapali na plyn o sto šest, aby těm zatraceným pitomcům, těm smradlavým chrapounům a nedomrlým, loudavým srabům ukázali, jak hluboko jsou pod nimi.

„Není to hrůza, dát auto do ruky takovému vrtákovi?“ prohlašoval zvonokoský šofér.

„Copak chcete, takový zaostalý chudáček,“ odpovídali zvonokoští chodci.

Dovedli si udělat tak bystrý úsudek o druhých, byli tak pronikavě inteligentní a vůbec toho o všem tak moc a moc věděli, že se sami sobě nepřestávali obdivovat. Začali se tvářit trošičku chvástavě, což jim pěkně slušelo.

„Ode dneška,“ prohlásil jednou Sebastián Hrndál v zápalu osmdesátikilometrové rychlosti, „ode dneška nás už doopravdy nikdo netrumfhe.“

„To ne,“ opakovali ostatní Zvonokosané u vytržení, „to tedy netrumfne.“

„Teď se inteligencí vyrovnáme komukoli.“

„To vyrovnáme!“ potvrzovali.

Tohle byla opravdová rovnost.

„Zato hlupáky by mohl lopatou nabírat. Jenom co člověk potká na silnici.“

„Tak tak, hlupáků se najde vždycky dost.“ Jaké blaho, mít tuhle jistotu!

Přijížděli na křižovatku u Libochova; tam se musí zpomalit a nešlápnout na plyn až za Svatým Janem. O kus dál na rovné silnici to ale Sebastián Hrnďál rozpálil znova a dal se do smíchu.

„Na mou duši,“ řekl, „kolik se na světě najde volů!“

Vášnivě přisvědčovali.

„A nebýt toho pokroku,“ dodal ještě Sebastián Hrnďál, „člověk by na to ani nepřišel.“

4/ Zvonokosy se vzmáhají

Vraťme se trochu zpátky. Jarmila Macarátová se nudila, štvána neodbytnou potřebou rafinovaných lichotek, podlehla tahle krásná žena před několika lety milostnému žáru jednoho krásného písaře a jednoho záletného kapitána (Viz Zvonokosy.). Neobešlo se to bez různých divokých příhod. Odchodem milenců, mužů nestálých, kteří si chtěli jen užít, se všechno vrátilo k starému pořádku. Když její smysly ovdověly, potřebovala rozkošnická hostinská v období srdeční rekonvalescence nějaký lék proti melancholickým vzpomínkám.

Vzala si do hlavy, že svůj hostinec povznese do rangu hotelů. Věčně tytéž tváře, tytéž řeči, tytéž těžkopádné žerty v oblacích tabákového kouře a sprostého pachu, byla z toho všeho k smrti unavená. Od časů, kdy poznala romantiku, toužila, aby ji navštěvovali elegantní lidé z dalekých krajů, nechávající za sebou opar vznešenosti a dobrodružství. Přemílala věc v hlavě a pojistila se předem, ačkoliv věděla, že při troše šikovnosti svůj nápad stejně prosadí. Parohy totiž Macaráta poučily, že nemá Jarmilu pod zámkem (jak si dlouhá léta myslel), a začal si jí považovat.

Jaký dostane jeho dům název, to mu bylo dokonale jedno, hlavně aby si v něm dál mohl vést život, jaký se mu líbí. To nejhezčí v tom životě bylo, že mohl popíjet a hrát se Zvonokosany mariáš. Hostinský musí udržovat hosty v žíznivém stavu, přimět je, aby zapomněli na hodiny, a v diskusi nikdy neprojevit svůj názor, protože jinak si to nutně rozleje s jednou nebo druhou stranou. Hospoda je neutrální půda a každý tady může svůj názor svobodně projevit.

Macarát ještě pořád chodil rád na hony, na ryby a na houby. Býval proto často z domu pryč. Starost o dobrý běh obchodu nechával na manželce. I když dobře věděl, že v přílivu zákazníků hrají svou roli Jarmilina stehna a mocné obliny jejího hrudníku. Někteří návštěvníci měli dokonce až moc drzé ruce. Ale když má člověk obchod a chce, aby prosperoval, a přitom si nechce odříct hony, ryby a houby, musí nad jistými věcmi přimhouřit oko. Jarmiliných ctitelů bylo ostatně tolik, že se jeden před druhým styděli. Když na sebe sočí dvacet obdivovatelů před očima všech, není to tak nebezpečné, jako když jeden jediný svou hru potměšile tají a připravuje útok. Bohdanovi nasadili parohy dva outsideři, které ani v nejmenším nepodezříval.

Když začne zralá žena spřádat milostné sny, dokáže zpitomět víc než nějaká holka. Macarát viděl, že je žena náladová, zamyšlená, nepozorná. Tentam byl její proslulý dobrý humor. Viděl tedy rád, že se zabavila novými plány, a nic nenamítal, když začala mluvit o tom, že by se na průčelí napsalo velkými písmeny:

HOTEL U JARMILY Bohdan Macarát

Průčelí stejně potřebovalo opravu. A celý dům novou fasádu. „Tak jo,“ řekl, „ať je po tvém. Dělej, jak myslíš, ale pomalu.“ (Pomalu s penězi, to mělo znamenat.)

Jarmila objednala podnikatele a vrhla se do rozpočtů. Začaly rychle narůstat. Protože brzy došlo na takové věci, jako je na příklad tekoucí voda do pokojů, zrcadla, nové čalouny, porcelánová umyvadla, sedací vany a dokonce koupelny, zkrátka komfort.

„Ženská nešťastná, ty ses zbláznila!“ křičel Macarát. „Koupelny ve Zvonokosech? Copak stavíš hotel pro nějaké Američany?“

Ale Jarmila se nedala. Nudila se a prahla po lidech, kteří doopravdy žijí krásným životem, plným cestování, pobytů u moře, návštěv kasin a paláců. Název Monte Carlo zářil v jejích představách jako světové středisko lásky a přepychu. Až zbohatne, toužila se usadit někde na jihu mezi Cannes a Mentonem, aby měla před očima defilé „velkého světa“, jak říkala. Názvy jako „Anglická promenáda“, „Croisette“, „Lázně Antibes“ měly pro ni neodolatelné kouzlo. Krásná Jarmila, někdejší čarodějná vládkyně kraje, nemohla přece umřít a nic nevidět, nijak neužít nahospodařených peněz, to by bylo opravdu hloupé. Do domu se nahrnuli zedníci, malíři, štukatéři, elektrikáři. Hotel dostával nový háv. Za půl roku se jeho průčelí uprostřed Zvonokos blyštělo novotou.

Zákaznictvo mohla přilákat hlavně kuchyně. Ve Francii znamená hodně taková kuchařka, která dovede připravit tučné kuře na smetaně, křehký královský nákyp, pěkně zahoustlé zaječí ragú, krvavou skopovou kýtu, jehněčí plec na rožni, raky a hlemýždě, žabí stehýnka po provensálsku, poctivé staré dušené maso s mrkví, poctivé skopové s bílou omáčkou, žebírko na víně, sardelové máslo atd. Která dovede upéct pečeni na správný stupeň, připravit nádherně voňavou zvěřinu, správně odměřit dávku lanýžů, česneku a kořalky, tymiánu a bobkového listu, prostě dodat pokrmu oné lahodné příchuti, která je něco jako doprovod v písni.

Jarmila se postavila k plotně s pevným předsevzetím, že vítězství bude její. Zastávala názor, že nemá-li být kuchyně fádní, musí být samá chuť. Hlavní jídla, šťávy, marinády, saláty, nádivky, příkrmy, směs příchutí, dávka koření, všechno muselo dosáhnout onoho vzácného stupně umné a zároveň prosté a přirozené dokonalosti, nad nímž se ruměné tváře všech labužníků zalesknou a oči rozkoší zahoří.

Cena jednoho menu byla stanovena na pětadvacet franků a vypadalo následovně:

Husí játra s lanýži Teplá jitrnice nebo žáby

Bresská drůbež na smetaně nebo kohout na víně

Artyčoky nebo houby

Zebírko na vinných listech

Lívance nebo třešňový nákyp

Sýry

Ovoce

Pečivo

Na objednávku se ale připravovalo cokoli jiného. V době honů bývala zvěřina, v letních měsících ústřice, langusty, mořští vlci a různé jiné ryby.

„Člověk div nepukne!“ hekali první strávníci, když na pokraji mrtvice vstávali ve čtyři odpoledne od stolu.

A po odjezdu všude rozhlašovali, že vyčmuchali v Beaujolais nádherný koutek, kde se člověk nacpe až pocad –– a ne draho! Přesně takové koutky hledal nedělní automobilistický národ. Postupně se začaly sjíždět vozy plné turistů, toužících důkladně se nacpat a napít. Nebyli okradeni ani zklamáni.

Stálí návštěvníci pak žádali nocleh. A celí nadšení se probouzeli uprostřed přírody, na horách, v zářivém rozbřesku dne, a celí nadšení si vyplachovali ústa douškem svěžího vína. Začali sem jezdit na víkendy.

Obchod rapidně rozkvétal. Automobilisté si zajížděli ze státní silnice, jen aby si mohli dát ve Zvonokosech do panděra. V neděli to vypadalo na náměstí u kostela jako v garáži. Chodník na hlavní ulici zabraly stolečky s barevnými slunečníky. Nade dvorem vyrostla terasa, využilo se i přilehlých budov. Do služby nastoupily dívky z kraje, které ve svátečních dnech roznesly až sto padesát jídel. Díky novému hotelu dostalo jméno městečka zvuk. O zvonokoském Hotelu u Jarmily se mluvilo široko daleko. Byl by si zasloužil hvězdičky v Michelinově průvodci.

Z Bohdana Macaráta spadla apatie a probudily se v něm nečekané obchodnické schopnosti. S čepičkou na hlavě a v kuchařském oblečení – ačkoliv z kuchyně ho vyháněli, že překáží – procházel mezi stoly a vyptával se, zdali „dámy a pánové jsou spokojeni“. Po jídle nabídl nejlepším zákazníkům přípitek s majitelem. Pak je pozval k návštěvě sklepů.

Ukázat návštěvě sklepy je u beaujolaiských vinařů tradice, protože jsou na své víno hrdí a rádi je slyší pochválit. A je pro ně otázkou cti, aby cizince opili.

Nováček nic netuší. Když se pije beaujolais přímo ze sudu a v teplotě sklepa, klouže do krku lehounce a jako by nic. Ale dávno už by se nedopočítal chytrolínů, kteří tenhle svůj dojem museli opravit, a to v postavení, které se příliš nesrovnávalo s důstojností člověka připraveného vynášet soudy. Zvonokoské víno je zároveň výtečné i zrádné: člověk nejdřív smočí špičku jazyka, potom hrdlo, a už je v něm celý. Opice z něho ostatně nebývá ošklivá. Probouzí příjemné veselí a rozjaří ducha natolik, že z člověka rychle spadnou všechny konvence a předsudky, které ho svazují ve všedním životě. Takže vbrzku prohlásí, že mu může být ukradená manželka i skládání účtů, že mu může být ukradený zaměstnavatel, policie, výběrčí daní, splatné směnky i všechny smluvené schůzky a prostě všechno, co svobodnému občanu brání chovat se, jak mu velí jeho dobrá nálada a citlivá důstojnost opil ce. Tenhle stupeň emancipace působil Zvonokosanům veliké potěšení.

Když takový turista jednou skočil na lep, často opouštěl kraj s dvou– i třídenním zpožděním. (Člověk chce totiž srovnat kvalitu, přejde z jednoho sklepa do druhého a ztratí při tom podzemním životě veškerý pojem o čase.) Rekord zlomili tři cizinci, kteří měli u Macaráta nejdřív hrozně naspěch, a potom zůstali ve Zvonokosech ve stavu nespoutané blaženosti celých deset dní. Rozesílali na všechny strany telegramy (skládané druhými), že je jistá nesmírně důležitá událost trochu pozdržela. Tou událostí bylo dvacet zvonokoských ročníků, které se chtěli mermomocí naučit rozeznat se zavřenýma očima.

Návštěva sklepů – opakujeme, že bezplatná – se stala oblíbeným cílem turistů. Kdo se jednou nechal zaskočit zvonokoským vínem, přiváděl přátele, aby se nechali zaskočit zas oni. Macarát dělal výpravám průvodce a vydělal na tom taky. Kdykoli nebyli hosté v takovém stavu, aby mohli nastoupit zpáteční cestu, museli přespat v hotelu. Zvyšoval se tím obrat a v kraji bylo aspoň rušno.

Ale zaměstnání vinařského průvodce se nedá provozovat polovičaté, obzvlášť ne ve Zvonokosech, kde se kamarádi z mokré čtvrti dovedou podívat sklenicím na dno. Bohdan se na tu dráhu vrhl z důvodů vlasteneckých a obchodních a myslel si, že je honěný mazavka. Pýcha mu zmátla rozum. Podceňovat víno je šílenství. Určitá dávka člověka rozveselí. Jiná ho může taky zabít.

Macarát propadl zvyku, nejdřív příjemnému, pak neodbytnému a nakonec tyranskému. Udržel se teď na nohách jedině se skleničkou v ruce. Střízlivý upadal do stavu mátožné a tupé lhostejnosti, ze které ho nikdo nedokázal vytrhnout. Když se napil, propukalo u něho zas delirium velikášství. Čí hlava se mu nezdála, toho diktátorsky odsoudil k smrti. Celý kraj měl v podezření, že se vyspal s jeho ženou. Tvrzení absurdní, poněvadž milá Jarmila byla naopak po celém kraji známá svou zdrženlivostí, alespoň pokud šlo o místní půdu. Její hříchy byly všeobecně známé – nadělaly svého času dost a dost hluku –, ale vždycky je charakterisovala touha po úniku z daného prostředí; žádný Zvonokosan si nikdy nesměl dovolit víc než běžnou důvěrnost, jakou dobrá obchodnice stálému hostu vždycky dovolí. Macarát prostě začínal bláznit: sklepy mu zničily rozum. Takový byl názor Funebralův.

V hotelu se objevila kráska tak úchvatná, až Zvonokosané ztráceli dech. Byla to obyčejná služka, ale co na tom. Krása si nikdy nedá vnutit podřízené postavení. Tahle krása našla svého pěvce:

Ó služebná, ó Floro, jež rudé ruce máš a boky milostné, mozoly na dlaních, Venuše kuchyňská, ty mocně ovládáš v nás taje nejhlubší všech vášní neřestných.

Takhle rýmoval potají starý Věnceslav Lohengrin. Na sklonku básnických sil potkal svou Dulcineu. Sloužila v hotelu a byla to hezká vysoká holka; zadnici měla jak huriska, ňadra teplá jak plody Andalusie, maso na stehnech tvrdé jako kámen a hladké jak teletina, rty jako rozmačkané maliny a nádherné, tupé, fascinující oči zvířete.

Tělo toho hrubého děvčete bylo cítit kořením a tropy, linul se z něho pach šelem, připomínalo vůně hlubokých nocí, světélkujících jen mléčným jasem těla stvořeného k tomu, aby na vlnách svého příboje kolébalo milence, tak jako moře zvedá a pohupuje lodě. Mohla být nádherným modelem k soše symbolisující vilnost a zvířeckost, ony dvě mohutné síly, které předcházejí genesím a nejčilejším obdobím dějin. Čišela by z ní hloupost, ovšem, ale hloupost mocně symbolická, něco jako tvář osudu. Flořina netečná duše mlčela a každý uhodl, že ji nic neodvrátí od slepého cíle plození. Tahle nádherná schránka masa patrně nebyla ani pro inteligenci stvořená.

Lohengrin opěvoval Floru Bobkovou v chlípných verších, živených čistě rozumem. Jak byl odvážný s perem v ruce, tak bojácný byl bez psacího náčiní.

Ke vznešeným polohám se musí básník patrně protrpět. (Lidé mají rádi vznešenost a svrchovanost, vykoupenou poctivou váhou bolesti, ústrků a bídy.) Lohengin trpěl tolik, až z toho zhubl. Za posledních třicet let se v okruhu padesáti kilometrů neodbylo jediné výročí (ať už Benoita Racleta, který vymýtil vinnou rez, či jiného dobrodince nebo vrchního rady), nebyl položen jediný základní kámen, nebyla otevřena jediná nemocnice, škola nebo koupaliště, aby u toho nebyl Věnceslav Lohengrin se svými příležitostnými verši. Mezi dvojím zazněním místních fanfár zvrátil svou musami navštívenou hlavu nazad a chrlil své strofy na hlavy oficiální i venkovské sešlosti. Na zámku Svatoslavi básnil ve stínu Lamartinově, na radničním dvoře v Máconu pod sochou slavného Timona Athénského nastokrát opěval hned čtvrtou dobu paleolitickou – tu ze Solutré –, hned zlato z Blechova, hned rubíny ze Zvonokos, Julčína, Hrdous, Vtrníků atd.

Tolik potu a dřiny, a přece minul své dostaveníčko se slávou. Ne že by byl snad málo tiskl ruce ministrům, poslancům, podprefektům a starostům. Vyslechl tisíce poklon na svůj „rozkošný talent“. Ale tím to taky končilo. Když bylo po parádě, lidé se vraceli ke svým starostem a Lohengrina nechávali jeho malicherným zábavičkám. Když před ním mluvili o literárních dílech (a pletli si při tom názvy děl se jmény autorů), byla to vždycky díla jeho kolegů. Říkali mu bezelstně: „Básníka čeká sláva až po smrti.“ Někteří lidé se k němu chovali dokonce i chladně, protože byli přesvědčeni, že se společnost má před básníky chránit.

Jenže se před nimi nijak neuchrání. Ráda by zapomněla, že vůbec existují, ti potrhlí žebráci, kteří si nedovedou ničeho vážit, ti směšní statisté na scéně, kde se hraje důležitá hra o peníze a pocty. Nikdo nechce slyšet jejich hlas. A přece ten hlas nakonec záhadnou cestou triumfuje nad lhostejností a nepřátelstvím.

Jednoho dne, kdy už své pohnutí, zoufalství nebo bídu nemůže snést, načrtne básník na papír pár řádek. A na světě je nový talisman, nový způsob, jak tlumočit nevyslovitelné. Slova se rozletí jak stěhovaví ptáci. Ovanou cizince záchvěvem křídel, naučí je písním, které jim budou znít v hlavě. I ubohému, směšnému, opovrhovanému básníku se někdy taková věc povede. To vědomí bylo Lohengrinovi vzpruhou.

Je talentovaný básník? Je génius? Myslíval si to ve dnech, kdy se nadýmal pýchou a opovržením, ve dnech ochablosti o tom pochyboval.

Potom objevil Floru. Střídavě opěvoval její nádherné tělo a zas ji líčil tahy tvrdými a sarkastickými. Ženy, často vypočítavé a nijak dychtivé sdílet jeho bohémský život, tohoto pěvce krásy celkem nezkazily. Věren svému mythu slavného tvůrce a tradicím básníků zlomeného srdce, našel si inspirátorku v prosté služce. Nikdy jí z toho slůvka neřekl, ale psal na příklad takhle:

Že básník o tvé kráse pěti pro věky budoucí by chtěl, by čas tak trochu pozdržel, to, Krásko, rci, zda líbí se ti?

Že jmenuji tě ve své básni, dávaje pozor, aby snad, čí tváři patří nos ten krásný, přec někdo cizí neuhád?

Teď veselá jak jarní květ si říkáte: jak otravný je! Ano, má malá, za sto let však v zapomnění všechno shnije!

A běda, ještě mnohem dřív,

i když jste dneska krásná pořád,

si netroufnete na odiv

už podvazky své vystavovat.

To všechno, na čem s pýchou lpíte v čistotě klidné mysli své, líp, Krásko, hned když oželíte. Dny stáří kvapem blíží se.

Vám na tu radím mysleti, jež krásou proslavená znova dnes žije v naší paměti

dík kouzlu pera Ronsardova.

Kdybyste chtěla, jak ta žena co předmět snění budoucích i vy můžete v slovnících být jednou pro vždy zachycena.

Vás vyvolil jsem, krasavice, by cestou k zítřkům vzdáleným jste společně šla uměním se mnou jako má souputnice.

Být nesmrtelná v květu jar, uznejte, kdo má tuhle kliku? Za to vám stojí chvilek pár uštědřit svému služebníku.

Neb setrváte-li v svém vzdoru, pak, milé dítě, po všem veta, opěvovat budu Teodoru, jí potom prodlouží se léta.

Což lze to zlatem vyvážit? Ach, věnujte jen trochu něhy pěvci, jenž kouzlem dá vám žít a nelkati pro loňské sněhy!

Tyhle poslední zábavičky starého zahořklého muže šly ruku v ruce s posedlostí, kterou probudila existence necitelné Flory u zvonokoských občanů mužského pohlaví, starých i mladých; byla to bohyně výčepu a hotelových chodeb, bohyně podivná, trochu ucouraná a nuzácká, její obliny a tvary byly však zato tak sošné, že být pokryta cáry a špínou, i pod nimi by ji byla rozdrážděná touha vyhledala.

Odkud se tu vzala? Jaká náhoda ji přivedla do Zvonokos? O to se nikdo nestaral. Byla z rodu otrokyň, které vášeň dobyvatelů mění v královny. Otrokyň lákavých jako císařská koruna, které svou existencí rozžehují divošské pudy a vyvolávají souboje, nenávisti a vraždy. Muži toužili jí dobýt, aniž si jí vážili, a o to taky nešlo. Možná, že umytá, naparfemovaná a upravená mohla být jednou z nejslavnějších žen doby. Ale možná že ne. Možná že byla lepší takhle, jako vilné zvíře s kobylím zadkem, jako neupravená služka s měkkými, těžkými kyčlemi, ospalým, neřestným výrazem a modrými kruhy pod očima, vydávající těžkou vůni a unylé vzdechy, a upírající na své obdivovatele těžký, neuhýbavý, slovy nevystižitelný pohled, pod nímž se červenali.

Každá doba má své vynikající zjevy. Flora byla pro Zvonokosy ztělesněním momentální, opojné a lascivní krásy. Dlouho na sebe soustřeďovaly pozornost zlaté kadeře a kypré tvary nádherné Judity Čuprové. Po ní nastoupila Flora a s ní mohla soupeřit jedině Mařenka Pivoňková, hezoučká laňka s něžnýma a zářivýma očima. Její krása hovořila k citům. Flořin tělesný zjev se obracel jedině k smyslům. Nikdo si na to zdaleka nenaříkal. Ale ženy ji nenáviděly. A bylo to po pravdě řečeno dobré znamení.

Lidé Floře připisovali různá nezaručená dobrodružství. Jisté bylo jedině to, že zůstávala dál majetkem všech jako předmět dohadů a tajných i výbušných vášní a nijak nejevila zájem připoutat se k nějakému muži. Byla musou starého básníka a živě zaměstnávala mysl mladého učitele, šestadvacetiletého Ratibora Liboháje.

Liboháj neměl tu možnost jako Lohengrin, aby si ulevoval básněním. A filosofické debaty s Funebralem a Kulíškem mu nemohly nahradit všechno. Mučivý obraz Flory mu dokonce zprotivil i dvě nebo tři docela příjemná mladá stvoření, která byla ochotná projevit mu náklonnost a taky se tím nijak netajila. (Mladý svobodný muž nikdy neunikne pozornosti slečen, kterým v hlavě straší sladké pouto manželství.) Ve škole se Liboháj zasníval a zapomínal učit. Anebo, protože z neukojení se stal misogynem, soudil s přehnanou přísností historické postavy, hlavně královny, které měly milence, nebo vznešené milostnice, které se vloudily do královských loží. Pěl takové chvály na Francouzskou revoluci, že z toho byli Zvonokosané až neklidní; nijak netoužili vidět na Kulíškově místě nějakého Robespierra nebo Dantona. Začínalo se povídat, jestli snad nový učitel není anarchista. Byl však jenom zamilovaný.

Flora si své paní stěžovala, že má na masité části těla stopy štípanců.

„Má zlatá,“ říkala Jarmila, „na to nesmíte koukat! Já to prodělala taky. Jak obsluhujete u stolu, nevyhnete se tomu.“

„Vy jste ale majitelka. Na vás aspoň nešli tak zhurta.“

„Že ne? Copak se mužský udrží? Když vás může někde v koutku zmáčknout – Říkejte si, že nemít faldy na štípání, nebylo by taky objímání. Aspoň na ně ulovíte manžela. Co myslíte, že u mužských rozhoduje? Ruce!“

„Já na nic nepospíchám,“ na to Flora.

„To se říká. Nakonec skončíme každá u manžela… Kolikrát to není, jak si člověk myslel. Ale starostí je přece jenom míň.“

Manžel… Bylo opravdu těžko vědět, co to zvláštní děvče vlastně chtělo. Věděla to vůbec ona sama?

„Mně připadá neinteligentní,“ říkal Kulíšek věčně nakloněný hledat inteligenci tam, kde neměla co dělat.

„To je právě dobře,“ odpovídal Funebral. „Nebýt hloupá, nesloužila by s takovou postavou ve Zvonokosech a my bychom přišli o jednu radost. Aby mužské rozpálila, na to žádnou inteligenci nepotřebuje. Ta na ty svoje spodničky nachytá ještě leckoho. I já sám, kdybych byl mladší… Vám to neříká nic, Kulíšku?“

„Ach,“ odpovídal Kulíšek, „mé vášně jsou čistě intelektuálního rázu.“

„Ty jsou taky nebezpečné. Lip se zbláznit do ženské než do doktríny.“

„Vy neberete jakživ nic vážně, doktore!“

„Denně vidím před sebou nemocné lidi, Kulíšku. Utěšuju se tím, že si dělám ze smrti šoufky.“

Jarmila hleděla, aby služka co nejmíň obsluhovala ve výčepu, který byl po přestavbě vyhrazen místním zákazníkům. Chytrá obchodnice věděla, že je líp zachovat krasavici pro potěšení vznešeného zákaznictva, než ji nechat, aby se zahazovala s obyčejnými vinaři. Přitahovala totiž lidi. Měšťákům připadala v tom rámci přírody úžasná. Často si některý z nich zamluvil pokoj v naději, že mu přinese do postele snídani.

A tak díky opojným vnadám Flořiným a nevyrovnatelné Jarmilině kuchyni pověst Zvonokos rostla a šířila se dál a dál. K slávě a lesku městečka přispělo brzy ještě další jméno. Byl to Zefiral, lékárnický výrobek k širokému použití.

Vzpomínáte si na Artuše Kroupu, provizora u někdejšího zvonokoského lékárníka Bonifáce Famfuly? Kolem roku 1917 to byl podmračený dvacetiletý mladík, melancholický panic, který vydával léky, kouskem plátna otíral zhnisané vředy a furunkly, přikládal na rány arniku a lehčí zranění potíral etherem a jódem. Vzadu za lékárnou připravoval prášky a čípky, analysoval moč zvonokoských občanů, roztloukal a hnětl směsi, míchal masti, lepil obaly a červené nálepky s nápisem: k zevnímu použití.

Krátkozraký a zaražený bledulka Artuš, páchnoucí gomenolem, eukalyptem a zkaženou močí, snaživý a hrdý na své vědecké poslání, živil ve své přisedlé světlovlasé lebce ctižádostivé a odvetné sny. Nikdo netušil, s jakou houževnatostí připravuje svou budoucnost. Večer sedal sám ve svém pokojíku pro příručí, cucal žvýkačku a ibisové bonbóny, v podobě sílících prostředků do sebe systematicky ládoval fosfor a dlouho do noci studoval vlastnosti, složení a přípravu všech látek, obsažených ve sbírce receptů.

Vzpruhou v suchopárné dřině mu bylo milostné snění. Když byl unaven poznámkami, představoval si v duchu zvonokoské matróny, jak před ním sedí obkročmo na židli a vysoko vykasané bodře rozvalují své majestátní kýty, aby do nich pohroužil dlouhou injekční jehlu. Když tlačil na píst a vpouštěl blahodárnou tekutinu do klidné bílé masy, kterou mu nastavily, prožíval jakési vlastnické delirium. Po pravdě řečeno dál jeho první kroky v lásce nešly, protože byl příliš bázlivý, než aby si na ty bujné hory masa, které mu ležely pod nosem, dovolil sáhnout jinak než za účelem léčby. Tím víc ho ty obrazy mučily v duchu, div nepřišel o rozum.

Jakou nádhernou slonovinu, jaké kaméliové odstíny, jakou sametovou hebkost, jaká božská příšeří v sobě tajily ty kypré tvary a jak něžně k nim hovořil Artuš ve své samotě, ze samé horoucnosti je nazývaje křestními jmény: Kačenko, Máňo, Janinko, Adélko, Agáto, Lilinko… Jak mnohem přitažlivější byla na lidech zadní část těla než tvář, často tvrdá a lhostejná! A jak labužnicky se ta krásná dvojčátka uvolnila, když provizor vytáhl jehlu a potíral je tampónem, namočeným v alkoholu. Jak rozkošně se ty půlky třely jedna o druhou, než byly zase nedbalky v pořádku a sukně spuštěné. K jednomu páru z toho množství, tak různého co do výrazu i tvarů, cítil však obzvláštní náklonnost a lásku.

Ach, vy hýždě Anety Vošourkové, záhone růží a bílých karafiatů vy mocné rozkvetlé pivoňky, kolik něhy bylo ve vašem žilkování, ve vašich sladkých oblinách, v hluboké rýze uprostřed a v příčných faldech, tak přesně vykroužených pod klenbou polokoulí!

Nádherná a milovaná Aneto Vošourková! Kolik důvěry a nadějí probouzela vaše zadnice, když jste se při bodnutí injekční jehly tak rozkošně zachvěla v bocích a z hloubi celé své zasažené bytosti tak krásně polekaně vyjekla!

Měla jste vůbec tušení, nevyrovnatelná Aneto, kolik lásky vnukáte mladému samotáři, když se s jehlou v ruce naklání nad nejrozkošnější částí vašeho těla, která se na něj, aniž to víte, usmívá všemi nádhernými faldíky, co jich jen má?

Nikdy vás nenapadlo, vy naivní Venuše, když jste tak ukazovala své bělostné taje a stinná příšeří, že v srdci rudnoucího provizora vyvoláváte bouři?

Měla jste tušení, když ten nešťastník stál se skloněnou hlavou za vámi, jako by si připravoval jehlu a stříkačku, že místo toho žádostivě upírá oči na vaše kypící vnady a zhluboka vdechuje, aby do sebe nasál co nejvíc vaší důvěrné vůně?

Měla jste tušení, když vám později hodiny na kostele odbíjely čas do sladkého spánku, že vaše královské obliny září nočním tichem Zvonokos před Artušem Kroupou jako dvě hvězdy?

Měla jste tušení, s jakými vášnivými výlevy se ten chlapec, zbavený najednou vší bázlivosti, obracel k téhle vaší druhé, tak výmluvné tváři, jejíž sladké linky hladil ve dne pohledem?

Jak dojemná jsi, osamělosti mládí, jak dojemné jste, vy nesmírné naděje a nesmírné smutky! Jakou ušlechtilost umí všemu vtisknout mladé idealistické srdce, jakou oduševnělost! Ten chlapec, který nesnesl váš pohled bez začervenání, využíval toho, že jste stála zády, a zatím co piloval ampulku a plnil stříkačku, šeptal celou tu dobu k vaším baculatým, mezi všemi vyvoleným vnadám: „Miluji vás, Aneto.“

Když musel někdy zabodnout jehlu dvakrát a způsobil vám tak bolest, bylo to proto, že se mu třásla ruka a vzrušením se mu zamžila skla brýlí. Protože Bůh to ví, s jakým nadšením by vás byl ušetřil trápení a nechal se píchat za vás, kdyby byl za to směl položit hlavu tam, kde vás to zabolelo, a pokrýt ty přeskvostné končiny zbožnými polibky. Jak nesmiřitelně tvrdý je život. Vám, Aneto, bylo tehdy sedmadvacet, měla jste manžela a zkušenost v hromadě věcí, ve kterých nešťastný Kroupa slepě tápal, kterými se užíral v přesvědčení, že je osudem prokletý. Jak snadno, drahá Aneto, mohlo být vaše tělo v rozžhavené poušti mladistvého neklidu svěží oasou palem a pramenité vody, jak snadno jste mohla svou něhou utišit horečku mladého, plachého čela. Co by vám to bylo udělalo, Aneto ze Zvonokos, trochu se sklonit k roztřesenému provizorovi a být mu Zjevitelkou? Ano, „to se nesluší“. Tady je vidět, jak je to
na světě zamotané a špatně zařízené. Jaké to mohlo být dobrodiní, kdybyste se byla sklonila a samaritánsky mu obětovala malý díl ze své překypující, sladké, zralé hojnosti! Jak jen by bylo Kroupovi pod lékárnickým pláštěm poskočilo srdce, jakou pýchu a odvahu jste v něm mohla probudit, mít laskavá stehna dobrotivé víly!

Ach Aneto, Aneto, což jste byla tak málo ženou, že byste byla nic neviděla ani necítila jen proto, že jste stála zády? Během několika injekčních kúr jste ani jednou nepocítila, jakou vášní a láskou se chvěje ruka, která vás bodá? Za vašimi zády stála láska, ta nejupřímnější, nejhoroucnější, nejoddanější…

Mládí potřebuje k činu zhurta postrčit. Protože vás Kroupa miloval a chtěl se pozdvihnout nad svoje nízké postavení, aby se objevil jako vítěz tam, kde byl opovrhován, vrhl se zuřivě do studií. Aby se pozdvihl a dobyl vás, Aneto Vošourková, protože romanticky spojoval zásluhy s vítězstvím v lásce. Chlapecký sen, který nepočítal s tím, že čas běží a že vy, Aneto, krásná zranitelná socho, proděláte určité změny!

Dnes už to můžeme říci. Svými vnadami, svým tajným půvabem, který jste přede všemi tajila (vyjma toho odporného nekňuby Vošourka) a který Kroupa až příliš dobře znal, jste byla tomu chlapci inspirátorkou a cestou krutého duševního tlaku jste ho nakonec dovedla k bohatství. Jenže získat cokoli za cenu ztraceného štěstí znamená zaplatit strašlivě draho. Duše, která v mládí utrpěla ránu, se ze staré bolesti nikdy docela nevzpamatuje.

Bylo neprozíravé, možná až nebezpečné, svěřit mladému Kroupovi, aby ty dámy píchal do nejmasitější části těla. Ne že by nebyl dost obratný, byla tu však otázka, jestli je natolik zkušený a pevného charakteru, aby mohl konat práci v jeho věku přece jen dost lechtivou.

Ale co, ve Zvonokosech se na to tak nekoukalo a bodré ženy v tom nic zlého neviděly! V lékárně platily jen za ampulku. A kromě toho říkaly: ukázat ji musíte stejně, tak ať už je to ten anebo ten. Některé z nich v domnění, že jsou jejich vnady až příliš málo známé, jím dopřávaly čerstvého vzduchu dokonce velice ochotně. Všechny ty dámy žily z valné většiny v přesvědčení, že to je ten jediný výnosný kapitál do manželství a záruka jejich domácí autority.

Lékárník Famfule byl starý blázen, ruce se mu škubaly a se zneklidňujícím potěšením zabodával do zadních částí jehly tak nesmírné délky, až tekla krev. Zákaznice se jeho ošetření bránily a naopak byly nadšené jemností ruky Kroupový. „Člověk ani necítí, jak mu tam vjede,“ říkaly pacientky. Nikdy ani škrábnutí, dokonalá čistota. Zvonokoské ženy si přály být špikovány výhradně od toho milého provizora. Nikoho však nenapadlo, že by za svou oddanost a péči zasluhoval taky odměnu.

A přece na ni jednoho dne došlo, tak jako dojde na všechno. Přišla na injekci jistá Mařka Bumbrlíková, řečená Mařka Kyrysar, žena kypící zdravím, takže byla vskutku otázka, proč vůbec přišla. Byla to pěkná bujná třicátnice, bohatě přetékající nad rozměry židle, když se na ni obkročmo posadila. Objevila se v nečekanou dobu. Přišla takhle jednou v poledne, když byl Kroupa v krámě sám a zrovna chtěl spustit roletu.

„Dáte mi ještě injekci, viďte,“ řekla Mařka s bodrým, neodolatelným úsměvem. „Byla bych ráda, za chvíli mi jede autobus.“

„Už je ale zavřeno,“ řekl Kroupa.

„Jenom zamkněte dveře, ať sem někdo nevleze. Já se zatím vyhrnu. Než přijdete, budu připravená.“

Zamířila rovnou do přístěnku a Kroupa, ještě jednou mrknuv do krámu, který měl hlídat, šel za ní.

A připravená byla věru jak se patří! I v patřičné posici, s holou panímandou pěkně vysazenou. Milovaná Aneta to sice nebyla, ale mezi ty, co jsou k zahození, taky nepatřila. V jejích macatých tvarech bylo cosi důvěrně prostého a povzbudivého. Provizor cítil podivné vzrušení. Lidé sedí doma s vidličkami v ruce, nezajímá je, co se děje v městečku. A on je tu zavřený sám s touhle statnou, vysvlečenou Mařkou. Mít odvahu___

Mařka jí měla na rozdávání. Jak se Kroupa skláněl nad svým náčiním, náhle cítil, že je vržen nazpátek. Jeho rtů se zmocnila dravá ústa. Ztratil sebevládu, v nejomamnější chvíli dne uprostřed bzukotu májového hmyzu se proměnil v poslušný nástroj rozhodných rukou. Ozval se cinkot převržených lahviček. Za sladkou vůní sirupu, rozteklého po dlaždicích, se začaly slétat vosy. Takže Mařka ke konci zápolení přece jen dostala bodnutí, při kterém pořádně vyjekla, ale byla to vespa vulgaris a zanechala jí ve stehně žihadlo. Kroupa je pln vděčnosti ošetřil kolínskou vodou.

Bylo na čase, aby k té události došlo. Kroupovi bylo tehdy dvaadvacet. Chřadl, ztrácel chuť k jídlu a dobrou náladu. Mařka Bumbrlíková vykonala skutečně milosrdný skutek a vrhla se do něho s veškerou vervou. Byla to dobrá utěšitelka a její tělo dovedlo být vděčné. Kroupa už teď tak nespěchal do samoty svého pokojíku. Už se nebál otočit se za děvčetem, i když se ještě dlouho potom nezbavil svého podmračeného anebo zas cynicky útočného výrazu. Z dob, kdy se formovaly hlubiny jeho bytosti, na něm zůstala stopa čehosi vyhýbavého. Tu stopu si měl zachovat po celý život, navždycky už měl vypadat, jako by se právě probral z nějakého zahanbujícího snu, v němž se to hemžilo buclatými tvary.

Usmálo se na něj štěstí. Dědictví po staré tetě mu umožnilo vystudovat ve městě a dosáhnout diplomu. Na vlastní lékárnu ale nepospíchal.

Konečně se doslechl, že zvonokoský lékárník, nástupce Famfulův, chce krám prodat. Byl to člověk s nemocným žaludkem, víno nemohl ani cítit a pohled na takové množství pijáků v něm probouzel muka žárlivosti. Kroupa se chopil příležitosti.

Aneto Vošourková, sladká vidino! Váš obraz nedokázaly smazat ani kypré tvary Mařky Bumbrlíkové, ani žádná další Kroupová milenka. Jenže Aneta žel bohu už ve Zvonokosech nebyla. Když ovdověla, odjela žít svůj život jinde. Povídalo se, že je v Alžíru. Nic přesného se ale o ní nevědělo.

Kroupa nechal lékárnu zmodernisovat a v přilehlé zahradě si dal postavit malou laboratoř, odkud měl jednoho dne vyjít zázračný výrobek, jedna z těch specialit, na kterých vznešení zachránci lidstva nadělají jmění. Chtělo to hodně práce a přemýšlení. Obětoval výzkumům všechen volný čas.

Konečně byl výrobek na světě a dostal jméno Zefiral. Že padla volba právě na tento druh léku, to mělo nepochybně vzdálenou příčinu v mukách vynálezcovy pubertální krize. Byly to čípky různé síly a pozoruhodných tišících účinků v případě nejrůznějších ženských bolestí. Aby výrobek doporučil a předešel možnému omylu („Hlavně to nepolykejte, proboha!“), neváhal pan lékárník Kroupa zákaznici hned popsat způsob užití a případně na místě předvést. Zdálo se, že mu to působí němé, chmurné, vzpomínkami nabité potěšení. Zavedl zákaznici do přístěnku, kde se nechala kdysi píchnout Mařka Bumbrlíková.

„Jen pojdte sem, zlatíčko, já vám to ukážu. Hned se vám uleví… Vyhrňte si sukně… Opřete se o lokty… Ohněte se… Hlavně se nestahujte…“

Prstem v gumové rukavici a potřeným glycerinem hladce a přesně zasunul homolku.

„Tak, krásně tam sedí. Teď se bude pomaličku rozpouštět. Neublížil jsem vám?“

„Ale kdepak, pane Kroupo. Jenže tímhle koncem, člověka to překvapí…“

Jako bystrý organisátor přišel na geniální nápad, jak dosáhnout publicity. Rozeslal doktorům po koších s deseti lahvemi poctivého zvonokoského vína a s dopisem:

Vážený a milý doktore,

Zefiral v příslušném dávkování (viz přiložený návod) dokáže zázraky v případě porodu, zánětu dělohy, zánětu pochvy, zánětu měchýře, hemoroidech, klitnakterických a menstruačních potížích, chronickém zánětu střev, horečnatých stavech, nespavosti atd. Přináší okamžitou a trvalou úlevu a nezatíží trávící orgány. Račte vidět písemná osvědčení pánů profesorů, kteří jsou jeho laskavými příznivci. Zefiralu používají skoro na všech klinikách a nemocnicích v Lyonu, Máconu, Svobodově, Dijonu, Bourgu atd. Ale ještě něco, milý a vážený doktore. Nemyslíme jenom na nemocné, myslíme i na vás. Víme, jak těžká je vaše práce a jak často vám hrozí přepracování. Chceme tedy podpořit vaše síly. Než otevřete dveře dalšímu pacientu, račte na posilněnou ochutnat výtečné zvonokoské víno, jehož vám zasíláme deset lahví. Uvidíte, že vám prospěje stejně, jako prospěje Zefiral vašim pacien tům.

Račte, vážený a milý doktore, přijmout naše…

Tahle politika měla ty nejlepší výsledky. Název Zefiral se objevoval na receptech čím dál častěji, čili pravidelný odbyt výrobku byl zajištěn a prodej rapidně stoupal.

Později udělal lékárník dohodu s Jarmilou Macarátovou. Jednou za rok rozeslal všem lékařům v obvodu sta kilometrů poukázku do proslulého hotelu na dvě bezplatná jídla včetně vína a obsluhy. Připojil k tomu pozvání k prohlídce svých laboratoří. Z laboratoří se přešlo do jeho přepychového sídla, kde teklo šampaňské proudy. Získal si tím v lékařském světě spoustu nesmírně cenných přátelství. Stejně výnosné to bylo i pro Jarmilu: hosté ochutnali její kuchyni a vraceli se znovu a přiváděli nové zákazníky. Zmocnil se jich Macarát a vedl je do sklepů. Hodování nemělo konce.

Tak přispíval Zefiral svou pověstí (vydatně od veřejnosti podporovanou) k slávě Zvonokos, jejichž jméno začínalo zářit po celé Francii. A Kroupa nadělal přirozeně na svých čípcích ohromné jmění, neboť sice vypadaly trochu jako náboj do Lebelovy pušky, ale díky mastné špičce, teplem těla snadno rozpustné, se užívaly docela lehce a lidské zadky se jich nemohly nabažit.

„Takové neslýchané bohatství,“ hučeli závistivě Zvonokosané, „a z čeho? Z pitomého camfrňousku, který si strčíte do zadku. Má tak někdo kliku!“

Zeny však držely s lékárníkem. Byly Zefiralu oddané skoro všechny, protože šlechetný vynálezce ho ochotně rozdával v prémiovém balení pod podmínkou, že bude zpraven o výsledcích; ty pak pilně kontroloval a zanášel do kartotéky. Stalo se, že musel zblízka vyšetřit několik případů, kdy se přilehlé oblasti zanítily; po prohlídce vyšlo najevo, že to byly ekzémy hepatického původu a vyskočily na tom místě čistě náhodou, bez jakékoli souvislosti s jeho výrobkem. Aby utišil příšerné svědění, které působilo zákaznicím muka, dávku naopak zdvojnásobil a ztrojnásobil. Zefiral triumfoval i nad ekzémem.

„Je to přece jenom nápad,“ říkaly ženy, „léčit lidi odspodu. Lehko se to bere. A nemáte aspoň v ústech nepříjemnou chuť po léku.“

Ostatně Funebral, který byl s lékárníkem zadobře, protože k němu býval často zván, a rád ho i vídal, protože si spolu vždycky zajímavě pohovořili, ohromně Zefiral vychvaloval. Jakožto stoupenec starého klasického klystýru považoval za lékařsky vysoce účinný každý lék, který se podával do těla touto cestou. Teď byl Kroupa bohatý, přepychově zařízený a tedy pomstěný za své někdejší ponížení. Zdánlivě mu tedy nic nechybělo ke štěstí. A přece…

Dal zrestaurovat v podkroví lékárny svůj učňovský pokojík. Tady sedává, medituje a sní tak jako kdysi, když byl ještě chudý a zavíral se tu se svými neklidnými, mučivými sny… Ach, božské tvary Anety Vošourkové! Jste tady, neskutečné a opojné jako kdysi. Aneto, duše drahá, navždycky milovaná odzadu, protože jste se nikdy neotočila, abyste nadšence přistihla, kam jste asi odešla dožít své stáří, možná umřít… Možná že dokonce i užíváte blahodárný Zefiral a nemáte tušení, že jeho vynálezcem je malý nešťastný provizor, který se nad vašimi nádhernými tvary chvěl láskou, když jste byla v plném rozkvětu mládí. Ten nesmělý chlapec se teď vrátil zpátky na místa své první lásky, ale v srdci má hořko, protože tady nenašel vás, aby mohl srovnat své někdejší okouzlení s dnešní skutečností.

Drahá, milovaná Aneto, zůstala jste pro něj snem, nedostupným, neskutečným idolem, z jakého se rodí v mužském srdci pocit neukojení a plamen melancholie, podbarvující každou naši radost. Aneto Vošourková, ideální bytosti, ještě dnes navštěvujete bezesné noci. A proslulý, přebohatý specialista, pan lékárník Artuš Kroupa se pak leckdy musí utéci k vlastnímu léku, aby mohl spát. Zefiral je totiž báječný výrobek, uklidní dokonale i nervy a obestře pacienta mlhou blažených snů.

5/ Náboženské komplikace

Přijel Calabův nástupce.

Čekali ho už kolik dní a trošku s neklidem: jak bude vypadat? Řekněme to rovnou: jeho vzezření vzalo Zvonokosanům dech a vnuklo jim předtuchu, že nebeské záležitosti vezmou prapodivný obrat. Od nádraží přijel jeden cyklista a zvěstoval jeho příjezd návštěvníkům výčepu. Prohlíželi si ho, když se cestou zastavil na náměstí u kostela a ptal se po faře.

„To teda jo,“ říkali si celí ustrnulí, „to teda jo!“

„Nevypadá, bráška, zrovna příjemně!“

Byl to vysoký, asi čtyřicetiletý kněz pekelně bledé a ponuré tváře, suché jak slepičí zadek, ruce i nohy samá kost, ostrý profil a brada jak nárazník, zkrátka chmurná postava, vyzařující z temných očí plameny náboženského fanatismu. Měl na sobě zelenavou záplatovanou hazuku a rozměklý okraj klobouku se mu plandal ve větru jako havraní křídla. Prostě chlapík, že by vám hrůzou naskočila husí kůže. Ztratil se ve slepé uličce, vedoucí k faře.

Ani ne za hodinu už si to zachmuřeně štrádoval dlouhým, trhavým krokem po Zvonokosech, nikoho nezdravil, na děti se neusmál, jenom vrhal po městečku supí pohledy. Nařídil Sedmikvítkovi, aby na zítřek vybubnoval zvláštní náboženské shromáždění. Zvonokosané se ze zvědavosti dostavili v hojném počtu.

Mše probíhala v atmosféře hrůzy. Každé Dominus vohiscum třesklo věřícím do tváří jako poplašný výstřel. Když byla mše odbyta, vystoupil farář Zámora na kazatelnu a trhavým hlasem spustil. Jeho kázání mělo vcelku asi tenhle smysl: „A teď, kamarádi, konec legrace! Nemyslete si, že je Pánbůh nějaký ubožáčky chudinka a že mu činí potěšení vaše obžerství a ženská nestoudnost. S takovým dobráckým Pánbíčkem uděláme rychlý proces. Já vám teď ukážu Boha, jehož syn za vás trpěl, Boha spravedlivého, ale taky strašného, a ten od vás bude chtít, abyste mu vydali počet z božské krve, z krve Ukřižovaného, prolité za vaši spásu. V téhle sprosté materialistické době, vyválené v kalu a zahrnující nebe urážkami, učiním z vás, Zvonokosanů, baštu té nejpevnější víry. Pro svět, pravím vám, je záchrana jen v pokání, cudnosti, zdrženlivosti, vytrvalé modlitbě a odvržení všech pozemských radovnek. Teď se budou skládat účty.“

„No Pámbu s námi!“

„To bude asi u zpovědi nadělení!“

Lidé byli zdrceni. Nikdo nikdy k nim nehovořil o Bohu tak hroznými slovy, ani jim neukázal tak drsnou cestu k dosažení života věčného. Ženské z toho načisto rozbolelo břicho, na zadnicích jako by jim vypálil ohnivé znamení a prsa měla najednou ostudnou váhu. Bylo na ně ukázáno jako na nástroje velkého všeobecného prasáctví. To stačí s člověkem pořádně zamávat. Z toho všeho začalo Zvonokosanům svítat, že kněz, který vidí všechno černě, protože sám je od přírody melancholický a škarohlíd, bude vidět hřích i tam, kde není, do duší zaseje pochyby, ráj bude svým ovečkám odměřovat poskrovnu a promění celou farnost v naprosto ponuré místo. Funebral zcela jasně prohlásil, že by žádný kněz neměl být postaven do čela obce, dokud nepodstoupí důkladnou psychiatrickou prohlídku.

„Jen se podívejte na staré rytiny,“ říkal, „na kebule pánů od inkvisice, a řekněte mi, jestli to nejsou makovice svědčící o nějakém neurotickém stavu. Tváře inkvisitorů nesou známky potlačené sexuality a sadismu. Byla mezi nimi taky pěkná řádka pomatenců.“

„Kněží často kladou důraz na tělesný hřích,“ poznamenal Ratiboř Liboháj. „Možná proto, že jsou sami v pokušení?“

„Příkladem tělesné čistoty,“ řekl Kulíšek, „byl občan Ježíš, který žil v samotě a odříkání. Co myslíte, doktore, zemřel Ježíš Kristus jako panic?“

„U bytostí božského charakteru,“ odpověděl Funebral, „se otázky sexu hledí potlačit. Až na starou mytologii: když měl takový kuliferda z Olympu po krk nafrněných bohyň, klidně zajel vydovádět se na zem. Případ Ježíše Krista má svůj háček. Kdyby byl po sobě zanechal potomstvo božích vnoučat, víte, co by to bylo pro církev za patálii? Tak se to radši předem zamezilo.“

„Na tohle thema,“ řekl Lohengrin, „jsem četl pozoruhodný článek, v němž se tvrdilo, že kněžský celibát škodí duchovnímu rozvoji, poněvadž morální kvality kněží nemohou být pokrevní cestou předávány dál.“

„Jinak řečeno, chybějí nám tu děti farářů!“

„Nesmějte se. Ta myšlenka se opírala o zákon dědičnosti. Ten přece, doktore, nepopíráte?“

„Nepopírám, ale uvědomte si, že do přímého dědictví po rodičích může vždycky zasáhnout dědictví po předcích, a to vede až kdovíkam. Takové příklady vidíme pořád. Člověka podmiňují žlázy a ústrojí, věřte tomu. Z toho není úniku.“

„Odbočili jsme,“ řekl Kulíšek. „Mluvili jsme o tom, jaký vliv může mít povaha faráře na farníky. Co o tom soudíte?“

„Nový farář,“ řekl Funebral, „je na první pohled cholerik se sklonem k horečnatým stavům.“

„Špatné znamení?“

„Je to zkrátka pravý opak fysiologické soustavy našeho starého Calaby, který byl podle mě případ mírného sangvinika s převahou ústrojí zažívacího… Křesťany čeká ve Zvonokosech těžký život, nebo se moc mýlím!“

Faráři Zámorovi vařila jeho sestra, upjatě pobožná vousatá slečna, která hýčkala v srdci Boha plného žluči a ošklivila si všechno hezké, něžné a milováníhodné, co může život poskytnout. Jsou takové nesrstné povahy, že je nad vším, co se jen trochu podobá štěstí, hned posedá vztek a zuřivost.

Bára Zámorová bez okolků hleděla vystrnadit starou Babetu a posílala ji do starobince, aby tam mezi nemocnými pracovala ke své spáse, neboť to jediné má cenu. Lidský čubčinec musí klesnout co nejníž, aby se co nejvýš pozdvihl. Cesta k spáse není v přepychu a blahobytu. Tělo je pouhý výkal, a teprve až duše ty cáry shnilotiny opustí, zazáří tím pravým světlem atd. Podobných zbožných průpovídek měla farská vládkyně k disposici bohatý repertoár.

Babeta nijak s odchodem nespěchala. Její sláva kvetla ve výčepu, kde se mohla po libosti nalévat a pěkně nahlas vyložit své názory na kněze, který nedovede ocenit, co všechno vykonala pro církev. Honosila se, že pečovala o svatého muže, jemného a lidského a stotisíckrát lepšího než kostnatý žlučovitý pavouk, který do sebe sadisticky lije vodu ze studně. A ta nosatá káča, co vede farářovi domácnost, ta je přímo zralá pro peklo, už teď páchne její šlachovité maso rožněm a smůlou. Dlouhá léta strávená ve společenství svatých věcí dodávala Babetiným soudům váhy. Ona v celém městečku nejlíp věděla, jak se má důstojně pečovat o věci církve. Nakonec však musela odejít; předtím ovšem nezapomněla Báře Zámorové pěkně od plic vyložit, co si o ní myslí.

Zvonokosy zůstaly samy s farářem, který se stáhl na faru jako do ponuré pevnosti. Ranní klekání znělo pod klenbou hněvivého nebe, slibujícího jen tresty, chraplavým tónem, a hlásalo neveselé dny. Lidé se kostelu přibližovali jen se strachem.

V jediném týdnu zemřelo ve Zvonokosech šest lidí, počet předtím nikdy neslýchaný. Mezi nimi i starý, devadesátišestiletý Řimbaba, kterého si pěstovali v naději, že jako stoletý kmet proslaví jméno Zvonokos a stvrdí posilující vlastnosti zdejšího vína, jehož za svůj život vypil víc než kdo jiný.

Šest nebožtíků v jednom týdnu bylo trochu moc. Tolik pohřebních povolení připadalo Funebralovi nenormální. Říkal:

„Každý umře radši hned, než aby mu stál nový farář ještě jednou v hlavách postele. Ten chlap nám přinese neštěstí. Uvidíte, že přijdou na vinici kroupy.“

Když měl jet farář Zámora podle ustáleného zvyku na zámek, aby vyzpovídal baronku, zcela jasně odmítl. Pověřil posla, aby své paní vysvětlil, že prvním (a tím nejmenším) předpokladem upřímného pokání je vzdát se přepychu, a pro něj osobně že jsou si před soudem božím všechny duše rovné. Krom toho že nikdy nejí mimo dům, protože drží dietu. Ať se s ním tedy nepočítá pro nějaké stolování se zámeckou paní, ani že by s ní hrál domino a bavil se světskými marnostmi.

Baronku to velice urazilo. Bez meškání chytla pero a napsala následující dopis Jeho Milosti:

Vaše Eminence,

co jste to do Zvonokos poslal za drzého a nevychovaného faráře? Jestli už mermomocí chcete rozkol mezi náboženstvím a slušnými způsoby, musím vám oznámit, že bych v tom případě dala přednost slušným způsobům. Vím, čím jsem povinna Bohu, ale vím také, čím jsem povinna svému rodu. Pánbůh mi nedal do vínku rod, Holajdů z Holajdova proto, abych musela snášet urážky nějakého kněžourského hulváta. Mohu se konečně bez rozhřešení toho idiota obejít. V tom případě se však přestanu o farnost zajímat.

Přijměte, Vaše Eminence, projev mé nejhlubší úcty.

Vaše pokorná služebnice Adelajda z Kratihájů.

„Tak,“ řekla, „já chlapa naučím! Má duše že už by neznamenala víc než duše nějakého chrapouna? Já mu ukážu… Celý život jsem byla vždycky v popředí, na čestném místě po pravici hostitele. Snad si ten člověk nemyslí, že hodlám v nebi klesnout níž? Budu sedět mezi aristokracií ze saintgermaineského předměstí, daleko od špinavého mraveniště chudých čtvrtí. S tím právě počítám, že božská spravedlnost posadí konečně každého, kam patří, a zbaví nás téhle pozemské kočičiny.“ V tu chvíli vešla její dcera.

„Věčná škoda starého Calaby, Eliško,“ řekla baronka, „je to veliká ztráta. Dal se nakonec obrousit a byl to pro osamělou šlechtičnu docela přijatelný kaplan. Víte, koho poslali na jeho místo? Nějakého kalvínského morousa.“

„Karvínského, matinko?“

„Náboženského demagoga!“

„Demagoga?“

„Chce mě vlákat do své zavšivené zpovědnice, aby mě pokořil. Rozumíte tomu, Eliško?“

„Ne, matinko.“

„Máte pravdu, dceruško. Být mladší, myslím, že bych víru poslala do háje a naučila bych toho představitele nového kněžstva moresům. Jenže dneska už nemám místo víry co nabídnout. A víra byla ostatně vždycky v našem rodě v úctě… Napadá vás něco, Eliško?“

„Ne, matinko.“

„Taky bych se divila…! Ale já už vím, co udělám. Jednou za měsíc uspořádám velký oběd a pozvu toho kaplana z Lyonu, co tak rád dobře jí a po lanýžích a burgundském by se utloukl. Víte, koho myslím?“

„Důstojného pána Mastihubku?“

„Ano, toho. Pozvu ho přes Grizeldu Tralalovou z Cymbálova, ta ho vídá v kruzích lyonské aristokracie. Za jeden dobrý oběd mě vyzpovídá. Při nejhorším ho zdržíme na dvě jídla. Je prý výborný společník.“

„Ale pojede sem kvůli tomu až z Lyonu, matinko?“

„Pošleme pro něj vůz a zas ho odvezeme. Trochu mu to zkomplikuje bohoslužbu. Ale žádná hrozná závada to nebude, copak je to, jedno rozhřešení za měsíc. A já už do kostela nevkročím.“

„Ach matinko!“

„Vy taky ne, Eliško.“

„Ale matinko…“

„Řekla jsem. Budeme jezdit na mši někam do okolí. Máme tady Zumprov, Udolín, Pontanevaux, Thoissey, cokoli, jenom ne Zvonokosy. Aspoň se dostaneme trochu ven. A vyjedeme si po každé jinam.“

„Ach matinko, to bude hezké!“

„Nejste těhotná, Eliško?“

„Myslím že ne, matinko. Proč?“

„Že byste slehla někde jinde. Aby nebyly krtiny tady… Ach, ten páteříček prý se nebude vyrušovat kvůli duši jedné paní baronky! No dobrá, uvidí, drahoušek, jak mu ta paní baronka zatopí!“

Hadriána Prudinu, proslulého „farářobijce“ a nejzavilejšího zvonokoského atheistu, který jako vlajkonoš chodíval v čele volnomyšlenkářských průvodů, potkala velice nemilá věc. On jediný snad z celého městečka zůstal nesmiřitelný i vůči laskavému faráři Calabovi. „Dát těm hošanům znova do rukou moc,“ říkal a myslel tím kněze, „jsme všichni ztracení.“ Marně mu vykládali, že je teď situace jiná, že odlukou církve od státu byla omezena pole pravomoci i vlivu; držel se svého ostrakismu zuby nehty.

Jinak se ale všichni shodovali na tom, že je Prudina dobrý chlapík, zdatný vinař a poctivec až úzkostlivý. Jeho nenávist k duchovním se dala vysvětlit faktem, že měl za ženu jednu z nejzuřivějších pánbíčkářek, jaká jim kdy padla do rukou, a ta mu svým stupidním pojetím domácích ctností, úzkoprsostí a přímo zoufalou blbostí dokonale ztrpčila život. Julie Prudinová byla už několik let pod drnem, kdežto Prudina ji přežil o třicet let a nepřestával se divit, jakým zázrakem odešla ona dřív, když je přece pravidlem, že ženy pohřbívají muže.

A syn toho atheistického, náboženskou fanatickou utýraného vdovce právě z ničeho nic vstoupil do kněžského semináře. Oznámil to otci dopisem a zároveň pověřil sousedy, aby ho přivedli k rozumu a vysvětlili mu, že ho k podobnému rozhodnutí přiměl cit daleko silnější, než byla vlastní vůle. Prudinová reakce byla strašná.

„Ten grázl!“ křičel. „Tohle udělá mně, mně!“

„Je-li v tom jeho štěstí,“ mluvili do něho. „Já mu to štěstí osolím!“

„Je to přece jenom tvůj syn.“

„Žádného syna nemám. A lituju, že jsem kdy měl. Ten zrádce!“

„Ale jdi,“ říkali mu, „farářské povolání je jako každé jiné. A dokonce moc dobré.“

„Když nedostali mě, ukradli mi syna!“

„Když po tom touží. No co, přece vždycky říkáš, že má být každý svobodný.“

„Ale ne proto, aby se stal knězem. Ale ne můj syn.“

Propadal chmurám, celý zasmušilý střídal jednu hospodu za druhou, osaměle v koutě popíjel a vedl spory s imaginárním nepřítelem, podle všeho nejspíš s papežem a biskupy. Nikdo se neodvážil dobírat si ho; každý viděl, jak ho to sebralo.

Jednou večer, když už ani dobře nevěděl, co dělá nebo co chce, zazvonil na faře. Vřela v něm zlost, bolest i zklamání. Přišel otevřít farář Zámora; byl na faře patrně sám. Ve dveřích na pozadí špatně osvětlené chodby vyvstal jeho vysoký hubený stín. Beze slova hleděl na nevlídného muže s kloboukem hluboko vtlačeným do čela a čekal, až promluví.

„Špinavý kněžoure!“ vykřikl mu Prudina do tváře.

Knězova tvář neprozradila údiv ani hněv.

„Chcete jít dál, příteli?“ řekl prostě klidným hlasem, jako by mluvil k hostu, kterého čeká a už předem k němu cítí přátelství.

„Neslyšel jste, co jsem řekl? Mám vám to opakovat?“

„Opakujte, když vám to uleví. A jestli jsem vám ublížil, odpusťte mi.“

Tohle Prudina nečekal. Stejně ale zůstal dál zakousnutý do svého hněvu, do svého nahromaděného hněvu, který ho dusil.

„Tyhle vaše fígle já znám,“ křičel dál. „Nemůžu faráře ani cítit. To jsem vám přišel říct.“

„Dobře, stalo se. A nechcete jít teď dál?“

„Abyste mě balamutil, že jo?“

„V mém domě se nikdo nebalamutí. Podle mě aspoň ne. Zvu vás dál, protože jste v tomhle kraji první člověk, u kterého vidím opravdový zápal. Nenávist mi je milejší než vlažnost a lhostejnost.“

Aniž si to Prudina vůbec uvědomoval, šel za farářem do jedné z místností, do místnosti holé a chladné, chudě zařízené. Mechanicky sundal klobouk. Nemohl se ubránit jisté zvědavosti, jako by byl uhranutý. Tyhle lidi nenáviděl, nikdy nepřišel do jejich blízkosti a teď chce jejich povolání provozovat jeho syn a on se z ničeho nic ocitl v obydlí jednoho z nich.

„Hodně toho Pánubohu vyčítáte?“ zeptal se kněz.

„Bohu?“ utrousil s podivením Prudina. „Na toho ani nevzdechnu. Ale faráře nemůžu cítit.“

„Jistěže, leckterý z nás je neobratný, špatně způsobilý ke své práci. Potřebovali bychom častěji dostávat výtky a slyšet, jak jsme nedokonalí. Nesmíte si myslet, když jsem kněz, že se považuji za něco víc, než jste vy, pane…“

„Prudina. Hadrián Prudina z Dobřanského nároží za Horní čtvrtí… To jsem já, co můj kluk chce být farářem, aby to vzal hrom! Můj kluk, no uznejte, a to jakživ nepáchl nohou do kostela!“

„Chápu,“ řekl kněz. „Máte jen toho jednoho?“

„No právě. Matka umřela před pěti lety. Ta teda byla samý kostel, samé modlení a křižování, a hloupá, až to jednomu na rozum nešlo. Nebrečel jsem pro ni. Říkal jsem si: mám ještě chlapce. A ten mi zasadí takovouhle ránu!“

„Chápu,“ opakoval kněz, skláněje zamyšleně bledou tvář. „Je to tvrdá zkouška, když nevěříte v Boha.“

„A co vinice? Co bude s ní? Právě on měl po mně…“

„Jsou ještě důležitější věci než vinice!“

„Důležitější než vinice? To bych nevěděl,“ řekl upřímně Prudina.

„Tak mluví pravý vinař!“ řekl kněz s lehkým úsměvem.

Zblízka se Prudinovi nezdála jeho tvář nijak nepříjemná. Vždycky si myslel, že to jsou samí pokrytci a taškáři, že jenom koukají, jak člověka obalamutit a obrat o peníze. A s jediným cílem, aby člověk nemohl žít po svém, aby sklonil hlavu a poslouchal zákony, které jim dávají do ruky moc. Aby se vám dostali na kůži, pomáhají si strachem: strachem ze smrti, strachem z pekla. To je jejich triumf: strach, věčný strach. Tušil to ostatně dobře, protože zrovna oni mu sehráli ten nejošklivější kousek, jakým mu jen mohli ztrpčit poslední léta života: vzali mu syna. A přece tenhle kněz nevypadal záludně, neměl ten jejich křivý, poťouchlý výraz. Bylo v něm cosi pokorného, prostého a sympatického, co probouzelo důvěru. Docela bezděky vyklouzla Prudinovi mučivá otázka, na kterou marně hledal sám odpověď.

„Nedalo by se tomu mému klukovi nějak zabránit, aby nešel na faráře?“

Ani v tu chvíli nehnul kněz brvou, jako by se ani trochu nedivil, že se taková otázka klade jemu.

„To nevím,“ řekl klidně. „Jestliže je to poslání, a tak to asi je… Váš syn se jistě poradil se svým zpovědníkem… Posaďte se. Hned se vrátím.“

Vrátil se s lahví zalitou voskem, kterou vytáhl ze zásob po faráři Calabovi. Ale zacházel s ní hrozně neopatrně.

„Člověče nešťastný,“ řekl Prudina, jak ho v tu chvíli uneslo vědomí, že ctihodný mok vyžaduje jisté ohledy, „netřepejte s ní tak. Co s tím chcete?“

„Rád bych, abyste ji vypil. Když mám jednou návštěvu…“

Prudina ji odzátkoval, naplnil sklenky a svou zvedl k ústům.

„Lidičky,“ řekl, když se napil, „to je z devětadvacátého (což byl tehdy pro Beaujolais slavný rok)! Pěkně stárne, potvora! Ale vy nepijete, důstojný pane?“

Tak! Řekl „důstojný pane“. Ale těžko dál urážet člověka, který přinesl kvůli vám tak drahocennou láhev.

„Já se vína nikdy nedotknu,“ řekl kněz.

No tihle faráři! Prudina zkoprněl.

„Vy nemáte víno rád?“

„Proto ne. Odříkám se pití jako mnoha jiných věcí. Ústupky jsou nebezpečné, jedno potěšení může vést k dalším.“

Tohle už Prudina nechápal a jenom řekl:

„Další potěšení jsou už vaší starostí. Ale nepít víno, to vám ve Zvonokosech neposlouží. Věřte tomu, důstojný pane, neposlouží.“

A zase: důstojný pane. Ale co, když už jednou začal. Těžko se chovat špatně k člověku, který je k vám tak laskavý a slušný.

„Váš předchůdce, farář Calaba, se uměl podívat sklenici na dno. A taky ho měli v kraji rádi. Ne že bych vás chtěl snad urážet, rozumíte. Vy jste tu teprve krátko. Lidi si vás musí okoukat.“

Prudinovi bylo dobře. Byla to snad jeho první hezká chvilka od té doby, co dostal skličující zprávu od syna. Seděl s člověkem, který byl v církevních otázkách dokonale informovaný a zvyklý poslouchat důvěrná sdělení, aniž jich zneužil, široce se rozpovídal o svém životě, pokaženém manželčinou hloupostí. Nikdy nevěděl, jestli byla pánbíčkářka z hlouposti, nebo jestli hloupost pocházela naopak z pánbíčkářství. Svůj prvotní omyl vysvětloval takhle:

„Když je ženská mladá a svěží, člověk je slepý. Má na ni zkrátka chuť, vidí jen faldy a maso a nehledí dost na charakter. Říká si, že postel všecko spraví. A kolikrát je to zrovna naopak, právě v posteli jde všecko do háje. Ta moje v sobě neměla kusa života. Takové jsou ty modlilky všechny. Poněvadž to se nedá zapřít, celá ta vaše obec…“

Kněz ho nechal mluvit, sklopené oči neprozradily sebemenší známku netrpělivosti nebo nesouhlasu. Naopak, tu a tam lehce pokývl hlavou, bylo vidět, že poslouchá pozorně. Chvílemi jenom řekl:

„Pijte! Nic se neostýchejte.“

Prudina pil a rozkládal vesele dál. Když mu konečně došel dech, zeptal se farář Zámora:

„Proč vy vlastně nenávidíte kněze?“

„Nikdy jsem ty rošťáky neměl rád, už táta měl na ně pifku, protože dědovi nadělali nepříjemnosti. Podle mě to nejsou poctiví lidi. Koukají po člověku šejdrem a ženskou dovedou načisto zblbnout… A vidíte to, ukradli mi syna. Neříkám, že nebyl trochu magor, měl být po kom. Ale dát se proto honem na kněze… A lidi se mi smějou.“

„Opravdu se to dotklo vaší otcovské lásky?“

„To se ví,“ řekl Prudina. „Měl bych rád kluka, aby uměl pořádně zaklít a s holkama nebyl žádný maškrta. A taky jsem chtěl vnoučata, když to teď už jde se mnou s kopce. A ne abych pošel jako pes, co má jen tu svou starou kůži. Rozumíte mi?“

„Ano,“ řekl kněz. „Pozemská pouta se těžko trhají. Jedině světec… Ale být světcem je tak nesnadné!“

„Ale jděte,“ řekl Prudina, „jenom neházejte flintu do žita! Tuhle člověk není farářem a taky nemá každý den posvícení. Když si vzpomenu na toho grázla.“

„Já vám povím, co vám chybí, děvenko. Chlapa byste potřebovala. Jenže z toho nemám strach, i kdybyste přivolala všechny svaté z ráje. Leda by byl slepý. A s pořádnou rýmou, aby před tím vaším smradem nevzal nohy na ramena. Dovedu si představit, jak vám sukně páchnou shnilotinou, když je jakživa nezdvihnete! Dneska vám to, Šarapatrčková, povím od podlahy! Každý ví, co všude vykládáte, vy farářská zmije! Taková kreatůra, jakživo to v posteli nic nesvedlo a bude to krafat něco o nás, matkách rodin!“

„Ale paní…“

„Ještě jsem neskončila, Šarapatrčková, a vysypu vám to všechno. Je pravda, že jsem měla Štěpána ještě před svatbou. Je pravda, že jsme si to s Drndou rozdali dřív, než jsme šli za farářem. Já se za to nestydím. Svátost před tím nebo po tom, co se na tom změní. Lepší se nechat zbouchnout v devatenácti, než to dopracovat jako vy, ženská nanicovatá! A že nám vlezlo jaro do hlavy a Drnda mi udělal Štěpána na pasece v Mechovině, není proto Štěpán horší než jiný a dokonce je lepší. A po něm jsem přivedla na svět čtrnáct harantů. Copak jste dokázala se svým ctihodným zadkem vy, co, vy líná vši?“

„Ale paní…“

„Ještě jsem neskončila, Šarapatrčková, a poslechnete si to až do konce. Jenom nedělejte, jako byste byla s Pánembohem sezdaná, jako by vám chodil v noci šeptat do ouška. To víte, až bude chtít Pámbu něco Zvonokosanům říct, vybere si k tomu zrovna tu vaši tlamajznu, před kterou by vzal do zaječích i batalión vojáků…“

„Ale paní…“

„Počkejte, Šarapatrčková, ještě není konec kapitoly. Když se pere velké prádlo, má se vyprat všechno. Já nejsem žádná udrndaná šuškalka, víte. Co si myslím, to vám povím jaksepatří a pořádně nahlas. Rozumíme, panenko? Já se pořád nekřižuju a nedrmolím růžence tak jako vy. Já mám hromadu harantů a těm musím umývat zadky a nestačím prát plíny a hadry a připravovat láhve s pitím a hlídat průjmy; já přivádím na svět děti, Šarapatrčková, a krmím je a vychovávám a někdy z toho jsem, jako by mě přejel parním válcem. Tohle byste potřebovala, vy jedovatá jeptiško!“

„Ale paní…“

„Pro jednou mě snad necháte dosyta se vymluvit, vy jedna Rozáro? Když vy roznášíte svoje drby, taky vás nechám a čekám, až na mě dojde. Kydáte hanbu na matky rodin, protože máte vztek na Lojzinu Klepetkovou kvůli těm zázrakům v kostele. Jenže každý ví, že vás farář Calaba neměl ani trochu rád, a kdyby chtěl po smrti něco říct, vás by si k tomu nevybral. Tak koukejte zalézt zpátky do díry a zavřete tu svou smradlavou klapačku!“

„Ale paní…“

„Starejte se o svého nedomrlého Pánbíčka a našeho nechte na pokoji. Je pravda, že Lojzina vlezla za Klepetkem do postele, když jí nebylo ještě sedmnáct. Ale copak vám je do toho, kdo za kým leze, vy jalová vycmrdlino, co vás to vůbec tak zajímá, co, vy plesnivino stará? Farář je tu pro vás jako pro mě a pro mě ještě spíš, já mu dala pokřtít patnáct fakanů a se vší parádou, s muzikou a cukrovím. To je něco lepšího než vaše kozí pitvoření!“

„Ale paní…“

„A jestli se vám to nelíbí, tak slezte s holubníku a pojdte na plac. No jen polezte, Šarapatrčková, a povězte mi do tváře, co jste vykládala o poctivých matkách, které vykonaly svým břichem kus práce. Udělaly toho pro mužské a pro společnost dávno víc než vy. Dělá se mi zle z těch špinavostí, co kydáte na slušné lidi, protože je máte sama v hlavě. Ale my vám už tu prohnilou klapajznu zavřeme. A to ostatní si třeba naložte do svěcené vody, stejně vám tam kvítí nevyroste. Rozumíte, vy podělaná mátoho!“

Melánie Drndová, rozkročená uprostřed uličky pod obydlím Rozálie Šarapatrčkové, si ve svém spravedlivém rozhořčení otvírala pusu na celé kolo a tak resolutně, až se jí drdol třásl. Téhle matróně s rozlehlým poprsím a mocným břichem, téhle vážené rekordmance v mateřství přizvukovala početná skupina žen. Zlostný ptačí profil Rozálie Šarapatrčkové se ukázal v rámu okna vždycky jen na okamžik, jen co vydechla své „Ale paní“, a zase se stáhl zpátky do hlubin těsného bytu.

Byl to pořád týž starý konflikt mezi rodičkami a zakyslými pannami, které si chtěly dělat slávu ze své odkvetlé ctnosti. Zase ta věčná lidská marnost, která chce získat zásluhy z něčeho, co nebylo dobrovolně zvoleno a je trpěno pouze s hořkostí v srdci. Protože farář Zámora hlásal odříkání, staré panny zvedly hlavy. Ty jedovaté, jalové modlilky spřádaly pavučinu pomluv okolo bytostí zaměstnaných normálním životem, plněním prostých životních potřeb a úkolů.

„Bodejť, do čeho se to pletou, maškary zakyslé!“

„Věčně budou strkat frňáky do cizích kalhot!“

„Vdaná ženská se jim nepotřebuje zpovídat.“

„Dobře jste udělala, Melánie.“

Vdané ženy cítily, že mají navrch, že už jim nikdo neupře palmu vítězství získanou okamžikem, kdy za vyzvánění zvonů vyšly v bílých šatech z kostela a dokázaly všem, že uhrály partii, která čeká na každou dívku okolo dvaceti let: našly si muže a připoutaly ho k sobě. Takhle chvíle znamená pro ženu triumf. Alespoň ve Zvonokosech, kde se počet mužů válkou zmenšil, takže obě pohlaví nešla spolehlivě do páru. Je moc hezké hrát si na vzácnou a nedostupnou, ale může to taky skončit nudným usycháním v osamělém lůžku. Proto měly dívky čím dál víc naspěch a nutily chlapce k vyjádření třeba i za cenu toho, že jim samy vložily do ruky poctivé důkazy své manželské způsobilosti. Učel světí prostředky. A nedalo se říci, že by účel sám o sobě byl nějak špatný. Mnohá z dívek známých v celém kraji se vdala tímhle způsobem; vsadila zkrátka na všechno a v tvrdohlavé touze uspět obětovala všechen
stud. Tím hůř pro nerozhodné, bojácné, příliš plaché: ať si později nenaříkají, že si nechaly příležitost uklouznout pod nosem. Ty druhé, které už se tak nešťastně narodily, že si nemohly ani vybírat ani odmítat, ty dívky životem odstrčené, protože jim příroda nedopřála ani tu nejmenší trošku přitažlivosti, ty by byl každý spíš politoval. Ale právě tyhle odstavené o soucit nestály a s pohrdavou zavilostí si troufaly soudit druhé. Je pravda – abychom nelhali –, že vlastnitelky mužů před nimi natřásaly své ukojené zadnice s pýchou, která výmluvně naznačovala, v čem je pramen jejich jistoty, toalet a domácí autority. Těžko tady soudit absolutně spravedlivě. Je dostatečně známo, jak nesmiřitelná je ženská rivalita, když běží o dámské půvaby a o to, jak je co nejmazaněji anebo nejkurážněji uplatnit.

Jedno se zdálo jisté. Znova procitly v plné síle staré nenávisti a nesly s sebou nadávky, urážky a křik. Jedni se tím bavili, druzí však hádky odsuzovali, protože tím trpěly sousedské vztahy a městečko se rozeštvávalo do dvou táborů. Šeptalo se dokonce, kdoví jestli v tom nemá co dělat farář Zámora. Nejen že ho povolání stavělo proti ženáčům, ale svým horlivým velebením křesťanských ctností mohl tupcům a pomstychtivcům snadno zamotat hlavy. Rozhodně se zdálo, že farář Zámora nebyla pro Zvonokosy volba šťastná ani blahodárná. Pomalu se to začínalo říkat nahlas.

6/ Náboženské komplikace (pokračování)

Hle polekaně zachvěla se v habrovém houští nahá běl dívčího ňadra. To už zase k nám měsíc duben přiletěl!

S jitřenkou v její zlaté kráse ze spánku slavík procitnul, na větvi trylky rozzpíval se ve všech stupnicích mol i dur.

V hladinách vod se nebe směje a vítá na svět mladý den. Zas srdce světa nevinné je, kaluže září safírem.

Socha své vystavila vnady paprsku slunce k mazlení, trávníku poručila, aby se oděl novou zelení.

Ó smavá kráso nezralosti, jež sotva v prvním květu je! Vstříc ku ostrovům blaženosti teď naše bárka popluje.

Zase tu budou loubí stinná a hrdličky a ptáků dav – i ty, i ty, má přejediná tam na břehu v objetí trav.

Zas slunce růžové a zlaté bude a život plný krás. Zas budou zítřky rozesmáté a den za dnem vždy nový zas!

Polekané se zachví zase bělostná bujnost dívčích vnad, jež vlastní vášně zlekala se, a vydechne své: Měj mě rád!

Ač sotva oči otevřel a slabý je a bledý v tváři, přec leskem knížecím nám září Princ Duben, jenž k nám přiletěli

Zatím co Lohengrin slavil veršem žár jarního probuzení, zalévaného běloskvoucím jasem čirého modravého nebe, na úbočích pahorků, na koberci trávy, ženoucí vzhůru jak špice chřestu, se rozpučely růžové skvrny broskvoňových květů a vzduch se tetelil v hemžení droboučkých křídel prvního hmyzu. Vlaštovky vylétaly ráno vzhůru za sluncem, kroužily jako opilé a leskly se v žáru prvních paprsků. Znovu se kvapem probouzela oku lahodící zeleň všech odstínů, počínaje temnou zelení lesů přes světlejší modravou a řeřichovou zeleň vinic až k jemné zeleni mladé pšenice a ovsa při úpatích hor a lehce našedlé, stříbřité zeleni vrb a bříz, a v jasné zeleni větví to bylo všude samé pípání a cvrlikání.

Všechno se probíralo ze spánku, tentokrát obzvlášť těžkého a chmurného. V náhlém výbuchu zářivých barev se Zvonokosy vyhouply z šedi ponurých dnů. Po domech a podél cest se jako o závod rozstřikly zářivé barvy pukajících poupat. Lahodný, svěží větřík, provoněný hlohem, zimostrázem, mátou a petrželí, probouzel v lidech touhu po štěstí. Dívky měly najednou ňadra napjatá, zralá jak plody ze skleníku, div že se jim blůzičky neprotrhly, a byla to jako každý rok hotová žeň, hotová pastva! Míza stoupala, vzrušená těla supěla a život se dával znova do pohybu. Hlavy snily o výbojích, úsměvech, hrdinských činech, no prostě o lásce. Zas jako po každé se rozzářilo klamné světlo ilusí jak souhvězdí Velkého medvěda, když nebe slibuje námořníkům dobrou plavbu.

Období požehnané. Období hojnosti. Období vřelých pozdravů, horlivých poklon, sladké povolnosti, něžného roztoužení. Právě takové, jak o něm pěl Lohengrin, omládlý sladkou poesií přírody, která vyháněla do všech stran úponky, stvoly a větve, aby mohla země vydat svou vůni a plody. V takovém jarním rozbřesku mohla být všechna srdce spokojená. Jenomže to tak nebylo. Vizte důkazy.

Zvonokosy dne 27. dubna 1934

Vaše Milosti, pane arcibiskupe.

Ten farář, co jste nám poslal, tady není k ničemu, jelikož to není žádný kněz pro Zvonokosy, kraj vinařů a poctivého vína. Tím nechceme říct, že by snad farář Zámora nebyl dobrý a zbožný kněz, mše a modlení, to všecko jo, křtiny, svatby a pohřby, všecko jaksepatří. Ale stejně to není farář pro nás, jelikož je pořád takový truchlivý a nabručený a nikdy dobře naložený jako chudák farář Calaba, ten jakživ nikomu nevyčítal, když si chtěl po práci trochu osladit život, a taky jsme ho měli rádi a umřel vlastně jako světec.

Farář Zámora, to je pořád jenom samý trest a pouštění hrůzy a od Pánaboha jenom samé nadávky. Totiž abyste věděl, Vaše Milosti, farář Zámora nemá rád víno a nikdy ho taky nepije, leda tu kapku při mši, a to se ještě šklebí, děti na kůru to vidí dobře. A poněvadž mu nechutná, tak začal kázat proti vínu. Tohle ve Zvonokosech nejde, tady pije každý vinař z otce na syna tři až čtyři litry denně, jelikož musí pracovat venku a taky, že to je víno dobré a do hlavy nestoupne. A ženské taky, třeba ne tolik, ale pro ně je víno zas dobré na mlíko a dodá sílu při domácnosti. A lidi žijí ve Zvonokosech stejně dlouho jako jinde a víc blbců a nemocných než jinde tu taky není, můžete se zeptat doktora Funebrala.

Pomlouvat víno, to my tady ve Zvonokosech nemáme rádi. Obci to škodí kvůli pověsti, poněvadž se tady nepije víc než jinde, ať jsou to Morduby, Zobcov, Škrdlov, Smrdáky, Romanov, Svatý Štěpán, Svárov nebo Kvítkov. A vůbec nejvíc opilců je stejně v Hrdousech a Julčíně, poněvadž jejich víno má větší sílu, taky až čtrnáct stupňů, prý je to spodní půdou.

Zrovna tak jako s pátečním půstem. Za sto sous dával farář Calaba dispens a hospodyně měly po starosti, jelikož tady to není jako v Bresse, kde mají mléčné výrobky a ryby z rybníků. Farář Zámora nechce nic slyšet, a to jen aby lidi otravoval, protože copak to Pánubohu udělá, když se člověk nají, aby zůstal při síle? A naši chlapi maso potřebují.

Vaše Milosti, pane arcibiskupe, jistě chápete, že takhle se pořádný kněz nechová. Věčná škoda faráře Calaby, za toho byly Zvonokosy s Pánembohem zadobře. Teď proti nám Pánbůh pořád něco má a k čemu potom chodit na mši a dávat na kostel, když nás má čekat stejně peklo nebo věčné trápení v očistci. To by lidi ztratili víru, jelikož na zemi je už tak dost trápení, hlavně kroupy a rez, což je pro nás zkáza.

A potom taky, že za novým farářem moc lezou staré panny, jelikož jeho sestra je taky jedna z nich, a vede je Šarapatrčková a Pavlína Hedvábná, takové dvě nafrněné krkny a špinavé lhářky. Aby nám rozkazovaly takové nanicovaté ženské, na to není nikdo zvědavý.

Všechno je z toho, že farář Zámora nemá rád víno, jelikož je to asketa, podivín, melancholik a misantrop, jak říká doktor Funebral, a ten taky tvrdí, že člověk jedná podle toho, jak je vevnitř udělaný, takže je to všechno otázka zdraví.

Farář Calaba měl víno rád a dobře se v něm vyznal. Taky to neměl vždycky lehké, jako třeba tenkrát (to už je dávno, tehda jste ještě nebyl biskupem vy), jak málem zapálil zákristii. Vinaři ho předtím hostili ve sklepech a vypil toho moc. Takže mu potom v zákristii vypadla zapálená svíčka z ruky a od ní chytla skříň s ornáty. Nepřijít Hřejpivo a Přežvejkal s hasiči, hořela celá zákristie a možná i kostel. Všichni se nasmáli a naopak to ještě přitáhlo do kostela lidi. Právě tenkrát jsme poznali, že je farář Calaba pořádný člověk, a nikdy jsme to mínění nezměnili, jenom když byla ta ostuda se záchodkem, ale to byla zase jiná věc, to byla politika a farář Calaba musel, každý to potom pochopil, jelikož když na něj přišla potřeba, chodil na záchodek jako všichni.

Vaše Milosti, pane arcibiskupe, zde podepsaní věřící vás žádají, abyste faráře Zámoru přeložil někam jinam a poslal nám někoho, kdo by se do našeho kraje líp hodil. Nebo přestaneme vodit dětí s sebou do kostela. Nijak jim neposlouží, když mají poslouchat, že pití je hřích, a doma vidí tátu pít. Neposlouží to úctě k rodičům. A manželka má stát na straně otce, tak jako byste to udělal i vy, kdybyste byl matkou rodiny, jelikož tady běží o poslušnost, porozumění a všechno. Tím pádem žádáme o jiného faráře, v zájmu církve a po pravdě řečeno taky v zájmu peněz, co se platí na kostel, protože nikdo nemá chuť dávat člověku, který nadělá v kraji jen škodu. Nemluvě o tahačkách doma, protože farář Zámora nám ukládá za pokání abychom držely chlapy zpátky, víte v čem, a to by skončilo u holek v Máconu a ošklivých nemocí.

Podepsány:

Melánie Drndová, matka patnácti dětí, rádně pokřtěných a manželsky narozených až na Štěpána, který je ale taky z toho samého otce.

Aloisie Klepetková, matka sedmi dětí a dalšího na cestě.

Matky šesti dětí:

Líza Hrndálová, Anča Dlabalov,

Terezie Pimpulová, Antonie Šurajdová,

Dorota Pičmundová, Karolína Vohnoutová,

Valerie Pšoukalová, Mimi Cíčová, Berta Kudláčková.

Matky několika dětí:

Klára Trependová, Lucie Šmatlavá,

Amélie Mastirádová, Blažena Hejkalova,

Cecílie Přežvejkalová,

Leonora Mníkalová,

Eulálie Bžundová, Sibyla Mrňáková.

K dopisu, který sepsaly matky rodin, byl připojen ještě druhý.

Vaše Milosti, pane arcibiskupe.

My všichni jsme dobří křesťané, i když třeba nechodíme na mši, ale přesto nejsme špatní a na ženské se nezlobíme, když tam jdou, ani na děti. Poněvadž jsme pro svobodu a každý ať si má svou víru. Jak je psáno od Francouzské revoluce a Charty lidských práv.

Dovedeme si vážit faráře, když je dobrý a má rád vinaře a rozumí vínu jako farář Calaba, který mluvil s každým vždycky slušně, dovedl poradit a vždycky se rád napil anebo zahrál v koule, když zrovna nesloužil bohoslužbu.

Farář Zámora, tak jak vám to ženské píšou, to není nic pro nás. Ten se hodí někam, kde se pije limonáda nebo pivo nebo leda nějaké patoky. Naše víno nemá rád. Tím to je, že je pořád smutný a uzavřený a tvář jako z hrobu. Takové náboženství je nestravitelné (ten přívlastek jim napověděl Funebral, který byl při tom, když ve výčepu dopis skládali, a báječně se bavil). Jestli faráře Zámoru neodvoláte, jak vás o to ženské prosí, budeme volit radikály a začnou nové patálie. Radši vám to říkáme předem, protože o žádné patálie my nestojíme.

Nechceme se nijak míchat do vašich záležitostí, Vaše Milosti, ujišťujeme vás, že nemáme vůbec nic proti farářům, všichni jsme poctiví vinaři a dobří Francouzi a řádně oddaní otcové rodin a naše děti jsou všechny pokřtěné a biřmované a zůstáváme v úctě

níže podepsaní:

Drnda, Klepetko, Hrnďál, Dlabal, Pimpule, Šurajda, Pičmunda, Vohnout, Pšoukal, Cíča, Kudláček, Trependa, Šmatlavý, Mastirád, Hejkal, Baštýř, Přežvejkal, Mníkal, Bžunda, Mrňák atd.

P.S. Abyste viděl, že nemáme nic proti církvi, posíláme vám dva koše zvonokoského ročníku 1929, což byl pro náš kraj jeden z nejlepších roků, a doufáme, že vám bude chutnat líp než faráři Zámorovi.

Oba dopisy přišly do Lyonu současně a tam se připojily k dopisu barončinu. Arcibiskup došel k rozhodnutí, že musí aféře věnovat pozornost. Nebylo to po prvé, co si některý z jeho farářů udělal špatné jméno. Po prvé se však stalo, aby mu celou věc tak dopodrobna vyložili sami farníci.

Ročník dvacet devět chutnal výtečně. Jak ho arcibiskup zvolna popíjel, jeho sympatie ke Zvonokosanům rapidně vzrůstaly. Na světě i v církvi se najdou lidé nejrůznější, odkud by taky bralo nebe a peklo svoje osazenstvo. Ale takovéhle víno mohli rozhodně vyrobit jen schopní vinaři, kteří nerozptylují ducha přemrštěnými metafysickými starostmi.

Arcibiskupské auto zastavilo před vraty senátora Pěšinky, který dělil svůj čas mezi voliče a vinici, a pokud ho mohl svým parlamentním povinnostem trochu ukrást, trávil ho ve Zvonokosech. Vystoupil poměrně mladý, zdravím kypící kněz; vatovaný svrchník z jemné látky vysokého lesku prozrazoval vyšší duchovní hodnost. Byla to arcibiskupova pravá ruka, něco jako vládní atašé; svěřovali mu poslání vyžadující jemnou diplomacii, dialektickou pružnost a umění dva kroky ustoupit, aby se pak postoupilo o tři dopředu, což znamená jeden krok k dobru ve směru kýženého cíle. Vyslanec se jmenoval páter Lhota.

Protože měl vyšetřit věc na místě, zdálo se nejvýhodnější poslat ho především za Pěšinkou, aby pan senátor viděl, jak si církev jeho důstojné osobnosti považuje. (Podle jejích politických informací byl Pěšinka mužem, kterého si strana ponechávala zatím v reservě, určitě však měl budoucnost.) Zvonokoský starosta o manévru věděl od podprefekta ze Svobodova, a tak arcibiskupského posla čekal. Uvítal ho jako starého přítele, s bodrým blekotáním venkovana, které vždycky vyvolá dojem, že je mluvčí hloupější, než je, a probudí u druhého důvěru.

„Přicházím k vám, pane senátore,“ řekl páter Lhota, „z pověření pana arcibiskupa, který si velice váží vaší dobré vůle a politického citu.“

„Také já obdivuji,“ řekl Pěšinka, „s jakou velkorysostí a snášenlivostí se staví Jeho Milost k otázkám vztahů mezi církví a státem. Cím vám mohu sloužit?“

„Na arcibiskupství se donesly určité zvěsti, že prý ve vašem půvabném zvonokoském kraji nejsou jaksi spokojeni s farářem. Jeho Milost si velice váží vaší osobnosti (páter se uklonil) a vašeho vzácného bystrozraku (další úklon) a rád by v té věci znal vaše mínění. Je toho názoru, že farář v takovém městečku, jako je vaše, je v jistém smyslu něco jako úředník, neboť i on pracuje k blahu veřejnosti. Co soudíte o faráři Zámorovi?“

„Osobně si na něho nemohu naříkat,“ řekl Pěšinka. „Ale skutečně se mi ledasco doneslo. Slyším, jako by ten kněz nebyl snad dost poddajný… ano, poddajný!“

„Tak, tak,“ řekl páter Lhota důležitě, z čehož vyplývalo, že poddajnost při výkonu kněžského povolání se v Lyonu zřejmě nesmírně cení.

„Že prý brojí proti vínu, které je bohatstvím a slávou našeho kraje. Znáte naše beaujolaiské víno, pane abbé?“

„Spíš z doslechu, pane senátore.“

„To nestačí. Musíte je ochutnat.“ Pěšinka otevřel dveře a zavolal:

„Stázo, přines nám jednu lahvičku z devětadvacátého, tu ze zásob.“ Pak se otočil ke knězi:

„Tady znamená víno mnoho. Chudák farář Calaba to pochopil, proto byl tak oblíbený. Kdo se nevyzná ve víně, ať je to farář nebo kdokoli jiný, ten si u nás těžko získá úctu.“

Páter Lhota pokývl hlavou na znamení, že chápe. Pak se zeptal:

„Domníváte se, že vaši občané vyčítají faráři Zámorovi ještě něco jiného kromě příliš strohých zásad?“

„Já vám to řeknu. Nový farář je pro náš kraj trochu ponurý. Dělá to dojem, jako kdyby viděl ve všem dábla. Přehání, nezdá se vám?“

Vyslanec se lehce usmál, aby naznačil, že moc a všudypřítomnost dábla se vskutku značně přeceňují. Pěšinka mluvil dál.

„V takovém kraji, jako je náš, toho ďábel moc nechytne. Zvonokosané obdělávají své vinice, pečují o víno, pijí ho a mluví o něm. Zeny se drží doma. Kde tu máte jakou příležitost ke hříchu?“

Anastázie Pěšinková postavila láhev na stůl a zmizela. Pěšinka naplnil sklenky a zvedl svou proti světlu.

„Není to krásná barva? A ta vůně! Jen je ochutnejte… To klouže, co…? Dopijte to. Ano, ano, jen to dopijte. Když má člověk tohle víno vychutnat, musí ho mít plnou pusu.“

Sotva sklenky postavili, už byly zase plné.

„Ale jen se nebraňte! Chcete-li tenhle kraj aspoň z části pochopit, musíte se cítit trochu jako vinař. Ti vypijí hladce čtyři litry denně.“

„Čtyři litry?“ řekl páter s úžasem.

„Pijí ovšem ve sklepě, tam víno nikomu neublíží. Ostatně se tam podíváme,“ dodal a vložil mu do ruky stříbrný šálek. „Musíte si prohlédnout beaujolaiský sklep.“

Páter se nechal vést. Už ho zalévala hřejivá vlna optimismu a přestával vnímat, jaká nebezpečí v sobě může tajit beaujolaiské víno pro vyslance, pověřeného jistým úkolem. Už se viděl, jak s boží pomocí (věrnou průvodkyní věřících) tvrdě zaútočí na soudky a jejich opojnou náplň.

Víno ve stříbrném šálku bylo tak čiré, tak průzračné, tak zcela nepodobné rudému zabijáckému moku, že arcibiskupský vyslanec ochutnal z pěkné řádky beček. Postupně v sobě cítil jakési příjemné uvolnění. S pocitem nádherné duševní čilosti v něm rostlo přesvědčení, že by docela lehko strčil senátora do kapsy, přestože to je člověk, považovaný všeobecně za fikaného politika.

Neuplynula ani hodina a vyslanec s neobyčejnou výřečností, jaké by v sobě byl nikdy nehledal, rozkládal o celé řadě reforem, které by k nejvyššímu užitku obou smluvních stran znovu upevnily pouto mezi církví a státem. Rozvíjel svůj velkolepý program jako malý Machiavelli z římské kurie a podporován Pěšinkovým domněle povzbudivým úsměvem vesele spřádal intriky a vymýšlel smlouvy.

„Není snad úkolem nás duchovních,“ říkal, „tak jako úkolem vás státníků, vést masy a zajišťovat si jejich poslušnost? Právě souhra duchovního a světského byla pilířem někdejší společnosti. Kněží ve starém Egyptě byli současně opatrovníky tajemství církevních i státních. Proč se nevrátit k tomuto systému a nesloučit své zájmy?“

„Ehm, ehm…“ řekl Pěšinka, pilně dolévající páterův šálek.

„Řeknete, že bychom nejprve museli najít společnou půdu k porozumění a dát si vzájemnou záruku? Nic z toho není nedosažitelné, pokud jen připustíte, že lidu je třeba náboženství. Uznával to i Napoleon. Ve spolupráci s námi by se vám vládlo mnohem snáz.“

„Uvážíme to,“ říkal Pěšinka, „uvážíme…“

Když po dvou hodinách vycházeli ze sklepa, svět okolo pátera Lhoty zachvátila prapodivná motolice. Beaujolaiské kopce se roztančily v biáznivé sarabandě, vinice se vzdouvaly a v divokých vlnách útočily na fialové nebe, na kterém vířilo slunce jako ohromná rudá káča. Zvonokoské domy se propadaly do propastí a střechy jako by dělaly kotrmelce. Půda toho bláznivého vesmíru se houpala páterovi pod nohama jednou napravo, po druhé nalevo, jenom Pěšinka zůstal v tom příšerném vlnobití neochvějný jako starý, otrlý mořský vlk. Vyslanec si matně uvědomoval, že jeho církevní důstojnost je pod ironickým pohledem představitele laické moci poněkud ohrožena. Výřečnost ho opustila, cítil se najednou tak zle, jako by měl mořskou nemoc. „Že bych byl opilý?“ napadlo ho. Otázka však zazněla jenom z dálky jako zvuk sirény v mlhách, obestírajících jeho vědomí.

Nikdy se nedokázal upamatovat, jak se rozloučil se senátorem, ani co mu řekl. Najednou seděl ve voze s pocitem, že ho zavřeli do podpalubí malé lodičky, zmítané tajfunem. Jeho nevolnost dosáhla rozměrů mořského přílivu a v mocném vlnobití mu stoupala až ke rtům. Na štěstí za jízdy spatřil návěští Macarátova hotelu.

„Zastavte,“ vykřikl na šoféra. „Zůstaneme tu na noc.“

„Povídejte mi o Zvonokosech.“

Páter Lhota vydával Jeho Milosti počet ze svého poslání. Včerejší únava z něho po dobré noci u Macaráta spadla. Zvonokoské víno má tu přednost, že se jeho výpary ztratí, aniž zanechaly v ústech drsnou pachuť kocoviny. Posnídal výtečnou uzeninu, kterou zalil několika sklenicemi řízného, dobře chlazeného máconského. Dobrá káva a pár loků domácího koňaku ho kompletně zotavily. Pobavil Jeho Milost obšírným vylíčením své cesty, popsané do všech podrobností, nicméně s pomlčením o podivném zemětřesení, které zmítalo městečkem ve chvíli, kdy vycházel ze senátorova sklepa.

„Baronku jste viděl?“

„Ano, Vaše Milosti, dnes ráno před odjezdem. Působí ještě pořád báječně. Velká dáma až do konečků prstů.“

„Je to Holajdová z Holajdova. Bývala to dáma velkého světa. Boží přikázání chápala velice liberálně. Možná že měla pravdu. Nic neobdivuje drobný lid tolik jako velkosvětský lesk. A puntičkářská zbožnost zřídkakdy dovede být velkorysá a šlechetná… A co farář Zámora, co o něm soudíte?“

„Bude to zlé, Vaše Milosti. Podle mého názoru je to světec.“

„Neděste mě,“ řekl arcibiskup, „opravdu světec?“

„Obávám se.“

„Vyložte mi to blíž. Myslíte venkovský, naivní světec, něco jako farář z Ars? Nebo světec laskavý a milosrdný jako Vincenc de Paul?“

„Podle mě je farář Zámora spíš světec drsného typu a se sklonem k mučednictví.“

„Prach a kulky!“ řekl arcibiskup.

„Je to asketa, který by se hodil někam, kde pěstují kaštany. Ale ve Zvonokosech nikdy nepřivyknou knězi, který nepije.“

„Vidím…“ řekl arcibiskup.

„Byla by chyba si Zvonokosy znepřátelit. Je to křižovatka vlivů, setkávají se tam silné osobnosti, jako na příklad senátor Pěšinka a paní baronka. Jezdí se tam z okruhu sta kilometrů. Jídla tam roznáší velice krásné stvoření, nádherné děvče, přitažlivé už samo o sobě…“

„To přejděme…“ řekl arcibiskup.

„Díval jsem se na to ze stanoviska prostého člověka, s jehož pohledem musíme vždycky počítat.“

„Přirozeně…“

„Také jsem se doslechl, že nějaký lékárník tam vyrobil lék, který si získává čím dál větší jméno.“

„Co je to za lék?“

„Čípky, Vaše Milosti.“

„Vida, vida…“

„Zefiral. Viděl jsem inseráty v Kříži.“

„Pak to ale bude lék výborný…! A poslyšte, farář Calaba prý měl ve Zvonokosech znamenité úspěchy?“

„Znamenité, Vaše Milosti. Se džbánkem v ruce se mohl vinařům postavit. Zvonokosané na něho vzpomínají s velikou úctou. Dokonce prý na paměť toho dobrého kněze mělo dojít k nějakým zázrakům.“

„Cože,“ řekl vzrušeně arcibiskup, „že by to byl taky světec?“

„No,“ řekl páter Lhota, „byly to zázraky posmrtné a velice chabě doložené.“

Podobným tónem běžel rozhovor dál. Schyloval se ke konci, když si arcibiskup ještě vzpomněl:

„Počkejte,“ řekl, „zopakujte mi ještě jednou tu písničku o Zvonokoském Noe!“

Páter Lhota zanotoval:

Na palubě archy Noe admirál, žirafě na krku sedě, v dálku hledě,

vzkřikl: Vida, kat aby to spral, pod námi je, panebože, vody moře.

„To je rozkošné,“ řekl arcibiskup. „Ale hlavně ta pasáž o vinici, jak to bylo?“ Páter Lhota spustil:

Od těch časů hrdý plavec ten navždy pojal odpor k sardinky i vodě včetně lodě,

a jsa námořnictvím znechucen, jal se v onom kraji žiti, vinařiti.

„Já mám sardinky velice rád,“ řekl arcibiskup. „Na arše se arci živili hlavně konservami. O tom jsem nikdy neuvažoval.“

Tak se stalo díky praotci Noemovi, že tu na kopci v kraji žírném založeny byly z boží rady naše beaujolaiské vinohrady nad Julčínem.

„V Bibli vskutku stojí, že Noe zasadil vinnou révu. Že by to bylo na boží popud? Patrně ano, protože Noe měl za úkol zachránit lidský rod se vším, co patří k jeho blahobytu. Obětováni byli jen velcí druhohorní ještěři, kteří svými rozměry zabírali příliš mnoho místa. Naopak blechy, vši a štěnice měly se svou postavou výhodu… Ačkoli nás mohl Noe při té příležitosti krásně těch parasitů zbavit… Ale abychom neodbíhali, na palubě archy byly tedy sazenice vinné révy. Jaký druh sazenic se pěstuje v Beaujolais, víte to?“

„Gamet, Vaše Milosti.“

„No ovšem, o sazenicích amerických nemohla být řeč. Ještě tu nebyl Kryštof Kolumbus. Vaše písnička vcelku neodporuje Starému zákonu. Kde jste k ní přišel?“

„V hospodě ve Zvonokosech, Vaše Milosti.“

„Co jste dělal v hospodě?“

„Byl jsem tam v zájmu svého pátrání. Vox populi, vox Dei. Slova jsem si zapsal, říkal jsem si, že se vám budou možná líbit.“

„Jsou moc hezká. Zvláště ten krk žirafy jakožto stanoviště stožární hlídky. Možná že byla archa opravdu něco jako veliký vor a žádné stožáry ani plachty neměla. A taky proč? Stejně ji voda nesla jen tak, bez přesného cíle. Na kterém místě potopené země asi tak Noe zakotvil?“

„Ve Zvonokosech,“ řekl s úsměvem páter Lhota.

„Kdo ví, možná že to Bůh skutečně tak chtěl.“

„Zvonokosané to aspoň tvrdí. Dělají si z toho nároky na zvláštní privilegia.“

„Nebylo by správné brát těm dobrým lidem odvahu,“ řekl arcibiskup. „Legenda o zvonokoském Noe přece jen v jistém smyslu chválí Písmo svaté. V podstatě je to píseň zbožná, nemyslíte?“

„Jistěže, Vaše Milosti.“

„Víra vchází do lidských srdcí prapodivnými cestami. Ale co! Jestliže víno pracuje pro nás, nenaříkejme. Obtíž bude, kde vzít faráře, aby těm dobrým Zvonokosanům vyhovoval. Už jste prohlédl náš stav?“

„Ano, Vaše Milosti, na první pohled jsem v seznamu našich kněží nic vhodného nenašel. Ale biskup z Horní Loiry nám zrovna píše, že by se rád zbavil kněze, který mu prý dělá v jeho diecési ostudu. To by mohlo být něco pro nás.“

„Vida, vida. Kdopak je to?“

„Starý voják. Typický kněz z fronty, oblíbený mezi vojáky, veliký pijan, Madelon vyzpěvuje jako Magnifikat a peprnější žert ho nepoleká.“

„Myslíte, že by se to dalo nějak zařídit?“

„Jistěže, Vaše Milosti.“

„Jak se jmenuje?“

„Páter Paták.“

„Tak honem za ním! Provedte to… Teď mě ale napadá: Copak tomu řekne baronka?“

„Baronka má sama pusu dobře proříznutou, Vaše Milosti, a hned tak někdo si na ni nepřijde.“

„No tak dobře, zkusíme toho Patáka. Ale co uděláme s tím druhým, s tím světcem?“

„Pošleme ho na oplátku biskupovi z Horní Loiry.“

„To je nápad. Ale o nějakém světci před ním ani muk.“

„Dám pozor, Vaše Milosti.“

Odchod faráře Zámory byla hotová věc. Zvonokosané se mohli radovat, že byly jejich hlasy tak ochotně vyslyšeny. Když si však farář jako vyhnanec, jako špinavý, vychrtlý pária rovnal na káru chudičké rance, probudil se v nich soucit. Pokorně, bez závisti či hněvu skládal své sakypaky a na své pronásledovatele se díval tím známým, chmurně plamenným a odevzdaným pohledem, jehož síla byla čistě vnitřní.

Když bylo všechno naloženo, odehrálo se cosi překvapujícího. Kněz zamířil ke kostelu, a jako by chtěl říci, že už to není jeho kostel, nevstoupil dovnitř, nýbrž poklekl na chodníku jako žebrák nebo malomocný. Jak tak klečel se sklopenou hlavou a zavřenýma očima a z ošumělé sutany mu vystupovaly lopatky, vypadalo to, jako by se sám pokorně nabídl za terč otráveným šípům posměšků a smrtelným ranám kamenů.

Zvonokosané nemají srdce z kamene. Lidé pomaličku přistupovali a shlukli se za ním, ženy poklekly na holou zem. Modlil se dlouho, a když potom vstal, aby navždy opustil Zvonokosy, a spatřil veliký půlkruh soucitného davu, zbledl ve tváři ještě víc. Jako by užasl a skoro zbázlivěl. Soucitu se zřejmě lekal daleko víc než čeho jiného.

Ze skupiny žen se zvedla Mařenka Pivoňková, půvabná, mladá, s rozkošně upřímným úsměvem na rtech. Náručí měla plné květin. Trochu se červenajíc, podala květiny faráři Zámorovi, který před tím projevem přátelství stál celý rozpačitý a neobratný. Políbila ho na obě tváře, jako by líbala presidenta nebo školního inspektora. Udělala to tak spontánně, tak přirozeně, že diváci zatleskali.

Tisknouc k sobě jednoho ze svých nespočetných harantů, přistoupila mohutná Melánie Drndová, rudá hanbou, že snad provedla špatný skutek. Byla to ženská poctivá. Řekla to takhle:

„Pane faráři, ten dopis panu arcibiskupovi jsem napsala já. Protože ty čubky dělaly, jako by měly na Pánaboha patent, hlavně Šarapatrčková a Hedvábná. Nikdo tím nechtěl říct, že byste nebyl dobrý kněz. Teď nás to mrzí, že odcházíte.“

Přítomní Zvonokosané přisvědčovali. Melánie Drndová pokračovala:

„Kdybyste nás proklínal, to by se všichni leda smáli. Ale když teď odcházíte jako dobrý člověk, který odpouští a možná má i trápení, to se ví, že nám to nikomu není jedno.“

V tu chvíli se ozval kostelní zvon. To zvoník Hřejpivo vyzváněl na oslavu toho překrásného sblížení srdcí. Pak se vydali k nádraží, protože hodina odjezdu se přiblížila. Za páterem Zámorou se tlačila víc než stovka Zvonokosanů a cestou jich přibývalo.

Ozval se dupot, provázený výkřiky. Běžel sem Hadrián Prudina, otec seminaristův. Doslechl se, že vyhánějí jediného kněze, ke kterému kdy pojal úctu, a byl tou zprávou celý rozčilený. Hájil svého přítele výrazy tak málo křesťanskými, že ho páter musel chlácholit.

„Jestli já dostanu pod ruku toho sviňáka, co vám tohle udělal! Každý ví, že jsem proti farářům. Ale s vámi je to něco jiného. Vy jste ten poslední, kdo si takovou urážku zaslouží. Jen ať si mě poslechnou, prasata.“

„Nechte toho,“ řekl farář. „Soudit může jen Bůh. Jsem potrestán za svou neobratnost a možná i pýchu. Tenhle den mi to ale vynahradil a bude patřit mezi nejkrásnější v mém životě. Viděl jsem rozkvést ducha pravého milosrdenství.“

Zapískal vlak, nad stromy v údolí se blížil chochol bílého kouře. Na nádraží mezi kopci vrhla strašlivá Bára Zámorová poslední nenávistný pohled na Zvonokosy, které pro ni byly něco jako Sodoma, a kdyby ji bylo nebe vyslyšelo, určitě se městečko v tu chvíli rozpadlo v trosky, šoupli ji do vagónu.

Když se vlak rozjížděl, propuklo volání: „Ať žije pan farář!“ Sto kapesníků, třepetajících se na konci paží, dosvědčovalo páteru Zámorovi až do první železniční zatáčky, že přes všechen tak trochu uvolněný způsob života a odpor k tvrdé kázni nejsou Zvonokosané špatní chlapi. Vstoupily mu slzy do očí.

„Proč jenom ten člověk neměl rád víno!“ říkali si lidé, když se vraceli zpátky k městečku.

7/ Stovka za hodinu

Drsná, ježatá a sousedská postava pátera Patáka způsobila sensaci. Rázem ho zařadili do kategorie podivínských kněží, kteří se vrátili z války a přinesli si z fronty řeč i způsoby. Žil mezi vojáky v dennodenním styku se smrtí, která za spěšného vyklízení bitevních polí rovnala v jediném velikém zmatku mrtvá těla vítězů i poražených svorně do společných hrobů, a u nich poznal zblízka tu nejhorší bídu, nejvyšší odvahu i strach. Zůstal tím poznamenaný stejně jako oni.

Nový kněz nebyl toho druhu, aby se líbil všem, a mnohokrát vyvolal pohoršení. Osobnost, která se vymyká z průměru, přijatého průměrnými lidmi, působí provokativně. Silná povaha se ale nestará o mínění druhých. Vnutí se jim, jak je, a s ironií překlene ubohé pomluvy sudičů, kterým odpovídá předem: Když se vám to nelíbí…

Farář Paták, lhostejný k lidským řečem, s dýmkou v ústech, starou vojenskou čapkou na hlavě a na obleku prýmky z válečných let, vypadal na to, že povede své stádo kupředu za rachocení bubnů, nedělaje rozdíly mezi kázáním a pamfletem; z jeho strany se nikdo ničemu nedivil, ani kdyby byl poplácal matrónu po faldech a uličnicky se jí zeptal: „Tak co, macku, copak dělá dušička?“ Ostatně skoro tak nějak, až na to gesto, připomínal svým farníkům, že jim náboženství rozhodně neublíží, že to je čirou náhodou docela dobrá záruka pro budoucnost na onom světě, o které toho přece jenom moc nevíme, a tedy něco jako nadživotní pojistka.

Patákův Bůh byl cynik a držkatý posměváček a přitom bručounsky něžný jako táta regimentu, jako starý velitel pěchoty, odchovanec fronty, který má rád tvrdé palice a dobře ví, že stará vojna občas potřebuje důkladně vypucovat. Být vojákem je zatracené řemeslo, jednotvárné a truchlivé; být člověkem není o nic veselejší a vojsko Ježíšovo si taky občas potřebuje trochu ulevit nějakou tou dělovou salvou. Rozjímat o věcech posledních není zrovna ta nejbáječnější zábava.

„Však vás Pánbůh nespolkne,“ říkal. „Dobře ví, že jste zatracení hříšní kanci. Trochu vám zatopí, ale to ještě neznamená, že vás pošle do pekla. A tu jednu horkou chvilku v očistci vždycky vydržíte.“

Anebo:

„V armádě se stříleli jen zběhové. To jediné na vás chci, abyste nezběhli. Čas od času se ukažte v kostele a bude všechno v pořádku.“

Nebo:

„Jenom sviňáci se srdcem prožraným závistí, lakomstvím a nenávistí nedosáhnou odpuštění. Miluj svého bližního, řekl Bůh, miluj ho jako sebe samého. A když trochu míň, taky se tím spokojí. Aspoň někdy se ale snažte zapomenout na svoje sobectví. Pomozte sousedovi nést jeho trápení, tak jako pěšák vezme kamarádovi tlumok, když už nemůže, tak jako pro něj běží v ohni palby, aby mu zachránil život. To je celá ta paráda. Když si nastřádáte zásobu dobrých, nesobeckých skutků, nebudete nikdy zatraceni.“

O duši moc řečí nenadělal, jsa toho názoru, že musí, chudinka, přebývat v těle, které si sama nevybrala, a nebývá to úděl vždycky šťastný. Musí se přizpůsobit prostředí jako nájemník, který odhalil vady v bytě a nemůže se vystěhovat. Člověk za svou křivou hubu nemůže, a snadno proto mívá pocit bezpráví. Farář Paták byl tajným stoupencem názoru „jaké tělo, taková duše“, který neměl daleko k psychofysiologickým teoriím Funebralovým. To však byly pro jeho farníky přílišné jemnosti a deterministická stránka života se má vůbec radši přecházet mlčením. Obracel se především k prostému zdravému rozumu a připomínal lidem, že jsou tady jen na chvilku a že opatrná víra je pořád lepší než vůbec žádná. Ostatně to, co od nich čekal, nebyla ani tak záležitost církevního ritu.

Když po prvé sloužil nedělní hrubou, otočil se při ofeře ke svým věrným, rozhodnut uhodit zpříma.

„Šesťáky sem, bratři,“ řekl. „Modlitba je dobrá věc, ale ta vás moc nestojí. Pravý křesťan zvyšuje své zásluhy činy, které mu přijdou nejvíc zatěžko. A já vás varuju: Na lakomcích bude Pánbůh se svou milostí a odměnou taky lakotit. Věčnou útěchu a blaženost nedostanete zadarmo. Zaplatit se musí tady dole. Církev použije vašich peněz k potěše chudých a sirotků, nebojte se… Jako minimum vám doporučuju deset franků. Dvacet, padesát a sto bude vítáno. Já stojím zády, ale Bůh vás vidí a dobře bude vědět, kdo je položil na misku. Tak, bratři, zatřepte kasičkami a sáhněte do punčoch. Dopřejte si nebe podle své kapsy.“

A protože výmluva byla nasnadě, dodal:

„Kdo zapomněl munici doma, pro toho bude za chvíli ještě druhá ofěra. Může si skočit domů, do věčné blaženosti mu přesto bude započtena celá mše.“

V řadách nastal šum a pěkná část kostela se na chvíli vyprázdnila. Leckterá z přítomných dam přišla do kostela všeho všudy s pěti sous: dva za sedadlo a tři na almužnu (a to ještě v naději, že si to vynahradí na svěceném chlebu – jenomže ten se už po každé nepodával).

Miska se vrátila do sakristie vrchovatě naplněná bankovkami. Některé byly vyhledány mezi těmi nejšpinavějšími, co nejvíc ulepenými a potrhanými, ale až na tři, kde chyběly číslice, byly všechny dobré.

První věc příští neděli byla, že farář Paták prohlásil:

„Minulá ofěra vynesla tři sta osmdesát franků. Mohla vynést trochu víc, nebýt toho, že tři bankovky byly neplatné, jedna stofranková, jedna padesáti a jedna dvacetifranková. Upozorňuju osoby, které na tom mají zájem, dokonce až příliš velký zájem, že je to výsměch Bohu a při zpovědi se z toho budou muset vyznat. Dostanou rozhřešení za dobrou bankovku… Jinak je vidět pokrok. Prohlédl jsem příjmy svých předchůdců: něco k pláči. Bylo mi za vás hanba, bratři. Nepočítejte, že se spokojím s nějakou žebráckou zbožností. Zvonokosy si mohou dovolit víc. Chci tu mít ofěry po pěti stech franků každou neděli. Uvidíte, že trochu víc štědrosti udělá vašemu svědomí dobře. Pryč s vlažnými! Pryč s lakomci! Bůh si je oškliví.“

Tahle rázná slova otřásla liknavými peněženkami Zvonokosanů. Ale samo sebou, že se o tom v městečku hodně povídalo. Nová církev nedělá věru ciráty, když si má nechat zaplatit své služby. V ceně stouply i svátosti, které si lidi až příliš zvykli platit soustem chleba. Pravda je, že řečené svátosti byly teď poskytovány doma a neobyčejně čile. Farář Paták zastrčil cíp sutany za pás, nastartoval burácející mašinu, za sebe posadil ministranta a jako dva kluci v komžích uháněli za umírajícími s posledním pomazáním, které se hlásilo předem v mocném randálu výfuku. Rychlostí vyzrávali na smrt a vítězně předháněli dábla, pasoucího po nepřipravených duších. In extremis. Neunikl jim jediný umírající (revmatický farář Calaba byl v posledních letech trochu liknavý a nechal jich plavat pěknou řádku. Byla tu sice ještě vždycky možnost posledního pokání, takže snad umřeli dobrou smrtí, ale přítomn ost kněze byla rodinám jaksi pevnější zárukou).

Jinak byla pravda, že se s farářem Patákem přes jeho finanční nároky a drsně otevřené řeči vycházelo dobře, v otázce bohoslužeb a výčtu druhotných hříchů nebyl žádný puntičkář, rozhřešení dával velkomyslně a snadno udílel odpuštění, měl rád děti a beze všeho se pustil do řeči s kterýmkoli obyvatelem městečka, ať byl z jeho stáda nebo ne. („Bůh je pro všechny,“ říkal, „a patří všem. Ale nesluší se, aby dělal první krok on. A já vás násilím do jeho rukou strkat nebudu.“) Zajímal se o život v rodinách, vyptával se žen na porod, na šestinedělí a jak se daří maličkému. Nadřepěl se něco v dírách zákopů, a tak uměl dobře mariáš a denně si ve výčepu rozdal partičku. Mezi nejlepší mariášníky sice nepatřil, ale svoje místo si vydobyl. Motorku si udržoval sám a jezdil na ní neohroženě, čímž si získal úctu Evžena Bzikavky. K vedení domácnosti mu našli vdovu z okolí, starou Šk
robáskovou, nazývanou v kraji všeobecně Pepina. Byla to sice ufňukaná, pomalá a stupidní pobožnůstkářka, zamilovaná do babských léků, čili osoba dost otravná, ale zato byla čistotná a oddaná. Docela slušně vařila.

Pokud jde o víno, zasloužil si farář Paták plně přezdívku páter Pípa, jak mu někdy říkali. Poznal se v něm starý mazák, zvyklý na dvoulitrové čutory těžkého polního, které dodávalo bojovníkům vervu a kuráž při útoku. Jakmile ochutnal beaujolaiské, už nechtěl o jiném pití ani slyšet. Brzo se v něm vyznal a žádal vždycky to nejlepší.

„Chci se napít dobře,“ říkal. „Dost dlouho jsem chlastal splašky. Musím si to vynahradit.“

Anebo:

„Máte mě na krku do smrti. Ze Zvonokos bych nešel, ani kdyby mi nabízeli arcibiskupství. Ne že byste byli lepší farníci než jinde, ale že jste zatracení vinaři, bratři moji. Na vaše zdraví!“

A když stavěl sklenici zpátky:

„A dá-li Pánbůh, proměníme beaujolaiské v nebeský nápoj!“

„Tak v nebi se bude taky pít?“

„A copak by to bylo za ráj, celou věčnost bez pití? To přece nemyslíte vážně!“

Taková slova a farářovy husarské kousky nad bečkami (navštěvoval sklepy jeden po druhém) musely ve Zvonokosech vyhrát. Převážná část kraje se vyslovila v jeho prospěch. Bylo rozhodnuto, že to je ten pravý farář pro Zvonokosy.

Tím spíš, že byl farář Paták tak bodře sousedský, měli ho lidé v jednom bodě na mušce, a sice v otázce žen. Po téhle stránce je postavení kněze vždycky ožehavé. A což teprve, je-li to bujarý, rozverný čtyřicátník v plné síle, který má pusu pěkně proříznutou a peprného slova se nelekne… Jestlipak opravdu, ehm, mezi námi… Nehrál si na svatého, nikdy nepopíral, že svého času pořádně pomuchlal pár kabaretních děv a běhen z bordelu. To bylo ale za války, kdy vojáci, nabití zuřivou touhou po životě, vycházeli ze zákopů a na oplátku a ze zoufalství se vrhali do divokých dobrodružství. V šílených pitkách a nespoutaných orgiích na ubikacích se snažili ubít beznaděj. A on, kněz, byl mladý a zpitý jako ostatní a rozběsnil se někdy jako zvíře. Přiznával to a netajil, že jeho víra leckdy zakolísala při pohledu na tolik hrůzy, na krveprolití, ve kterých sice nikoho sám nezabil (nosil raněné), ale v
jednom šiku s klanem nenávisti provázel a podporoval vrahy ve své armádě. Zavlekli do toho církev, aby dávala svůj souhlas, aby žehnala bajonetům, kulometům a dělům i těm, kdo si s nimi nejlíp vedli, a dodávala jim odvahy k rozparování břich a slibovala věčnou spásu milionům bratrovrahů, kteří se vrhali proti sobě ve jménu jednoho a téhož milosrdného a odpouštějícího Boha. Pěkný blázinec! Nezapíral, že se dal zuřivě do pití, aby v tom zmatku šíleného vraždění nemusel myslet a neklesl, když ho Bůh nechal na holičkách (Pane můj, Pane můj, proč jsi mě opustil?) a rozbolelo ho břicho stejně jako kamarády. Dostat běhavku ve chvíli, kdy duše v uštvaných tělech vyly šílenstvím a hrůzou nad obrazem světa, proměněného v jatky a zalitého krví Nejsvětějšího Srdce, znamenalo svým způsobem také klesnout a podlehnout mocnému všeobecnému zhovadění.

„Že se ti vaši křesťané ukázali,“ napadal ho Funebral.

„Pijme, ať na to zapomeneme!“

„Jak to má člověk jenom pochopit?“

„Nijak. Boha a jeho úmysly nikdy nepochopíme. Ale dal nám lék v moudrosti a filosofii. Pijme!“

Víc toho nikdy nepověděl. Když zacházelo žertování příliš daleko, uměl je vždycky včas zarazit a uhájit zákopy svého soukromí. Jednou však přece jen, když mu Flora při obsluhování rozbalila pod nosem obsah svého hluboce vystřiženého živůtku, chytil ji za tvrdá, volně skotačící ňadra, odstrčil je a řekl:

„Běžte s tím párem pokušení pryč, žábo macatá, a neotírejte o mě ty svoje čertovské bochánky. Já nejsem žádný svatý Antonín!“

A k přítomným Zvonokosanům dodal:

„Nemáte představu, jakému pokušení jsme vystaveni; nevíte, co taková samice někdy dokáže, aby pronikla do církevního tajemství naší sutany!“

Všichni se smáli.

„Je to lidský farář,“ byl Funebralův uzávěr. „A není to hloupý chlap,“ přisvědčoval Lohengrin, který věděl, že farář Paták má rád knihy a dovede číst i vysokou literaturu.

Na zámku Kratihájů prošlo všechno hladce.

„Tak vy jste ten nový farář?“ řekla baronka, když pátera přijímala. „Předpokládám, že už jste zpraven. Chci konat pobožnost tak, abych si přitom zachovala svoje postavení. Bude to možné?“

„Ale proč ne, paní baronko. V Písmu je všechno, náboženství pro levici i pro pravici. Evangelisté nebyli žádní blbci, dovedli předvídat politické změny. Zásobili tedy církev texty, které jí pomohou ovládnout situaci v každém režimu. Jaké máte přání?“

„Aby se mi sloužilo poslušně a ochotně.“

„Na to říká svatý Matouš: Není služebníka nad pána. A svatý Lukáš: Kdo z vás, maje otroka (otroka, paní baronko! Svatý Lukáš připouštěl otroctví), mu řekne, když se vrátí z pole: Pojď a posad se hned ke stolu? Neřekne mu naopak: Připrav mi jídlo a posluž mi? Z toho vidíte, že můžete být klidně ke služebnictvu nároční!“

„Tak co nám tedy pořád otloukají o hlavu takové věci jako: První budou posledními. Spíš projde velbloud uchem jehly než boháč do království božího?“

„To jsou zákony pro útěchu naší chudé klientely.“

„Cili nic vážného celkem neznamenají?“

„Pro vás ne. Pro ty druhé znamenají velikou naději. Trpící duše je totéž jako trpící tělo: taky potřebuje něčím umrtvit.“

„Takže podle vás nebude nebe žádné takové smetiště, kam by šoupli kdekoho?“

„Na to vám odpovím zase se svatým Lukášem: Dejte císaři, což jest císařovo. Tím je uznána vláda a moc, čili třídní hierarchie.“

„Můj erb je starý šest století, pane faráři!“

„Bude vám to jistě přičteno k dobru. Je dost nepředstavitelné, že by duše na onom světě vyzpěvovaly revoluční písně. Všechno se tam vrátí do svého pořádku.“

„Vy se aspoň ve svém řemesle vyznáte,“ řekla baronka. „Kde jste se to všechno naučil?“

„Byl jsem hodně mezi lidmi a v situacích, kdy se jejich dobré i špatné stránky ukázaly v nejostřejším světle. A zjistil jsem, že v takových výjimečných situacích dobrá stránka často převládá. Proto neztrácím odvahu.“

„Pečovat o takovou hromadu tupců, k tomu je odvahy jistě potřeba. Myslíte, že mají vůbec duši?“

„Hm… S jejich duší to bude možná jako s losy Státní loterie. Někdo si mohl dovolit jen desetinu. Ale i taková částečka má cenu.“

„Ale jak může, prosím vás, takový člověk rozumět náboženství?“

„Rozumět, to bych žádal příliš! A kdo z nás vůbec může rozumět nadpřirozenému? Většinou stačí strach.“

„Bůh je tedy podle vás četník?“

„Je to otec, který kárá neposednou drobotinu. To neznamená, že ji nemá rád.“

„Ale já už nejsem žádná holčička, víte?“

„Vím, paní baronko. Jestli se vám víc líbí elegantní Bůh z dobré společnosti, můžete ho mít taky. Bůh je přítomný všude a ve všem. A povznesený nad všechny předsudky; snadno se přizpůsobí světu v celé jeho rozmanitosti, jak ji sám stvořil.“

„Myslím, že si budeme rozumět,“ řekla baronka. „Vyzpovídal byste mě?“

„Jsem vám k disposici.“

„A nechám si vás tu na oběd. Jste při chuti?“

„Pánbůh mi dal žaludek jak se patří,“ odpověděl farář Paták. „Děj se jeho vůle.“

„Labužník?“

„Rád se najím dobře.“

„A pití?“

„Červené, paní baronko. Beaujolaiské, samozřejmě. Račte spustit své Confiteor…“

Kariéra filmové star či vamp se bez nějakého toho maléru na začátku neobejde. Využívat mužů je umění těžké a dá se získat jedině zkušeností, to znamená padat a zase vstávat a vyvodit z toho patřičné důsledky pro další milostnou strategii. Je třeba mít zralé tělo, znalé vlastních zbraní, a zároveň ostříleného ducha, který se vyzná v umění neodolatelné koketérie, aby mohl zaskočit, když selže tělo. Ze samého bláznění po Folies Bergéres a hollywoodských triumfech zjistila Nanynka Bulíčkova ve věku sedmnácti let a čtyř měsíců, že je těhotná, o což jistě sama přičinila, i když ne s tímhle záměrem.

Začalo to na jaře, její mladistvá krása se náhle začala rozvíjet, na tvářích vinice rozkvetl ruměnec živé krásy a kůže dostala mléčný lesk. „Té to teď sluší!“ říkali lidé. V jejím pohledu se objevila zavlhlá záře, která umí udělat krásné dlouhobrvé oči tak přitažlivými. Náhlý rozkvět těla, podrážděného v nejintimnějším prameni mízy, vrcholil ve špičkách ztvrdlých ňader. Jejich nakynuté tvary přitahovaly pozornost a hlásaly neutajitelný pád, a protože taková věc neprojde dlouho bez povšimnutí, brzy se o tom začalo povídat. Vzhledem k tomu, že nejeden chlapec z městečka měl důvod k pomstě za opovržení, jehož se mu dostalo od Nanynky, mířící neskrývaně výš, přijaly to Zvonokosy dost ironicky.

Táž neutajitelná nehoda potkala zároveň i dvě mladé Nanynčiny kamarádky, Stázku Dlabalovou a Marcelu Karafiátovou, které ze všech nejvěrněji následovaly svou lehkomyslnou přítelkyni na jejích výpravách i v bláznivých snech. Byly to smutné následky série filmů o krásných písařkách, které vyslyší přísahy mladých svůdců v elegantních bourácích, mžikem se povznesou do prvních řad smetánky, a trůníce na velehorstvu dolarů, podnikají knížecí svatební cesty do Benátek a Miami. Ty tři dívenky neměly zkrátka dost pevný rozum ani dost zakořeněnou počestnost, aby je podobná filmová kouzla nesvedla.

Neohrabaní zelenáči ze Zvonokos se jim nelíbili, zato podlehly svodům šviháckých sukničkářů z města, kteří uměli tancovat šimmy, velkoryse utrácet a řídit sporťáky se sklápěcí střechou. Byli to stálí hosté Macarátova hotelu, nešetřili dárky a všechno platili. Samo sebou, že zadarmo to nedělali.

Daleko menší horlivost projevili však ti lupiči ženské cti za pár měsíců, když se ukázalo, že mají slečny důvod k obavám. Schůzky byly čím dál řidší, až nakonec páni vyklidili pole úplně a nechali chudinky s plody své povětrnosti na holičkách. Poklesek, jehož následky se nedaly vyléčit pouhým vynadáním a párem facek, nezbylo než přiznat rodičům. V domácnostech se rozpoutaly bouře. Otázka otcovství se ke všemu ukázala značně zapeklitá, protože svůdcové po sobě nenechali adresy. Marcela Karafiátová, děvče sice pevných a šťavnatých tvarů, ale trošku husička, vysvětlovala své neštěstí s pláčem:

„Ferdinand mě zbouchnul, když jsem měla otočenou hlavu. Jak jsem mohla vědět, co se děje? Nikdo mi to předem neřekl.“

Takové pády hrozí ostatně dívčí naivitě vždycky a Zvonokosy byly víc než jindy ochotné je omlouvat. Ale tři svobodné matky najednou, a k tomu „kdo ví čí rukou“, to bylo trochu moc i v době pokroku, rádia, dancingů, automobilů a všeho ostatního, co z toho pochází. Příklad tři „nabouraných“ byl jako stvořený, aby nasadil všem matkám brouka do hlavy.

Každý se hlavně divil, co je to za nové móresy. Dívky v tomhle beaujolaiském koutku se v patřičném věku a za spolupráce ročního období nenechaly muchlovat ani víc, ani míň než jinde, odvěkým pravidlem ale bylo, že svůdce požádal o ruku. Váhání a odklady tu nebyly na místě Kdežto teď hleděl po svém ošklivém kousku zmizet a nezbývalo tedy než držet děvčata zkrátka a nestrpět jim sebemenší zalétnou choutku. Ale kdo je udrží? Jak se jim začnou jednou zapalovat lýtka, sypou úskoky a lži přímo z rukávu a vyzrají na každého hlídače.

U těch tří už se to změnit nedalo. Nemělo cenu mlátit hlavou do zdi ani jim nadávat „cour“ a „běhen“, jako to dělávali otcové dřív, když čest rodiny byla ohrožena nemanželským těhotenstvím. A vyhodit oběti mužské protřelosti ze dveří, aby skončily v bordelu, ta móda naštěstí už byla pryč. Hlavně se tu ukázalo, jak je nebezpečné „jít s cizím“. A že se člověk nad svoje prostředí a postavení nevyšvihne beztrestně. A pro ostatní to byla výstraha, aby svou poctivost obrnily až do svatební noci.

Paní Cizrníková měla tedy v trafice krásný důvod k lamentacím:

„Babylón, má zlatá, já vám to říkala, Babylón! Samá kurtizána! Tři svobodné matky naráz! Zažijeme ještě katastrofy.“

Notovaly si s ní mnohé vdané ženy, pobouřené novou morálkou a mravy a tím, jakou má dneska ta mládež volnost, jak je přelétavá, jak kouří a tancuje tělo na tělo, jaké nosí krátké sukně a nestydatě sedá nohu přes nohu. Na tři svobodné matky se snesla vlna opovržení. Neodvážily se ani ukázat.

Skandál propukl za faráře Zámory. A právě on svým zápalem přispěl k rehabilitaci tří padlých. Ze samé posedlosti přehnanou a nadlidskou ctností pronesl krutě opovržlivé kázání proti nešťastnicím, které se miliskují před svatbou. Možná že chtěl především varovat naivky, aby jejich důvěřivost nepadla do léčky lesních houštin. Ve svém rozhorlení však nešetřil nikoho a nic, padlé dívky ani kokety, ani krásky, ani zaslepené či nedbalé rodiče. Hovořil o nestydatém a pohaněném těle s takovým opovržením, s takovou zuřivostí snížil celý akt plození, že se to lidem zdálo trochu moc. Protože, víte, přece jenom… rodit se musí, nebo snad ne? A sto padesát způsobů na to neexistuje.

Hříšnice byly zrovna na mši, trochu už při těle a s nosy v kapesníku, celé rudé a zahanbené – a jedna, trpící nevolnostmi, blízká mdlobě. Vždyť už byly potrestané dost! Vrhat jim do tváře urážky před celými Zvonokosy, to mohlo mít neblahý vliv na porod a zarazit jim mlíko. Rozhodně se nehodilo, aby zrovna kněz zacházel takhle daleko. To si aspoň říkaly matky rodin, které z vlastní zkušenosti věděly, že mateřství se kolikrát chytne jak zobnutí mouchy nebo uhřík na nose, a kolikrát z toho člověk ani nemá žádné potěšení. To se ví, chválu ty maličké nezasloužily. Byl to od nich pořádný nerozum, ale kolik viny na tom nesla zvědavost anebo nevědomost? (Takové věci pochopí jen žena.) Všechno proto hned zatratit, všechno pošpinit… Třeba si ve věci omočil dábel, narodí se koneckonců malí křesťané.

„A co ti malí drobečkové, to přece taky něco znamená, no řekněte, paní?“

„Tak, tak, andílkové nešťastní!“

„Žena je stvořena k rozkoši muže.“

„Jak jinak taky, kdepak by jinak přišla k dítěti.“

Pro děvče je nebezpečí větší než pro chlapce, na to se nesmí zapomínat. A tak ženy, solidární se svým pohlavím, se zvolna přikláněly na stranu tří hříšnic. Bude o tři Zvonokosánky víc, to je toho! Mladé matky se stejně nakonec vdají, však už se najde nějaký hodný chlapec, který by se postaral o ně i o potomka. Takové věci už tady byly, obzvlášť za války. Voják přišel na dovolenou, snoubenka si myslela, že nesmí statečnému bojovníku nic odepřít, a když odešel, zůstala s outěžkem. Voják však za pár měsíců padl a zanechal tu dítě bez otce a poctivou dívku, ve skutečnosti vlastně vdovu, bez jména. Pak přišel jiný voják, stejně nejistý, co bude zítra, takže si s minulostí hlavu nelámal. Vzniklo tak leckteré manželství.

Matka Bulíčkova trápila Nanynku výčitkami:

„To máš z těch věčných románů, z těch biografů, ty motovidlo! Teď jsi nám sama pěkně zahrála!“

Ale protože mateřství je velká ženská záležitost, neubránila se, aby ji dceřin stav pomaličku nezačal zajímat.

„Budeš ho nosit do špičky,“ říkala, „docela jinak, než já nosila tebe. Některá ženská nosí spíš břichem, jiná spíš hrudníkem, víc nahoře. Když se nosí nahoře, je prý to kluk. Ale já tomu nevěřím. Proč by měl kluk ležet jinak než holka?“

Co se tklo Nanynky, zvonokoské adeptky filmové slávy (momentálně značně ohrožené), ta zuřila, že se dala hloupě klofnout a že to s budoucností vypadá bledě nebo přinejmenším na odklad. Teď musela čekat, až se zbaví nevítaného dítěte, kterého má plné tělo, a jak to po té zkoušce dopadne s její krásou. Slyšela, že prý se ňadra mlékem roztáhnou, a jakmile se křehké vazivo jednou poruší, už nikdy znovu nezískají původní oblost. A právě na svých mladých bujných ňadrech, na tom nejkrásnějším trumfu své budoucí kariéry, si nejvíc zakládala.

Ostatní už byla její starost. Příště bude samosebou chytřejší. Pokud jde o dítě, to může vždycky svěřit na výchovu mamince. Zatají je, dokud nebude úplně slavná. Je to prostě nehoda, potkalo to jiné taky a dostaly se z toho.

Už měla zase hlavu plnou starých idolů: Ach, Greta Garbo, Marlen Dietrichová, Joan Crawfordová, bohyně moderního světa! Být jako ony, trůnit jako ony na Olympu nedostupných půvabů a snů… Znala tělesné rozměry všech slavných hvězd; mnoho jí do nich nechybělo: taková a taková váha, tolik přes prsa, tolik v pase, tolik přes boky atd. Vzorem jí byl tělesný ideál, vytýčený společnostmi Metro-Goldwyn a Foxfilm. Jenom kéž se šťastné proporce jejího těla neporuší tím hnusným těhotenstvím!

„Šťastná Lili Mrázková, pomozte mi!“ to byla její modlitba. Jakmile se po porodu sebere, pojede do Paříže za kurážnou Lili a prostě jí řekne: „Chci být jako vy. Naučte mě to.“

„Tentokrát jsi, doufám, vyléčená!“ říkala matka Bulíčkova dceři, když ji přistihla ztracenou ve snění. „Hezká jsi dost, když si dáš pokoj, nakonec se ve Zvonokosech krásně vdáš.“

Vdát se ve Zvonokosech, hrůza! To věčné rodičovské nepochopení, bránící dětem v jejich poslání! Ostatně kdyby tíž rodiče zplodili nějakého polytechnika, studenta, důstojníka, možná i poddůstojníka, nadýmali by se pýchou. Ale když jde o děvče, mají hned strach, protože z jejího lůna může vzejít ostuda a na její břicho si každý ukazuje prstem. Žena přece musí nejdřív překonat své otrocké postavení, chce-li dosáhnout nejvyšších cílů! Dívka neudělá kariéru jinak, než když vrhne do bitvy své ďábelsky hezké tělo, ať už legitimně anebo ne, a směle je vystaví útokům, aby nakonec získala to, co je pro ženu nejvyšší metou úspěchu: hezký byt, kabriolet, osamělého muže, norkový a sobolí kožich. Žena získává všechno od muže, nebo aspoň jeho prostřednictvím. Hlavně si dobře vybrat, protože jeden na to obyčejně nestačí a není dobře skončit v jedné posteli. Čím níž dívka začíná, tím
delší řadu pánů potřebuje, aby došplhala k výšinám přepychu a slávy a viděla své fotografie na stránkách elegantních společenských časopisů. Až toho všeho vítězně dosáhne, kdo se od ní odvrátí, kdo si troufne připomenout staré ústrky a neobdivovat její odvahu, její inteligenci? A kteří rodiče konec konců nebudou na ni pyšní?

Takhle rozjímala Nanynka Bulíčkova, nevrlá a otrávená, že musí kvůli těhotenství trčet v nenáviděných Zvonokosech, zatím co její blízcí ji přes všechno litovali.

Přibližně v té době se udál ošklivý, nějakým malým ničemou chladně promyšlený zločin, nad kterým celé městečko ztuhlo hrůzou. Něco podobného se v kraji jakživo nestalo; i v těch nejhorších hádkách zřídka kdy došlo až na pěsti.

Oulehlovo stavení, položené trochu stranou od horního konce, zůstávalo už dva dny tvrdošíjně zavřené. Sousedům to začínalo vrtat v hlavě. Věděli, že Oulehlovi odjeli do Dubňan na svatbu nějaké příbuzné. Nechali však doma starou Oulehlici, vdovu po nebožtíku Anselmovi, proslulém jako příšerný sukničkář.

Stará Oulehlice měla jedinou vášeň, lakomství, stupidní a chorobné lakomství, které už jí nemohlo být k ničemu, ani k tomu, aby si tady na zemi vykoupila pár dnů navíc. Ať už to byla pravda nebo ne, povídalo se, že má kdesi ukrytý poklad. Někdo taky tvrdil, že ho nosí přivázaný v pytlíku pod sukněmi. Fakt je, že legenda o pokladu staré Oulehlice existovala a prapodivné chování stařeny, nevěřící nikomu, ani vlastní krvi, ji podporovalo. Žila v ústraní, podezřívavě bloumala po domě, chraplavým hlasem střídavě popěvovala písničky z dětství a proklínala lidi dávno mrtvé, které však vytrvale nenáviděla dál. Hned zlodějského řezníka, který jí v roce 1910 podstrčil falešnou minci, hned padoucha čalouníka, který ji před třiceti lety okradl o vlnu, když jí plnil matrace. Tyhle příklady jí byly spolehlivým důkazem, že ji celý svět hledí jen zničit a okrást.

Vychrtlá, zavilá a zabraná do svého jedovatého mumlání, chodívala stará Oulehlice denně na procházku až k sousednímu, pár set metrů vzdálenému stavení; patrně na důkaz, že je pořád ještě tady, aby mohla otravovat lidi, což ji zřejmě vskutku drželo na nohách. Dobráčtí sousedé ji zvávali dál a bavili se jejím zmijím blábolením. Nabídli jí skleničku a nějaké to pečivo. Všechno lačně brala, celá divá, že může něco zchlamstnout.

Sousedům bylo divné, že ji už dva dny neviděli. Že by byla nemocná? Možná mrtvá. Upozornili polního hlídače Sedmikvítka, který přišel se zámečníkem a dvěma četníky. Dveře tichého domu se otevřely.

Uvnitř byla hotová spoušť, vyprázdněné zásuvky, rozkuchaná matrace, rozlámaný nábytek, všechno prohrabané skrz naskrz. Mrtvolu našli ve sklepě, ležela u jednoho sudu vedle lavičky, na které stařena sedala, když popíjela chladné vínko a drmolila své čarodějnické kletby. Sukně měla zvednuté a na hubených stehnech bylo vidět rány šídlem. Vrah ji patrně mučil, aby z ní vytáhl, kde má schované peníze, a teprve pak ji dorazil ránou do lebky.

Zločin způsobil pozdvižení. Do Zvonokos se sběhli reportéři, fotografové a policisté. Zásluhou Jarmiliny výtečné kuchyně a dobrého vína odtud nepospíchali. Bylo spořádáno ohromné množství kuřat na smetaně, husích jater a žabích stehýnek na česneku a vypito nesmírné množství lahví. Blažená únava zažívání věc nijak nepopohnala a po pravdě řečeno řada vyšetřujících byla v podroušeném stavu. Nicméně všechno nasvědčovalo, že zločincem byl někdo z kraje, kdo věděl, že Oulehlovi jsou pryč. Ale kdo?

Na základě teorie „kdo na zločinu vydělal“ upadli v podezření sami Oulehlovi, že schválně předstírali odjezd a všechno narafičili, aby starou odkrouhli a dostali se dřív k jejím penězům. S pomocí automobilu se dalo krásně v noci provést přepadení a pak rychle zmizet do Dubňan. Byli svědkové na to, že prý zeť Oulehla o mrtvé řekl: „Ta stará čarodějnice hned tak nechcípne.“ Podobné přání nebývá však v rodinách nic zvláštního, zvlášť když běží o protivnou tchyni, a tak to bylo na obžalobu trochu málo. Jako každý, i Oulehlovi však měli nepřátele, kteří si proti nim s radostí přiložili polínko.

Když se Oulehlovi vrátili, snadno při výslechu dokázali alibi. Nijak se ostatně netajili, že jim ta její smrt přišla spíš vhod, protože stará trpěla těžkým stihomamem a užili si s ní až až. Jenže jí přáli smrt přirozenou, bezbolestnou, na příklad že by se ráno neprobudila. Na otázku po penězích odpověděli, že mohla stará docela dobře mít pár korun stranou, protože vždycky jen čmuchala, kde by co zchlamstla, ale žádné jmění to určitě nebylo. Mluvit o penězích byla její stará mánie, která věkem ještě zesílila. Ráda si představovala, že je bohatá a že svým dědicům chystá úžasná překvapení. Dědicové na to moc nedali. Ale když se takové řeči opakovaly častěji, snadno mohla vzniknout legenda o pokladu.

„Vědělo se v okolí, že odjedete?“

„Den svatby byl známý už tři měsíce. Mluvilo se o tom. Vrah to mohl vědět.“

„Máte někoho v podezření? Mluvte bez obav. Vaše výpověd zůstane tajná.“

Oulehlovi, z výslechu celí popletení, se chopili příležitosti. Nejstarší syn Josef, který měl na srdci starý vroubek, prohlásil: „Já znám jednoho pořádného prasáka, ten je schopný všeho.“

„To jest?“

„Svině čuňácká, támhle v zatáčce ukazoval mé Slávce věc, jaká se sousedově ženě neukazuje. Ten starý prasák by podle mého byl schopný skočit na mladou jako na starou.“

„Můžete toho člověka jmenovat?“

„Lidi řeknou, že se chci mstít. Ale zná ho tu každý. Stačí se optat.“

I Zvonokosy měly svého exhibicionistu a skutečně to také všichni věděli. Těžko se však dalo věřit, že by se k vyvrcholení hanby vrhl na čarodějnici, které bylo přes osmdesát, kůži měla scvrklou a přitažlivou asi jako krokodýl a už půl století byla proslulá, že je studená jako psí čumák. Nicméně ho povolali k výslechu a kladli mu trapné otázky, týkající se činů a gest, ostatně čistě platonických, které mohly udivit nanejvýš nějakou slečinku, ale zkušeným ženám strach nenahnaly. Jak mu to jednou řekla Dorota Mrňouchová, když před ní vyvěsil tu svou vlajku: „Běž s tím svým zvadlým frantou někam, ten už radost ani škodu nikomu neudělá.“ Odtud věru nebezpečí nehrozilo. Ostatně mánie osmasedmdesátiletého Pišvejce byla čistě visuálního rázu a Zvonokosané nad ní přimhuřovali oko. Chudák starý, baví se jak může!

Zatím co se policisté u Macaráta nalívali a cpali, měli uši otevřené a nemarnili čas. Drželi se drobností, které lidi utrousili, ani nevěděli jak. Novinářům chytře naznačili, že se zločinu dopustil patrně člověk, který krajem jen projížděl a zavčas odtud zmizel.

Vrah také četl noviny, myslel si, že je z toho venku, a přestal být opatrný. Po třech nedělích byl ve Svobodově zadržen tiskárenský dělník jménem Krkule, rodák ze Zvonokos, který rozhazoval ve vykřičených domech nápadně vysoké sumy a vydatně platil rundy v kavárnách. Původ peněz nemohl vysvětlit, ani poskytnout alibi pro dobu, kdy došlo ke zločinu. Jeden mechanik ze Svatého Jiří dosvědčil, že v něm poznává cyklistu, kterému právě onoho osudného dne spravoval zadní pneumatiku.

Při důkladném výslechu se Krkule zhroutil. Přiznal, že zkratkou za vydatného šlapání dojel na kraj městečka. Tvrdil, že ho stará Oulehlice od cesty zavolala a pozvala ho dál. Snažil se policii namluvit, že ho zatáhla do sklepa, kde spolu dlouho pili, a pak že mu dělala návrhy tak nestvůrné, že ji v náhlém pobouření a pod vlivem alkoholu praštil. Bylo to nepravděpodobné ve všech bodech. A stopy vloupání dokazovaly opak.

Ukázalo se, že Krkule chodil nepravidelně do práce, hojně navštěvoval bordely a na několika stranách byl zadlužený. V jeho podnájmu se našla sbírka pochmurných dokumentů, vystříhaných z policejních tiskovin: vykrvácené a zduřelé tváře, kusy těl, hromady uťatých končetin atd. Advokát se pokoušel žvanit v tom smyslu, že obrázky mohly mít na slabou povahu zhoubný účinek.

Byla to nešikovnost, poněvadž musel rozvinout hrůzný obraz, kterým svému klientu jedině uškodil.

Pravda je, že advokát jménem Felix Božínek byl domýšlivý blbec, který kromě schopnosti nudně žvanit měl tu kliku, že tu a tam upíchl článek do novin. Byly to články kritického rázu, oblíbená literatura nemohoucích pisálků, určená především k oslavě ducha, vzdělání a všeobecného rozhledu pisatele. Bývá častým omylem kritiků, že pokládají za důležitější padesát řádek z vlastního pera než předchozí tři– či čtyřsetstránkovou práci, která je podkladem jejich domýšlivého pojednání. (Nad tímhle vždycky zuřil Lohengrin a připomínal pasáž z knihy Lesk a bída kurtizán, kde Balzac přirovnává kritiky k prostitutkám.) Kolegové v povolání, ať už od soudu nebo od novin, pokládali Felixe Božínka za dokonalého podfukáře. To ovšem mistra neodradilo, aby se všude a za všech okolností necpal povzneseně dopředu. Tak jako rozesílal své chabé a slizké výtvory v kopiích do všech listů, tak se jeho na
prázdno meloucí klapačka rozjížděla před sebeskrovnějším publikem. Všimli si ho u Jarmily, kam přijel několikrát na večeři a při moučníku spustil své banální frky. Když za pár měsíců hledali advokáta, vzpomněli si na něj, protože ho znali (nechal tu samozřejmě adresu).

Tribunál odsoudil Krkuleho k smrti. Krátce nato byl gilotinován. Na Zvonokosy z toho padla hrůza. Mysleli na chlapce, kterého znal celý kraj a který byl v mládí stejné dítě jako jiné, nic na něm nenapovídalo, jak hrozná budoucnost ho čeká, a viděli v duchu jeho poslední okamžiky.

Zločin se zdál tím nevysvětlitelnější, že byl vrah z rodiny poctivých lidí, kteří mu s vypětím všech sil dali vzdělání a řemeslo. Otec Krkule, městský radní, podal po synově zatčení demisi. Jeho nešťastná žena zemřela několik dní po výkonu trestu ve strašném zoufalství matky, která se brání vidět v někdejším něžně milovaném robátku tahy zločince. Ostří, jež přeťalo krk jejího dítěte, přeťalo taky všechno, co ji ještě poutalo k životu. Lidé šli za její rakví plní smutku a soucitu. Opravdu, jak strašná věc je plodit děti, když nikdy nevíme, jakému nešťastníkovi jsme to dali život!

Ve výčepu to bylo hojně komentováno.

„Máte pro podobný čin nějaké vědecké vysvětlení?“ ptali se Funebrala.

„Řemeslo vraha,“ odpovídal, „je to poslední a určitě nejhloupější ze všech. Nejenom že se zřídka vyplatí, ale nikdy nevydrží dlouho. A taky si myslím, že být vrahem si člověk nezvolí. Prostě to na něho přijde.“

„Takový člověk přece ale o věci uvažuje?“

„Šílenec taky uvažuje, ale na začátku jeho úvah je šílenství.“

„Zločinci jsou tedy blázni?“

„Ve vztahu k nám určitě. Dojdou ke zločinu logicky, následkem rozumového procesu, který je jiný než náš, ale jim připadá normální a uspokojivý.“

„A co zločin vykonaný jen tak, schválně?“

„To je literární pitomost, vymyšlená pánem, který pěkně sedí v koutku, nesmírně si váží pořádku, hledí dobře vycházet s domovnicí i s policejním komisařem a svou společenskou poníženost vybíjí tím, že propůjčí fiktivní postavě gesto, jakého by se sám pěkně uvaroval.“

„Podle vašeho názoru není tedy vrah za svůj zločin zodpovědný?“

„Patologicky vzato není. Mluvím o zločinu připraveném, což je náš případ. Jak vidíte, dokonalý zločin se provést nedá, a kdyby se i výjimečně povedl, příčiny toho budou jiné, než že to tak chtěl a předpokládal vrah. Čtete detektivky?“

„Někdy,“ řekl Ratiboř Liboháj.

„Spisovatel je intelektuál, může svůj příběh po libosti kombinovat a ovládá techniku mnohem dokonalejší než primitivní vrah, který není schopen opravdu důkladně promyslet všechny okolnosti svého zločinu. Nemám pravdu?“

„Ano, jistě.“

„Tak si pozorně pročtěte pár kriminálních románů. Vždycky v nich najdete místo, kde to skřípe, kde autor švindluje, aby se zločin vůbec mohl udát a působil tajuplně. Věřte mi, v zásadě je zločinec chycen hned na začátku. Přesto jedná, jako by to nevěděl. To je důkaz mentální debility.“

„Je ale v tom případě rozsudek smrti spravedlivý?“

„Společnost bere měřítka, jaká považuje za nutná. Když si představíme, že zastupuje zavražděného, pak má jistě pádný důvod volat o pomstu.“

„A co zvrhlíci?“

„Zvrhlík je zmetek tvorstva. Nese tíhu chyb a omylů, kterých se jistě nedopustil. Někdo říká, že se má takový člověk odstranit. Ten názor se dá obhájit. Jsou to nestvůry a společnost si před nimi hraje na citlivku a za drahé peníze si pěstuje brak. Na druhé straně dopouští, aby se ve válce zabíjely masy nejkrásnější mládeže, kypící zdravím a životem. Jednotlivého zločince odsoudí k smrti, ale lidem, kteří mají na svědomí miliony lidských životů, staví pomníky. To všechno je nesmírná hromada idiotství!“

A rozzuřený, pobouřený Funebral propadl jednomu ze svých chmurně melancholických stavů, které léčíval alkoholem.

Vypadalo to, že měla paní Cizrníková tentokrát skutečně pravdu, že bezuzdný vír, v němž se ocitla morálka, nepřinese nic slavného. Zvonokosy měly svého vraha, gilotinovaného ve čtyřiadvaceti letech, a naráz tři svobodné matky, vesměs pod dvacet let.

Být svobodnou matkou má ovšem svůj půvab, poklesek byl předem vyvážen potěšením a jeho následky jsou svým způsobem dojemné, protože takové čisté nevinné miminko, to neznamená málo. Některá matka si i postaví hlavu, nepovažuje dítě za neštěstí, věnuje mu naopak vášnivou oddanost a lásku. Ve Zvonokosech takový případ znali, jistá Valérie Kuňková zjistila v roce 1920 po vinobraní, že je těhotná, a to bez záruky, následkem přespříliš horlivých styků s jedním česáčem, s jedním z těch, co cestují sem a tam a nemusí brát na nikoho ohled. Kdo zná záhadné důvody, pro které se mladé děvče z ničeho nic zamiluje? Kdyby se měly ženy později zpovídat ze svých prvních lásek, nenašla by se jediná, které by se nemusela červenat za nějaké to nesmyslné zalíbení. Většinou je zachraňuje to, že okolnosti nebezpečnému sblížení nepřejí a všechno se odehrává v hlavě, romanticky. Kdyby jim okolnosti hrály v
íc do ruky, leckterá by dopadla stejně jako Valérie Kuňková, padnuvší za oběť ani ne tak chlapecké podnikavosti, jako touze po kráse a horečné něze, kterou obdařila prvního příchozího čistě jen proto, že měl kudrnaté vlasy, hezký tmavý knírek, půvabný pohled atd. Podobně bloudí milostný puď v leckteré hlavě. Hřích je pak otázkou náhody, na venkově k němu stačí lákavá, čistá a hvězdnatá noc, volání země, dosud teplé od polibků dne, lahodná svěžest večerního ticha, kdy život na všech stranách ševelí přísliby lásky a štěstí. Stačí jen na chvilku povolit, jen jednou se zapomenout a budoucnost je zpečetěna. Valérie Kuňková se nevdala – byla pak totiž přehnaně ctnostná – ale s příkladnou kuráží zasvětila dítěti celý život a právem si svou horlivostí vynutila obdiv Zvonokosanů i jejich pomocnou ruku. Nikdy svou počestnost nezradila.

Pozoruhodné však bylo, že tři mladé hříšnice, jejichž hlavou byla Nanynka Bulíčkova, nepodlehly ctitelům ani tak z upřímného citu, jako z touhy napodobit slavné ženy, o nichž se psalo v novinách. Jejich poklesek přesně odpovídal celkovému morálnímu proudu, který vedl mládež k tomu, aby pohlížela na lásku spíš jako na prostředek než jako na cíl. Měli naspěch, aby o něco nepřišli, nebo taky, jak se říkalo, aby byli „á jour“.

Kdyby to aspoň posloužilo jako lekce k zamyšlení! Pokrok však zrychloval tempo, bylo čím dál víc strojů, čím dál víc spěchu, lidé neměli čas vydechnout, zamyslet se. Vynález střídal vynález, překvapení střídalo překvapení a všechno v tak šíleném tempu, že když to všecko měli strávit a sledovat, rozhodli se raději ničemu se nedivit, nad ničím se nepohoršovat, o ničem nepřemýšlet.

V roce 1936 se Evžen Bzikavka vrátil z Paříže za volantem nového stroje revolučního tvaru, jehož kola kreslila na zemi vzorek nevídaně odvážný. Byl to přední náhon.

„Něco úžasného!“ prohlásil. „S takovým strojem člověk nevezme pochopa! Klidně dostane smyk a nic se neděje.“

Nadšení mu zkreslilo skutečnou pravdu, že totiž nejde o to, dostat smyk (což konečně dokáže kdokoli), ale vyjet z něho a vyjet z něho rovně. To by ovšem bylo jeho obchodnickou argumentaci trochu oslabilo. Podle jeho slov musel i ten nejhorší nekňuba za volantem toho výtečného vozu šoférovat s dokonalostí hodnou šampióna.

„Ta mašina jede sama. Čím víc si to mastíš, tím jede líp.“

Hlásal tím nebezpečnou víru, která nacházela až příliš mnoho sluchu u nových králů silnic, u oslňujících vládců tohoto nepřekonatelného stroje, hravě překonávajícího zatáčky a smyky.

„Mastíš si to stovkou za hodinu…“

Stovka za hodinu nebyla žádná absolutní novinka, ale byla prozatím výsadou malého počtu adeptů sportovců. A teď ji měl z ničeho nic na dosah ruky kdokoli. Jaká sláva!

„Máš je na silnici všechny v kapse. Hele, vsadím se, že dojedu do Marseille průměrně osmdesátkou.“

Osmdesát kilometrů, dvacet mil za hodinu, takový průměr se zdál pohádkový, skoro neuvěřitelný.

„Nasedni, a uvidíš.“

S Evženem Bzikavkou za volantem to byla pravda nebo skoro pravda. Fakt je, že bojácnějším při jeho brikulích na klikatých cestách ze Zvonokos do savonské roviny naskakovala husí kůže. Odvážlivci snili o lámání rekordů, které on postavil.

Zvonokosy tedy dosáhly stovky za hodinu. Na silnici možná zrovna ne, ale rozhodně v hospodských debatách. Nad žejdlíky beaujolaiského průměrné rychlosti závratně rostly. Ze zvonokoských občanů se teď stali skuteční automobilisté, to jest, pokud šlo o výkony, zatracení lháři.

A to byl teprve začátek.

Sociální případ

„Výše mého postavení mne oslňuje.“

Marivaux

1/ New York a Zvonokosy

Dvacátého třetího října 1929 došlo na newyorské burse k zhroucení, které pak dostalo název wallstreetský krach. Spojené státy, pyšně si hovící na trůnu úvěru a prosperity, založených na nepřetržitém oběhu peněz, s úžasem zjistily, že když se ten prudký kolotoč naráz zastaví, občanům zůstanou v ruce všeho všudy bezcenné papíry a dluhy.

Toník Buran, který před několika lety posílal z Ameriky nadšené dopisy, teď psal:

Měli byste vidět, jak teď Američané mlátí hlavama do zdi! Jeden pres druhého dělá úpadek a chcípá. Ještě před měsícem samé peníze a teď jsou z nich ze všech žebráci, div nesbírají na ulici špačky a zbytky po lidových jídelnách. Takový převrat jste neviděli! Každou chvíli skočí někdo z okna mrakodrapu a zůstane ležet na chodníku s rozbitou palicí. Povídám vám, člověk musí dávat pozor, aby mu sebevrah nespad na hlavu, a jak si to šlape, pořád koukat do vzduchu. V Americe je teď sakumprásk všecko na prodej, sbírky, kožešiny, korále z diamantů a perel, a nikdo nekupuje, protože jsou všichni švorc. Pár slupek a máte hladovou šťabajznu, a žádného cumplocha, samé nejlepší zboží, žábu á la Hollywood. Nejlíp ji nejdřív opít, protože Američanka, jak není opilá, tak s ní nic není. Ale když do ní nalejete pár koktailů a whisek, rozdělá se taky a směje se přitom jak blázen. Je to zkrátka panika. Nen
í čím cálovat ledničky a fordy. Dobrý džob je hotová výhra v loterii. Na jednu stranu by se člověk uchechtal, když vidí ty vejtahy tak po krk ve srabu. Teď se můžou jít vycpat, hrdinové! Ale zas vám jich je přece jenom líto, jak mají hlavy v pejru a střelili by za babku, co se dá. Dvacet milionů žebráků, dovedete si to představit? Já neříkám, holky tady jdou jen po dolarech a každá kouká, jak vás vočesat. Ale Američan není špatný chlap. Stačí mu říct Helou Harry! – a máte ho v kapse. Není hamoun jako u nás ve Francii, kde by si dal každý pro groš koleno vrtat. Umí prachy roztočit. Zastavíte ho na silnici, naloží vás do káry a jenom kvůli vám jede tři sta kilometrů. Prostě frája. Najdou se taky vazby, co mají hned kolťák v ruce. Jenže zdejší pardi to berou ve velkém, rovnou banky. Jeden se jich nemusí bát, jenom dávat bacha, aby jim nevlez do rány, když začnou pistolema kosit poldy.

Já dělám u jednoho chlápka na Páté ulici, bydlí tu v palácích samý miliardář, každý z nich je něčeho králem. Ten můj shrábnul svoje prachy, ještě než to vybouchlo, poněvadž když se prachy přestanou točit, někam spadnout musí. Skončí zase u boháčů, v nedobytných kasách, tam se na ně nikdo nedostane. Takže se dál baští kaviár, langusty a bifteky. Já se jim tu musím starat o dlabanec a naučil jsem je na šampaňské, aby nepodlehli epidemii skleslosti, protože takový boháč musí být silný v kramflecích, aby ho nezkrušilo, když jsou ostatní v bídě. A taky si říkám, že už kvůli kuchyni se tady musí někdo udržet ve formě, protože když takový obejda jí pořád kdovíco, ztrácí nakonec chuť, a k čemu by tu potom byl francouzský kuchař? Co trhnu stranou, z toho tajně živím dvě nebo tři rodiny. Normálně to šlo do mojí kapsy, ale v takovéhle kočičině nemá člověk myšlenky na nějaké hamonění. Ne, pro
stě nemáte představu, co se stalo z Ameriky. Američani jsou teď žebráci. Dolar netrhnou, poněvadž nejsou fleky, a co bude zítra, nevědí. Představte si, že by se vyvrátila ze země Eiffelka a teď leží na zemi celá zkroucená a rozlámaná, a to je Amerika. Pak ji zkuste postavit!

Psal jsem Botičkovi, aby mi poslal tři sudy nejlepší značky. Přived jsem na tu myšlenku pána sám, protože se mi jednak po zvonokoském stýská a taky abych překousal ten smutek. Ale vy si se mnou nedělejte starosti. Žiju si v tom zmatku pořád jako král. Kuchařina má jednu výhodu, že člověk přijde k jídlu a pití vždycky první. Tihle šašci ničemu nerozumějí, takže zbaštím nejkrásnější kousky a pijujen to nejlepší. Přibral jsem tři kila. Pravda je, že celé ty dny u kamen jsem skoro už ani nevzal do huby. Teprve co je vidím tak ožebračené, vrátil se mi apetit. Pochopil jsem, že chudáci musí být, jinak by boháč ani necítil, že je bohatý. Na to jsem přišel až teď. A co to je, být tlustý, když je druhý hubený. Už pět děvčat mi nabídlo manželství, a štramandy, a běhat jsem za nima nemusel. Jenže já cizinku nechci. A kór Anglosasku, pro tu je mužský otrok, jen aby myl nádobí, nosil dárky, polykal špatnou n áladu a obskakoval ji jak panenku z porcelánu.

To víte, že vám jednou budu o Americe povídat a že v té zatracené zemi něco poznám! Kdyby mě tu nedrželo, že chci něco našetřit… Řekněte Jarmile, že jsem zkusil její recept na kuře na smetané, dělá ho jinak než já. Po jejím dá víc chuti a jen se v puse rozplývá, to se musí nechat. Záleží to na zápražce. A nakonec vám řeknu, můžete si gratulovat, že jste Francouzi a vinaři ve Zvonokosech. V tuhle chvíli na Broadway líp ani nepáchnout.

Váš

Toník Buran

Svět vyšel v roce 1918 z velikého očistce, strašného krveprolití a dlouhého pokání a všechno se začalo znova rozjíždět. Zničením světové nadstavby otevřela válečná spoušť nesmírné možnosti k využití tisíců tun nejrůznějšího materiálu. Kapitálové investice rostly. Pro podnikavé, odvážné a zdatné obchodníky se naskytly nové prameny, jak z válečných ztrát a škod narýžovat nové bohatství. Stará Evropa si obvazovala rány, vyrovnávala do řad hřbitovy svých hrdinů, znova budovala zničená města a po létech masakrů nastupovala období omamné prosperity, která jako by nikdy neměla skončit.

Kladly se základy budoucího světa a každý si myslel, že už nikdy nedojde k nové válce, k tomu stupidnímu dobrodružství, které, jak se ukázalo, v podstatě nepřineslo žádný významný zisk. Ve všeobecném kursu bylo slovo žít, intensivně, zběsile žít v blahu znovuvzkříšení a zapomenutí. Z něho pak vyplývalo slovo užívat. Konec smutku, vojenských výbojů a vlasteneckých kázání, kterých už měli všichni nad hlavu. Každý znova zaujal své místo v míru. Invalidé byli odškodněni důchody, sice špatně, ale invalida nemůže počítat, že na tom bude jako ten, kdo měl kliku, to je stará pravda, kterou každý taky uznává. Na všech stranách se stavěly památníky mrtvých, čímž se postiženým dostalo zadost – učinění, a příbuzní padlých měli při pamětních obřadech právo na čestné místo v první řadě. Staří bojovníci zakládali spolky, které měly připomínat Clemenceauův výrok o obráncích vlasti: „M
ají na nás právo.“ Francie, hrdá na své vítězství jako hlava bývalé koalice, zdvihala na mezinárodních zasedáních svůj hlas. Mohla připsat na své konto jednu z nejslavnějších a v naší historii nejkrásnějších zásluh o republiku. Odlesk slávy dopadal na každého francouzského voliče až do nejzapadlejšího venkova.

Právě do prvního poválečného období mezi léty 1919 až 1929 spadají události, které tisk z roku 1923 nazval „Zvonokoské skandály“ (1). Z odstupu se tu rýsuje spojitost s obdobím kolem roku 1900, kdy se s Dreyfusovou aférou, „combismem“ a několika hlučnými skandály probudil duch doktrinářského sektářství, ať už pravicového nebo levicového. Doktrína skýtá občanu příjemnou možnost myslet v příkazech klanu čili pokud možno málo a vytvářet si osobní úsudek na základě faktů, zamlžených služebníky protichůdných pravd, kteří jsou zřídkakdy nezaujatí. V roce 1923 se Zvonokosy ocitly v soukolí dosud platných starých mravů a nově nastupující morálky, vynucené rozkvětem techniky. Dalo by se říci, že ty proslulé skandály vyplynuly z minulosti, z minulosti, jejíž výzbroj začínala praskat a lidé si toho nebyli dosud vědomi (je pravda, že v těch letech podobně tápal celý svět, stržený vírem činorodost
i a radovánek). Proto nejde tak příliš o detaily, ale důležitý je obraz celku, celého období, poznamenaného přechodem z jednoho světa do druhého, neboť je už teď dokázáno, že první světová válka byla signálem k hlubokým změnám ve všech rovinách a oblastech.

Tyto stránky jsou tedy kronikou jednoho malého venkovského koutku v plném proudu vývoje. Vyprávějí jen drobný příběh, ale velký z něho čerpá. Má-li se dosáhnout pevné a poučené historické syntesy, přioděné povznášející morálkou, jak to přikazuje úcta k rodičům a předkům, musí se bádat v různých pramenech. Má-li se vytvořit krásná galerie plutarchovských hrdinů, jejichž činy a slova lahodí národní hrdosti a dodávají národům ničím nenahraditelné hodnoty, musí se někdy i trochu lhát. Obraz Zvonokos v letech 1919 až 1936 představuje podle našeho názoru zajímavý historický dokument. Vzhledem k tomu, že období mezi dvěma válkami tvoří jeden jediný souvislý celek, měl být původně doveden až do roku 1939. Ale koncem roku 1936 došlo v našem beaujolaiském koutku k nové a pro budoucnost tak důsažné události, že si zaslouží zvláštní studie. Na konci té studie uvidí čtenář Zvonokosy spočinout na j
ednom z prvních míst v žebříčku světových událostí. Dějepisci se příčí, aby o tak bohaté látce pojednal lehkovážně. Potřebuje mít odstup.

Těžko říci, který z těch roků mezi 1910 až 1929 byl ve znovunalezeném klidu a znovunabyté svobodě krásnější, nadějeplnější, plodnější. Připravoval se nový rozmach a v jeho čele stála Amerika. Vyhlásila náboženství vysokých mezd a nadměrné spotřeby. Hodně utrácet, to bylo nové tajemství bohatých. Když příjmy nestačí, proč se nezadlužit. Byl tu úvěr, s jehož pomocí mohli lidé okamžitě získat to, na co by jinak museli dlouhá léta pracovat a šetřit. Klíčová slova toho odvážného systému byla: vyrábět a ničit. Vydržel deset let.

Pak přišel krach z roku 1929, známý ve Zvonokosecn především z dopisů očitého svědka Toníka Burana. Zvonokosané bylí přirozeně naklonění uvažovat takto:

„Teď to mají, chytráci, pořád si mysleli, že spolkli všechnu chytrost.“

To se ví, že jsme Američany obdivovali. Zašli jsme, s jakou velkorysostí vedli válku, jak byli přepychově vyzbrojení, jaké měli bohatství materiálu. Ale měli jsme na ně taky pifku, možná právě proto, že jsme je příliš milovali. Naši vojáci žádali levý břeh Rýna a jejich puritánský profesorský mesiáš Wilson nám ho odepřel. Na oplátku nám nabídl záruky, které nebyly ratifikovány. A Washington se ostře dožadoval vyrovnání válečných dluhů, zatím co z Německa nešly sumy, s nimiž se na to počítalo. Handrkování se vleklo dál a Francii, která měla milion pět set tisíc mrtvých, připadalo značně špinavé.

Mnohokrát se o tom debatovalo u Macaráta, kde se teď hovor točil jenom kolem politiky a hospodářských a sociálních otázek. A jako vždycky, kdykoli začne Francouz debatovat, protimluvy jen bujely a neznaly míru, a fixnámol, jak se tu křičelo!

„Zapomínáš, že nám Američani přišli na pomoc, a to není málo. Mohli zůstat klidně doma, copak by tím riskovali? A možná že jsme válku prohráli.“

„Zapomínáš, že byla potopená Lusitanie. V tu chvíli začli mobilisovat proti Němcům.“

„Lusitanie byla anglická loď. Do toho jim nic nebylo.“

„Měli na palubě sto dvacet čtyři svých lidí.“

„Nikdo nebude vyhlašovat válku kvůli sto dvaceti čtyřem Američánkům. Dá si je zaplatit. To je pořád lepší než za ně poslat na smrt dalších sto padesát tisíc.“

„Měli strach, že vyhrajou Němci.“

„No a?“

„Ohrozilo by to evropskou rovnováhu a světový trh. To šlo na tělo všem Anglosasům, jen se nepleť!“

„Nemluvě o tom, že Angličani chtěli zničit německé zámořnictvo!“

Debatilo se do nekonečna, ale valné světlo z toho nevzešlo.

Každý tvrdil svoje, i když třeba zítra tvrdil zase opak. Tak nesnadné je pro současníka rozpoznat pravé síly, jež hýbou dějinami. Musí ten úkol přenechat historikům budoucnosti, kteří si pomohou zjednodušením. To byl Lohengrinův názor.

„V dějinách člověk najde všechno, co chce,“ říkal.

„A hlavně, co do nich sám vloží,“ dodával Funebral.

Jako k nám přicházejí přes oceán vlny tepla a chladu, tak dolehla na Evropu z Ameriky i vlna deflace. Nějakou chvíli to trvalo, skoro dva roky. Obchodní tempo se zpomalilo, množily se úpadky a továrny se pokládaly. Ve Zvonokosech s úlekem zjistili, že se jejich víno, jejich proslulé víno prodává špatně a za ceny neúnosně nízké.

A tak po desetiletém mythu prosperity nastoupil nový mythus krise, která měla trvat také deset let (to se dosud nevědělo). Bylo nevysvětlitelné, jak mohl být na jedné straně takový přebytek potravy, pití, šatstva, automobilů a na druhé lidský dav, jemuž se právě této potravy, pití, šatů, automobilů, radiových přijímačů, ledniček a koupelen nedostávalo a neměl ani prostředky, aby si to všechno opatřil. Pálilo se obilí, káva se házela do moře, ničily se kaučukové plantáže, někde se vytrhávaly ze země vinice. Bavlna, hedvábí, železo, cín, bauxit, olovo, všechno šlo dolů.

„Potom tomu rozumějte!“

„Nepovídejte mi, že tohle všechno není naschvál!“

„Chtějí vyhladovět drobný lid.“

„A snížit příjmy.“

„Čeká nás bída!“

Zvonokosané nevěděli nic o světě, přáli si jediné, prodávat víno a prodávat za dobrou cenu. Byl to snad požadavek přehnaný? To by bylo chtělo zeptat se velkých pánů, kteří byli u moci. Oposiční strany v ruce moc neměly a tak slibovaly, co kdo chtěl. Třeba i modré z nebe, nic tím neriskovaly. Socialismus, založený na teorii rozdělení majetků, připadal mnohým Zvonokosanům lákavý. Ne že by se chtěli dělit o to, co měli. Doufali naopak, že jim ještě přibude, jen až postihne veliká spravedlivá dělba ty, kdo mají víc než oni. Na příklad vlastníky z města, kteří se ukázali jen o prázdninách a tyli z vinice, na které ani jednou neohnuli záda.

„Půda patří těm, kdo ji obdělávají.“ Tahle zdravá zásada dodávala venkovanům odvahu.

Senátor Pěšinka si v pravou chvíli vzpomněl, že i jeho strana má v názvu slovo socialistická. Mohl tedy slibovat jako ostatní a tvářit se, že by neměl nic proti tomu, kdyby se tam a tam trochu vzalo a tam a tam zase přidalo. Naspěch to ale nemělo. Jakožto zastánce teorie vývoje ujišťoval, že všechno má svou chvíli, že zralé ovoce spadne ze stromu samo. Radikálové dostatečně v minulosti prokázali, že jsou bdělí a dokážou vítězně prosadit vznešenou ideu spravedlnosti a humanity. Dva z nich, pevní a nezaujatí, poznamenali svými činy začátek století: Waldeck-Rousseau a Combes. První tím, že podpořil mladé odborářské hnutí, ochranný orgán dělníků. Druhý, že prosadil zákon o separaci, čímž se stát osvobodil z poručenství církve, jejíž zuřiví pomahači využívali svého vlivu k cílům naprosto jiným než duchovním. A nebyl tu konečně veliký buržoa Gaillaux, který nastolil první rozhodující etapu kolekti visace zavedením daně z příjmu?

„Takže, jak vidíte, přátelé, není dobře zaměňovat čilost s činy. O velkém díle se nesmí rozhodovat lehkovážně, z nepořádku a zmatku se nezrodí. Vy všichni jste vlastníky a tedy vám to mohu říci: S vlastnictvím opatrně, velice opatrně, protože tahle cesta snadno vede k omylům. Jistěže, po jisté stránce čeká náš program teprve na svou příležitost. Ale spolehněte na lidi, které jste zvolili; my bdíme ostražitě za vás, abychom v pravou chvíli získali pro vás zadostučinění, jímž jsme povinováni vám, vinařům, kteří svou prací přispíváte k světovému jménu Francie. Protože máme-li v něčem první místo, které nám nikdo nemůže upřít, pak za to vděčíme právě našemu slavnému lahodnému vínu. A proto, přátelé, ať žije Beaujolais!“

„Bravo, Pěšinka!“

„A co zákon o ochraně?“

„Vedu to v patrnosti, přátelé. To chce svůj čas.“

A tak si senátor znova zajišťoval mandát důvěry, kterou mu jeho krajané ostatně rádi věnovali. Pěšinka byl postava v Paříži známá, měl svoje cestičky na ministerstva a přátelské styky s poslaneckou sněmovnou, kde mohl snadno ztratit slovo. Mohl být užitečný.

Žárlivost však bděla, a to v postavě Bořivoje Řemdiháka. Dusil se vztekem, že je ve Zvonokosech druhý, a vinil Pěšinku, že mu zabránil v politické kariéře. V době zmatku je vždycky největší naděje dostat se protivníkovi na kůži. Řemdihák se vrhl zuřivě do oposice.

Právě se zakládala FSP (Francouzská strana pořádku). Vůdčí postavení v ní zaujal důstojník z generálního štábu a díky jemu v něm panovala vojenská organisace a disciplína, která je tak nutná, má-li se „udělat doma pořádek“. Zkorumpovaná a rozložená civilní moc zkomírala totiž v té nejubožejší demagogii.

FSP, povznesená nad všechno stranictví, dělala politiku a nedělala, koketovala s lidem a středními vrstvami, bránila svorně kapitál i proletariát, podporovala církev a nedráždila přitom volnomyšlenkáře, hlásila se k armádě, aniž se jí podřizovala, podporovala režim (od něhož potají brala podpory) a sbírala síly k státnímu převratu pro případ, že se převrat ukáže jako jediná záchrana. V tomhle pružném programu se zalíbilo značnému počtu adeptů, kteří se rekrutovali z tzv. „zdravých elementů země“. Směle pletli dohromady nejrůznější systémy a brali útokem klíčovou otázku dané chvíle, problém hospodářské a sociální spravedlnosti. Každý nezvratně věděl, jak na to. A především, že je třeba vyhnat tu sebranku okolo vlády a dosadit za ni počestné lidi, což byli samozřejmě oni sami.

Staré politické strany mají jednu vadu; že totiž jejich program stárne. A ještě jednu, o nic menší: poněvadž jsou jejich kádry kompletní, všechna místa jsou obsazena a zuřivě hájena. Kdežto mladá strana kromě přínosu nových myšlenek potřebuje zverbovat bojovníky. Může tedy rovnou poskytnout jak místa, tak případně naději na postup, která jinde neuspěla. Jakmile se ukázalo, že FSP vládne solidními finančními prostředky, jako jeden z prvních do ní vstoupil Řemdihák.

Teď mohl konečně dát dohromady Pěšinkový nepřátele, kterým byl solí v očích starostův úspěch, rozšafná mazanost, jeho jmění i to, že se sňatkem dcery spříznil s pyšným iaristokraty, žijícími ve starém zámku, který má tu drzost tyčit nad viničným krajem siluetu svého rytířského vjezdu a za kovanou mříží stavět na odiv veliké kruhové místo, kde se dřív otáčely kočáry.

Brzy měla FSP ve Zvonokosech svou odbočku, vedenou Řemdihákem. Rozdávaly se stužky a odznaky. Začalo se ozývat známé „občané, jste klamáni“. Otevřeně se mluvilo o „starých pletichářích“, kteří zradili velké republikánské zásady. Mávalo se stranickými termíny, bojová hesla zaplavila zdi.

Pěšinka dělal, jako že nic nevidí, neslyší, a jako vždycky čekal na svou chvíli.

Kurs vína začal klesat kolem roku 1932 – jako kdyby se ve Francii přestalo pít – a pravda je, že v kavárnách a restaurantech už nebylo tak rušno. V následujících letech bankrot pokračoval. Dělalo se jako vždycky a výdělek skoro nestačil ani na obživu. Přesto se však už nedaly změnit ani nové zvyky, ani potřeby, které dřív do rozpočtu nezasahovaly. Velkolepě vyzbrojený pokrok chrlil na trh mocnou záplavu spotřebního zboží a vrátit se zpátky už nebylo možné.

Teď už se americkému krachu z let 1929 nikdo nesmál. Odtud, ze země nesmírných bohatství a pohádkových miliardářů, se ozval signál krise. Lidé začínali chápat, že od nynějška je celý svět ve spojení, že veliké lidské dobrodružství k sobě svorně pojí všechny světadíly, civilisace že už na nich nemůže probíhat odděleně, v různých stadiích. Stejně však byl nepochopitelný ten náhlý tlak, který lidi přinutil zpomalit životní tempo a uskrovnit se, ačkoli tu bylo všechno, čeho je třeba ke štěstí, a bral jim jakoukoli radostnou perspektivu, kterou by mohli pookřát. Z jakýchsi tajemných důvodů nemohlo nahromaděné bohatství najednou z místa a vzestupná tendence lidstva se zpomalila.

Extrémní reformátor Kubík Pulec teď mohl vesele hlásat konec kapitalismu, který se může udržet u moci už jedině tím, že dělníky vžene do stavu polovičního otroctví a čas od času je uvrhne do bídy, aby vyrovnal své průmyslové ztráty, úpadek bursovních hodnot a zpomalení obchodního tempa. Jediná spása a budoucnost podle něho byla ve státní kolektivisaci.

„Každý bude mít dost,“ říkal. „Nikdo nebude mít moc.“

„Dost je dost, to se ví,“ říkali Zvonokosané. „Trochu víc ale neškodí.“

A po chvíli zamyšlení dodávali:

„V tom tvém systému by neměl vlastně nikdo nic svého!“

„Taky proč, nic by vám nechybělo. Stát by vám poskytl vzdělání, práci, šaty, jídlo, byt, doktora i pensi.“

„Tak, tak… Ale nemít vůbec nic svého, to není jen tak! A kdo nám to všechno bude přidělovat?“

„Státní orgány.“

„A kdo bude provádět kontrolu?“

„Jiné státní orgány.“

„To máš najednou nějakých orgánů… Nechceš říct náhodou funkcionáři?“

„Funkcionáři budete vy sami.“

„Funkcionáři na vinici! Děláš si legraci?“

„Ale rozumějte,“ říkal mladý Pulec, „to je vědecká ekonomie, jedině ta může vykonávat veliké dílo všeobecné spravedlnosti, protože každému zajistí jeho životní potřeby.“

Zvonokosané potřásali hlavami. Slovo „vědecká“ je děsilo. Nikdy tady na horách nežili vědecky.

„A ta všeobecná spravedlnost,“ ptali se dál, „ta bude stejná pro všechny?“

„Samozřejmě,“ tvrdil Kubík. „Černí i žlutí mají stejné právo na život jako bílí.“

Tady už Zvonokosané přestávali rozumět.

„Co je nám do černých a bílých,“ říkali. „My se tě ptáme na vinaře z Beaujolais!“

„Tak vy tedy nechcete udělat nic pro druhé?“ křičel Pulec.

Zvonokosané na něj hleděli celí užaslí. Opravdu, porozumět si je těžká věc i mezi Francouzi.

„Abys nezapomněl,“ říkali, „nemluvili jsme o tom, co by se mělo dělat pro druhé, ale že by se mělo udělat něco pro nás.“

Přesto se ve Zvonokosech našli přesvědčení kolektivisté, kteří se hlásili k systému Kubíka Pulce. (Nicméně v jistotě, že jejich vinice jim zůstanou. Kdo by je místo nich obdělával?) S minulostí se zkrátka skoncovalo! Když věci neklapou, pomůže se jim jedině zvrácením starého řádu. Tak vznikla třetí politická strana. Jak jsme řekli, ve Zvonokosech to vřelo.

A v celé Francii také.

Poplach začal už před tím několika skandály, na příklad aférou Oustricovou a Hanauovou. Zvonokosané skočili na lep podomním agentům, kteří jim slibovali pohádkové zisky, a dali své úspory v sázku. Nechali v tom kůži. Později v hlubokém hospodářském úpadku propukla aféra Staviského. Notorickému kriminálníku cizího původu, chráněnému vysokými protekcemi, se podařilo sehrát roli finančníka. Vládl v obchodních kruzích a rozděloval peníze mezi hordu pochlebníků, šašků a kumpánů, kteří tvořili jeho běžnou společnost. Ukazoval se i ve společnosti policejního prefekta, nadšeného jeho milou tváří a slovanským kouzlem. Nakonec mu zbylo jako jediné řešení střelit si kulku do hlavy (po vzoru švédského sirkového krále Ivara Kreugera, který půjčil peníze Raymondu Poincarému). Paříže se zmocnila panika. Šťastný, kdo Staviského neznal a nikdy nepotkal. Jeden advokát skočil za plného odpoledne do Seiny. Chtl si snad osvěžit svědomí?

Jeden úředník chtěl zase ulehčit svému. Oznámil to, a když ho v poslední chvíli zavolal telefon, sedl na vlak do Dijonu. Jeho zmrzačené tělo našli na kolejích. Někdo říkal sebevražda. Jiný vražda. A to vražda na rozkaz, organisovaná lidmi od řemesla, patrně policisty, kteří jednali ve službách politické mafie. Přesné podrobnosti, ze kterých by si byla mohla veřejnost utvořit mínění, zkreslovaly vášně. Pravda je, že mnoho Francouzů zavrhlo jakýkoli podložený úsudek a prahlo hlavně po důvodech k přesvědčenému horlení.

Začalo se křičet „Chyťte zloděje!“. A tak za krvavé, zmatené noci na 6. února propukla známá vzpoura proti nikomu. Masy demonstrantů ze všech politických stran a služebníků protichůdných ideologií se nakonec slily v jeden celek a po mostě Svornosti šly na poslaneckou sněmovnu. Vyjevený strážník ze strachu, že ho ušlapou nebo shodí do vody, vystřelil. Byli mrtví, ranění, chodníky zrudlé krví. Předseda vlády dostal přídomek zabiják. Vyděšený, pronásledovaný ministr vnitra se kvapem ztratil. Aby se hlavy uklidnily, vzpomněli si na půvabného muže z Tournefeuille, usměvavého „Gastonka“, někdejšího presidenta republiky. Stalo se po prvé, aby starý maršál, kterého vytáhli z odpočinku, hrál roli politika (spočívající hlavně v tom, že tu prostě byl). Nikdo netušil, že ve svých málem osmdesáti letech zahájí druhou kariéru, stejně hlučnou, jako byla první. Možná že i on byl nakonec jednou z obětí šest
ého února, a to ne obětí nejmenší. Osud však zatím tohoto krásného, mlčenlivého, sarkastického starce držel v reservě pro katastrofu daleko mohutnější, než byla ta, jež rozzářila osudnou noc na náměstí Svornosti střelnými ranami.

Ministerská křesla se mezitím střídala bez valného výsledku. Hospodářství se nehýbalo. Jakž takž se to dalo doklepat do roku 1936. Moci se chopili socialisté. Vláda schválila placenou dovolenou. Tohle opatření se Zvonokosanů nedotklo. Podle Funebrala však přesto mělo velký dosah.

„Jeto pozdní náprava nestvůrného bezpráví,“ říkal. „Pomyslete, že až dosud neměli dělníci právo na prázdniny. Miliony lidí žily v podstatě jako zvěř. A už je tu zase nový tyran, který se chystá zblbnout celou jednu sociální třídu: stroj.“

„Jak to, doktore?“

„Pásová výroba dělníka degraduje, protože musí do nekonečna opakovat jediný dílčí úkon. Připraví ho o radost řemeslníka, pod jehož rukama dostává výrobek tvar. Ano, stroj udělá z dělníka otroka.“

„Ale vždyť se přece říká, že má naopak osvobodit člověka od tělesné práce?“

„To možná platí pro toho, kdo má ze stroje zisk, ale ne pro toho, kdo mu slouží. Momentálně je podřízených pravděpodobně víc než těch, kdo získávají. Takže ozubená kolečka otupují mozky v celých masách.“

„Ale jestli stroj osvobodil třeba jen polovinu těch mozků, už to přece není špatné?“

„Ale je tomu tak? Stroje nám vnucují životní rytmus, který se pořád zrychluje a zpomalit se nedá, a budou nám ho vnucovat pořád víc. Myslíte, že tohle tempo je slučitelné s opravdu hlubokým myšlením?“

„Ach,“ řekl Lohengrin, „hluboké myšlení…! Lidi dostali vzdělání a přitom nekoupí jedinou mou knížku.“

„Můj zlatý,“ řekl Funebral, „buďto člověk přes všechny stroje zůstane tím, čím je, totiž ubohým blbcem, který se diví, co tady na zemi dělá, anebo jediným skokem překoná stratosféru intelektu a dosáhne plného poznání pravdy a naprosté svrchovanosti. Otázka vypadá takhle: Může se člověk stát Bohem? Dokážete na to odpovědět?“

„Básník už sám je Bohem,“ řekl hrdě Lohengrin.

„Prosím. To jste ale neodpověděl na mou otázku.“

V tu chvíli vešel Kulíšek. Zeptali se ho na jeho názor.

„Člověk se stane Bohem!“ odpověděl učitel bez váhání. „A nebude to možná trvat tak dlouho.“

„Vám se nezdá,“ trval na svém Funebral, „že mezi lidským a božským je pořád ještě strašlivá vzdálenost? Užívám slova božské, abych byl jasnější.“

„Věda tu vzdálenost překoná,“ prohlásil Kulíšek. „Věda dokáže všechno.“

Čekali už jenom na faráře Patáka, aby sedli k mariáši. Když přišel, pověděli mu, o čem se hovoří.

„Poslyšte,“ řekl zvonokoský farář, „já si tady chci odpočinout a zapomenout na svoje řemeslo. Tak mi dejte pokoj s nějakými zázraky a nějakou teologií a takovými krámy. Jestli Bůh chce, aby člověk přestal být blbec, jistě to umí zařídit. Já ale jeho úmysly neznám. Věříte vy tak moc na svoje prášky, doktore?“

„No, sem tam…“ řekl Funebral.

„Ale předpisujete je dál. A já předpisuju svoje. Vy předpisujete obklady a klystýry. Já modlitbu a pomazání. Pokud jde o to ostatní, klidně si řekněte, že prvotní hřích je nevyléčitelné lidské idiotství. Z toho se nedostaneme… Tak co, rozdáme to?“

Přitěžující okolnost: k nesnázím lidí, kteří sami dovedou všechno jedině zkazit, přispěla svým dílem ještě taky příroda. Jedna za druhou přišly dvě nešťastné sezóny. Vleklo se ošklivé, zoufale chmurné počasí s proudy ponurých dešťů a rozstřikujících se kalužin. Cedilo a cedilo, smuteční škrundání v přeplněných okapech se nezastavilo ani v noci a všude jste viděli jen samé katary, mátohy a funusy. Lidé v kapucách se třásli vlhkem a prchali před šikmými dotěrnými proudy vod.

Ve Zvonokosech bývají obyčejně před zimou obrněni a díky vnitřnímu teplu, vydatně podporovanému domácím koňakem, podobně neodmyslitelným jako ruská vodka nebo severská kořalka, dokážou mrazu vzdorovat. Když je nebe jasné a mrzne jen to praští a země pod nohama praská, je jim leda k smíchu prudká fujavice, která se ženám zakusuje rovnou do teplého místečka pod sukněmi a mužské hlavy mění v zakuklené larvy.

„Roční doba si musí udělat svoje!“

„Krutá zima, hezké léto!“

Tohle byly ale zimy shnilé, bez jediného očistného mrazíku, který by zahubil škodlivý hmyz, bez poctivé sněhové pokrývky, která by zahalila úrodnou spící zemi. Pekelně zlomyslné počasí! „Infekční“ zimy, jak říkal Funebral, hnusné, nachcípané zimy, kdy se starcům krátil dech a za pár dní byli na prkně, a ty nejodolnější napadal ischias, houser, angíny a kašel, div si neroztrhli plíce – zkrátka svinsky odporné zimy bez jediného záblesku modra, bez jediného zákmitu slunečního paprsku.

„Všivárna se všivárnou!“ říkali muži, když smutně popíjeli ve výčepu a ubíjeli čas klábosením.

„Počasí jak dělané na střevní chřipky,“ naříkaly ženy, nosy zabořené do vlňáků, břicha omotaná flanelem, a prosáklé pachem hořčičných zábalů pilně běhaly do lékárny pro vatu a sirup pro děti. A Zefiral se plnou parou rozpouštěl v konečnících a bojová proti chřipce měknoucím obsahem svých antibiotik (ačkoli to slovo nebylo ještě v módě).

Nikdo to nečekal. Sezóna začala jako jindy smutným opadáváním stromů, které přešly z barvy starého zlata do rezavá. Holé větve zmítané vichřicí plnily údolí steny a na zem stlaly suché listí. Tehdy se ukázala armáda mračen, jež táhla po nebi svá těžká, nízká břicha jak vrchovatě naložené lodstvo. Dorazila k horám a rozsťříkla se v malátné mrholení, jehož dusná masa klesla dolů a zavalila Zvonokosy. A následovala potopa, drobounký, úmorný déšt, nedopřávající oddechu očím ani duši. Na půlnoční se muselo jít pod deštníky. Kostelní zvon zněl nocí zastřeně a přidušeně jak zvonek mořského rybáře, ztraceného v mlhách Grónska.

Do mozků se dali brouci černých myšlenek a Zvonokosané vypadali, že by člověk plakal. Chybělo jim všechno, co měli rádi: nádherně průzračná čistota vzduchu, pozdravné chocholy kouře z jiných vesniček, daleké jiskření savonské nížiny, hrající jindy bledými skvrnami jíní na okru úrodné země a hnědi bezlistých houštin, příjemné vnitřní teplo, které zavalí tělo po chůzi na čerstvém vzduchu, ostrém, jako by člověk vdechoval mentol. A po štiplavé zimě venku teplý, útulný dech domova, kde voní na plotně káva a smažící se jídlo, a žena, strážný duch domu, přechází sem a tam.

Tyhle rozmáčené, vybledlé Zvonokosy, tyhle uplakané Zvonokosy až ani nevypadaly na vinařský kraj. Lidi přešla chuť na vyjíždky autem. Silnice mezi Lyonem a Chalonem až daleko na obzor byly samá voda, samá louže a hnusná, špinavá břečka.

„Strašná doba!“ vzdychal Lohengrin, který vzdor dešti přicházel skoro denně do Macarátova hotelu rozjímat nad Florou, ve vší té potopě tajuplně lhostejnou a konejšivě kyprou.

„Jakápak doba,“ odsekl Funebral.

„Proč, jakápak doba?“

„Protože lidi žijí v podstatě pořád stejně. Vášně a potřeby se nezměnily. A dávka otravy celkem taky ne. Představte si, že byste byl teď ve středověku. Máme aspoň víc možností, než bychom měli dřív.“

„To se jen říká. Pokrok přinesl zklamání.“

„A co jste čekal?“

„Nový rozkvět inteligence. Primát ducha, protože čím dál víc ovládáme hmotu.“

„Hmota se nedá jen tak.“

„K čemu je pak celá ta civilisace, se kterou se kdekdo tak vytahuje?“

„Technická civilisace je civilisace mas. Chcete inteligenty? Máte je mít. Vyrobí vám je v sériích, všechny vykrmené stejnou intelektuální břečkou z tlampačů, filmových pláten a žurnálů.“

„Je to hnusné.“

„Proč by vám to mělo vadit? Snílek jako vy z toho vždycky vyklouzne. Napište báseň.“

„V takovémhle počasí?“

„Napište báseň o zimě, mlze a dešti. Zapomenete přitom, že je ošklivo.“

„To je nápad,“ řekl Lohengrin. „Ale nejdřív si dám jeden pěkně horký grog.“

„Z rukou čarodějné Flory.“

„Doktore!“

„No co, starý blázne. Máte vy štěstí, že se můžete bavit slovy, sám! A vyfantazírovat si bohyni z hospodské holky, která má cecky lákavější než jablka Hesperidek, a kdo je chce utrhnout, nemusí ani zabíjet žádnou saň. Poroučím se vám, jdu za pacientem.“

Lohengrin zasněně popíjel a hledal inspiraci. Pak se vrátil domů, zavřel se a psal.

Mnou sotva slyšena,

zní mrtvých světů hrana,

na puklé kovadlo srdcí, jež hořem štvána,

naráží zemdleně jich tupá ozvěna.

Toť snivých duší spásná lucerna je v té tiché poušti, kde čerň noci vládu má. Však vesmír ledový tu jiné drama hraje a v nudy houštinách své léčky napíná. Tam bičovány šera šepotavou hrou se potácejí sny, andělé pobláznění, a na mučidlech stromů touhy lásky mrou, když den je šedivý a samé mrholení.

Však v dáli, v dáli tam se pořád Seina valí

a smutků našich odlesky

tam v mlžných dálkách nebeských,

tot němé paláce jsou pro královské žaly.

Když to napsal, cítil se Lohengrin mnohem líp. Přečetl své řádky znova: byla to skutečně báseň časová a byl by ji nedal ani za celý měsíc krásného počasí. A potom, jako odměnou za vykonané dílo, se dostavil obraz Flory, aby mu zahřál a proslunil zimu. Básník se vždycky ze všeho nějak dostane.

Stejně jako tlučhuba, který dovede cynicky využít zákonů. Hned ho uvidíme.

2/ Vincek Pajda se zapisuje

„Přišel jsem se zapsat.“

Slova pronesl pevně a rozhodně muž, který si byl na první pohled jistý svým právem, neboť byl občanem dobrotivé země, kde stojí na veřejných budovách vyryta tři povzbuzující slova: Volnost, rovnost, bratrství. Když se vezme tohle tříbarevné vlastenecké heslo do písmene, může občan žádat hodně. A dokonce – ať už to republika chtěla nebo ne – ve smyslu opravdu křesťanském, neboť slova rovnost a bratrství se znova a znova vracejí v učení, hlásaném v Palestině přede dvěma tisíciletími.

Slova byla pronesena na radnici, v malé zaprášené a špinavé místnosti – jak už většinou veřejné místnosti ve Francii bývají –, kde mezi hromadou per a tužek, pravítek, škrabadel a barevných inkoustů důležitě a soustředěně úřadoval Inocenc Kulíšek, zabořený nosem do lejster, kupících se v hromadách po stole a policích. Tenhle brloh, páchnoucí lepidlem, vychladlými špačky a zpocenýma nohama, byl zvonokoským svatostánkem zákonů, které si většinou žádaly dlouhých písemných rozkladů a množství kroků. Bezútěšné, absolutně nepohodlné a nehygienické místo bylo důkazem úzkostlivé šetrnosti míst spravujících obecní pokladnu. Poplatníci, příslušníci nedůvěřivého, spořivého národa, který si rád říká, že všechno půjde pořád jako za starých zlatých časů našich dědečků, mohli být věru spokojeni. Slovo volnost už tak dost mocně působí na francouzského ducha, a ve Zvonokosech zářilo vz
nešeným leskem. Měli instinktivní hrůzu z policajtů a úředníků, protože od nich hrozily různé nebezpečné zásahy. Pořádek samosebou musí být, ale žádné špiclování nebo vyslýchání. Radši trochu bodrého, veselého nepořádku, v jakém se vždycky nějak propluje, než vydírání kancelářských prdolů a potahovačky s profesionálními otravy. („No řekněte, platit lidi za to, aby druhým bránili v klidu pracovat!“)

„Přišel jsem se zapsat,“ opakoval muž sebejistě a zároveň lhostejně, aby dal najevo nezvratnou jistotu, že žádná papírová mocnost, pověřená úkolem vyslechnout ho a zanést jeho žádost na lejstro úředního charakteru, si na něho nepřijde.

„Okamžik,“ řekl Kulíšek, aniž se dal vyrušit. „Posadte se.“

Muž to nevzal na vědomí. Pořád s cigaretou v ústech se vrátil ke dveřím, vedoucím na náměstí. Otevřel je, opřel se o veřeje a začal poslouchat ptačí štěbetání ve stromech a pozorovat bílé mráčky, které si hrály na nebi na schovávanou. Příroda se právě zachvívala první mízou, rozmrzla země se kypřila komůrkami hmyzích larev, připravených vylíhnout se. Vlahé, nyvé závany větru přinášely aroma, které sice nebylo ještě pravou vůní květů, ale už omamným příslibem velkého jarního probuzení, které na sebe nedá dlouho čekat. Mazlivé šípy slunečního tepla rozechvívaly morek v kostech a probouzely v lidech touhu trochu se protáhnout. Opravdu krásný den, jak stvořený, aby si člověk zalenošil, aby pokolébal duši sněním a neurčitými, sladce lechtivými touhami.

Starý učitel mezitím rozmáchlými tahy maloval na svrchní stranu úředních akt nádherná písmena důležitého nápisu:

Výkaz o rozpočtu obecni správy Odložené návrhy Listiny

Konečně se opřel zády, zálibně se zahleděl na svůj výtvor, lesklý ještě čerstvými širokými tahy inkoustu, tu a tam opravil písmeno, zesílil čáru. Pak spokojeně zvedl hlavu a pohlédl na sebejistého žadatele, který mu s pokojnou trpělivostí ukazoval záda, jako by chtěl říci, že má dost času a nenechá se vyvést z míry. Na první pohled neodbytný žadatel. Poznával ho. Byl to Vincenc Kroužala, řečený Vincek Pajda, bratranec Vincence Kroužaly, řečeného Vincek Blábola.

Tenhle Vincek Pajda utrpěl v dětství úraz a od kolena zmrzačené nohy nosil dřevěnou protézu. Někdo ho podezříval, že vady využívá, aby probudil tím větší soucit a shovívavost, ale to by se muselo dokázat. Ve zvonokoském kraji drobného vlastnictví bylo chudých jen málo, on však patřil mezi ně a živil se různými pomocnými pracemi při okopávání vinice, řezání a svážení dříví, vyvážení smetí atd. Na práci moc nebyl, jen v nejvyšší nutnosti a leda na chvilku. Kde se dělalo, tam ho nikdo dlouho nevídal. Měl více méně pověst flinka, povaleče, opilce a lumpa. Říkal ovšem, že mohl těžko prací dosáhnout kariéry, když musel stále dělat pro druhé. Tolik filipa má, aby viděl, že si vydělá sotva na slanou vodu a druhý má z jeho potu užitek. To člověka podlomí. Ať si nikdo nemyslí, že cesta do starobince a chudinské nemocnice je pro něho snad radostná. Ale když už je člověk jednou dole a ví, že se nah
oru nevyškrábe, co jiného mu zbývá než se na všechno vykašlat a smířit se s osudem lenocha a flinka?

„Budte ještě rádi, že si nenaříkám!“ říkal Vincek blahobytným vinařům výhrůžným tónem, který jim nebyl zrovna příjemný.

Lenoch dělá rád reformátora. Má dost volno, aby si mohl pohrávat s myšlenkami a zdokonalovat své řečnické umění. V hospodě byl Vincek veliký mluvka, směle rozvíjel plány, jak zajistit na světě a speciálně ve Zvonokosech lepší dělbu majetku. Podle jeho systému by se vinice vždycky čas od času vrátily obci, která by je znova rozdělila, aby měl každý střídavě užitek z dobrých pozemků. Poněvadž kromě rozvalené chajdy celkem nic nezdědil, kázal proti dědictví, při čemž samozřejmě všichni, kdo zdědili a hodlali dědictví pěkně zaokrouhlené předat dál, špicovali uši. Protože byly pozemky jednou nespravedlivě rozděleny, má snad nespravedlnost panovat na věky? tázal se Vincek, není to skandál? (Víc životního prostoru, nic jiného v podstatě nechtěl, a podobné volání bylo ostatně velmi v kursu.) Čím si jedni zasloužili, že mají všechno, a čeho se ještě před narozením dopustili druzí, že nemají nic?

„Rozumíte,“ vykřikoval Vincek na ty šťastné, „vy máte vinice na slunci a šesťáky v punčoše a bahníte se v sádle jen proto, že jste synové svých otců. Tomu říkáte zásluha?“

Takové uvažování, uvádějící v pochybnost věci domněle samozřejmé, vyvolalo vždycky jakýsi nepříjemný pocit. Rozšafní lidé se nucené smáli a odpovídali, že synem svého otce je nutně každý, a jestli byl Vinckův otec lajdák nebo smolař, nikdo za to nemůže. Je to snad důvod k tomu, aby se všechno páté přes deváté naházelo obci, a v Beaujolais k tomu? Především by nebyl nikdo nadšený, kdyby měl obdělávat jinou zem, protože každý kousek vyžaduje jinou péči podle položení a půdy. Potom se posílalo pro další láhve a hostili Vincka o sto šest, aby tu čubčí sociální nespravedlnost utopili a nespokojence přesvědčili, že křivdí dobrým lidem.

„Přejeme ti jen dobré, Vincku!“

„Však vás to moc nestojí!“ odpovídal filuta a už zas nastavoval džbánek.

U třetího džbánku Vincek připouštěl, že je život přece jen hezký, že je vlastně docela spokojený se svým nuzáckým osudem, i se svou drzou svobodou, za kterou vděčí právě svému žebráctví, protože si nikdy nemusí brát servítek ani se na nikoho a na nic ohlížet. Stačí mu hubený výdělek, jen když se může poflinkat, natáhnout se na sluníčku, příležitostně zmáčknout holku a opít se, kdy ho napadne. Říkal, že člověk otročí jedině vlastnímu majetku, a je-li on sám hubený špinavý pes, aspoň nenosí obojek jako ti vykrmení a nemusí kvůli soustu ustrašeně plazit hřbet.

Někdy mu víno v žaludku zhořklo. Napadal potom dobrácké občany dvojnásob sarkasticky. Jeho revoluční vření vadilo i těm nejmírumilovnějším Zvonokosanům, protože nebylo nijak příjemné slyšet do očí, že nebýt dědictví, nestáli byste za víc než nějaký ničemný, oškubaný melhuba Vincek. Žvanit ale dovedl, a proto byl taky nebezpečný. Báli se ho. Na jeho dršťku a anarchismus byl každý krátký.

Takový byl tedy člověk, který se na Kulíškovo vyzvání pomalu odlepil od veřejí, rozkročil se před ním a s mazaným úsměvem v lotrovské tváři opakoval:

„Přišel jsem se zapsat.“

„Zapsat?“ podivil se Kulíšek. „A proč to, jak zapsat?“

„Jako že nedělám,“ řekl Vincek.

Kulíšek strnul. Takovou výstřední žádost slyšel po prvé v životě.

„Jako že neděláte?“ opakoval konečně. „Myslíte jako nezaměstnaný?“

„Přesně tak,“ přisvědčil Vincek. „Ale z jakého titulu?“

„Z titulu, že nepracuju, čili mám právo na sedm a půl franku denně. Jako odškodné!“

Učitel si zuřivě mnul veliký nos a přemýšlel. Byl to případ neobvyklý a překvapující. Otázka nezaměstnanosti nikdy nepřišla v kraji na přetřes.

„Počkejte, vy tvrdíte, že nemůžete najít ve Zvonokosech práci?“

„No právě,“ řekl Vincek, „nemůžu najít nic, co by se mi hodilo.“

„Totiž můj zlatý,“ namítl Kulíšek, který se v otázce zákonů cítil pevně vyzbrojen, „nezaměstnaného ze sebe nemůže člověk udělat jen tak.“

„Dobrá, pane Kulíšku,“ řekl Vincek přísně, „vy mě tedy chcete pronásledovat a zničit?“

Pronásledovat a zničit! Kam ten chlap k čertu na ta slova chodí?

„To ne, to ne,“ řekl honem Kulíšek, „ale my nemáme ve Zvonokosech nezaměstnanecký fond.“

Teď se ukázalo, k jakému bodu výřečnosti může lidského vyděděnce povznést rozhořčení.

„To je tedy smutné,“ vykřikl Vincek Pajda, „že obec s levicovým senátorem v čele může být takhle zpátečnická! To bude krása, až v novinách napíšou, že pokroková obecní rada nechce udělat nic pro chudé!“

Působivě se odmlčel, než pronesl poslední otázku, která Kulíška zasáhla v necitlivějším bodě jeho revolučních zásad jako rána do zubů:

„Tak na lid se tedy kašle?“

„To neříkejte, člověče nešťastný, to neříkejte!“

„Dobrá,“ hřímal Vincek, „tak my jsme tedy pořád otroci a sprostý plebs?“

Otroci a sprostý plebs… Tyhle termíny Kulíšek poznával, sloužívaly mu kdysi ve škole, když pranýřoval zatemnělost minulých století.

„Ale nikdo se přece nebrání podat vám pomocnou ruku. Obec vám práci opatří.“

„Ale jakou? Špinavou a pokořující!“ ušklíbl se Vincek.

Špinavou a pokořující! Tenhle Vincek, ten se pane vyzná! A přitom je inteligentní. Kdyby jenom chtěl užít svých schopností na pravém místě…

„Můžete mi, pane Kulíšku, ukázat zákon, který by mě nutil dělat práci, jaká se mi nelíbí?“

„Takový zákon,“ řekl Kulíšek, „v republice samo sebou neexistuje. Ale najdeme vám práci, jaká by vám vyhovovala.“

„Nic nehledejte, pane Kulíšku. Probral jsem všechno, co je ve Zvonokosech k máni. Nic pro mě, nic!“

„Nic?“ opakoval Kulíšek. „A jaká práce by se vám tedv líbila?“

„Líbilo by se mi,“ řekl rozvážně Vincek Pajda, „dělat třeba inspektora, dohlížet na druhé. A nezačínat moc brzo ráno. Něco takového byste měl?“

Inocenc Kulíšek, člověk hluboce vážného založení, naprosto vzdáleného jakékoli ironii, mohl jedině upřímně žasnout a poznamenat:

„Ale takové postavení naprosto neodpovídá vaší dosavadní situaci!“

„To znamená,“ řekl Vincek hluboce znechucen, „že já nesmím tedy ani pomyslet, že bych se někdy povznesl?“

„Povznesl, povznesl…“ Kulíšek jen lapal po dechu. „No dobrá, budu tedy nezaměstnaný. Zapište mě.“

Už po druhé se Kulíšek uchýlil o radu ke svému nosu, jehož špičku zamyšleně drtil v prstech. Konečně snad našel způsob, jak věc odložit.

„Počkejte, Vincku, tohle patří před obecní radu. Budete muset přijít ještě jednou.“

„Prosím vás,“ vykřikl Vincek. „Mám snad jako nezaměstnaný tolik času? Za sedm a půl franku denně se musím šetřit. A vy jako služebník veřejného blaha jste tady proto, abyste mi vyhověl. Zapište mě hned. Anebo mi dejte písemné potvrzení, jako že odmítáte.“

„Ale když vás mám zapsat, potřebujete osvědčení nezaměstnanosti,“ řekl Kulíšek.

„Tak mi vystavte osvědčení nezaměstnanosti.“

„K tomu ale potřebujete výtah z rodného listu.“

„Tak mi vystavte výtah z rodného listu.“

„Ale máte na to vůbec osobní papíry? Já vás znám, to se ví, učil jsem vás přece číst. Ale zákon je zákon: musím vidět vaše papíry.“

„To je krámů,“ řekl Vincek Pajda, „aby člověka uznali, že je chudý a bez příjmů! A pro sedm a půl franku na den. Chudák, kdo se nedovede bránit soudné stolici takových škrabalů. Plakal bych! Tady jsou papíry.“

Vytáhl nepojmenovatelnou věc, načichlou potem, prosáklou obsahem kapsy a starou močkou z dýmky: pozůstatky vojenské knížky. Slovo „škrabal“ prorazilo nejspíš poslední hradby Kulíškova odporu. Přidržel si ten neřád blízko krátkozrakých očí a nasliněným prstem v něm zalistoval. Našel potřebné údaje a pečlivě je opsal. Když to bylo, Vincek řekl:

„Tak počítám, že jsem teď zapsaný?“

„Vaši žádost dostane ještě dnes večer první radní. Během týdne se obecní rada vysloví.“

„Tak jim řekněte, ať mi koukají vyhovět. Nebo si půjdu stěžovat na stranu k Řemdihákovi. A budou mít polízačku!“

„Já tady nerozhoduju, Vincku…“

„Jen ať si se mnou nehrajou!“

Ukázal na jasné nebe, na ptáky, štěbetající ve větvích kaštanů. „Hlásí se jaro. Doba pro nezaměstnaného jak dělaná!“ Prohnaně mrkl na vyjukaného Kulíška a s pohvizdováním odešel.

Obecní rada rozhodla valnou většinou pro Vincka. Jeho žádost jim poskytla vítanou příležitost, jak obtížnému taškáři dokázat, že Zvonokosané dovedou být šlechetní. Byla to hotová věc: přijali ho na bedra jako sociální břímě, budou ho zadarmo živit. Za nevysokou cenu sedmi a půl franku denní podpory (vybrané ostatně předem od veřejnosti) získali právo zavřít mu zobák, až si zase svým protivným útočným tónem začne stěžovat na bezpráví, zaviněná spíš rodem než zlou lidskou vůlí. Radní měli pocit hrdého uspokojení. Dobrý skutek je přece jenom povznášející věc!

„A je to čin humánní,“ řekl Pěšinka, „který je obci ke cti. Ať každý vidí, že naše demokratické zásady nejsou jen prázdná slova.“

Bořivoj Řemdihák ho usadil. Dalo se to čekat.

„Podporovat lenochy, to je podle vás nějaká demokracie? Je to urážka poctivých pracujících!“

„Poctiví pracující nemusí Vinckovi jeho osud závidět. Má koneckonců tak trochu pravdu. Kdyby měl svůj kousek vinice, na nikom by nic nechtěl.“

„Varuju vás, může to být politováníhodný precedens. Když začne obec živit jednoho, proč ne taky druhého?“

„Jakého druhého? Ve Zvonokosech žádní chudí nejsou.“

„Pardon! Nebyli. Ale právě jste jednoho udělali.“

„No budiž,“ řekl přívětivě Pěšinka, „budeme tedy mít jednoho chudého. A budeme se starat, aby nebyl nešťastný. Pomáhat chudým není jen výsadou církve. Republika dovede být v tomto směru stejně velkomyslná. Aspoň si to každý připomene.“

„Chudák ale může být dobrý i špatný!“ chtěl ještě namítnout Řemdihák.

Tady ale uhodil vedle.

„Totéž se může říct o bohatých,“ opáčil Pěšinka, „a tam je to horší. Kdyby byli všichni boháči dobří, žádní skuteční chudáci by nebyli. A na světě by bylo míň nenávisti. Většina je pro?“

Byla. A taky byla přesvědčená, že celá ta diskuse není k ničemu. Řemdihák, věčná oposice, musel být proti Pěšinkoví za každou cenu. Kdyby byl starosta proti, hlasoval by pro podporu. Spravedlnost a nespravedlnost měly pro něj smysl jen jako zbraně proti nepříteli. Dovedl jedině nenávidět.

Zvonokosy tedy měly svůj sociální případ. Byla to událost a lidé měli co komentovat. Že jsou na světě nezaměstnaní, to věděli. Ale to bylo kdesi daleko, hlavně v průmyslových oblastech. Nezaměstnaný pro ně byl postava stejně neskutečná jako Irokéz nebo Hurón. Připadalo jim zvláštní, že ho potkávají v městečku, mluví s ním, znají ho jménem.

„Povídáte nezaměstnaný?“

„Tak, tak, paní, a platí ho, že nic nedělá.“

„To ale přece není žádná práce, nic nedělat?“

„Už asi je. To máte ty nové zákony. Stačí říct, že vám práce nevoní, a jít si domů lehnout. O živobytí se vám postarají.“

„No víte!“

„Že prý sem ta móda přišla z Anglie. Že prý tam dělník může celý boží den chytat ryby nebo koukat na fotbal a bere za to plat.“

„Na to může přijít jenom Angličan. Tihle ostrováci (panímáma myslela obyvatele ostrovů) musí mít vždycky nějaké extrabuřty.“

„A kdo bude toho nezaměstnaného platit?“

„My, paní.“

„My? Z našich peněz?“

„Z obecních. Ale to máte prašť jako uhoď.“

„Víte, paní, co vám řeknu? To bych radši, aby mi je ukradli. Ale cpát je do kapsy nějakému lumpovi…“

„Aby s nimi běžel rovnou k špatným ženským…“

„Správně povídáte! Lehko nabyté peníze, ty jdou rovnou k běhnám.“

„Na co by taky takový nezaměstnaný myslel, když nemá co dělat?“

„Známe to v neděli, jak se chlapi doma kolem nás točí. Kdyby je netáhl ven kulečník…“

Rozhodnutí obecní rady, která Vinckovi přiřkla titul nezaměstnaného a z něho plynoucí požitky, narazilo v první chvíli na odpor hlavně u žen. Když ale částku rozpočetli na jednotlivého obyvatele a zjistili, že je bezvýznamná, změnili názor. Takový nezaměstnaný bylo něco naprosto nového. Městečko se tím povzneslo nad sociálně méně vyvinuté celky, jako byl Udolín a Žumprov. Žádné vinařské místo v celém kraji si nevydržovalo nezaměstnaného. Sláva z výjimečného postavení padla i na hlavu žadatele, který si je vydupal. Zatracený Vincek! Udělat z lajdačení řemeslo, na to už musí být setsakramentská palice! Hned se k němu přitočil ten, hned onen, poklepávali mu blahopřejně na rameno, nabízeli mu jídlo a nosili mu staré šatstvo.

„Sedm a půl franku na den, copak s tím, chudinka, může počít?“

Aby se odvděčil, vypomohl Vincek tu a tam v domácnosti, ale bránil se, že by tím porušoval zásady slušného nezaměstnaného.

„To není žádná práce,“ upozorňoval, „to jenom na oplátku a že mě to baví.“

„Jistě, jistě, Vincku,“ říkali mu, „děkujeme!“

„Aby se z toho nedělalo pravidlo.“

„Kdepak, kdepak. Počkejte, chystáme zrovna maso. Pojíte s námi.“

Zeny si ho oblíbily. Dělily se o něho, navzájem si ho posílaly. Vždycky pro něho měly nějakou fušku.

„Máte přijít zítra k Lence Poštípané na vepřovou. Má tam nějakou těžší práci.“

Večer mu něco podstrčily, ačkoliv se na oko bránil. Do kapsy peníze, pod paži láhev.

„Jen berte, chudáčku, však se to nikdo nedoví.“

„Ale co byste se styděl, Vincku. My máme dost a vy jste potřebný.“

Nikdy se Vincek Pajda tolik nenadělal a nikdy nepracoval s takovou chutí. Nikdy předtím se netěšil takové vážnosti, nikdy nebyl tak nakrmený a tak dobře oblečený. Všude ho zvali a obskakovali. Dokonce mu i vyprali prádlo a vrátili mu je spravené a vyžehlené. Zil docela zadarmo.

Brzy si mohl podporu ukládat stranou, potom přibyly dary od spoluobčanů. Protože byl Vincek jako vzorný nezaměstnaný všemi vážen a vyhledáván, odhlasovala mu městská rada pro povzbuzení čas od času zvláštní prémii. Když měl svátek a narozeniny, pořádaly se v jeho prospěch sbírky.

Ovoce jeho spořivosti dostalo jednoho dne podobu první tisícovky. Po ní následovala druhá a další. Ukryl jměníčko do kamenného hrnce a zakopal je do země, dokud pro ně nenajde spolehlivý způsob užití. Začínal se o svoje peníze bát, strachoval se, aby nepřišel na mizinu, aby ho neokradli.

A taky byl teď zdvořilý, smířlivý, už v hospodě nevyvolával skandály svými buřičskými teoriemi. Sociální řád už mu nepřipadal tak špatný. Nechával se představovat osobnostem, které projížděly krajem.

„To je náš nezaměstnaný, pane poslance.“

„Hleďme, vy máte nezaměstnaného? No výborně! A jak dobře vypadá! Nejste příliš nešťastný, příteli?“

„I kdepak, pane poslance,“ říkal Vincek. „Všichni se ke mně chovají moc hezky. Moc hezky!“

Poslanec byl nadšen. Zase jedna příležitost k řečnění. Jak daleko za námi jsou chyby minulosti! Dobrotivá máti republika rozdává peníze nemajetným a nic za to od nich nechce.

„Reakcionáři popírají humánní snahy stávajícího režimu. Pohleďte, pánové, na kvetoucí vzezření tohoto statečného muže. Má-li u nás bída takovou tvář, co lepšího, co radostnějšího si můžeme přát?“

Stržen proudem dobročinnosti, který se mu valil z úst, vytáhl bankovku a podal ji Vinckovi.

„Vezměte, příteli, a trochu se na zdraví svého poslance povyrazte. Jste, doufám, volič?“

Rozpoutaly se závody v šlechetnosti. Zvonokosané začali sahat do kapes a ten vytáhl sto sous, ten deset franků.

„Tu máš, Vincku!“

„Tu máš, Vincku, tu máš, tu máš!“

Do kapsáře vyděděncova bankovky jen pršely. Jednou (když se hostina hodně protáhla) sklidil Vincek šest set třicet šest franků jenom za to, že se tvářil skromně a vděčně. V noci musel vykopat hrnec a připojit sumu k ostatnímu pokladu. Začal myslet dopředu. A snít: až budu mít deset tisíc, patnáct tisíc…

Když byl teď svěží, oholený a lépe udržovaný, nepůsobil špatně. Obec mu koupila novou lakovou protézu, která vtiskla jeho chůzi pružnou eleganci. Rozmazlovali ho tisíci způsoby. Nakonec, jak byl nezaměstnaný, začala se mu v patách líhnout žárlivost. Poslíček, metař a Honda Mrtvola se po něm dívali úkosem, říkali si, že společensky povýšil a nepatří už mezi ně. Navštěvuje nejlepší domy, kam oni jakživi ani za práh nevkročili.

„Máš důchod,“ říkali mu, „tak to jsi opravdu pán.“

Vincek objevil věc zcela netušenou. Když se lidi začnou od vás odtahovat, není to pro to, že byste vy byli pyšní, ale že oni mají na vás vztek. Mají vám za zlé, že nejsou na vašem místě, a právě v té nenávisti si uvědomí propast mezi sebou a vámi. Vincek, který stál na nejnižším stupni společenského žebříčku, právě podle toho poznal, že se dostal o pár stupňů výš. On nezavrhl staré kamarády, nýbrž oni zavrhli jeho a nutili ho obrátit se k lidem, které mívali kdysi společně v nelásce. Bylo to pro něho dost hořké, rád by byl zůstal věrný starým kumpánům z dob, kdy byl společenský flákač a pobuda. Volba však nebyla na něm.

Jeho nový stav, zázrak všeho podfukářství a truc vší konvenci, byl naveskrz překvapující. Jednou potkal na cestě k zámku baronku. Oslovila ho zhurta, tak jak to uměla jen ona, ačkoli kdo se nedal ovlivnit její vrozenou aristokratickou povýšeností, mohl v tom vycítit ženu, nepostrádající jak humor, tak lidské teplo, a často schopnou opovrhnout třídními rozdíly a věnovat sympatie tomu, kdo jí dovede hbitě vrátit odpověď. Adelajda z Kratihájů milovala bystrý vtip, protože jí připomínal salóny jejího mládí a velkosvětská klání, která byla prostředím nejslavnějšího rozkvětu její krásy.

„Hej, příteli, vidím, že kulháte. To se šikne. Mám pro vás nabídku.“

Ztratila právě starého kastelána, který po padesáti letech služby na sídle Kratihájů umřel sešlostí věkem. Místo bylo volné. Malý domek o třech místnostech, topení zdarma, slušný plat, málo práce: otevřít hostům bránu, trochu se povrtat v zelinářské zahradě, pomoci sloužícím.

„Sedavé zaměstnání, chlapče. Pro vaši šmajdavou pracku jak stvořené.“

Ze je svobodný? O to by nešlo: nají se v zámecké kuchyni. Na jejích pozemcích bude na věky v bezpečí, slibovala baronka, neschopná promluvit o své kastě jinak než s nadšením, jako kdyby byla sama nezničitelná. Byla taky doopravdy přesvědčená, že jí nebeské mocnosti ještě hodně dlouho nenechají umřít, protože až jí tu nebude, svět bude zkrácen o jednu velkolepou ženu, která udávala tón době ještě i tehdy, když už měla dávno za sebou svůj citový život, své vášnivé, divoké appassionato, jakého by ubohé bledulky nové generace nikdy nebyly schopné.

„Tak přijímáte? Kdy byste nastoupil?“

Podobná nabídka by před několika měsíci byla pro Vincka hotovou výhrou. A prací by se jistě nepřetrhl. Přesto odpověděl:

„Já už postavení mám.“

„Jděte?“ řekla baronka, dotčená, že projevil tak málo nadšení. „Lepší, než byste měl v mých službách?“

„Ano,“ řekl Vincek Pajda.

„Jaképak je to postavení?“

„Jsem zvonokoský nezaměstnaný,“ řekl hrdě.

A nelhal. Bylo to postavení přímo královské, takové, k jakému se cítil odjakživa povolaný. I když nikdy nedoufal, že mu přinese tolik výhod a roznese jeho slávu až do sousedních krajů. Stál teď definitivně pod ochranou žen. A batalión vdov ho něžně hýčkal v náručí.

Ale největší, nejhorlivější a nejštědřejší pozornost nalézal u Lenky Poštípané, která ho vytrvale zvala k sobě. Bylo jí čtyřiatřicet a měla malou usedlost. Vdovství ji trochu vysušilo, připravilo ji o počestné obliny, kterými bývala proslulá v dobách své manželské vlády. Samota jí vyhloubila tmavé kruhy pod očima a pohltila půlku tváří. Nicméně to všechno jen čekalo na nový rozkvět. Najednou jí tvář oživla. Samotářskou nedbalost vystřídala očividná koketérie, a když upřela na Vincka Pajdu svůj nyvý samičí pohled, zářil v něm neomylný plamen vzrušeného souhlasu. I ta nejupjatější, nejbojácnější žena umí být v takovou chvíli výmluvná. Lenka možná nebyla na první pohled žádná velká kráska. Mohla však dát víc, než slibovala, a upřímnost její nadržené vášně lichotila Vinckově marnivosti. Dělalo mu to dobře, přivykl jejím něžným pozornostem. V diskrétním úkrytu dobře udržova
ného čistého domku se jejich vztah nepozorovaně ustálil. Lenka Poštípaná našla, co jí chybělo, a rychle se jí vracela ztracená kila, veselý smích a pevné tvary. Zvonokoské ženy snadno uhodly, v čem ten nový rozkvět vězí.

Předtím znal Vincek Pajda jen sprosté holky, a tím, že pro něj zahořela počestná žena, značně ve vlastních očích stoupl. Jako zázrakem dokázal, že smutná a pohublá vdova oblékla novou, svěží kůži a byla zase lákavá a vždycky dobře naložená po těle i po duchu. Cítil, jak v něm stoupá příval mužné důstojnosti, která ho povznáší na úroveň těch nejváženějších občanů, neboť přispívá k sexuální rovnováze městečka, což je vůbec jedna ze základních podmínek všeho pořádku.

Roční doby plynou, ať už jsou pošmourné nebo veselé. Nekonečná, malátná a uplakaná zimní plískanice, která proměnila vinice v bažinu, konečně odcházela. Příjemný severozápadní vítr vysoušel prosáklou zemi a v jemně rozčeřených kalužích se odrážel svět, obrácený vzhůru nohama, ale svět už veselý a sbírající síly.

Slavík se rozezpíval na plné hrdlo, ani trochu už nechraptěl. Když vyzváněli na ranní, každá nota zněla průzračným ránem jako z křišťálu, a unášena lehkým vánkem do dálky, doznívala sprškou veselých tónů. Slunce hladilo něžnou, zimním vězením vybělenou kůži na ramenou a ňadrech žen, vykloněných z otevřených oken.

Sedmikvítek už byl vzhůru a v kamaších a s kapucou přes oči bušil na silnici halapartnou do země a hlásil na celé Zvonokosy, jako by šlo o nějakou obecní vyhlášku:

„Tak už je ta svinská činina pryč! Severák je v prachu a slyšel jsem cvrlikat vlaštovky.“

A byla skutečně pryč. Skvrnami skoro až pichlavě barevnými se s elegantním půvabem rozvíjela vlhká nádhera květů, ohlašujících návrat naděje. Svět voněl vlhkým šeříkem a slunečnicemi, medem a konvalinkami, růžemi a vanilkou, akáciemi a břízami a po bouřích, kdy se roj opojných vůní uvolní s pronikavou silou, byla příroda jako opilá rozkoší. Do těch něžných závanů se mísila silná horská vůně smrků, modřínů a sosen jako aroma, halící krásné bílé tělo, jehož vůni a matnou představu připomíná jemně ostrý pach podpaží. Z růžové a zlatisté mlhy se opět vynořily milé obrysy sousedních vesniček, tak dlouho pohlcených lijáky. V dálce zas bylo vidět oblé boky půvabných zákrutů lesklé a pomalé Savony, nesmírná, chvějivá směsice rovin, chomáče domů, zářících v slunci uprostřed barev ostře zelených, půvabně modrých, něžně fialových. Po prvé za dlouhé měsíce se štěstí nezdálo snem.

Duben byla jemná, tanečně půvabná symfonie viol a harf, podmalovaných duhovými tóny. Po něm následoval máj jako břeskná apotheosa řinčivých plechů a vítězných paprsků. V žilách Zvonokosanů se rozproudila nová krev, která měla krvinky rudé jak fuchsie. A nastaly dny tak mámivé, že panenské blány jen hrály a ohromené dívenky napořád vzrušením omdlévaly, vystavujíce se tak bez obrany hlubokým vlnám touhy, odplavující počestné zásady a výstražné rady jak smetí. V jediné chvilce úžasu, trvající sotva pět minut, vstupovaly potají do společenstva hotových žen. Zbývalo už jen vyčíhat vhodnou příležitost, aby do něho byly přijaty s veškerou slavnostní pompou a svědeckými podpisy a vtiskly tak onomu prvnímu kroku punc slušnosti v očích světa i rodiny, která kolem toho dovede nadělat spoustu dost nechutného hluku. Osudné ano bylo každopádně vydechnuto jak ze sna. Milovník býval na štěstí ženitbě naklo
něn. Řada děvčat měla před ohláškami a byly mezi nimi i recividistky. Většinou je každý znal. Kdopak jim to ale mohl vyčítat, když jim byla příkladem sama příroda, plná samého páření a opylování.

I hříšnicím z minulých let bylo teď odpuštěno a všichni se na ně usmívali. Třeba ta bláznivá Marcela Karafiátová. Na svobodnou matku prokázala neobyčejnou plodnost, neboť porodila bujná a dravá dvojčata, která spala v kolébce se zaťatými pěstičkami a hlavami proti sobě – aby si je nepopletli – a otevřela oči, jen když se mlaskáním dožadovala mateřské hrudi, nalité mlékem. Takoví dva přespočetní tvorové nebyli dostatečným věnem, které by přilákalo nabídky k sňatku. Rodiče z toho byli nešťastní, dceřino bujaré potomstvo však proto neobdivovali o nic míň. Dát se taková rodička jako Marcela cestou počestnosti, mohla kráčet ve stopách Melánie Drndové!

Nanynka Bulíčkova vyvázla s jediným děckem. Velice pečovala o svou krásu, která prošla zkouškou bez poskvrnky. Nekojila, takže její ňadra příliš neutrpěla. Zůstala ještě trochu rozšířená, jejich bujně podlouhlý tvar však připomínal nádherná bronzová ňadra na bráně Dómu a Kaple ve Florencii (postřeh Lohengrinův) a jen ještě víc podtrhoval panenský zjev mladé ženy. Protože se naprosto nevzdala svých plánů, razila pro sebe válečné jméno Inka Líčková, které nádherně odpovídalo jejímu svěžímu, kurážnému mládí, znova rozhodnutému dát všechno v sázku a především dostat se do Paříže, střediska nečekaných štěstí a bleskových úspěchů.

Paní Cizrníková mohla mezi prodáváním tabáku klidně slzet, zvěstovat zkázu a neštěstí a přirovnávat Zvonokosy k „té velké prostitutce“, k městu Asurbanipalovu, Nabuchodonosorovu a Baltazarovu, které si nakonec samo přivodilo zkázu. Poslouchala ji jenom Rozálie Šarapatrčková, Pavlína Hedvábná a jejich milování neschopné kolegyně, které si mermomocí chtěly na nebi vymodlit pomstu, aby sláva jejich ctnosti zazářila jednoho dne nad troskami pohrom, které pohřbí všechno nečisté. Nikdo to apokalyptické blábolení neposlouchal. Lidé neměli čas, žili a popouštěli uzdu pudům, jak to jenom šlo. Daleko to v jejich malém, uzavřeném světě dojít nemohlo, každý měl jen tu svou krátkou chvilku. Hnedle přijde stáří a s ním odříkání a tresty, tvrdili báby a dědové, zmoudřele a skepticky přihlížejíce křepčení mladého světa. Počasí bylo nádherné a kdoví jak dlouho mělo vydržet. Bylo třeba ho využít, zapom
enout na smrt, na poslední soud a celou tu zatracenou posmrtnou čistku, ze které by se člověk musel zbláznit, kdyby na ni měl pořád myslet. Co by to bylo přece jenom za výstřednost, aby člověk dostal určité a často náročné orgány s tím jediným doporučením, že jich nemá používat, anebo že jich má používat nudně. A kdo si vůbec ta pohlavní ústrojí vymyslel? Takhle zjednodušeně to viděli Zvonokosané a podle toho jednali.

Díky tomu zmáhali den za dnem s lehkou hlavou a nezatíženi představou, že v každém lákavém stvoření na ně číhá ďábel. Ani farář Paták neviděl patrně v jejich venkovanském muchlování žádný veliký hřích. V hospodě při mariáši si ho hráči dobírali:

„V takovém počasí máte asi ve zpovědnici spoustu práce, co, důstojný pane?“

„Ale,“ odpovídal, „hřích pod širým nebem není tak vážná věc. To je jen pytlačení, menší poklesek. Až začne sněžit, milenci za mnou přijdou pro ohlášky… Než to bude, odhazuju zatím trumfy stranou!“

Lohengrin, kapsy plné lejster, si přicházel poklábosit s macatou, opálenou Florou, jejíž pokožka voněla meruňkami. Starý bard jí recitoval tirády, které jí nic neříkaly, ale lichotilo jí, že byly složeny na její počest. Jeho přemrštěná zdvořilost a nabubřelá galantnost jí připadaly „legrační“. Usedala naproti němu, prsa sevřená v náručí jako koš s ovocem. Na rozdíl od Inky Bulíčkové, která měla ňadra hruškovitá, Flořina prsa byla mocná a kulatá jako jablka; byla to ňadra románská, tak jak je básník (který Itálii zbožňoval a často navštěvoval) vídal u elegantních krásek na via Vittorio Veneto mezi piazza Barberini a porta Princiana. V jeho básních vystupovala v kulisách ideální villy Medici, v zahradách mezi vavříny a stříhanými cypřiši, nebo bloudila vznešenými zříceninami villy Adriany, vznešenou mlčenlivostí zpustošených rozloh, nesoucích však dosud v památných, nezničitelných troská
ch vodovodu a Kolosea stopu velikosti. Nazýval ji „má berberská kněžna“, „má čarodějná cikánka“, „vergiliovská panna“, „barbarská Venuše“ a představoval ji jednou v rámci slavné historické události, po druhé jako řeckou bohyni, neboť třeba byla služkou, měla podle něho vznosnou chůzi bohů. Kulíšek byl z těch přirovnání celý pryč, sám nebyl tak čilý, aby z Macarátova hotelu přeskočil rovnou na Olymp jen proto, že nějaká osoba, na jejíž existenci vzápětí zapomněl, před něho postavila sklenice a láhev (v ceně půl franku). Nebyl na krásu tak vnímavý jako Lohengrin, který tvrdil, že jedině krása může člověka opravdu duchovně povznést, má-li člověk dost fantasie, aby se dovedl vymanit z přízemnosti každodenního života.

Krásné počasí vybízelo Zvonokosany, aby hodili za hlavu starosti a trápení a uvažovali jako on. V době mezi minulými a budoucími strastmi si dopřávali pár měsíců oddechu. Však se věci možná ještě spraví: sklizeň nemusí být špatná a prodej vína stoupne. Zatím motory hučely a Zvonokosané vyráželi do okolí, aby se podívali na jeho nový háv z křehké zeleně a pozdravili při skleničce ostatní obyvatele Beaujolais.

Pan lékárník Kroupa oslavil prodej milionté krabičky Zefiralu a při té příležitosti se vyšvihl na piedestal mecenáše. Daroval obci sportovní hřiště s plným, vybavením včetně šatny a sprch. Zvonokosy měly své fotbalové mužstvo a jednou za rok, 15. dubna, se pořádaly cyklistické závody. Významnou záležitostí byl kulečníkový turnaj, který trval týden. Letos byli držiteli titulu Sebastián Hrndál, Péťa Bumbal, Pičmunda a Pšoukal.

Ve svém přepychovém obydlí, nazvaném Vila Aneta a nově zkrášleném tenisovým kurtem a bazénem, přijímal bohatý vynálezce Zefiralu hlavně umělce, nejenom z kraje, ale i pokud tudy projížděli, neboť Zvonokosy částečně i díky jemu prosluly jako zastávka mezi Paříží a Azurovým pobřežím. Říkal každému: „Chovejte se jako doma.“ Díky téhle hostitelské politice byl jeho dům nejveselejší z kraje. Rozléhaly se tu vášnivé diskuse, vinařské písně, paradoxy dováděné ad absurdum, divoké estetické teorie a vůbec všechno, co nejhloupějšího i nejchytřejšího se může říci o komkoli a o čemkoli. Druhý den už se o tom nevědělo a neúnavní přeborníci v mluvení už byli zase připraveni uvést v potaz všechno, počínaje zákony vesmíru, a přít se o formální pravdy, na které v duchu moc nesázeli, ale přesto je potřebovali k životu jako ryba vodu. Halas bývalo slyšet až na silnici a vypadalo to, jako by se tu poádaly nějaké noční orgie. Byly to však orgie duchovní, podporované svěžím a voňavým vínem z nevyčerpatelného sklepa. Laskavý Amfitryon si dělal iluse, že hostí novodobé Rabelaisy, Villony, Balzacy a Michelangely, a byl blahem celý pryč, že má z bytu rozeřvanou krčmu. Říkal, že se doopravdy pobaví jedině ve společnosti umělců, protože jedině oni – třeba jsou často náladoví jak děti – mají dost fantasie a nadšení, aby dokázali vytrhnout život z všední konvence. Na oplátku za jeho štědrost mu zpívali několikahlasně mastičkářský kuplet, který bylo zvykem důstojně skandovat jako hymnu díkůvzdání:

Sláva a dík – a dík!

Bud za ten lík – ten lík!

Co zavádí – vádí!

Se do zádi – zádi!

Nechi veleben – leben!

Za světa div – ta div!

A velejemný čípek ten – pek ten! pek ten!

Náš přítel je – Náš přítel je!

Velký doktor farmacie

Far-má-ci-e!

Milý Kroupa plakal smíchy a říkal si, že třeba byl jeho výrobek určen dolním částem lidského těla, přece jen se vyplatilo nadělat na něm jmění, když za to může teď pořádat tyhle přátelské večírky a užívat takových duchovních hodů.

3/ Svobodní mládenci, vdovy a dcera rozkoše

Neslýchaná věc: ranní klekání se jednoho dne neozvalo, což vneslo do ranního života zvonokoských občanů zmatek, protože při zaznění zvonu vyskakovali z postelí a pouštěli se do práce.

Zvon byl přesný jako slunce a nástěnné hodiny většinou nebyly po ruce, visely někde v obývací světnici. A hodinky zůstaly ve vestách, přehozených přes židle. Takže celé Zvonokosy zaspaly a vymotaly se do práce skoro s hodinovým zpožděním. Díky nezvyklé časové mezeře, jež poskytla chvilku pro manželské konání, bylo počato několik potomků (později to ještě připomeneme). Milostný akt leckdy vyplyne spíš z nicnedělání než ze skutečné potřeby. Na čem závisí život!

Další neslýchaná věc: nezvonilo se ani na malou v půl sedmé, kam chodily denně staré panny a zbožné ženy. Následkem toho se ze zvědavosti dostavili i lidé, kteří jindy nechodili.

Bez obvyklého hlasu zvonu panovalo v kostele podivné ticho, které zvonek pozdvihování nestačil docela rozptýlit. Ministrant byl tak popletený, že netrefil konvičkou knězi do kalichu a rozlil víno po schodech k oltáři. Když se kněz při Dominus vobiscutn otočil, Rozálie Šarapatrčková a Pavlína Hedvábná, které tvrdily, že svého faráře znají až do konečků prstů (v čemž lhaly, protože farář Paták je držel od těla), konstatovaly v jeho tváři neklid. Tyhle slečny odjakživa věstily příchod zkázy v podobě nějakého ďábelského prokletí nebo spiknutí bezbožníků. Jak měly naspěch, aby už už znaly příčinu, nemohly se ani soustředit. Tenkými rty mumlaly modlitbu mechanicky jako stroj a střílely očima na všechny strany.

Na první pohled tu chyběl zádušní Hřejpivo, který se při bohoslužbě vždycky držel nalevo od kůru u sakristie a odtud větřil a čmuchal mezi přítomnými. Jeho vychrtlá, strašidelná postava neodmyslitelně patřila k vybavení kostela, v jehož příšeří žil. A dnes ráno veškerý Hřejpivo žádný, čili taky žádný zvon, protože zvoník zmizel bez upozornění.

Některé důstojné osoby se po pravdě řečeno tomu zmizení nepodivily. Hluchý a vyzáblý Hřejpivo se svou tváří zlého proroka byl zneklidňující postava. Mumlaje prapodivná citoslovce, vynořil se potměšile vedle věřících, a jak přišel, tak zase zmizel. Co dělal po celý volný čas mezi pravidelným chodem bohoslužeb? Zdržoval se často na hřbitově a vypadal tu mezi hroby jako výsměšný a děsivý démon. Nebo se zpíjel ve společnosti Hondy Mrtvoly. Občas ho taky vídali, jak si to s plachým výrazem kodrcá s vršku dolů k rovině, a to se pak vracel až večer a tlačil kolo zpátky s cynickým vzezřením toulavého psa. Ve zvonění však byl neobyčejný mistr, dovedl údery zrytmovat a odstínit jako nikdo

„Ten zvon jako by mluvil,“ říkali okouzleně Zvonokosané.

Možná že vysílal do vesmíru vzdechy Hřejpivovy temné, spoutané duše, neschopné prorazit si zvoníkovým přízračným zjevem a ztvrdlými bubínky cestu k bližnímu. Možná že z těch kovových úderů, odbíjejících venkovanům za čistého rána a večerní pohody hodiny života a míru, hovořil jemný a poetický duch osamělce? Ale moc tomu věřit by byla chyba.

Jisté ženy tvrdily, že je Hřejpivo prohnaný chlípník a že z něho jde strach. Když se na příklad v kostele probraly z hluboké pobožnosti, přistihly Hřejpiva, jak jim upírá pohled do rozevřeného výstřihu a na tváři mu hraje příšerný škleb. Některé dokonce tvrdily, že když přišly navečer pokleknout do kostelního šera, ucítily na tučném místě mocný štípanec; nejdřív si myslely, že je to zlomyslnost dábla, kterého rozhněvala jejich zbožnost a pokouší je na těle, aby obehrál Boha o jejich duši. Ale podle zvuku bačkor za pilířem a stínu, prchajícího jako netopýr, poznaly, že na ně dábel zaútočil prostřednictvím člověka a že tím rouhačem, který necouvne ani před svatým místem, nemohl být nikdo jiný než ta poťouchlá kostelnická můra. Mělo se zneuctěným věřit anebo přičíst domnělá příkoří utkvělé představě? Stěžovaly si totiž jen osoby proslulé mravností. Nevěřícím Tomášům odpo
vídaly, že se to samozřejmě nestalo jen jim, ale ty druhé (které by mohly jmenovat) se k tomu propůjčily až příliš rády a chodí do kostela jen proto, aby dráždily tajuplnou ruku k útokům: stačí vidět jejich postoje, když se tak zvaně modlí; přímo si o ty důvěrné prasečinky říkají. „Víc vám, paní, nepovím, však mi rozumíte!“

Mezi ublíženými byla především Eufrozina Mnišková, opožděná panna, spodem obrněná neprorazitelným obalem (dala si záležet, aby to pro jistotu každý věděl), protože satyry byla přímo posedlá. Byla to ostatně pekelná koketa, natřásala se před mužskými s necudným úsměvem nyjící vestálky, která by i svatý oheň nechala vyhasnout, jen aby rozdmychala ohně vášní, a drobnými pohyby hubených prstů, vyčuhujících z rukaviček, jež nikdy nesvlékala, odháněla imaginární dotěry. Muži ochotně hráli s ní, upírali na ni býčí pohledy, až omdlévala rozechvěním a hrůzou. Eufrozina Mnišková vykládala každému na potkání, jak pečuje o svou ctnost, jako by mluvila o nějakém roztomilém domácím zvířátku. „Jakpak se má ježourek?“ ptávali se Zvonokosané, kteří její mánii znali. Slečna klopila oči, červenala se a kroutila ve vrstvách bavlny, střežící její vyschlý poklad. Tahle odkvetlá, svrklá bláznivka
žila ve světě milostných fikcí, kde hrála hrdinku, vášnivě pronásledovanou zbožňovateli. Dokonce jmenovala zvonokoské muže, a to i ženaté, kteří se užírají láskou k ní, a ona, ač nešťastná, je nechává trpět, protože dovede sice cítit s druhým, ale to malé neposlušné zvířátko nechce pro klid těch nešťastníků nic udělat, a protože ona není tak hloupá, aby nevěděla, kam takové milostné snění míří; a nikdo jí nedokázal vymluvit, že z celých Zvonokos tím nejsladším, nejúchvatnějším a nejideálnějším předmětem snění je právě ona. Bylo jí taky jasné, proč je Hřejpivo tak podivný, zasmušilý a uzavřený; štípance, jimiž týral její zadní část těla, byly známky zbožnění, k němuž se jí zádušní netroufal přiznat. Když se rozneslo, že zmizel, začala rozhlašovat, že z důvodů známých jenom jí učinil, chudák, konec svým dnům, a celá zářila soucitem.

Zbla pravdy na tom nebylo. Hřejpivo nezmíral touhou po vyschlých tvarech Eufroziny Mníškové. Ten kostlivec prahl jen po bujných šibalkách, kypících životem a živočišným teplem. Marně hledali zoufalcovy pozůstatky. Z jeho pokoje zmizelo kolo a nejlepší hábity. A večer před tím se nevrátil opilý. Lidé se ztráceli v dohadech.

Věci přišla na kloub Rozálie Šarapatrčková. Když po mši slídila po kostele, všimla si, že někdo rozbil pokladničku svatého Rochá, která byla vždycky bohatě naplněná. Od časů faráře Calaby se výtěžek ofěr bohatě zdvojnásobil, hlavně v létě, kdy vinicím hrozilo krupobití a ženy horlivě podplácely svaté, aby od Beaujolais odvrátili bouřky, přinášející zkázu a neštěstí. Už to tak bylo: pokladnička svatého Rochá byla prázdná do posledního halíře. A nebyla dva měsíce vybraná.

Kdo to mohl spíš vědět než Hřejpivo? Spojitost mezi jeho zmizením a krádeží, provedenou rovnou před nosem zvonokoského patrona, byla jasná. Důkazy ovšem chyběly. Nebylo jen tak svalit podezření na nepřítomného zvoníka, který po dlouhá léta vykonával svou službu bez nejmenší výtky. Lidé si říkali, že se nakonec objeví a sám všechno vysvětlí.

Zatím ho měl nahradit kostelník Mikuláš. Byl to člověk statné postavy, na pohled jak stvořené k parádní representaci, ale chyběl rnu smysl pro harmonii. Zvon se v jeho rukách bimbal až k pláči. Srdce bilo do bronzu nepřesně a nerytmicky, jednou silně, po druhé slabě. Připomínalo to ošklivou ránu do moudí, která kdysi (při bitce v kostele) poznamenala Mikulášovy kulky nepravidelností, o které díky nenapravitelné žvanivosti paní Mikulášové každý věděl. Kdykoli se ozvalo šmaťchavé klinkání kostelního zvonu, ženské si říkaly se smíchem: „Jedna rána za maličkou, jedna za oteklou!“ Tak málo stačí venkovanům k zábavě!

Zprávy o Hřejpivovi nedaly na sebe čekat. Jistý člověk přinesl z údolí zvěst, že ho viděl ve Svatobořicích na břehu Savony, jak si dává do lebedy v jedné rybářské hospodě. Cynicky tu promrhával úspory svatého Rochá ve společnosti jisté ženštiny s mocnými cecky. Byla to široko daleko známá prodejná osoba jménem tlustá Mářa, která žila z výtěžku svých obchodů v domku na břehu řeky, mimo dosah mravnostní policie. Poslali za ním se vzkazem, aby se vrátil do Zvonokos, že žádné sankce nebudou. Hřejpivo se však s poslem nevrátil. Hodlal užít smilstva a dobrého jídla, dokud bude mít poslední centim v kapse, a zapomenout v lásce a radovánkách na starosti šedivého, otrockého života.

„Konečně si jednou pořádně užiju holky a nechci z toho nic ztratit,“ říkal tvrdohlavě.

Nic ho nezviklalo. Tlusté Máře zase lichotilo, že bere peníze jaksi ze svatých rukou, jako by byly vlastně prosily o almužnu kvůli ní, a drobek Hřejpivo (u ní v posteli nicméně hotový ďábel) se stal jejím miláčkem. „Přijde mi to legrační,“ říkala, „páchne trochu farářem.“ Patrně že tím mínila vůni kadidla a sakristie, která zádušního nikdy neopustila.

Hřejpivo tedy vedl dál život bezstarostného naboba, pochutnával si pod zeleným loubím na smažených mřínkách a drůbeži, popíjel větrníkovské víno a nenápadně muchlal svou necudnou krásku, která se při nejlechtivějších hmatech pronikavě řehonila. Když se dovádění nabažil, najal si loďku, spustil na řece kotvu a jako počestný letňák, který si přijel odpočinout od starostí, mírumilovně ponořil do vody udici. Jistěže to bylo štěstí nemorální. Z Hřejpiva se však stal sybarit a vychutnával to s důstojným klidem, skoro by se dalo říci s mnišskou pokorou, v jejímž společenství tak dlouho žil. Lidé ve Svatobořicích už historku o rozpustilém kostelníku, který s dcerou rozkoše promrhává almužny věřících, znali, a ohromně se bavili. Hřejpivo jim byl sympatický, zvali ho ke stolu, nabízeli mu jídlo a pití. Nadělal si přátele a jeho popularita rostla. Brzy se za ním sjížděli až z Romanova a Pontanevaux.
Mohl tu zůstávat pořád dál, protože ho zahrnovali pozornostmi hned ti, hned oni, nemluvě o tlusté Máře, která mu denně k ránu skýtala lůžko docela zadarmo, jen když jí nebránil v „povolání“. Protože pracovnice byla horlivá, ochotná kdykoli pracovat přes čas, vždycky dobře upravená a vymydlená jedině voňavými mýdly; a dovedla myslet na budoucnost. S radostí si dopřála jednoho kostelnického uličníka a zrádce farnosti, ale proto se ještě číslice jejích úspor nemusela zmenšit.

Hřejpivo byl zvoník v okolí pověstný. Přišel za ním kostelník ze Svatoslavi s návrhem, aby vyzkoušel jeho zvon a přišel zvonit na hrubou. Hřejpivův zápal si získal obdiv. („A to ještě nedá to, co můj,“ říkal, „nemám ho tak v ruce.“) Pověst se rychle roznesla a začali ho zvát z celého kraje, aby tu předvedl svůj zvonický um. Odvezli i přivezli ho vozem a užil takových žranic a poklon, že to v něm začalo probouzet podobné stavy pýchy, jakou zažíval, když majetnicky poplácával tlustou Mářu po jejím kurážném zadku.

Tohle všechno bylo ve Zvonokosech známo do posledního detailu a dokonce v přehnané podobě, protože komičnost celé situace byla vítaným soustem pro lidské řeči, které se vždycky rády vydovádí na těch nejsměšnějších a nejnečekanějších námětech. Takže se ten kostelnický ničema, ten zrádcovský a drzý chlípník stal nakonec osobností. Jen si pomyslete! Opustit z ničeho nic posvátné příšeří starého kostela, zanechat péče o svatá roucha a rovnýma nohama se stát milovníkem prostitutky (ostatně pohledné a obchodnicky nesporně zdatné) a luxusním zvoníkem, který jako nějaký virtuos vezme provaz do ruky jen na pozvání, taková věc se nevidí denně. Byla vůbec otázka, jestli se může vidět jinde než v Beaujolais, o čemž se upřímně pochybovalo.

Jak se v takové situaci zachovat spravedlivě a moudře a uvarovat se směšnosti? Poručit četníkům, aby Hřejpiva ve Svatobořicích sebrali a násilím v želízkách přivedli zpátky? Jenže tlustá Mářa předem upozorňovala (ze vzdoru vůči zákonům anebo z pomsty za opovržení počestných žen, které nepřímo okrádala tím, že finančně využívala slabosti jejich manželů), že si Hřejpiva nedá vyrvat, kdyby se měla v domě třeba zabarikádovat a zahájit stav regulérního obležení. Ta holka byla schopná všeho, třeba i přivolat na pomoc občany mužského pohlaví, kteří jí za mnohé vděčili a neradi by se vzdávali projevů její náklonnosti. A nechat zádušního zatknout, to by se musela vznést žaloba ve jménu církve a vytáhnout na světlo ošklivá aféra s penězi. Svatý Roch se svým extatickým úsměvem byl zřejmě nezvratně rozhodnutý do věci se nemíchat. Městská rada se smála pod vousy a nehnula prstem, tvrdila, že je
to záležitost čistě církevní a civilní moci se netýká. Otázka zůstávala tedy nevyřešená. Klan zvonokoských posměváčků, vzhledem k okolnostem co nejpočetnější, ironicky šilhal po faráři Patákovi, jediném, kdo tu byl povolaný nějak rozhodnout.

Jenže farář Paták jednak nebyl žádný pitomec ani měkkota a jednak nepatřil mezi lidi, kteří se dají ovlivnit protichůdnými radami toho či onoho. Promluvil s kazatelny takto:

„Bratři, pomodlete se se mnou za duši našeho zvoníka, který upadl do spárů poběhlice. Sytost však zanechává v lidském srdci jen znechucení a smilnice se brzy nabaží kousků, jež provádí k hanbě naší farnosti. Aby se vrátil marnotratný syn, promrhávající peníz boží, stačí jen vyčkat. Při té příležitosti vás upozorňuju, že pokladnička svatého Rochá je prázdná a čím dřív ji naplníte, tím rychleji se všechno spraví. Amen.“

Funebral jeho řeč ocenil.

„Farář má zdravý rozum,“ prohlásil. „Skoro všechno na světě je v podstatě dílem nudy. Jen málokterý člověk opravdu ví, co je to duševní potěšení. Proto si lidé hledají zábavy tělesné – a ty nijak příliš pestré nejsou. Zvlášť v našem malém kraji. Když nemají po čem jiném sáhnout, smilní kolikrát jen z nudy, aby zabili čas.“

A jednoho krásného rána zaznělo klekání zas v plné, kouzelné čistotě. Správně zrytmované křišťálové tóny se rozletěly vysoko do vzduchu, bělostné jako holubice, něžné jak červánky. Ty okřídlené tóny, pršící jako lehký déšť, probouzely v hlubinách srdcí všechno, co v nich bylo skryté, neukojené, něžné. Ohlašovaly božský den a dodávaly životu cosi vznes sného, skoro mystického. Sotva je Zvonokosané zaslechli, věděli, že se Hřejpivo vrátil.

Nastoupil zpátky do své funkce beze slova a každý se varoval jakékoli narážky na jeho útěk. Pokladničky zkrátka jen dostaly solidnější zámky, zvlášť pokladnička Matky Boží, protože aby peníze Neposkvrněného Početí přešly do rukou nějaké běhny z údolí jako odměna za její špinavé služby, to by byl přece jenom trochu silný tabák.

Kovové tóny poledního zvonu hlásaly radost z krásného léta, jež nalévalo hrozny alkoholem a jemnou chutí. Večerní klekání zas byla tklivá píseň, tak harmonující s paprsky západu a podvečerním sněním, že její zvuky vyloudily Zvonokosanům na rty vzdech a citlivějším slzy do očí. Kdo jiný než ten šibal Hřejpivo by uměl tak dojemně vyznačit jednotlivé etapy dnů a života? Jedině on dovedl dát umíráčku ten pravý přízvuk smutku, ten pravý přízvuk naděje krtinám a dionyského veselí svatbě. Jedině on uměl něžným klinkotem oslavit kouzelnou noc Narození Páně, jedině on dovedl o velikonocích rozeznít zvony mohutným zpěvem vzkříšení, který by přehlušil i trouby Jerišské.

Dokonce se zdálo, že se zvoník po návratu z výletu zrovna překonává. Bylo to považováno za projev pokání a záležitost tím byla uzavřena. Ale svatý Roch se stal jakýmsi zprostředkovatelem špatných vtipálků, kteří do jeho pokladničky dávali almužny zabalené v papíře s nápisem: pro Mářu. Tyhle peníze nemohl farář Paták zahrnout mezi dary upřímné zbožnosti. Předával je tedy ve formě zvláštní odměny Hřejpivovi a ten je skutečně nosil tlusté Máře, která byla k němu pořád stejně laskavá a velkomyslně štědrá.

Zvoníkova vytrvalá náklonnost k notorické nemravnici byla jistě politováníhodná. Nápadné však bylo, že po Hřejpivových návratech ze Svatobořic stoupal tón zvonu k nebi vznešeněji a jeho neobyčejně lahodný zvuk tak jako nikdy otvíral povznesené duše Zvonokosanů metafysickým otázkám. Zas jednou to dokazovalo, jak nevyzpytatelné jsou cesty Prozřetelnosti, a že i hříšník, jenž právě vyšel z čubčího pelechu, může být obdařen pocitem milosti.

Každý ale tak shovívavý nebyl. Jistý ženský spolek (složený ze žlučovitých netýkavek, které netřeba jmenovat,) se činil seč mohl, aby byl Hřejpivo zbaven funkce. Vdané ženy zase žádaly, aby se udělal zátah na tu nestydatou rozhoďnožku ze Svatobořic, protože ta jde s každým a mohla by nakonec zanést do rodin nákazu. Proti tomu Zvonokosané namítali, že by tlustá Mářa klidně dokázala pitomé četníky obalamutit, polapit je do svých sítí a naučit je móresům, které by chování a vážnosti četnictva neposloužily. Nejlíp ještě bylo zamhouřit oči, na všechno zapomenout a počkat, až se věci pomalu vrátí do starých kolejí. A na tlustou Mářu taky dojde, jednoho dne jí všechno splatí příjice.

Nevysvětlená zůstala poslední otázka, jestli totiž Hřejpivo skutečně využíval podvečerního šera a štípal do zadku osamělé ženy, které se přišly do kostela pomodlit. Vzhledem k nedávnému případu mohlo být na povídačce něco pravdy. Ale když se uvážilo, že žalobkyněmi byly osoby jménem Eufrozina Mnišková, Rozálie Sarapatrčková, Pavlína Hedvábná a jim podobné, totiž stvoření, od kterých se nedalo nic čekat a nikomu by ani na mysl nepřišlo v cokoli z jejich strany doufat, i tohle gesto, jestli k němu vůbec došlo, mohlo být čistě uličnictví a žádná urážka mravnosti. Vyschlé slečny si mohly vůbec gratulovat, že je zádušní, ať už ze soucitu, z legrace nebo nudy, poctil gestem milosrdenství, do kterého neměl žádný jiný Zvonokosan chuť.

Při vznosném rytmu večerního klekání, provázeného ozvěnou hor, pak umlkalo hašteření a nešváry a do lidských srdcí se snesl průzračný mír, ve kterém kovové údery zněly jak slavný chvalozpěv, jako díkůvzdání přírodě a bohům beaujolaiského kraje, vyšňořeného zelení vinných keřů.

„Hotový mistr, ten Hřejpivo!“

Ze samého muchlování s jistým nezaměstnaným přišla Lenka Poštípaná nakonec do jiného stavu. Domnívala se, že má tím v ruce pádný argument, kterým konečně dosáhne kýžené životní změny. Už se viděla, jak se znova vdává, a to za štramáka, třeba měl protézu.

Vincek Pajda byl pořád plný elánu a dobré nálady, v domě byl užitečný tisíci způsoby a vracel se sem každý večer po návštěvě u té či oné ženy, protože své styky pilně pěstoval a nijak netoužil učinit konec jejich přátelskému halekání, které ho provázelo, kudy šel. Když se příliš uvážete na jednu ženskou, berou vám to většinou ostatní za zlé a máte s nimi konec; říkají si, že všechna vaše galantní pozornost teď bude platit jen jedné jediné, zatím co i ta nejpočestnější je takové pozornosti lačná, protože všechny prahnou po jediném, totiž po ujištění, že se líbí, a nemají klid, jestli jim bez ustání neopakujete, že se jim žádná nevyrovná.

Vincek se nijak nebránil odpovědnosti za Lenčin malér. Přesto chtěl ale zůstat svobodný a neklesnout zpátky na úroveň běžného pracujícího. Kdyby podlehl Lenčinu naléhání a vzal si ji, ztratil by výhody, které si získal jakožto jediný a vážený nezaměstnaný. Krom toho je nenapravitelný tulák, líbí se mu, když se může natáhnout na slunci nebo se flinkat, kde ho zrovna napadne.

„Tak já tedy ve svém věku,“ vykřikovala s pláčem Lenka, „budu svobodná matka!“

„To není žádná hanba,“ říkal Vincek. „Uděláš břichem kus práce pro Francii a ta to potřebuje. Máš právo nosit hlavu vzhůru.“

„To je od tebe ošklivé, Vincku, že to dítě nechceš uznat!“

„Ale já se tomu nebráním…“

Jenže matku si vzít nechtěl. Ostatně ani ji opustit. Chtěl pokračovat jako dřív. Až se maličké narodí, s radostí je bude houpat na kolenou a hrát si s ním. Něco by dával i na jeho obživu a výchovu. Tady však jeho ochota končila. Lenka Poštípaná uvažovala jako žena, hleděla ukořistit muže natrvalo a připoutat ho k sobě všemi prostředky, těhotenstvím i podílem na vlastním majetku. V jistém smyslu to od ní bylo hezké a pro Vincka lichotivé. Být nezaměstnaný však pro něho znamenalo zaměstnání svobodné, navýsost ctihodné a finančně výnosné a nehodlal je nikomu obětovat.

Od té doby, co pro něho práce přestala být povinností, hrnul se Vincek čile s postele. Sotva vstal, všechno se na něho usmívalo, všechno ho zvalo, aby si zalenošil opravdu umělecky. Měl dost času, nekonečné množství času k obdivování ptačího zpěvu, letících mračen, pukajících květů. S vůněmi rána vdechoval čiré aroma věcí a ze skrovného klubka své fantasie spřádal plány pro nastávající den. Oblékl se raz dva, ústa si vypláchl beaujolaiským vínem obdivuhodných desinfekčních účinků a pak si na prahu chajdy kartáčem a vlněným hadříkem vyleštil protézu. Potom si nacpal dýmku, zapálil, a zatím co vychutnával první tahy, čekal, až se mu odněkud dostaví chuť k činům. Nakonec zamlkl dveře, vtáhl příjemný vzduch, vystavil mu tvář a svým nepravidelným flik-flak krokem, na jedné straně okovaným a na druhé gumovým, zvesela vykročil. Protože jediným jeho plánem bylo, co ulice dá, kráčel po každé v
stříc malému dobrodružství náhody či lenošení. Bude něco pomalounku polehounku dělat, nebo bude stoprocentně nezaměstnaný? Bude mít k obědu králíka na divoko, sekanou nebo dušené hovězí? Podle toho, který pohostinný dům si vyžádá jeho služeb. Ale mohl taky klidně sebrat hůl a mošnu a dopřát si nesmírného blaha bezcílné toulky. Anebo v době honů vzít brokovnici a jít si zastřílet. Nebo v období rybaření přivázat nářadí na kolo, sjet dolů k Savoně a tam se uvelebit na dlouhé hodiny, v nehybném snění zírat do oslepující hladiny a číhat, až se na udici stříbrně zaleskne ryba. Každé ráno volný jako pták, bez povinností jako pravý rentiér, který může klidně hodit práci za hlavu, známý po všech hospodách, mezi všemi kumpánskými tlučhuby, u každého stolu vítaný.

„Stejně jsi ale pořádný sviňák,“ kňourala Lenka Poštípaná. „Nejdřív si užiješ a pak mě necháš. Nikdy jsem nemyslela, že jsi takový sobec.“

„Zatracené ženské plemeno!“ hučel Vincek, mrskaje protézou a přemílaje tu nepříjemnou věc. „Pořád se káže, aby populace rostla. Já, nezaměstnaný, se pustím do práce, ačkoliv bych klidně mohl nedělat nic. A mám z toho jenom nepříjemnosti.“

Povolání nezaměstnaného je něco podobného jako pytlačení. Jak vás to jednou chytne, všechno ostatní jde stranou. Člověk se raduje z primitivní svobody, plné překvapení a kouzla, jež vane z houštin, z blízkosti ukryté zvěře, ze znamení a ze stop, z napjatého drátu, šplouchání vody, z nesmírného ticha, jehož zvuky a šepoty jako by hovořily. A být nezaměstnaný je trochu jako pytlačit ve volném čase, ukrádat ty nejhezčí chvilky dne a noci, dopadat lidské bytosti v příhodnou chvíli, kdy jsou nejlíp naložené. Když máte k disposici tohle bohatství a tak nekonečné množství vzruchů, pověsíte si na krk těhotnou ženu a vlezete do chomoutu odpovědnosti? Leda blázen by to udělal!

Aby se vyhnul slzám a hádkám, začal Vincek chodit k Lence Poštípané řidčeji. Flinkal se po Zvonokosech. Volali na něho:

„Ahoj, Vincku, jak se vede, nezaměstnanej?“

„Pomalinku, pomalinku. Bída s nouzí.“

„Tak pojď na skleničku. A něco zakousneš, ne? Ať tu bídu líp zmůžeš!“ A ženy zase:

„Prosím vás, Vincíčku, nevadilo by vám, kdybyste mi trošku pomohl? Jenom dotlačit vozejk ke splávku. Děkuju, Vincku. Vy jste nezaměstnaný, jak se patří.“

„Muž by potřeboval píchnout na vinici, polámal se v kříži. Ale moc se nedřete, Vincku, moc se nedřete.“

Od shora dolů po celém městečku hotový koncert chvály a přátelství, pití a hoštění, obskakování a dárečků. A toho by se měl člověk vzdát, protože nějaká bláznivá Lenka…

„Nemluvě o tom,“ naléhal Vincek, „že jako matka budeš mít právo na dobročinnou podporu. Člověk má využít všeho.“

„To bych se radši hanbou propadla, než bych žádala o něco takového!“

„Ženská nešťastná,“ říkal Vincek, „záleží snad někomu na hanbě, když běží o prachy? Jenom se podívej kolem sebe.“

Čím víc o tom Vincek přemýšlel, tím víc důvodů nacházel pro to, aby se přidržel dosavadního postavení. Především otázka důstojnosti. Nikdo mu za práci neplatil, všechno dělal jen z dobré vůle a pro potěšení. Když si někdo od člověka práci kupuje, ať už ho platí od hodiny nebo na den, nesporně jím trochu pohrdá. Znamenalo to sama sebe uboze podcenit.

Lenka Poštípaná je samozřejmě hodná ženská, pozorná, lehko se s ní vyjde. Stejně by pro něho ale nebyla ztracená, říkal si Vincek. Věděl, jak hořké jí bylo vdovství, jak velice jí chyběl společník a jak se její podřimující temperament po dlouhém odříkání probudil. Kdo jiný by ho tedy u ní mohl nahradit! Jen zůstat pevný. Až slehne, sama ho poprosí, aby se vrátil.

Tenhle výpočet nebyl diktován lhostejností ani pohrdáním. Kdyby hleděl jenom na svůj zájem, mohl dokonce využít příležitosti, kterou mu Lenka nabízela, a jako manžel, otec rodiny a drobný vinař se zapojit do sociálního řádu. Ale ne. Byl nezaměstnaný a nezaměstnaným chtěl zůstat. Byla to utkvělá představa. Matku svého dítěte opustil.

Dokud žila Lenka Poštípaná v konkubinátě, polevila ve svých křesťanských povinnostech, protože věděla, že se Vincka natrvalo vzdát nedokáže. Počítala ostatně, že se vdá a při té příležitosti jednou velkou zpovědí smaže všechny nashromážděné hříchy; nebude se za ně muset tolik stydět, když vysvětlí, že to byly jen takové ústupky na zkoušku, za účelem dosažení manželství (což mohla být i pravda). Vinckův odpor plán zhatil. Nebyla už žádná holčička, kterou by omlouvala nevědomost, a když si teď představila, že přivede na svět nemanželské dítě, ztrácela hlavu. Na koho se v nesnázích obrátit, aby nemusela hanbu veřejně přiznat a utajila ji co nejdéle pro případ, že by se ještě všechno upravilo? Jedině farář ji mohl vyslechnout a zachovat tajemství. Po dlouhém rozpakování zazvonila na faře; doufala, že v rámci návštěvy bude mít její krok větší význam než obyčejná zpověd. V podstat to bude zpověd taky, ale delší, bude mít čas zajít do detailů, přiznat se k hříchu a zároveň svrhnout trochu viny na hlavu spoluviníka…

„Zhřešila jsem s jedním nezaměstnaným,“ přiznala. „Musíte si myslet, velebný pane, krev mě pálila, nevěděla jsem, co dělám. Šest let jsem byla vzorná vdova, myslela jsem, že už mi to jako dá pokoj, a tak jsem ze začátku nebyla dost opatrná. A pak už jsem se holt nemohla udržet… Ale abyste věděl, Vincek se mi taky pořád točil kolem sukní…“

„Jen dál, dcero, dál…“

„No a tak jsme teda spolu byli jako muž a žena, abych tak řekla. Ale já jsem pořád myslela, že bude Vincek uznalý a vezme si mě. A vidíte to! Jak mužský dostane jednou svoje…“

„Dál, dcero, dál…“

„A teď přijde dítě. Jak já budu s tím malým vypadat…“

„I tak z něho může být křesťan. To přece chcete?“

„Samozřejmě, svěcenou vodu dostane! Když jsem já pochybila, jeho vina to není.“

„A o co vám tedy běží kromě rozhřešení?“

„Nemohl byste s Vinckem Pajdou promluvit, velebný pane? Protože je povoláním nezaměstnaný, bojí se, aby nepřišel o místo, kdyby si mě vzal. Jedině kvůli tomu. Protože jinak mě má rád, vždycky to říkal.“

Nebylo na faráři, aby se pletl do takové zvláštní aféry. Nehledě k tomu, že přinutit k ženitbě muže, který do ní nemá chuť, je vždycky těžké, a natož aby ho k něčemu takovému nutil člověk, který se sám neoženil, to už by bylo vůbec k smíchu. Z jakého titulu by se do toho směl plést? Děcku se dostane všech svátostí, jaké si Lenka bude přát, a případně se jí i trochu finančně vypomůže… Ale nutit vzpurníka do manželství, to není věcí církve. Farář Paták jí vysvětlil, že by udělala líp, kdyby se obrátila na nějakou vlivnou místní osobnost, především na starostu-senátora. On schválil Vinckovi podporu. Měl by tedy mít na svého chráněnce nějaký vliv.

„Když se to tak vezme,“ skončil farář Paták, „bude vaše dítě vlastně dítětem politiky. Nebýt Vincek nezaměstnaný, nemít dost volna, nebyl by k vám chodil. Čili je logické, aby vám politika v dotyčné osobě, kterou označíte, opatřila manžela a otce.“

To ale zasel farář Paták do popletené hlavy nebezpečné sémě! Funebral říkával: „Ženská uvažuje pohlavím, proto je nebezpečná. Jakmile je ohrožena její láska – ať už ta, kterou přijímá, nebo ta, kterou dává, a v tom ony snad ani rozdíl nedělají –, dokáže úplně zpitomět a klidně by podpálila svět.“ Pokud šlo o Lenku Poštípanou, viděl to přesně. Co to jenom bylo za husu! Udělala právě tu jedinou věc, kterou dělat neměla. Aby miláčka dostala zpátky, rozhodla se ho zradit; tenhle úskok používá ženská lstivost často a tentokrát to byl úskok nešťastný. Řekla si, že Pěšinka jako Vinckův ochránce by ho spíš podporoval, a hledala tedy někoho, kdo by se proti jejich spojenectví postavil. Nemusela hledat dlouho, protože Vincek sám jako první před ní hovořil o nenáviděném Bořivoji Řemdihákovi. Za ním právě šla, za tímhle největším pomlouvačem člověka, o kterém tvrdila, že ho miluje. Nádher a, co?

Tentokrát ze sebe resolutně udělala oběť. Jako chudá, bezbranná vdova se nechala nachytat na svou důvěřivost a Vincek toho využil. Jak byla v ráži, začala si páté přes deváté vymýšlet a lhát, a jak se příběh jejího neštěstí postupně nafukoval o to, co si vymyslela, nabýval rysů opravdu srdcervoucích. Vlastně by byla bývala na místě otázka: „Proč, vy nešťastnice, vůbec o to smutné individuum stojíte?“ Ale Bořivoj Řemdihák si dal pozor, aby takovou otázku vyslovil. Ostatně když je někdo otcem vašeho dítěte a vy jste se o to přičinili, byť z důvěřivosti (což nebyl ten případ), musíte ho vzít, jaký je, nebo připravit dítě o otce. Celý ten příběh poskytl Řemdihákovi, co potřeboval, teď měl proti ničemnému lajdákovi v ruce pádné obvinění a mohl Pěšinku napadnout na obecní radě. Lence Poštípané sice slíbil, že hned zasáhne, ale v duchu si říkal, že bude lepší počkat, až její rozměry d
osáhnou takové šíře, aby víc bily do očí. Zkrátka to potřebovalo nějakou dobu uzrát.

Té doby využil Vincek Pajda jinde, a řekněme hned, že dost lehkomyslně. I když je otázka, jestli ho do nového dobrodružství sama nezatáhla jistá nestydatá rozvernice. To, za čím už nechodil k Lence Poštípané, mu bohatě poskytla jiná bujná, kyprá vdova, Stáza Hroudová, které přezdívali Bobo-Placka (pocházelo to napůl z dětské zdrobněliny, jejíž původ byl dávno zapomenut, a napůl z faktu, že dotyčná pekla výborné škvarkové placky). Vincek upadl do spárů té podnikavé osoby hlavně proto, že nedělala ciráty. Nemusel to být žádný malér, kdyby ji byl nezačal navštěvovat příliš vytrvale. Jenže se už nedovedl obejít bez dobrého jídla a pohodlí, bez pozorností a něžnůstek, kterými ho zahrnovala Lenka. Propadl kouzlu blahobytu. Ke vší té péči měla v sobě Bobo-Placka ještě nestoudnost, která chyběla Lence. Věc se nečekaně provalila o pár týdnů později, když Stáza Hroudová po městečku hrdě rozhlás
ila, jako by se chtěla pojistit před svědky, že je přičiněním nezaměstnaného těhotná. Byla to pravda nebo lest? Říci tak anebo onak, na to bylo příliš brzo. Novina se však rychle rozběhla. Donesla se k uším Lenky Poštípané a ta, aby uplatnila právo prvenství, musela s barvou ven.

Cože, dvě těhotné vdovy v tak krátkém čase a od téhož pochybného individua? Dvě zkušené ženy, které už žily v manželství? Tahle dvě těhotenství, z nichž přinejmenším jedno bylo jisté, vyvolala nejrůznější poznámky.

Je známá věc, že právě žena, která tak ráda mluví o své slabosti a křehkosti a používá jich jako dojímavých zbraní, mívá kořínek ze železa. Proto vykazují statistiky nesrovnatelně vyšší počet vdov než vdovců. Ano, tak to je: ženy pohřbívají muže. I ve Zvonokosech se našly takové „věčné naříkalky“, které nevyšly z lamentací, ale nakonec přečkaly svého druha a teď už tu žily dál deset, patnáct let. Braly život po kapkách, a proto tu dřepěly ještě na stará kolena s tvářemi jak vytesanými ze dřeva či staré slonoviny a s posledními zbytky životní síly, která už sice proudila jen tenkým pramínkem, stačila však na to, aby mohly jakž takž živořit. Dýchaly zpomaleně, až na chatrný puls bledé krve pod vrásčitou kůží skoro všechno už v nich bylo mrtvé.

Docela jiný a skoro nelidský byl osud vdov poměrně mladých. Třebaže po dlouhá léta společného života na manžela hartusily, vyčítaly mu nepořádek, popel z tabáku, špinavé ruce, hrubé způsoby a časté návraty v opici, i když mu jak neodbytné vosy nedaly chvíli pokoj se svými otravnými ženskými rozumy, teď když tu nebyl, dobře viděly, že je muž něco jako poctivý kus nábytku, jako těžká, masivní truhla, teď si uvědomovaly, jakou má pro ženu váhu, jakou je jí oporou, jak se dovede v případě potřeby třeba i rozkřiknout, aby si vynutil úctu k domácímu krbu, a jak je v bytě prázdno a studeno, když se tu po jeho smrti usadí ticho samoty, lhostejné k důvěrnostem i záchvatům vzteku. Muž je jako zeď, po které se pne břečťan, po které šplhá mladé víno a řeřicha, jako robustní peň, podpírající křehké úponky stvolů. Když jeho ústa zmlknou, když zmlkne ten vřelý halas, který všemu kolem sebe vdechoval ž
ivot, všechno živé i neživé se dá do pohybu, jako by pochopilo, že chybí pán. Na dlouhých sametových nožkách si začnou vykračovat pavouci, myši beze studu škrabou a hryžou a víno v sudech kysne a trámy na sýpce ponuře praskají; všechno, co drželo dům pohromadě, se rozkládá, rozpadá, pod tašky začne zatékat, nenamazané zámky skřípou, okenice nezapadají, protože tu není ruka, která by je správně zasadila. Vdova se na lůžku cítí osamělá jako v dívčích letech, jenže bez oněch sladkých předtuch do budoucna, a když rozbolavělá po duchu i těle po dlouhém převracení a vzdychání konečně usne, ví, že při probuzení neuslyší milý, drsný hlas, který by jí dodal odvahy, že se neotře nahým ramenem o strnisko vousu, že se neodkulí od těla pevného jak hráz, ke které ji v noci zanesl spánek, zatím co duše tančila na vlnách snů.

Než začneme Lenku Poštípanou a Stázu Hroudovou soudit, musíme si uvědomit, jak smutný je osud vdovy. Obzvlášť ve Zvonokosech. Když skončila žena s manželstvím před čtyřicítkou, měla malou naději, že svůj vdovský stav změní, protože poloha kraje jí nedávala možnost znova se zapojit do normálního ženského života a tak se vzchopit. Nebylo tu dost mužů. Vdovců bylo málo a svobodných, kteří by věkem odpovídali zralé vdově, ještě míň. Každý Zvonokosan byl zaopatřen ženou, pevně rozhodnutou ho nepustit, navždycky usazenou v domě, který byl královstvím její bdělé vlády, spořivé moudrosti a hospodyňské péče. Zvonokoští junáci se totiž ženili brzy, většinou po návratu z vojny, poněvadž žena pro ně znamenala stvoření po mnoha stránkách nepostradatelné a základ všeho dalšího života. Děvče přineslo věnem kus vinice a s tím se protloukli, než se dočkali dědictví po rodičích. A to už bylo na cel
ý život, tak jako i ženu si vybírali jednou provždy; a mohly být hádky sebedivočejší a povahy seberůznější, život v obci byl jednou založen na určitém rozdělení majetků a těl a do toho se vnášet zmatek nesměl. Když si děvče s chlapcem slíbili před starostou a farářem věrnost, byla to skutečně věrnost v dobrém i zlém. Manželství byla neúprosná sázka, protože ani jeden, ani druhý z mladých manželů neměli dost zkušenosti, aby dovedli v druhovi odhadnout předběžné znaky štěstí nebo neštěstí, stejně jako si žádný z nich neuměl představit, jak se promění povahy a těla po třiceti, čtyřiceti nebo padesáti letech společného života. Bok po boku na jedné galéře museli zmáhat divoké vlny bouří, které zmítaly plavidlem, a veslovat společně svým lidským osudem až k přístavu smrti, kde každý vězeň, konečně svobodný, sám a sám vylodí svou zhmožděnou duši, jež mu je cestovným a propustkou k dal ší neznámé cestě.

Zvonokosané však nebrali život jako dantovské drama. Fakt je, že tvrdý zákon nerozlučitelnosti přinášel výsledky celkem uspokojivé, protože nutnost vzájemného soužití bez možnosti úniku přivedla nakonec manžely k tomu, že se jeden druhému přizpůsobili, a leckdy třeba bez velkých nadějí a ilusí vznikl skutečně pevný vztah, založený na spoustě společných nebo během života společně prožitých věcí. Byla to natolik pravda, že když ovdověl Bonifác Kebule (věc, jak se říkalo, zcela výjimečná, ale jeho žena byla tak vzteklá, že umřela na otravu vlastním jedem, který se jí rozlil po těle při jednom zuřivém záchvatu zlosti) a byl najednou v tichém domě sám, nemohl to snést. Nebyl k utěšení a začal scházet. „Vždycky, když se chci vychcat do umyvadla,“ svěřil se jednomu příteli, „musím si vzpomenout na Amálku. Ty čuně, říkám si, kdyby tu byla, to by sis netroufl A kolikrát se nakonec vyčůrám venk
u.“ Je nepochybné, že lítost, jež takto hovoří a přiměje vdovce, aby se vzdal pohodlí, které má tak na dosah ruky, je lítost upřímná.

Teď už jistě chápete, proč se Lenka Poštípaná a Stáza Hroudová začaly o Vincka zajímat, když ho titul nezaměstnaného uvedl ve známost, a proč mu bez rozmýšlení všecko dovolily, jedna jakž takž pod pokličkou, druhá už docela bez ní. Je pravda, že Stáza Hroudová jako starší měla víc naspěch, čas ji víc tlačil. Jak ženská nakousne čtyřicítku, posedne ji hrůza, že ztrácí krásu, a krása je přece smyslem jejího života, jiskrou, rozžehující mužské pohledy, které ji neskrývaně odhadují a kterým se ona, polichocena, ochotně vystavuje. „Pochopila jsem, že jsem zestárla,“ řekla paní Récamier, „když se za mnou mladí kominíčci cestou neotočili.“ Stáza Hroudová viděla, že nastupuje cestu dolů. Kypré svaly, kdysi pod napjatou kůží tak tuhé, začínaly povolovat a vadnout a brzy z ní bude obtloustlá matróna, ve které už nikdo nepozná někdejší bujné, štíhlé dvacetileté děvče, ani svěží zamilo
vanou třicátnici, jakou byla později. Jak krátké, zoufale krátké trvání má krása! Byly dny, kdy Stáza propadala panickému strachu, že bude odsouzena k životu samotářské stařeny, která má jedinou starost, nakrmit a udržet při životě zbytečné tělo, zohyzděné křečovými žilami a revmatismem. Zbývala jí poslední naděje (a té se zuby nehty držela), že lapne nějakého muže, vedle kterého by mohla pohodlně stárnout, čili muže, který ji znal ještě krásnou a s tou vzpomínkou by sledoval její úpadek. Lenka Poštípaná, třebaže mladší, zakoušela podobnou hrůzu. S jednou i druhou lomcoval zralý věk a hnal je k neuváženým činům, lidsky vzato docela omluvitelným. Ano, zvonokoské vdovy byly vdovy nešťastné, donucené předčasně nastoupit cestu odříkání a ženského odkvětu, ledaže byly ochotné v zoufalství se vrhnout do milostného dobrodružství bez ohledu na kvality partnera. A i k tomu se musela naskytnout pří ležitost.

Kdo by tedy chtěl tvrdit, že je bez hříchu, a první hodit kamenem po vdově, jejíž temperament prahne a žebrá o pohlazení a srdce o poslední naději? Která majitelka obsazeného lůžka by mohla napadnout tu, jejíž lůžko je prázdné? Každá žena ví, že jejím královstvím je postel, tam svádí své vítězné bitvy a dosahuje svého v okamžicích, kdy mužský naiva, hrdý na svou sílu, podléhá své největší slabosti.

Těžko tedy říci, že by byl Vincek Pajda využil Lenčiny a Stáziny důvěřivosti, protože o žádnou důvěřivost u těch dvou svůdkyň nešlo, obě dobře věděly, co chtějí, a vzaly risiko na sebe.

Těžil z jediné výhody, že byl svobodný mládenec a měl dost volného času, aby se mohl ženě věnovat celý a s veškerou pozorností, a že jako nezaměstnaný se pod záminkou pomoci dostal do každého domu. Ani Hřejpivo by byl nedostal košem, kdyby byl zkusil štěstí u několika osamělých žen, ovšem po pravdě řečeno ne už tak poklidných jako Lenka a Stáza, které stály všem dosud žádoucím vdovám v čele. Jenomže pro vilného zvoníka byla na světě jen tlustá Mářa ze Svatobořic, jen v jejím náručí se dovedl rozparádit s divokostí chlípnického červíčka. Bylo to dokonce až zvláštní, že člověk, žijící v sousedství těch nejposvátnějších věcí, může s takovou náruživostí hnát svou duši k věčnému zatracení a nosit k děvčeti svou odměnu za horlivé služby církvi, neboť to byl zádušní pečlivý a zvoník výtečný, to se mu nedalo upřít. Byl tu ještě třetí mládenec, Honda Mrtvola. Ten ale páchl hbitovem a každá žena by byla měla pocit, že obcuje se smrtí. Přesto se tvrdilo, že prý dvě nebo tři opuštěné vzaly zavděk smutečním rozechvěním v jeho náručí, které se jim zdálo pořád lepší než vůbec žádné rozechvění.

Ano, Zvonokoské vdovy byly k politování. A když Vincek Pajda rozdělil svou přízeň mezi Lenku Poštípanou a Stázu Hroudovou, vykonal vlastně milosrdný skutek. Mohlo to tak zůstat k potěšení všech tří, kdyby ženy nebyly tak zuřivě, lačně sobecké. Tahle lačnost všechno zkomplikovala.

4/ Ženská moc

Byly i jiné nešťastné ženy. Všechny je probírat nebudeme, ale podívejme se aspoň na několik případů.

Mladá poštovní úřednice Vilma Holoubková se nadnáší v toaletách, nad kterými Zvonokosané jen pofrkávají (ve skutečnosti ji ta elegance stojí míň, než by se zdálo: prostě se dovede oblékat). „Ta se sebou nadělá cirátů!“ říkají ženy z městečka; úřednice před nimi zachovává strohý, trochu povýšený odstup, zatím co když přijde na poštu mužský, mohla by se potrhat. To je samý úsměv a vystrkuje nad přepážku výstřih, kde se v průsvitném prádle zachvívají dvě nečinná ňadra jako dva ptáčci, toužící vyletět z klece. Často ji přistihnou zabořenou do milostného románu, nebo jak s pohledem ztraceným v mlhavých vidinách sní o velikém štěstí. Když se probere ze sna a zkouší na zvonokoských občanech mužského pohlaví účinky svého melodického hlasu, nemají dost rafinovanosti, aby vycítili, co se tají za domněle strojenou laskavostí. Ne že by se mladá žena leckomu nelíbila, ale je moc vznešená
a to vinařům vadí. Vilma Holoubková si svou povzneseností sama škodí a kolikrát by už byla ochotná k ústupkům, k takovým ústupkům, na jaké by z její tváře nikdo nehádal. Někdy večer na ni samota tak padá, tak daleko je všechno hřejivé a živé, že by šla s kýmkoli (až na nějaké ty drobné odstíny). V takovou chvíli není v hloubi srdce ničím jiným než velice pokornou prosebnicí. Nikdo netuší, že vítězství, napůl už podepsané, je na dosah ruky, tam z druhé strany mříže, kde vadne mladá žena jako krásná orchidej ve zředěném vzduchu skleníku. Stačilo by jen vztáhnout ruku a dotknout se napudrovaného a pod pudrem žhavého líčka, a pýcha zevnitř už narušená by se rozplynula. Pár docela prostých vět by stačilo, aby domněle arogantní dívka změkla. Bože, jak jsou muži hloupí! Kdyby věděli, kdyby věděli… Když před několika lety přišla do Zvonokos, chtěla si vynutit úctu, a podařilo se jí to až p
říliš. Některý den by Vilma Holoubková zaplatila nevím co, kdyby se lidé vzdali té ledové zdvořilosti, která jí připravuje smutný osud hrdopýšky. Je to vyhnankyně a svou naléhavou potřebu lásky přenáší v duchu na dvě, tři tváře. Někdy se o samotě ve svém pokoji bezdůvodně rozpláče. To dělají nervy.

Podobné záchvaty, a čím dál častější, mívá Gizela Dyndová. Je jí dvaatřicet. Léta minula a odvála svěžest, to čertovské první věno dívčí krásy. Příliš si cenila svých půvabů a inteligence a chtěla toho moc. Jenže zvěst o dívčí perle, pro kterou by stálo za to udělat si zajíždku do Zvonokos, se k žádnému princi nedonesla, a tak se v kraji žádný neukázal. Začalo dlouhé, úpěnlivé čekání… Osmadvacet, devětadvacet, třicet, mrtvá, prázdná léta odzváněla v jejím srdci bolestným umíráčkem. Někdejší vzdychalky na ni ironicky pohlížely zpod manželského čepce. Teď už ví, že princ nepřijde, že nikdy nepřijde. Sleduje v zrcadle, jak z tváře ubývá bohaté podkožní mízy, která maluje květy na mladá líčka, jak mizí broskvový samet, který odolal štiplavému mrazu i palčivému létu. Vypadá jaksi vybledle, jako věc, která byla dlouho ve výloze a nakonec musí do výprodeje. Přesto se však nech
ce přiřadit k těm, které se vzdaly, nechce převzít jejich nářky a upjatý šat a zuby nehty se drží pověsti dívky na vdávání; takový strach má, že ji budou dávat dohromady s nějakou Šarapatrčkovou nebo Pavlínou Hedvábnou, které už teď jako by jí říkaly: „Tak pojďte, pojďte, Gizelo Dyndová, patříte mezi nás!“ Mezi ně? Nikdy! Cokoliv, jenom to ne…! Ale co tedy vlastně? Raději kdokoli! Jenže nikdo se neukazuje. Co by si počal zvonokoský junák s ženou, která promarnila nejlepší léta přemíláním svého původu a postavení a teď má za sebou třicítku? „Nejdřív si pořádně užiju svobody a pak se vdám za staršího muže, abych nebyla na stará kolena sama.“ Nebo: „Bez muže je člověku líp.“ Tu písničku známe! Tak proč tedy, zlatíčko, uvadáte jako květ v době sucha? Nikoho to ostatně nezmýlí, ženy Gizelu Dyndovou litují:

„Moc si, chudák, vybírala!“

„Kdo vybírá, přebere! Jako by to k něčemu bylo!“

„Každá z nás tam musí!“

„A mužský je jeden jako druhý. K čemupak takové cavyky.“

Možná že mají zvonokoské ženy pravdu. Možná že štěstí je jenom otázka odvahy.

„A daru!“ tvrdí Funebral. „Člověk se narodí šťastný, jako se narodí krásný nebo inteligentní.“

Slečna Burdová, učitelka, má trápení podobného rázu jako Vilma Holoubková. Diplom, duchovní rozlet ani přednosti intelektuální nemohou být náhradou za brýle, zoufale plochou sukni a nedostatek půvabu. Přesto je vyzbrojena bohatstvím vědomostí a chvályhodnou trpělivostí, takže vysvědčení vykazují minimum neúspěchů. Trpělivost však občas přerušují záchvaty očividně nevysvětlitelné, takže jde z paní učitelky trochu strach. Někdy jako by se proměnila, najednou je ledová, skoro zlá. To jak si uvědomí svou samotu uprostřed třiceti žáků, uprostřed třiceti mrňavých ženušek s tuhými culíky a živýma očima, které už teď v nachýlení tváře, v mazlivých pohybech a slůvcích, příbuzných řeči lásky, nevědomky začínají rozvíjet své ženské nadání a kolikrát se z ničeho nic dovedou proměnit v malé démonické fúrie, škrabající divoce jak rozvzteklené kočky a propukající nakonec v křečovitý pláč
, ve kterém se teprve jejich vnitřní zmatek uklidní. Tyhle bouře pochopí jen žena a ženou, v skrytu srdce rozbolavělou, je i slečna Burdová: ona dobře ví, že rozmary těch uličnic jsou totéž jako její vlastní nálady, důvody jsou jasně jedny, tam ještě nezřetelné, tady naprosto přesné, a už teď může uhodnout, která z těch holčiček, koketní a lstivá, půjde bez překážek za svým ženským cílem a která se, neplodná a bojácná, schoulí nad svým utrpením, tak jako se ona sama choulí nad svým.

Slečna Burdová dobře znala svou milostnou nezpůsobilost a doufala v jediné, že ji nahradí odbornými znalostmi a založí rodinu dvou úředníků, speciálně učitelů, dostatečně fádních, aby odzbrojili nenávist a požívali úcty, neboť nikdo neodepře úctu bytosti, která nestojí nikomu v cestě. Jaké štěstí: dva spojené platy, jeden byt s elektrikou a topením, u domu zeleninová zahrádka a večer tváří v tvář pod lampou opravovat úlohy, rozmlouvat o metodách vyučování a srovnávat poznámky v té či oné příručce; s přísnou šetrností (především na jídle a šatech) si mohou dva dopřát i autíčko a o prázdninách společně cestovat. Slečna Burdová toužila po Itálii, „vlasti umění“. V Benátkách, v nádherném prostředí dóžat a romantických milostných vzdechů, klouzajících v kolébavém rytmu gondoliérových vesel po sinavých vodách laguny, tam by se cítila nesvá. Určitá jména však zářila v její mysli
oslňujícím leskem: Apeniny, Toskána, Florencie, Siena, Řím. A záliv Neapolský. A Capri… Capri, ostrov snů! Ale cestujte sám jako chudá potrhlá učitelka, která mimo školu ztrácí všechnu jistotu a vypadá jako nějaká společnice, která přišla o místo! Užitečně se dá cestovat jedině ve dvou, v plném duchovním porozumění a podle průvodce, kde jsme si předem vyznačili cestovní plán a všecka pozoruhodná místa, jako když se připravuje látka před zkouškou.

Smůla byla, že slečnu Burdovou (Andělu) jmenovali do Zvonokos, když ještě učil Kulíšek. A Kulíšek byl jenom samý Pěšinka, samé obskakování a službičkování a v ženě viděl leda alegorickou postavu, musu, vestálku, bohyni anebo, poněvadž běželo o učitelku, karyatidu, podpírající vznešenou budovu lidského vědění. Ostatně Kulíšek měl léta a byl nevyléčitelně starý mládenec. Šestadvacetiletá slečna Burdová si na kráse sice nijak nezakládala, ale v domnění, že by ji dostatečně vynahradila pedagogickými schopnostmi, se ohlížela po čestném chlapci v odpovídajícím věku. Když konečně šel Kulíšek do pense, poslali za něho Ratibora Liboháje, kterému sice bylo šestadvacet, ale slečna Burdová tehdy byla už čtyřicetiletá. Při pohledu na mladého učitele se v ní sice najednou začaly probouzet jakési mateřské sklony, které by byly mohly věkový rozdíl vyrovnat, ale mladému učiteli žádný projev laskavost
i nedocházel; neměl ani chuť na nějaké odborné debaty se svou kolegyní, ani potuchu, jaký poklad něhy a oddanosti se mu tu nabízí. Byl to muž nepolapitelný, nechtěl vidět ani rozumět a slečně Burdové vytrvale odolával. Usadil se provisorně u Macaráta a s veškerou vášní začal zkoumat kvality zvonokoského vína, které ho plnilo blahem a bránilo mu vidět smutné pokusy marné lásky.

Zajímavá věc: slečna Burdová příšerně žárlí na Vilmu Holoubkovou. Učitel i poštovní úřednice jsou oba mladí a podle jejích představ o úřednickém manželství by se k sobě dobře hodili. Neušla jí Vilmina elegance, ani jak se mužskému pokolení vlichocuje svými horlivými úsměvy. Je přesvědčená, že si ta poletavá osoba dělá na Ratibora Liboháje nároky. (Co neviděli muži, to rychle uhodla druhá žena, obzvlášť když cítila sokyni. A pravda je, že si Vilma Holoubková na Ratibora Liboháje opravdu myslí, představuje si, jak mu oddaně se zavřenýma očima leží v náručí a jak on jí šeptá do vlasů vášnivé něžnůstky.) Třeba však byli dva lidé na pohled jako pro sebe stvoření, není to všecko; především si musí rozumět v tom nejdůvěrnějším, musí tu být vzájemná přitažlivost, signalisovaná oboustranným rozechvěním. Jakmile se tohle ozve, sladký úkaz lásky je nevyhnutelný. Tohle však není ten pípad. Slečna Burdová může Vilmu Holoubkovou stokrát obviňovat, že je lehká a povětrná, Ratibora Liboháje nezajímá jedna ani druhá. Jeho ducha fascinují bujné půvaby krásné Flory, bytosti divoce vášnivé (jak se praví) anebo zas zvířecky pasivní (jak se rovněž praví), která jde s každým a není Liboháje patrně hodna. Podle něho jsou ale takové řeči jen pomluvy a rozhodně ho nevyléčí z vášnivých snů, které mu malují rozkoše tak živé, že každá jiná je proti nim nepřekonatelně fádní. Upadl zkrátka do mystické moci vášně a na její slepou sílu je rozum slabý, protože jakmile by mu podlehla, nebyla by to už vášeň.

Krutě zklamaná slečna Burdová už dávno chce požádat o přeložení. Už by to i udělala, jenomže vyptávat se po nějakém krajinném koutku, kde by byl k máni svobodný učitel asi tak kolem pětatřiceti let, by jí bylo trapné. A vedoucím orgánům na školství se taková otázka může položit dost těžko.

Tak proto jsou tedy ve Zvonokosech volná srdce, srdce ubohá a zmučená, která svůj žár zakrývají rouchem důstojnosti, protože v sobě nemají drzou kuráž, která udělala z Lili Mrázkové herečku a z Lenky Poštípané a Stázy Hroudové dvě znovuvzkříšené vdovy. Jejich trápení je tím trpčí, že tam, kde jde jen o nesmělost a strach před směšností, vidí Zvonokosané pohrdání a pýchu. A jak čas běží, je čím dál nesnadnější samu sebe nenápadně nabídnout; taková nabídka, na jakou si beze všeho troufne bezstarostné mládí, se měnívá v nepřekonatelnou námahu, jestliže jsme si nechali ujít chvíli, kdy mohla být prostá a spontánní.

Jakmile se ženy hrou okolností ocitnou na půdě, kde běží o jejich ženské přednosti, nejsou k sobě ani trochu milosrdné. Taková rivalita se většinou soustředí k jedinému cíli: každá si dělá nároky na co největší dávku fysické přitažlivosti, takové, jaká padne do oka na první pohled. (Po inteligenci se muži celkem neptají, a tak přijde až daleko potom jako útočiště pro řady těch, které příroda moc neobdařila a musí si tedy získávat pozornost náhražkami více či méně intelektuálními. Je to východisko z nouze a příslušnice první kategorie to dobře vědí.)

Drsným způsobům se ženská žárlivost naučila v boji, který musí žena svádět o muže. Potřebuje ho, aby mohla rodit, což je její hlavní vklad do života, protože společnost dosud nenašla cestu, jak obě pohlaví osamostatnit, jak Vymezit každému přesný způsob existence, rovný v právech, odměnách a výsadách. Věc je předmětem studia už dávno. Nezdá se, že by dosavadní pokusy byly přinesly nějaké výsledky. Zákon soužití si vynucuje poměr nadřízeného a podřízeného, protože když běží o rozhodnutí, na kterém se obě zúčastněné strany nemohou dohodnout, jeden musí mít vždycky navrch. Převládne hlas silnějšího – většinou mužův. A tady se právě otvírá bludiště tajných cestiček, po kterých žena s cílevědomou tvrdošíjností a vytrvalostí umíněné statistky dokáže věc přivést, kam sama chtěla. Dodejme, že právo na stávku jim sice není zákonem výslovně přiznáno, přece však existuje a hled
á si své ospravedlnění v ženské křehkosti a zoufalém sklonu k migrénám. Kdyby je ten, kdo si říká pán, chtěl zmoci silou, narazí na tvář tak uraženou a lhostejnou, že se jedině začervená a ještě se omluví, že byl tak hrubý. A tak radši ustoupí; a když uzná, že se mýlil, a slíbí, že se polepší, zas před sebou vidí milou tvář.

Leckterý zvonokoský muž byl doma asi tak něco jako trubec nebo neohrabaný chroust, protože veškeré vnitřní hospodářství i disciplínu řídila manželka, která při domácnosti měla dost volnou hlavu, aby mohla spřádat plány a vymýšlet vhodné prostředky, jak je prosadit. (Kdežto manžel se vracel z venku k rodinnému krbu vyčerpaný prací a klábosením. Vinou své zmenšené odolnosti padal pak bezmocně v plen nezdolné odpůrkyni.) Postupem let zaujímala žena v domě postavení čím dál významnější a rozhodnější. Dosáhla toho, po čem toužila: probouzela strach a její tak zvaná slabost vládla.

Všeobecně platí, že se masa živých bytostí dělí přibližně na stejný počet mužů a žen, pokud ovšem bereme v úvahu jen zákonné svazky. Statistiky totiž vykazují přebytek žen, což je následek jednak větší ženské životaschopnosti, jednak válečných masakrů. Část toho přebytku tvoří sekta svobodných střelkyň, proslulých jako stvoření lehká nebo chamtivá, neboť je stejně tak dobře známo, že mnoho mužů má na bedrech víc než jednu ženu. Tady se musí počítat s přirozenou dobrotou muže, který jako altruista se rád podělí a příčí se mu nevyhovět prosebné skupině nadpočetných, které nemohou vždycky najít legitimní zaopatření. (To mluví muž, aby ospravedlnil své polygamické sklony a dokázal, že mu je vnutila momentální nerovnováha v počtu.) Proto se ta osamělá stvoření tak často propůjčují k oněm více méně povrchním milostným hříčkám; je v tom tak trochu vypočítavost, naděje, že se
nějaký muž chytne (a někdy ani ne, někdy je žene k posledním ústupkům jen horečné, přetékající srdce). Nebývá to vždycky vymyšleno špatně, protože náhod je v životě mnoho a tělesný dotyk je umí dobře podpořit. K takovým prostředkům se musí utíkat vykořeněné, hladové bytosti, kterým život nepřipravil to banální štěstí, aby si mohly vybrat druha alespoň z rozumu, když se nedostavil cit. Teď ale už ty zakyslé nechme a vraťme se k těm, kdo se spárovali pro dlouhou budoucnost a stvrdili své spojení manželskou smlouvou a zápisem v matrice.

Jsou tu v rovnováze dvě síly, muž a žena, první představuje sílu se všemi běžnými vlastnostmi, druhá mazanou slabost, která ví, jak oklikou dosáhnout svého, a je vždycky otázka, která z nich převládne. Manželství bývá úspěšné, jestliže se všechny prvky této duality kompletně prostoupí. Psychologové tvrdí, že v padesáti případech ze sta dojde k nadvládě, ať už muže nebo ženy. Bude to asi odhad přijatelný, ovšem s tou výhradou, že v některých krajích bývá ženská nadvláda citelnější. Na příklad ve Zvonokosech, kde měly ženy posici pozoruhodně silnou.

Z mnoha důvodů, a hlavně proto, že měly svoje království, kde byly nenahraditelné. Jen málokdy vycházely ven, většinou byly zavřené doma a na tomhle lénu si vládly tak krásně podle své fantasie, že zapomínaly na vasalské povinnosti vůči svému vládci (který tvrdil, mizera, že se k smrti dře, a zatím se flinkal někde venku a lil do sebe víno!). Konkurence se ve svém postavení bát nemusely, protože na každou mužskou hlavu připadala přesně jedna žena a těch několik málo přebývajících nemělo dost svůdnosti, aby se mohly vmísit do manželství jako třetí, a už vůbec ne, aby je mohly rozbít. Na matce ostatně závisely děti, pro ty byla nezbytná. Tak jako po pravdě řečeno byla nezbytná pro muže, protože v kraji, kde je nouze o hospodyně a služebné, mohla spousty nejrůznějších prací vykonat jedině ona. Je až neuvěřitelné, jakou dávku energie a vytrvalosti vyžaduje taková domácnost; denodenně znova a znova tá práce, jako kdyby život začínal každé ráno od nuly: ustlat postele, smetákem a hadrem vytřít prach, obejít krámy, vyprat zeleninu, dvakrát denně uvařit a umýt nádobí, prohlédnout prádlo, přišít knoflíky, zašít ponožky, klukům vyzáplatovat kalhoty, plést svetry, přepouštět máslo, vařit marmelády, prát, žehlit, zašít a vyspravit tisíce věcí a mezi tím porody, kojení a bdít nad spalničkami a kašlem a připravovat zábaly a bylinkové čaje. Nemluvě o nárocích manžela, který rád vidí ženu dobře upravenou a nechce, aby v posteli páchla cibulí nebo javelovým mýdlem, zatím co ona má večer kolikrát jedinou touhu, padnout jako dřevo a spát.

A co když je nemocný manžel, to je teprve něco! Léčit se nenechá, jen heká a bezcílně bloudí po domě člověku v patách a nedá si říct, že mu doktor zakázal pití a kouření, a zlobí se, že ho chtějí omezovat! A co se navyvádí s léky, přilepí rty k hrdlu, a aby se dřív uzdravil, vypije flašku naráz, div že se neotráví. Šmejdí po šuplatech a policích a dvacetkrát za den se podezřívavě ptá: „Co je zase tohle? Kde se to tu vzalo?“ A vytahuje různé věcičky, jaké si žena kolikrát potajmu opatřuje, protože si na ně potrpí a má je ráda. A nakonec padne mužský na láhev koňaku a pod záminkou, že je alkohol výborná věc proti nevolnosti a prochlazení, pije, až je namol. Jak říkala Melánie Drndová:

„Já jsem radši, když marodí děti. Ty mají víc rozumu než táta.“

Líza Hrndálová s ní souhlasila:

„To radši sama chytnu pořádnou nemoc, než aby jí měl Sebastián jenom čtvrtinu. Mužský není stvořený, aby snášel bolest!“

„Nebo aby byl doma, kdepak. Hrůza!“

„Stejně aspoň vidí, jak nás potřebují, když začneme marodit my.“

To tedy potřebují! Všechny ženy se na tom shodovaly: Mohly třeba ležet na posteli docela bezmocně, do polospánku jim dál pršely otázky: „Kam jsi mi dala tu novou košili?“ – „Nemůžu najít černé mýdlo.“ – „To už tady nemáme žádný vosk?“ – „Utrhl se mi knoflík na spodkách. Mohla bys mi ho přišít?“ Z hloubi peřin slyšely, jak padá nádobí, řinčí rozbité talíře a manžel sakruje, protože se spálil o držadlo pánve nebo se řízl do prstu. Budte za takových podmínek nemocná, lehněte si blaženě do postele, nemyslete konečně na nic než na sebe, poddejte se totálně lhostejné strnulosti a lehkému chvění zvýšené teploty, v níž tělo spočine jak ve vlahé lázni! Z hrůzy před úplným zdemolováním bytu vyskakovaly zase z postelí a před sebou měly hory špinavého nádobí, spoušť utěrek, do kterých se utřela dna hrnců, a na všech stranách stopy po víně a takovou spoustu mastných skvrn, jako kdyb
y tu byli kropili z konve omastkem na smažení. Většinou to v bytě vypadalo, jako by tudy proběhla horda vojáků, vyhnaná z kasáren nočním poplachem. Jednou nohou ještě v posteli, musely se na tu spoušť vrhnout a dřít víc než jindy.

„Na vojně jsme si taky uměli poradit. Jestlipak to ten váš taky říká?“

„Bodejť by ne, prase jedno! To byla asi krásná vojna!“

„A neříká ten váš taky: Já ti pomůžu, jestli chceš?“

„Ale má zlatá! Na to já mu řikám jedině: Jdi pryč, nebo se z tebe zblázním.“

„Zrovna tak já. Jak začne mužský pomáhat, hotová katastrofa!“

„Na nic nesáhne, aby to nerozbil.“

„Nejradši ho ještě vidím, když je pryč. To víte kde, v hospodě!“

„A neutečou tři dni, už se vás vyptává: Ještě pořád ti není líp?“

„Nepozoruješ se moc? Tohle mi ten můj řekne.“

„Jako by si myslel, že to děláte schválně, viďte?“

„Tak. Jako bych ho tím okrádala.“

„V posteli nás nemůžou ani vidět, leda když jim jde, však víte o co. Nic jiného pro ně neexistuje.“

„Jo, na to ale člověk nesmí být marod!“

„Ať jste unavená nebo ne…“

„Horší než děti.“

„Abych řekla pravdu, jsou to děti pořád.“

„S nimi aby člověk byl pořád ke všemu naložený!“

„No řekněte, nemáme my ženské na tom světě žádný ráj!“

Tak jim tu zásluhu nechrne! Ano, není to žádný ráj, věčně se potýkat s nespočetnou, nevyhnutelnou denní dřinou; stačí vidět ten nepořádek v bytě, když tu nejsou. Jakmile dům ztratí svůj klidný pořádek, jakmile už v poledne a v sedm večer nenaléhá na chřípí vůně hotového jídla, jakmile není předem na židli připraveno prádlo a čisté šaty, je muž rychle jako bezruký. Pak je teprve vidět, jak přesně je nařízen chod domácnosti, jak tytéž věčně stejné, zvykem na minutu přesné pohyby přispívají k tomu, aby pro bezpečnost a pohodlí druhých byly věci na svém místě. Jakmile tu žena není, její tichá role se teprve v celém významu ukáže a člověk pochopí, proč bývá někdy tak umíněná, protivně puntičkářská, a pochopí taky, že nemá-li žena ztratit odvahu, je k tomu třeba vytrvalosti větší, než s jakou padá prach a pavouk tká své vlákno.

Zvonokoské ženy měly dvě tváře, které odpovídaly jejich dvěma životním obdobím. Nejdřív to byla omamná žena v prvním roztoužení, laň, překvapená na pasece rozbřeskem jara, bílý květ těla, rozvíjející svou kyprou korunu okolo šafránového pestíku, něžná dívčí Venuše, očekávající svatební volání, aby odevzdaně naplnila svůj osud. Voňavá růže několika milostných jar. Po ní nastoupila žena pro každý boží den a ta vařila manželovi polévky, rodila mu děti, pracovala a sdílela s ním starosti a pozvolna se utvrzovala ve svém postavení manželky, matky, vychovatelky, ošetřovatelky a dokonce i hospodářky, která bdí nade všemi a nad vším, která s přísnou spořivostí vede rodinné účetnictví a jejíž slovo něco platí. Zřídka kdy se tahle druhá žena po deseti letech manželství nestávala doma pánem situace. Co ztratila na svěžesti a kráse, to získala na zkušenosti a autoritě. Tehdy vstoupila do ř
ad pravých zvonokoských žen, do jednotného šiku, vládnoucího nepopiratelnou mocí, uznávanou přes všechno vytahování i od mužů, protože ti dobře věděli, že bez ženských nemohou být a že právě jejich neúnavná aktivita zajišťuje ostatním klid a bezstarostnost. Bez žen by Zvonokosy brzy vypadaly jako klášter nebo kasárna.

A Zvonokosané se taky vskutku báli nejen Boha, ale i své ženy. A té především, protože její přítomnost na rozdíl od Boha bylo cítit pořád a s větší určitostí, obzvlášť když se trochu pozdrželi s kamarády u vína, což se po pravdě řečeno stávalo dost často, a ona je čekala u domácího krbu s hrozivou otázkou, nepřipouštějící vytáčky:

„Kdepak jsi byl tak dlouho?“

Pak nezbývalo, než před zraky soudkyně, vztyčené za jejich zády, pokorně spolykat špatně ohřáté nebo taky ztuhlé a studené jídlo a koktat chabé výmluvy, padající do ledového ticha. Neboť ženy svou moc dobře znaly a znaly i rafinovaný způsob, jak se co nejdéle tvářit uraženě a po všech stránkách odmítavě a vytvořit doma nesnesitelné ovzduší. Nakonec vždycky přišla chvíle, kdy prosadily svou písničku.

Byl znám pouze jediný případ, že muž ženu opustil. Blažena Troubelová, ženská o nic horší než jiná, leda trochu přitroublá (ale co má být?), zůstala na holičkách s třemi dětmi v náručí, když Troubela utekl s jednou číšnicí z okolí, s takovou špinavou lundou, která se vyspala s kdekým. Sviňák Troubela se svou hacapernou zmizel a odnesl všechny peníze, které mohl. Už kolik let po něm nebylo slechu a Blažena se pro fakany div neudřela k smrti. Zvonokoské ženy jí hleděly pomoci. I když samosebou říkaly, že kdyby Blažena nebyla tak pitomá a dovedla si s Troubelou poradit, že se to nemuselo stát. Ale stály při ní ve jménu svatého zákona, který se týkal jich všech: poslat ženskou s dětmi k vodě, to se nepatří. Tohle se na venkově nedělá, takové móresy ať si nechá pro sebe město, tam je dost takových cynických hambářek, které žijí z toho, co který bláhový mužský přihodí na jejich půvaby. Dítě vám
mužský udělá jako nic, ani na to nemyslí: člověk se nediví, stojí je to tak málo. Ale když tu dítě jednou je, už je tu poloviční zodpovědnost. A tím spíš, je-li otec recidivista. V tom bodě byly zvonokoské ženy nesmlouvavé. Přestat je milovat, prosím, to je možné – a podle některých tím ani o moc nepřišly – ale to nebyl důvod, aby je proto muž opouštěl.

Ale Blažena tedy byla rozhodně smolařka, protože po Troubelově odchodu porodila další, čtvrté dítě. Ale vysvětlovat, jak to s tímhle narozením bylo, to znamenalo uvést jistá jména a probudit tím v leckteré dosavadní ochránkyni zuřivost. Aby se tomu vyhnula, říkala se svou obvyklou přihlouplou tváří: „Šel tudy nějaký cizí člověk. Bylo zrovna vedro, neměla jsem skoro nic na sobě a dveře nebyly na klíč.“ Asi nějaký najatý česáč. Některé ženy uměly docela dobře pochopit Blaženinu povolnost – v její situaci věru omluvitelnou –, jestliže se cizinec objevil v pravou chvíli. Někdy stačí málo, jako když foukne vítr, a „jste ztracená“, a kdyby okolnosti častěji takto nahrály zrádným smyslům, došlo by ke spoustě nenapravitelných věcí. Pánbůh zkrátka dopustil a Blaženě její čtvrté dítě nikdo nevyčítal, ať už se vzalo, kde se chtělo. Kdyby nebyl Troubela grázl, nemuselo to dítě být anebo by je
otec vzal na sebe. Tak rozumovaly vdané ženy, jednomyslně vtloukajíce mužům do hlav, že se Troubela zachoval sprostě a podle a že bude určitě potrestán a špatně skončí.

Muži přikyvovali, přestože jim občas v hlavách strašily všelijaké myšlenky a tu a tam i některý z nich vklouzl k Blaženě, na štěstí neviděn, protože slušné důvody své návštěvy by byl shledával dost těžko. Nicméně to byl důkaz, že ani mužské pohlaví není lhostejné k neštěstí opuštěné chudinky a pomáhá jí svým způsobem. Šeptalo se (ale jen v úzkém kroužku, ženy to za žádnou cenu nesměly slyšet), že od nich Blažena přijímá podpory, které by jí nedávali jen tak pro nic za nic. Mysleme si, že k tomu dospěla z mateřské oddanosti, aby zajistila své rodince živobytí a nenechala ji po otcově odchodu trpět.

Pro Blaženu nebyl žádný med spoléhat jenom na milosrdenství žen, ostatně dost opatrné a provázené pokořujícími radami a trapnými řečmi. (Milosrdenství, jak známo, si myslí, že je mu všecko dovoleno.) Muži byli daleko velkomyslnější a nemusela jim být vděčná, protože cena vzájemných vztahů byla dohodnutá. Boj o ni byl dost drsný, Zvonokosané namítali, že ve městě by jim to nepřišlo dráž. Ale Blažena myslela na děti, bojovala za ně zuby nehty a hájila se, že když je tady, ušetří mužům výdaje za cestu do Svobodova anebo do Máconu, nepočítaje čas. Argument dost závažný. Zvonokosané se nechali přesvědčit hlavně proto, že se tak trochu styděli za krajana, který opustil vlastní haranty. Chtěli pro ně sami něco udělat, ale nebýt zas přitom škodní. Připadalo jim to drahé, ale ustupovali: „No dobrá! Kvůli těm dětem!“ Chtěli tím říci, že těch patnáct nebo dvacet franků, o které podle nich byla tr
ansakce předražená (vzhledem k tomu, že tady neměli tu možnost výběru jako v bordelu), přidávají navíc z milosrdenství a doufají, že jim to bude přičteno k dobru. Nejednali s Blaženou jako s běhnou, nýbrž jako s místní ženou, ke které mají jenom trochu pokročilejší sousedské vztahy, a když za ní šli, měli aspoň lepší pocit. Nacházeli tu v prostředí takřka měšťáckém rodinné ovzduší a měli příjemný dojem, jako by byli majiteli dvou žen a dvou domů. Navíc si představovali, že Troubelovi nasazují parohy, a to v jeho vlastním domě, zatím co Troubela s klidnou a důvěřivou tváří na ně shlíží s výše svého rámu, jako by jim děkoval, že za jeho nepřítomnosti dělají manželce společnost. (Nikdy jeho portrét se zdi nesundala.) Bylo to dost zvláštní. Dokonce když bylo po tom, kolikrát ještě zůstali a povídali, hladili děti a strčili ještě sto sous maličkému, který jim hupsal na kolenou a říkal j
im „táta“. Nešťastné dítě náhody, zbavené všech pokrevních práv, jako by instinktivně tušilo, že mu ilusi otcovské něhy poskytnou vždycky jen muži, které zverbuje matka.

Někdo řekne, že Blažena Troubelová klesla na úroveň tlusté Máři ze Svatobořic. Ano a ne. Jednala z důvodů o hodně jiných a vcelku úctyhodných. Nevedla své obchody z rozkošnictví, neprodávala své tělo víc, než musela, aby zajistila denní potřebu a mohla dát maličkost stranou pro případ tělesné neschopnosti. Něco musela vynaložit na oblečení (hlavně spodní), aby vyhověla přání stálých zákazníků, kteří si ji formovali po svém (měla se hodně co učit) a nad jistými druhy elegance se dostávali do ráže. Strojila se ale jenom doma v době návštěv, jinak chodila po městečku v oblečení velice skromném. Její vzhled nic sprostého ani prostopášného neprozrazoval. Ostatně takové pojmy jako sprostota nebo prostopášnost jí ani nepřišly na mysl. Slovo prostitutka jí připadalo pořád stejně hrozné, a aby jí je nepřišili, chovala se k zákazníkům tak upřímně jako k manželům a přestávky mezi návštěvami z je
mnocitu prodlužovala, protože jí připadalo, že když si dá oddech, přistupuje ke každému z nich zase skoro čistá. Bylo to dobré řemeslo, vykonávala je z nutnosti a přitom pohodlně, bez velké námahy. Bylo pro ni otázkou cti, aby je provozovala dobře a něco za peníze odvedla: kde je poctivost, nemůže být hanba. Proto taky Blažena neměla ani trochu pocit, že by nějak klesla. Naopak, byla v důvěrném styku dobře s dvaceti Zvonokosany, vesměs zralými muži a zámožnými vinaři, natolik moudrými a zkušenými, aby dovedli její nadvýkony ocenit a odměnit je dárkem navíc. Měla spíš pocit, že společensky stoupla. Mnohý z nich, jak se ukázalo, měl lepší způsoby než hrubiánský a vzteklý Troubela, takže výměnou nic neztratila a mohla naopak víc utrácet, pokud to ovšem dokázala nenápadně. Ze dvou nebo tří mohli být výteční manželé, bránila se však, že žádné manželství bourat nechce, protože moc dobře ví, jak bez
branná je žena, když ji opustí ten, kterému se dala na celý život. Ona už tuhle bídu měla za sebou a dokonce se těšila řadě ochránců, kteří jí přinášeli do domu rozptýlení a zábavu vyprávěním různých historek o lidech z městečka, což všechno jí bylo za časů Troubely neznámo, protože ten celé dny neotevřel hubu. Tahle štědrá síť dobrých, ba výborných přátel jí docela stačila, nijak nehleděla jejich řady rozmnožovat. Vzniklo to čistě z náhody, že jednou jeden muž (a poctivý Zvonokosan, žádný cizinec) zmáčkl kliku a s penězi na dlani jí nabídl výpomoc pro děti. Když jednou vzala peníze, musela se nějak odvděčit. Pak přišli další, všichni ze stejně milosrdných důvodů, a nemohla se k n m zachovat hůř. Pomalu se přestala divit, že jsou k ní všichni tak dobří, a obchody se v co největší tichosti ustálily. Důvěra rostla. Návštěvníci už u ní nehledali jen krátké a čistě fysické potšení. Mohli si tu povolit uzdu, povědět jí o svých starostech, rodinném životě, manželce, jakou má povahu a jak se chová v těch nejintimnějších věcech. Hovořit o sobě byla zřejmě taky úleva, zas jiná a možná důležitější.

Děti Blaženy Troubelové jen kvetly a zářily čistotou. Zvonokos ké ženy se tomu nepřestávaly divit:

„Co ta Blažena dokáže, to nikdo ani neocení!“

„Ta má, pane, kuráž!“

„Taková ženská, samá bída a odříkání… a podívejte se na její děti. Vykrmené a nastrojené jako princové. Jistě na ně dělá celé noci.“

„Věčně s jehlou v ruce, chudinka!“

Nikomu se tím neškodilo (Blaženini mecenášové byli naopak doma smírněji naložení), čtyřem veselým, kvetoucím dětem svědčilo (matčin pramen příjmů nemusely zrovna znát) a všechno mohlo ke všeobecné spokojenosti trvat dál, kdyby se jednoho krásného dne nezamíchaly do hry gonokoky. Přišly určitě zvenčí, ale kdo je přinesl? To zůstalo navždycky tajemstvím. Pravda je, že viník mohl být jen bezděčným nositelem. Každopádně když se na věc přišlo, což vzhledem k její ožehavosti nějaký čas trvalo, bylo už pozdě. Blažena, u které se všechno sbíhalo, byla první, nic netušící obětí. Mikrob se postupně rozmáhal, nakazil několik rodin a odtud cestoval a šířil nákazu dál (některé ženy to nebraly totiž s věrností tak přísně). Trvalo ještě pěknou chvíli, než ho vystopovali, protože nikdo netušil, že by ve Zvonokosech existovalo doupě nákazy, kam se občas chodívali někteří manželé zotavovat. Obrátil
i se na Funebrala, který sice nadhazoval, že taková věc se může stát i náhodou, bez přímého styku s kapavkou, ale nicméně musel po vyšetření vyslovit jasnou diagnosu. Jakmile jeho vůz zastavil u těch či oněch dveří, návštěva neprošla bez povšimnutí. Automaticky se dostavila otázka:

„U vás je někdo nemocný?“

Přiznat, čeho se lékařská prohlídka týkala, bylo těžké. Mluvilo se neurčitě o nějaké kopřivce, skrytém ekzému, podivné horečce a pod. Mezi čtyřmi stěnami ovšem docházelo k bouřlivým výkladům a tady nebyl stud nic platný. V některých domácnostech se při té příležitosti začaly vyřizovat staré, za léta nashromážděné vroubky a řekly se ošklivé věci. Konečně jedna statečná žena, Xantipa Krákorová, která si vždycky houby dělala z hanby a s veškerou vervou ji mstila na veřejnosti, pronásledovala svého muže kurážně až na ulici a křičela při tom jako na lesy, že ji ten zatracený sviňák a čubčí kurevník nakazil ošklivou nemocí, co mají běhny. Pak se teprve jazyky rozvázaly. Postižené ženy přestaly nemoc tajit (aspoň pokud k ní přišly zákonnou cestou) a všechno jejich rozhořčení se provalilo. Krákora, ohluchlý z nadávek, pustil si hubu na špacír, a aby měl pokoj (fatální omyl, protože hněv
jeho fúrie se tím naopak zdvojnásobil), vyzradil existenci útulku, v němž Blažena uštědřovala jistému počtu předplatitelů své laskavosti. Tak ona to byla, tahle vzorná Blažena, obdivovaná všemi pro svou odvahu a skromnost, vychvalovaná všemi pro svou mateřskou oddanost, ona byla ta zkažená! Zkažená a prolezlá! Ukazovali si na ni prstem, nadávky jen pršely a zdi jejího domu pokryly urážlivé nápisy. Rovnou do tváře jí nadávali sprosťaček a hanbářek. Vdané ženy žádaly, aby dostala knížku, jedině tak že bude dobrý zdravotní stav městečka zajištěn. Na to se jim však dostalo odpovědi, že Blažena nikoho neloví. Pracuje doma za zavřenými dveřmi (jak se aspoň všichni domnívali, protože ona zapírala do posledního dechu), a kdo k ní jde, jde tam čistě z vlastní vůle. Jedině snad kdyby se chtěla některá žena přesvědčit o manželově prohřešku a požádala, aby Blaženu přistihli in coito. Jistý právník vš
ak namítl, že cizoložství lze u muže konstatovat jedině v bytě manželově. Jenom na ženskou nevěru jsou sankce, ať k ní dojde kdekoliv. To se proti Blaženě uplatnit nedalo, protože Troubela ji opustil a tělu, které mu smlouvou náleželo, dal svobodu.

Na štěstí už byly známy sulfonamidy a ty pomohly epidemii potlačit. Až na několik vzdorovitých případů, na které nové prášky nezabraly. Těm nezbylo než se utéci ke starým lektvarům, které se osvědčily už na mnoha generacích.

Skandál měl nečekané následky. Na Blaženu Troubelovou a její hanbu bylo veřejně ukázáno a v tu chvíli se k ní začaly hrnout davy Zvonokosanů, starostlivých o zdraví dětí. To byl obvyklý úvod k věci, a protože tarif byl známý, snadno došlo k dohodě. Skutečně, muži ji neopustili! Lehce vydělané finanční podpory se zase jen hrnuly, aniž se o to nějak přičinila, jenže tentokrát v dvacetinásobném množství. Nemohla to stačit. Ty nejhrubší návštěvníky, kteří se vyjadřovali příliš bez obalu a hodlali s ní zacházet jako s prodejnou ženou, odmítala. Zhurta jim zavřela dveře před nosem. Teď už si mohla dělat, co ji napadlo.

Její povaha se totiž rychle proměnila. Kdo jí mohl co vyčítat? Z postavení ženy nešťastné přešla do postavení ženy vydržované, ale skromné, spokojené s finančními přebytky, které jejím návštěvníkům zůstavovalo manželské pouto. Nikdy se nesnažila odtrhnout je od manželek, naopak, její zásluhou byli doma snesitelnější, protože se dostalo ventilu špatným náladám, které s sebou nese pro některé nešťastníky manželství. Nikdy nezaútočila na rodinná jmění, sumy, jež za své laskavosti brala od mužů, nemohly rodinné rozpočty zničit. (Jestliže některý Zvonokosan začal projevoval přílišnou horlivost, ona sama ho první upozornila na nebezpečný vzrůst příliš často opakovaných výdajů.) Dovedla být skromná, pokorná, skandálu se vyhýbala, šetřila jak instituce, tak majetky. A jak se jí za dobrou vůli odměnili? Oplatili jí dobro zlem. Ženské bohatě zaopatřené ji sprostě znectily. Blažena, duše prostá
a snadno zviklatelná, z toho zahořkla. Probudil se v ní asociál a začala pít. K zákazníkům teď byla cynická, lačná, drzá a zacházela s nimi bezohledně. Pohrdáním oplácela pohrdání a krutě se vysmívala jejich ženám, že je nedovedou uspokojit. Stávala se z ní pravá kurva.

Nebyla to vina její. To druzí jí vnutili společenské zařazení, kterému se chtěla ubránit tím, že byla skromná a k milencům slušná. Je pravda, že se prodávala, ale jaksi v mezích počestnosti, protože jak se ve své naivitě domnívala, vzhledem k motivům jednání jí počestnost nikdo nemohl upřít. Její situace byla jistě ožehavá, ale ne zas tak docela odsouzeníhodná, protože nikdy nepropadla bezuzdné prostopášnosti a vždycky si hleděla zachovat čest; podle jejího mínění ji sprostě pomluvili. Jako všichni lidé, zneuctění natolik, že se vymykají z normální společnosti, proměnila svou hanbu v slávu, hořkou sice, ale zato drzou a rozkladnou, v slávu nenapravitelných zločinců a starých prostitutek, zatvrzelých v zločinu a úpadku. Když nestydatě vykřikovala: „Čí je to vina?“ dávala tím na srozuměnou osobám fysicky zachovalým, a proto neschopným se s ní měřit, že nemají právo ji soudit. A taky otevřeně tvr
dila, že vydržované jsou všechny ženy, že to je vlastně jejich pravé povolání a že mají jedině štěstí, když je vydržuje v manželství jediný muž a stačí jejich potřeby uspokojit. Kdyby zmizel, tak jako zmizel Troubela, pak by se teprve ukázalo, co jsou zač!

Ohrožovala takovými řečmi morálku a tak si konečně vynutila pokoj, protože morálka musí být a její zdání se musí chránit. Nepřítelkyně pochopily, že by nebylo moudré hnát až do krajnosti takovou zkaženou osobu, která může využít nízkých mužských pudů a nebezpečně ovlivnit jejich ducha. Mnohá z těch dam založila svůj život na omylech nočního šera a nijak nestála o to, aby byly ty omyly odhaleny. Radši ať si tedy mužský trochu zadovádí, než aby začal srovnávat nudnou povinnost s půvaby čistého potěšení. A chladné manželky, pojištěné smlouvou, se nemusely ničeho bát.

Přes to všechno zůstala Blažena Troubelová vášnivou, až k poblouzení obětavou matkou. Když k sobě tiskla své děti, říkala jim:

„Však já vám tatíčky najdu, děťátka. Celé hromady tatínků. Já už jim ukážu, jak se dělá stojka, aby vám nic nechybělo, drahouškové moji.“

A vybírala poplatky poctivě, část kapesného z městečka proudila přímo k ní. Snila o tom, že nejstaršího syna, který se dobře učil, pošle na školu: na techniku nebo vysokou politickou. Co to je, pořádně nevěděla. Ale slyšela, že je to nejlepší cesta, jak udělat kariéru, a že kdo tu získá diplom, určitě najde dobrou partii ve vysokých obchodních nebo finančních kruzích. Klidně se mohla vyspat s kýmkoli! Jednou se syn běhny dostane nahoru a pomstí matčino pokoření.

„Chcete, abych si vás vzal?“

Tu větu neměl vyslovit (tisíckrát si to říkal), bylo přece absurdní klesnout natolik, aby se oženil s touhle sprostou, napůl veřejnou holkou (je-li pravda, co se říká, a něco pravdy na tom bude), a přece to v zaslepení vášně řekl. Do jakých ubohých konců a trápení by ho takové manželství přivedlo? A přece teď stojí u Macaráta, když si předtím venku vyčíhal, až bude v sále prázdno, a v rohu výčepu tiskne krásnou služku ke zdi. A rozpálený horkým dotykem opakuje Ratiboř Liboháj svou otázku znova, nenávidí se za svou slabost a nemůže si pomoci.

„Floro, chcete, abych si vás vzal?“

Odpoví mu známým přihlouplým a fascinujícím zahihňáním. (Člověk se musí vždycky ptát, na co vlastně myslí nebo jestli je vůbec schopná myslet.)

„Ale,“ řekne.

„Odpovězte mi, Floro!“

„Ale, copak vás chytá!“

Vůně toho nádherného děvčete ho omamuje, nejradši by jí nafackoval. Prudce ji chytne, přitiskne k sobě a zaboří pohled do krásných, temných Flořiných očí, do těch očí, které nic neříkají, které jsou studní bůhvíčeho, možná nicoty.

„Odpovězte mi. Myslím to vážně.“

A ona znova:

„Vás už to taky chytá!“

Dobře ví, jaký má na muže vliv, jak se kolem ní celé mužské Zvonokosy točí, jak každý host ve výčepu hledí, jak by letmo zachytil něco z jejího těla. Jsou jí posedlí a tím je ovládá. Nad tím, co svými slovy naznačila, šílí Liboháj zklamáním a žárlivostí. Drtí jí zápěstí, nejradši by to milované a zároveň nenáviděné tělo zničil.

„To bolí!“

„Schválně, pitomá! Chcete, abych si vás vzal?“

„Ale,“ řekne Flora, „ani nechci.“

Ten pokořující krok byla jeho poslední možnost. Doufal ale, že rozhodující. Vzít si Floru, požádat o přeložení a odvést ji někam, kde by neměla minulost, to se dalo provést. Za vyléčení z některých nemocí je člověk ochotný zaplatit jakoukoli cenu. Cítí se směšný, prohrál, služka z hospody odmítla jeho, učitele.

„Tak co byste chtěla?“

„Nic,“ řekne Flora. „Nechte mě.“

Liboháj to však nebere na vědomí. Horečně mačká tučné paže blízko temných svalnatých míst, kde přecházejí v ramena, a ztrácí hlavu ještě trochu víc.

„Máte něco lepšího? Prince snad?“

„Prince?“ Flora se hloupě hihňá. „S tím si starost nedělám.“

„Jste zasnoubená?“

„Ale, proč?“ řekne, „však se jednou snoubenec najde.“

„Člověk se zasnoubí, aby se vdal. Vy se nechcete vdávat?“

„Nechce se mi,“ řekne. „Co chcete v životě dělat?“

„S tím si hlavu nelámu.“

„Vám se tu líbí?“

„Já to mám ráda, když je hodně lidí a pořád jiní. Baví mě to. Zavřít se doma, to bych nevydržela.“

„Já bych vás nedržel zavřenou doma.“

Naléhá vášnivě:

„Vezměte si mě, Floro.“

„Nechce se mi, už jsem vám řekla.“

„Jednou se budete muset rozhodnout.“

„Co bych si počala s jedním mužským?“

„Tak vy jich tedy potřebujete víc?“

„Mám ráda změnu, jinak mě to nebaví.“

Nikdo tuhle podivnou a tvrdohlavou povahu nezmůže. Muži jsou jí pro zábavu. A právě těm nejupřímnějším, těm nejvíc posedlým bezdůvodně říká ne, jen tak, aby se pobavila jejich trápením, protože jí působí zvrhlou radost přivádět muže k šílenství. Příroda ji uhnětla dokonale, je předmětem pokušení, dokonce i lásky, stokrát ještě zkrášleným rozpálenou fantasií, a mohla by se stát ideálem, ale je zlá a výsměšná, protože ji to baví nebo že se chce pomstít za opovržení, jež tuší pod hrubými útoky touhy. Nic lepšího, než co jí nabízí Ratiboř Liboháj, by v kraji nenašla, musel hodně slevit ze své hrdosti, aby ji poctil projevem své vášně, a právě tuhle vášeň ona odstrkuje, protože jí dělá dobře, když může vítězně pohrdnout tím, kdo po ní touží, a zatím co s největšími cyniky je často poddajná, druhým nedopřát nic. Ráda je vidí, jak šílí touhou, jak jim oči rudě žhnou, jako
by chtěli vraždit, jak po ní prahnou a zároveň by ji nejradši uškrtili, a s radostí se jejich bláznění vysměje. Tak jako se směje teď, když cítí, jak ji ten korektní, reservovaný Ratiboř Liboháj zuřivě tiskne, jen aby to vzdorovité tělo zničil, znásilnil. Lehce se snaží vykroutit, docela však ne, dobře ví, že se nemá čeho bát, protože se dveře mohou každou chvíli otevřít.

„Nelíbím se vám?“

Pitomost, takhle se ženy ptát: ví to, sotva to vyslovil. „Nejste horší než jiný…“

„No tak? No tak?“

„Přestaňte, někdo jde.“

Vyklouzne mu a jde zákazníkům naproti trochu zmačkaná a pocuchaná, jako kdyby ty lehké šaty, co má na těle, byly jen nedbalky, které si oblékla jen proto, aby ji snadněji mohly pohledy svlékat, protože muži přicházeli k Macarátovi, aby si ji mohli prohlížet, a své potěšení z toho pohledu odměňovali štědrým spropitným. Ne že by jí tak záleželo na penězích, znala však venkovanskou lakotu svých obdivovatelů a byla to pro ni taky trochu hra, když se na ně zezadu s nataženou rukou přitiskla, teplým důlkem mezi ňadry se jim přimáčkla na šíji a dostala víc, než kolik hodlali dát. Pustili by nevím co, jen aby si to sladké teplo mohli přidržet.

Liboháj mezitím vylítl ven a dlouhým krokem mířil ke škole, aby se tam zavřel mezi čtyři stěny se svým zklamáním a hanbou. Odmítnut Florou, taková urážka! Měl by si říci, že ho ta rozmarná dívka zachránila před ním samotným, před jeho pobloudilou vášní. Je však dosud brzo na to, aby to pochopil. Nejdřív si něco vytrpí, přestojí mučivou krizi misogynství a potrápí možná nějakou dívku, která za nic nebude moci a věnuje mu všechnu svou naivní upřímnost a důvěru. Vášně se totiž odrážejí dál, někdo je na světě, aby zraňoval, jiný, aby rány obvazoval, a někdy je to táž bytost, střídavě oběť a kat. Taky je na místě říci, že i Flora se v budoucnu chytne a bude se plazit jako fenka, kterou kopl do břicha surovec, bezcitný k její bolesti.

Zvonokoské ženy sice Florou na oko pohrdaly, nadávaly jí příživnic a běhen, instinktivně však na ni žárlily. Mužům ji ovšem zošklivit nedokázaly, pro ty byla královnou, a to z tak hloupých důvodů, jako je pár harmonických oblin nebo ideální výška bujných ňader; což jsou ovšem důvody nevyvratitelné. Mistrovské dílo nepotřebuje vysvětlovat, proč je, čím je. Floře stačilo, aby se ukázala. Obdivoval ji i Funebral, říkal jí „papulatá Mesalina“ nebo taky „Venuše v dřevácích“. Kdykoli se mluvilo o ženské moci, vždycky jmenoval Floru. Flořina moc nepožívala žádných zákonných výsad ani práv, stála mimo všechnu společenskou vážnost, ale celé městečko jí odvádělo daň své touhy. Žádné myšlenky, rozum, ani možná city tu neměly co dělat; tím byla nebezpečnější.

Pro Lohengrina bylo lehké Floru milovat, když v ní viděl řeckou sochu, o kterou rozkřesával svůj lyrismus jako starý unavený faun. S Libohájovou vášní to bylo vážnější, ta neměla poetický ventil. Funebralovi byl mladý učitel sympatický, a když si všiml, že ho vášeň pustoší, bylo mu ho líto. Flora však byla stvořená pro zábavu, a když jí člověk nemohl poskytnout osud bohaté odalisky (což nebylo v silách učitele z obecné školy), bylo lépe nevěšet si ji na krk. Funebral říkal, obraceje se k faráři Patákovi:

„Když Pánbůh vyhnal Adama z ráje, potrestal ho myslím nejvíc touhle větou: A teď budeš poslušen ženy, protože budeš běhat za její sukní.“

„Tahle věta v Písmu není,“ řekl farář se smíchem. „A když vyšla žena z ráje, sukni ještě nenosila.“

Přidal se Lohengrin:

„A nechť jsou tvé prsy hrozny révové, jak se praví v Písni písní. A ponebí tvé je víno nejlepší, které jde k duhu tvému miláčku. Žena je velká vinice, na které muž hledá svou radost a opojení. Proto má takovou nepřekonatelnou moc. Nemám pravdu, důstojný pane?“

„Já znám ženy jen od zpovědi, jak víte.“

„No a?“

„Jejich tajemství nesmí být vyzrazeno. Věřte tomu, co vám povídají, a tím se spokojte, bratři!“

„Amen,“ řekl Funebral. „Amen,“ řekl Lohengrin.

5/ Politika především

Senátor Pěšinka si v parlamentu získával čím dál větší vážnost; ctili v jeho prostém zdravém rozumu smysl pro míru, který je považován za první vlastnost Francouze. Vybudoval si v komisích pověst jako představitel venkova, té statečné, tvrdé a loajální rasy, která ať už obdělává půdu nebo se bije za vlast, je udržovatelkou francouzské tradice. Zvonokosy měly svou pověst, o tu se opíral a před lidmi v Paříži říkal „my vinaři“ jako rozšafa Courier. Považovali ho za specialistu v otázkách vinaření a hlavně za dobrého znalce mentality venkovského člověka, jehož důvěra je politicky tak důležitá.

Ačkoli býval Pěšinka hodně v Paříži, beaujolaiský kraj nezanedbával; táhl ho sem nejenom majetek (který nikdy nespustil z očí), ale také starost o popularitu. Do Zvonokos za ním chodili lidé. Udílel krajanům audience a požadavky utápěl v nevyčerpatelných proudech vína ze svého sklepa, jednoho z nejvýznačnějších v kraji. Dovedl návštěvníka přesvědčit, že má o něho zvláštní zájem, a jako ochránce mu vřele poklepat na rameno se slovy: „Spolehněte se na mě, můj milý,“ která v každém zanechala dojem, že má ve vládních kruzích oddaného přítele. Vždycky a za všech okolností si hleděl získat sympatie a dávka jeho přívětivosti se řídila vnitřní kvalitou posluchače. (Kdo se nedal svést a nevzdal mu očekávanou dávku holdu, toho dovedl k smrti nenávidět. Pamatoval si neomylně, kdo se kdy dotkl jeho pýchy, a kdo ho dost neobdivoval, ten to draho zaplatil.) I nejmíň významný žadatel měl právo na písnič
ku, která ho utvrdila v přesvědčení, že stát, dojná kráva s cecky nalitými prebendami, už si najde nějakou demokratickou cestičku, jak štědře ocenit jeho zásluhy. Každý však musel pochopit, že každá taková výhoda (třeba velkomyslně slibovaná) vyžaduje dlouhé čekání. Ostatně tím líp! „Aspoň se spolu častěji uvidíme.“ Při každé příležitosti taky Pěšinka říkal: „Přijďte mě o něco požádat.“ Nedůvěřoval lidem, kteří nic nechtěli a s provokativní drzostí žili, jako by neexistoval. Mocní nemají rádi nezávislost: ukazuje jim, kde jsou jejich meze.

Jednou nebo dvakrát do roka pořádal Pěšinka u Macaráta hostinu pro vybrané volební agenty, kteří z různých důvodů podporovali jeho politiku a hleděli, aby byl znovuzvolen. Výborná kuchyně a hojnost vína dovedla ve shromáždění rozproudit atmosféru veselí, nesmírně příznivého výměně názorů. Na účastníky dopadal odlesk moci a nadýmali se pýchou, že pronikli do tajemství bohů. (Pouhá iluse, bohové totiž byli příliš mazaní, než aby před nimi odhalili manipulační páky otázek, vepsaných na programu; nejdůležitější z nich byly stejně prosazovány různými postranními cestičkami.) Takže se banket jen hemžil rudolícími postavami, zářícími jak optimismem, tak spokojeností, že si mohou nacpat břicha, aniž by se sáhlo do měšce.

„Francii nic vážného nehrozí,“ prohlašovali královsky najedení hosté.

A hladíce si břicha, dodávali:

„Je to země šťastných lidí.“

Mysleli to upřímně, cpali se husími játry, rybami na rožni a bresskou drůbeží a připadalo jim nepochopitelné, že by někde existovali lidé opravdu chudí, opravdu nespokojení, že by existovaly opravdové sociální těžkosti, opravdové mezinárodní hrozby. Určitě se to přehánělo.

„Jídlo na másle a dobré víno, přátelé,“ řekl Pěšinka při moučníku, „jsou symbolem našich národních hodnot. Kraj bez dobré kuchyně a vína je jako holka bez cecků. Může mít sebehezčí tvář, vždycky bude jako prkno.“

Tím úvodem si získal všechny hlasy. Prostřel rudnoucím pánům před očima radostný obraz prosperity, pár bujných ňader. Pak už bylo hříčkou je přesvědčit, že v této nejlepší ze všech republik, v tomto pružném nástroji státní kontinuity, půjde všechno co nejlépe. V takových chvílích si přítomní obzvlášť silně uvědomovali, že vláda Francie je v dobrých rukou a že by bylo nanejvýš užitečné dosadit do ní větší počet vinařů. Pěšinka se však nehodlal příliš zdržovat u vnitřní politiky a v tu chvíli už stáčel pozornost k velkým otázkám současnosti.

„Uvažte jenom,“ pokračoval, „ti chudáci připravují děla. Na koho?“

„Hú, hú,“ křičeli hosté.

„My taky máme děla, musíme je mít. A dobrá děla! Nikdy z nich ale neuděláme nástroje agrese.“

„To nikdy!“

V tu chvíli se Pěšinka s patetickým výrazem v tváři obrátil k východu a dramaticky zvolal:

„Samozřejmě, budeme-li přinuceni obrátit své zraky k hranicím a vykonat svou vojenskou povinnost, a já vím, co říkám, celou svou vojenskou povinnost…“

„Ano, ano…“

„Jsme pacifisté, ale nejsme zbabělci!“

„To nejsme!“

„Jsme pro mír a ve vší slušnosti ho nabízíme sousedům. Čest nám však bude vždycky přednější. Nemám pravdu, přátelé?“

„Ano, ano! Bravo!“

„Naše obdivuhodná armáda od Mamy a Verdunu by znovu dokázala postavit své hrdinné divize proti útočníkovi a znovu by vyvstal v nové podobě strategický duch maršála Foche. O tom jistě nepochybujete?“

„To ne!“

„Nedávno jsem, pánové, hovořil v Paříži s jedním vysoce postaveným člověkem z generálního štábu. Prominete, že ho nebudu jmenovat: důvody jistě chápete. Víte, co mi odpověděl, když jsem se ho zeptal, jsme-li připraveni na nejhorší? Uvítáme nepřítele na předem připravených posicích. A připravíme mu překvapení, o jakých nemá ani zdání. Ani zdání, pánové, to jsou velká slova! Ano, máme rádi život, latinské veselí a žár. Jsme proto snad méně silní a rozhodní?“

„To nejsme!“

„Někdo řekne politika chcíplých psů…“

„Hú, hú!“

„Byla by vám milejší politika cirkusových hrdinů?“

„To ne!“

„Revolucionářských šašků?“

„To ne!“

„Chcem demokracii!“

„Ostatně vezměme si, občané, poučení z historie. Bojovná Sparta po sobě nezanechala stopy, kdežto liberální Athény leskem své vzdělanosti vládnou staletím. Vlast filosofů zvítězila nad vlastí válečníků. Duch vyhrál nad železem. Je to důkaz, že práva poctivých lidí nakonec přemohou násilí. Proto, občané, zdvihněme sklenky na zdraví naší šlechetné vlády, která se může pochlubit vítěznou minulostí a řadou reforem, jaké nám svět závidí. Ať žije republika, přátelé!“

„Ať žije republika!“

„Ať žije senátor! Ať žije Pěšinka!“

Potom zavolali Jarmilu, aby přišla pozdravit pány, kteří chtěli složit poklonu její kuchyni. Přišla trochu upocená a s tváří rozpálenou jako ve stavu milostného vzrušení. Ten žár její zralé kráse pěkně slušel. Její temné, hluboké oči, výraz zasněné vášně, slavná pověst z minula a běloskvoucí krk a krásné paže vyvolaly nový potlesk. Pěšinka jí vysekl svižnou poklonu, vzal ji kolem pasu a přitáhl ji k sobě, aby ji jménem přítomných políbil. Připíjelo se na zdraví milé hostitelky, na zdárnou budoucnost domu, jemuž vládla a který přitahoval labužníky i ze sousedních krajů.

„Saprlot, to je krasavice! Zosobněná socha republiky!“

Skutečně, mít Jarmila se svými maillolovskými tvary a kyprými ňadry na hlavě frygickou čapku, byla imposantním vtělením republiky, dárkyně požitků, po jakých muži prahnou.

Na tyhle hostiny byly zvány významné místní osobnosti, Funebral, Lohengrin a Kulíšek (někdv taky Ratiboř Liboháj), kteří pak měli dlouho o čem hovořit. Na obecního tajemníka udělaly řečnické tirády a vznešená terminologie volebních kampaní vždycky silný dojem a druzí dva jeho nadšení hasili.

„Váš Pěšinka je starý prohnaný politik,“ říkali mu, „dostal se do teplého a od té chvíle touží v podstatě po jediné věci: aby se nic neměnilo.“

„Politika,“ přisazoval si Lohengrin, „to je vřed společnosti. Vykládá se vám o Athénách. Ale právě politika se všemi těmi sterilními debatami na fóru urychlila jejich zkázu. Demosthenes, poslední zachránce vlasti, se musel otrávit.“

„Přesto se ale najdou lidé,“ protestoval Kulíšek, „kteří dělají politiku naprosto nezištně.“

„Podle mě,“ říkal Funebral, „existuje jediná skupina nezištných občanů, a těm se říká neutrálové. Nic od moci nečekají a hledí jen, jak se ubránit státnímu vyděračství. Volíte, Lohengrine?“

„Ani mě nenapadá,“ odpovídal starý básník, „protože pro mě je politika řemeslo a není to řemeslo moje. Kdo dělá politiku, ten z ní žije anebo od ní něco čeká. A vy volíte, doktore?“

„Už se nenamáhám. Užívat volebního lístku je nemoc, které ani neumím dát přesné jméno. Režim je ostatně podle mě dobrý nebo špatný podle toho, jací jsou lidé. Neznám režim, který by se v rukou podvodníků osudně nezvrhl, i kdyby měl sebekrásněj ší úmysly.“

Podle Funebrala trpěla společnost nemocemi jako tělo, užívala zákonů jako babských léků a podstupovala operace v podobě státních převratů. Život těla se dá prodloužit, třeba někdy za cenu zmrzačení, ale smrt na ně číhá stejně.

Kulíšek mu vyčítal, že uvažuje příliš negativně.

„Co tedy jste pak vy sám pro společnost?“ ptal se ho.

„Člověk, jemuž se vládne,“ odpovídal klidně Funebral. „Nutná protiváha těch, kdo chtějí ovládat, a těch je čím dál víc.“

„Takže se docela pasivně podřizujete stávajícímu sociálnímu řádu?“

„Ano, pasivně. Ale jako voják v kasárnách, který si dává pozor, aby se co nejmíň připletl do cesty veliteli a kapitánovi. Hledím podfouknout zákonodárce, abych se mohl hlídat sám.“

„Pochybujete, že má zákonodárce dobrou vůli?“

„Toho se chráním, milý Kulíšku, a ztrácel bych tím čas. Snažím se jen, abych šel z cesty takové dobré vůli, která by pro mě mohla být škodlivá. Zákonodárná moc není tak spolehlivě neomylná, abych si na ni nemusel dávat bedlivý pozor.“

„Nejste vy anarchista, doktore?“

„K těm, co bojují za nepořádek, se nehlásím, jestli to myslíte takhle. A taky nechci nic vyhazovat do vzduchu. Stačí mi, abych proklouzl tím, co je tady, a nedal se lapnout.“

Ozval se Lohengrin, velice honěný v historii, nad kterou rád odpočíval po vlastní práci.

„V lidských vládách se v podstatě střídají stále tytéž dva systémy: režim síly a režim svobody. První končívá v krveprolití a druhý v rozkladu. Proto se věčně přechází od jednoho ke druhému. Člověk nesnese dlouho ani svobodu, ani tyranii. A pokud jde o Francii, jak chcete vládnout národu konservativních anarchistů, šovinistických antimilitaristů a kolektivistických individualistů?“

„Nepočítaje,“ dodával Funebral, „že se často nemohou cítit lidé v jediné straně. Známe takovou nenávist z mnoha slavných případů. Jak by takoví lidé opilí mocí mohli mít široký a nezaujatý pohled? Když mají rozhodovat o národu, vždycky v tom bude dávka sobectví.“

„Jste k nim nespravedlivý,“ říkal Kulíšek, který si nadřízených vážil. „Kdybyste chtěl moci sloužit, nemusel byste si na ni stěžovat.“

„Moci nelze sloužit, jedině pochlebovat nějakou nafouknutou myšlenkou. Moc je ale dravá nestvůra, nedá vám nic zadarmo, vždycky na oplátku zhltne nějaké to kilo z vašeho těla.“

„Aby si zajistila sílu, potřebuje otroky,“ řekl Lohengrin, „tak jako policie potřebuje pouliční značky.“

„To promiňte,“ protestoval Kulíšek, „já nejsem přece žádný otrok!“

„He, he,“ řekl Funebral, „a copak to máte v knoflíkové dírce? A jakpak jste k tomu skvostnému vyznamenání přišel?“

To už bylo na starého učitele trochu moc. Střemhlav vylítl z výčepu a zapřísahal se, že už těm dvěma sprostým pomlouvačům jakživ nepodá ruku. Pomlouvači však věděli, že jeho veliké rozhorlení nevydrží víc než dva dny. Podobné scény se opakovaly jednou až dvakrát za měsíc. Byl to ritus, který už dvacet let neodmyslitelně patřil k přátelství tří mužů. Vídali se tak často, že už se někdy nemohli vystát, ale když se neviděli, nevěděli, co počít. Tvořili vždycky úzkou společnost u jednoho stolu a jejich hovor vždycky zákonitě končíval u týchž myšlenkových sporů a rozbírání věcí stokrát řečených, jak je k tomu zkrátka vedla nálada a povaha.

„Přes všechno ale,“ řekl Funebral po Kulíškově odchodu, „máme Francii rádi.“

„Ano,“ řekl Lohengrin, „dokonce si neumíme představit, že bychom žili jinde. Proto nás tak mrzí, když mrhá svými dary a silami v hádkách a nešvarech. Cestoval jste hodně, doktore?“

„Jednou jsem byl v Londýně, jednou v Bruselu a jednou v Ženevě. To už je dávno. Od té doby jsem se nehnul. Žijeme v nejkrásnějSím ze všech krajů a jsem o tom tak přesvědčený, že nepotřebuju nikam jezdit, abych si to ověřil.“

„Některé věci se ale přece jenom mají vidět.“

„Kolik lidí je ale dovede vidět dobře a něco tím získat? Kromě toho příéerně nenávidím pakování, shánění dokladů a hádky s celníky. V penězích mám vždycky zmatek, nejsem schopný dorozumět se nějakou cizí řečí a nejlíp si pochutnám na naší kuchyni.“

„Nevykořenitelný Francouz.“

„A lidé jsou podle mého všude stejní.“

„Určité malé rozdíly přece jen jsou.“

„Ale tak slabé, že za tu námahu nestojí. A proč chodit tak daleko? Uvažte, že my dva neznáme důkladně ani samotnou Francii. Není to pravda?“

„Pravda,“ řekl Lohengrin.

Na jedné věci se shodovali, že totiž nepotrvá dlouho a Pěšinka bude ve vládě. A proč ne? Byl lepší než leckterý jiný a s jeho původem to nebylo tak špatné. Za sebou měl dlouhou intrikářskou minulost v komisích, uměl si najít ochránce a dostatečně jim podkuřovat a polykat urážky, aby se pomaličku prodral dopředu, když se cestou vyhnul všem choulostivým překážkám. Dost dlouho si ohýbáním hřbetu a posluhováním chystal cestu k moci, aby jí konečně dosáhl.

Zvonokosy si začínaly uvědomovat, že jejich postavení ve Francii přestává být bezvýznamné, a bylo to vidět na všem: měly v čele starostu-senátora a baronku ze starého rodu, jehož zámek vládl krajině; hotel, uváděný v průvodcích jako stanice dobré stravy; světoznámý lékárenský výrobek Zefiral; Lili Mrázkovou, které tleskali diváci v Paříži, a Tonika Burana, který znal Ameriku jako svoje boty; básníka Lohengrina, jehož verše tiskly časopisy a almanachy; výběr nejpůvabnějších krásek jménem Flora Bobková, Mařenka Pivoňková, Inka Bulíčkova, Vilma Holoubková, Stázka Dlabalová a pořád ještě vzrušující Jarmila Macarátová; nepředstižitelnou šampiónku v mateřství Melánii Drndovou (právě porodila šestnácté dítě); nevyrovnatelného zvoníka, mistra v dojemné hře zvonů; nezaměstnaného Casanovu, miláčka vdov, a samotné ony kvetoucí vdovy, kterým se vrátila krása a žár; oplakávaného Calabu, který
zemřel v oparu svatosti a zanechal v kraji slavnou pověst; jeho nástupce faráře Patáka, který kouřil na ulici dýmku a mohl pít jako rodilý vinař, aniž dostal motolici; a biograf, a dancing, rozhlasové přijímače, automobily a víno, jednu z nejlepších beaujolaiských značek. A jistotu o plném právu na vlastní hlas v divokém koncertě moderního světa, kde burácejí amplióny a v jediné hřmící směsi stoupají k nebi limonádové melodie přeslazených šlágrů, sláva královen krásy, kovový štěkot černošských trumpetistů, břišní tance orientálních lunaparků, molovy drnkot havajských kytar, epileptické křeče jazzu, rozvody fotogenických miliardářů, přepady loupežných band a gangů, skandály, ve kterých jde o stovky milionů, výsledky boxerských a fotbalových utkání, lámání rekordů všeho druhu, pyšné úspěchy vědy a chvástání nacionalistů a nad tím vším chraplavý křik diktátorů a jejich divokých, vraž
edných gard a z podzemí střelba jejich policie, trestající smrtí projevy nesouhlasu, a konečně v dálce ještě pořád lomoz války, spouštějící déšť bomb na Habeš.

Ale v tom břeskném kolotoči lásky a nenávisti, krve a peněz, radovánek a bolesti, bohatství a bídy je pořád ještě možné, u všech hromů, být šťastný! Zvonokosy jsou pořád Zvonokosy! Jejich zem, modrozelená paluba v zálivu hor, je pořád krásná a zářivě pestrá, když slunce v plném poledním žáru zacílí svá ohnivá ústa a střílí jí salvy na počest. Když v něžném večerním jasu se rozlehne poslední ptačí výkřik světu na dobrou noc, všechno v tu chvíli strne a zmlkne. I čas, prastarý poutník staletími, jako by znaveně usedl na špičce Oslích hřbetů a zasnil se v pohledu na usínající zem a modré diamanty hvězd, prosvítající sametem noci.

A přece nic nejde, jak by mělo. Krize se táhne, vleče. Sotva si mysleli, že je konec, už se hlásí lehká reprisa. Měnu zachvátila naráz nová panika. A zase pokles cen, strach, dluhy, bankroty.

„Tohle musí mít nějaký důvod, to mi neříkejte!“

„Dobrá vláda je, když jsou lidé šťastní. To mi nikdo nevyvrátí!“

„A věčně devalvace, aby lidi zničili.“

„A slibovali, že už k tomu nedojde.“

„Prosím vás, samí lháři, jeden vedle druhého.“

„A daně čím dál vyšší…“

„Nic jiného si nedovedou vymyslet.“

Zisky Bzikavkovy garáže značně poklesly. Spotřebuje se míň benzinu, oleje, pneumatik. Nové se nekupuje, opravují se staré prohnilé káry. Turistů u Macaráta ubývá. V neděli místo padesáti deset, dvanáct vozů, v týdnu nikdo. Krejčí nešije nové obleky, švec podráží staré křápy. Oddělení novinek v Beaujolaiském bazaru nemá přírůstky. Řezník prodá míň pečení a uzenář míň vepřového. Pekař naproti tomu peče víc chleba, ale bere se u něho na dluh. Cukrář už nechystá výlohy plné dortů. Babičkám se odměřují šálky kávy. Ubývá honebních povolení, úlovek honcům nenahradí vyplýtvané střelivo. Naříká si i četnictvo. Strážmistr Zejozob, mluvčí policejních sil, kritisuje svého zaměstnavatele, stát, docela bez servítku. A dokonce se mluví i o snížení úřednických platů! A výmluvným projevem hospodářského marasmu je konečně poplašný výkřik paní Cizrníkové:

„Už si zase začínají kroutit cigarety! To je s doutníky konec!“

Aut jezdí poskrovnu. Ačkoliv co se všechno před deseti lety od toho zázračného stroje nečekalo: jaké objevování světů, jaké nekonečné možnosti, jaké bohatství nezapomenutelných obrazů. A dnes:

„Nechávat peníze na silnici, k čemu?“

Potkáváte jen samé ustarané, zakyslé, roztržité tváře, slyšíte jenom nářky, stížnosti a hrozby. A začíná se zase ozývat známé lamento černých let:

„Musí nastat změna!“

Ta veliká, bojovná věta, která se v lidské historii pravidelně čas od času vrací jako předehra k válkám a revolucím. Jakmile ta věta padne, jakmile se stane větou takřka všeobecného sjednocení davů, toužících po ilusi a naději, znamená to, že svět prodělává těžkou nemoc.

„Musí nastat změna!“

„Slyšíte ty idioty,“ říká Lohengrin. „Chtěli by změnit lidské podmínky a zatím se nedovedou změnit ani sami!“

„Cekají všechno zvenčí,“ odpovídá Funebral, „proto svěřují svůj osud do rukou dobrodruhů a dogmatiků.“

„Věří snad na zázraky?“

„Musí na ně věřit tím víc, čím větší mají pochyby.“

„Spousta lidských bytostí žije v temnu, je to fakt. Jak jim ale pomoci?“

Ale není už čas na rozumování. Lidské duše propadly panice a řítí se jako divoké stádo k velké křižovatce dějin, kde je čeká nevyhnutelný osud a smrt.

Proto je politika zase na prvním místě a stává se denním chlebem. Ona má být přece hnací pákou lidského štěstí?

Mají-li se ve Francii občané dát proti někomu či něčemu dohromady, ať už je to člověk nebo princip, musí být nespokojení. Bořivoj Řemdihák to věděl. Byl jedním z prvních příslušníků oposiční strany FSP, ale nešlo mu ani tak o doktrínu (ostatně dost matnou), jako o to, aby získal silnou oposici proti starému nepříteli Bartoloměji Pěšinkoví, člověku, který ho svou existencí odsunul ve Zvonokosech na věčnou vedlejší kolej. Před třiceti lety začínali oba společně a zdánlivě se stejným zápalem a schopnostmi u strany radikálů, kteří byli na vrcholu moci. Jenže Pěšinka měl vždycky ještě něco navíc, ať už šlo o výmluvnost nebo vrozenou dobrodušnost, a hlavně se uměl dělat populární. Takže Řemdiháka vystrnadil docela bez námahy, bez sebemenší známky nepřátelství a dokonce s elegancí ochránce (čímž ještě rafinovaně zvýšil jeho muka) a dosáhl cíle o pár délek dřív než starý kamarád. Ten
mu to nikdy neodpustil. Léta se v něm hromadil hněv s takovou silou, že padala všechna přesvědčení a byl s to chytit se jakéhokoli, jen aby uškodil Pěšinkoví. Založením byl radikál a dosud možná i srdcem, krutě však na radikály útočil, protože radikálové, to byl Pěšinka, člověk, kterého nenáviděl ze všeho nejvíc na světě.

Jak bylo řečeno, strana FSP nabízela svým příslušníkům doktrínu tak pružnou, že se do ní v otázce reforem vešlo cokoli. V tom bodě měl každý svůj čistě osobní program, založený na spravedlnosti, která vymýtí nešvar a poskytne jednomu každému možnost odplaty a nějakého toho zisku. Po těch, kdo budou vyhnáni, nastoupí schopnější – a kdo se necítí schopný?

To ale nebylo všechno. Členové FSP se odlišovali svéráznou uniformou, která jim ještě trochu přidávala na drzosti a útočnosti. Košile byla odznakem politického přesvědčení. Ta móda přišla z ciziny. Tam byly černé a hnědé košile výrazem dalekosáhlých změn ve vedení států, řízených autoritami, které nepřipouštěly oposici. (A to je možná celé tajemství moci, zbavit se oposice!) Z koketnosti si FSP vymyslela lahvově zelenou košili, žlutou kravatu a tmavočervený baret. V kalhotách byl ponechán volný výběr, pokud budou neutrální barvy a střihu tak zvaně golfového. Celek byl šťastně doplněn hůlkou. Díky jí vypadali bojovníci FSP jako dragouni, rozhodnutí s karabáčem v ruce a „v pořádku a pro pořádek“ provést otevřenou revoluci, která svrhne prohnilou vládu a nastolí režim silných a statečných. Jeho kvalifikovanými představiteli budou samozřejmě nejzasloužilejší členové strany, občanští diktá
tůrkové, jejichž moc se nikdo neodváží uvést v pochybnost. Mnozí bojovníci si už předem vybírali úroky z radostí a zisků, jež mělo přinést budoucí vítězství.

Z podnětu Bořivoje Řemdiháka vznikla jedna buňka FSP i ve Zvonokosech. Na ducha mladých rekrutů působila z počátku patrně víc veselá uniforma než řečníkovo umění. Veliké hnutí, které se chystá rozhodovat o osudech země, skýtá však svým příslušníkům pocit hrdosti a brzy začalo přibývat členů i pro tento pocit spoluúčasti na programu, který konečně zjednoduší všechny problémy, a přibývali také pro potěšení z kovového odznáčku v knoflíkové dírce a vůbec pro všechny ty zajímavé novoty. Takže Řemdihák vládl brzy mocnými řadami revoltantů a vydatně podporoval jejich nadšení řečňováním, veřejnými manifestacemi a slavnostmi. Musel sáhnout hluboko do kapsy. Ale v naději, že uhasí popularitu senátora, na výlohy nehleděl. Nemluvě o živém potěšení z pocitu, že po prvé v životě stojí opravdu v čele. Říkal si: „Mám za sebou celou stranu,“ stranu mocnou a odvážnou. Zachránit Francii pro něj
znamenalo především zničit Pěšinku, připravit ho o poslanecký mandát a vyrvat mu starostenské křeslo ve Zvonokosech. Teprve pak nastane éra ozdravení, spravedlnosti a prosperity.

„Nejsme žádní ctižádostivá,“ hlásal. „Nezávidíme těm lidem plné talíře. Ale nedá se proměnit režim, dokud se nepromění lidé. Můžeme jim říci jediné: Jděte od toho!“

„Dolů s prohnilou vládou!“

„Převezmeme funkce ze smyslu pro povinnost a disciplínu. Prodchneme je svou jiskrou poctivosti, cti a pracovitosti. Ať žije nový pořádek, přátelé!“

„Náš pořádek!“ provolávali bojovníci.

Tenhle ruch byl svědectvím, že když věci neklapou, nastupuje politika na první místo i ve Zvonokosech, kde se o ni nezajímají, pokud je všechno v pořádku. Nikdo neposlouchal Funebrala, když moudře říkal:

„Jen ať vládnou tlustí. Nepřijde to tak draho jako vydržovat hubené.“

Na to Lohengrin odpovídal:

„Politika je kanibalismus. V dějinách vždycky nakonec hubení sežerou tlusté. Aby se za jedno či dvě století nechali sežrat sami.“

6/ Hádky

„Že vám, paní, není hanba, ukazovat po městečku tu svou tlustou upajdanou zadnici.“

„Aspoň není bez práce jako ta tvoje, chudinko vycmrdlá!“

„Já bych se, paní, styděla udělat ze sebe věc, na kterou si může každý sáhnout.“

„Nejdřív by to tvoje zasmrádlé maso musel někdo chtít, Šarapatrčko!“

Roztržka vypukla rovnou na ulici před Macarátovým hotelem, pro nějakou malichernou pitomost se tam do sebe pustily vychrtlá Rozálie Šarapatrčková a macatá Stáza Hroudová. A nadávky jen pršely a pobíjely čest obou vehementních stvoření jako krupobití.

„Teď si budou předhazovat ještě zadnice, co to do nich zase vjelo?“ řekl Lohengrin.

„Bojují svou hlavní zbraní,“ odpověděl filosoficky Funebral. „Žena je především rodička. Vždycky se bude dovolávat funkce, která jí zajišťuje postavení ve společnosti, na tom není nic divného.“

„Mohly si to rozdat jinde než zrovna na ulici.“

„Právě to je vzrušuje. Ženská hádka má opravdu smysl jedině před tribunálem mužů, protože v nás vidí znalce své krásy a půvabů. Když se hádají, vždycky to má v podstatě něco společného s námi. Jen si ty dvě poslechněte.“

„Přitom jsem kolikrát slyšel, že milostný akt je pro mnoho žen daleko míň důležitý a příjemný, než jak si muži bláhově myslí.“

„Je pravda, že existuje mnoho žen, kterým milostný akt nic neříká. Ať už jsou však pro anebo proti, ať se podvolují s nadšením anebo nerady, pořád je to jejich nejmocnější zbraň. Dobře to vědí. Ať už to přiznávají nebo ne. Kdykoli se spolu chytnou, vždycky jde o to, nakolik je která pro nás přitažlivá. Utvrzují si tím své postavení v životě.“

„Chcete říci, že je to role zahanbující?“

„Nic takového neříkám. Protože je žena jiná, než jsme my, nemusí to pro ni být ještě hanba. Třeba krásná Flora, vaše slabost.“

„No, slabost…“

„Nač byste zapíral. Spíš vám gratuluju, že jste si vybral právě tuhle nymfu vznešeného poprsí, které by bylo ještě nádhernější, kdyby je váš obdiv vyzdobil rouchem řecké bohyně vítězství.“

„Řecká bohyně vítězství nemá hlavu.“

„Není o to míň krásná. Spousta žen by mohla přijít o hlavu celkem beze škody, při líbání se myslet nemusí. Jen si dobře Floru prohlídněte a povězte mi, jestli ji příroda stvořila k něčemu jinému než k sexuálním cílům.“

„Vy dovedete, doktore, všechno zbavit poesie.“

„Ale kde! To právě vy všechno banalisujete, když berete na věci těla měšťácká měřítka. Na takové zvířátko, jako je Flora, neplatí běžné zákony o rozmnožování a rodině. Je to ničitelka přijatých norem, kterým se pro svůj klid a bezpečnost podřizuje tolik lidí. Nenazýváte ji ve svých básních Afrodita?“

„To jsou básně… Kdybychom se měli v životě řídit tím, co píšeme… Ale poslyšte, copak vy nemáte rád ženy?“

„Zbožňuju je,“ řekl Funebral. „Tedy, zbožňoval jsem… Ale vždycky jsem hleděl, abych těm roztomilým koketkám nesedl na vějičku.“

Debata na ulici zatím pokračovala, jedovatiny Rozálie Šarapatrčkové střídaly cynické drzosti Stázy Hroudové, která se nerozpakovala vykřikovat své tajné hříchy do celého světa a svými svůdnými proporcemi ještě víc zdůrazňovala odpuzující vychrtlost staré panny. Utvořily se skupiny, na jedné straně ženy, na druhé muži. Ti stáli před výčepem a pobaveně sledovali jedovatou bitku. Sympatickou pozornost věnovali Stáze Hroudové, jejíž mocné tvary vystupovaly v zápalu hádky obzvlášť jasně. Zvláštní vyboulenina na vrcholku její nejtučnější části dráždila tajnou zvědavost některých duchů, vyhledávajících s oblibou v jistých tělesných partiích ty nejrafinovanější rozkoše. Stáziny tvary neskrývaně přesahovaly běžné rozměry (dají-li se vůbec takové rozměry definovat, protože různost těl je nekonečná a nikdy není jedno totožné s druhým) a působily tím jaksi sprostě, skoro až nestvůrně a zár
oveň přitažlivě. A rozpustilá Stáza výborně znala jak své přednosti, tak jejich účinky na mužské shromáždění a vesele vám to všechno v zápalu hádky natřásala před očima.

Přítomné ženy, vedeny neomylným instinktem a hlubokými znalostmi mužských pudů, dovedly ty účinky uhádnout taky. A tak by byly sice měly podporovat Stázu, protože právě ona měla výjimečnou příležitost dvakrát se přesvědčit o vrtkavosti manželského svazku, ale přesto se v nich všechno obracelo proti ní; cítily totiž, že ta nakynutá hanbářka využívá situace, aby veřejně zastínila jejich vlastní těla, která už pro manžely ztratila kouzlo novosti. Stačilo se podívat, jak upřeně se mužské pohledy soustředily na Stáziny dráždivé vnady. Bylo přímo vidět, jak je napadají nedovolené myšlenky, ty myšlenky, spoutané většinou silou zvyku, ale přesto schopné probudit se s tak nečekanou a potměšilou silou, že potom nikdo neví, co se může stát. Leckterá z těch dam nebyla ani tak uražená, to stálo až na druhém místě, jako ji spíš rozpaloval hněv, představa, že by rodinné jmění mělo plynout do kapsy něj
aké nestoudnice. Byly toho názoru, že je zbytečný luxus platit za to, co se může udělat doma, když tady přece k tomu jsou ony a nic to s nimi nestojí. Jejich pohoršení vycházelo z ducha spořivosti. Každý ostatně věděl, s jakou odvahou se taková nestydatá vdova umí zmocnit muže, ať je jaký je. Žena, kterou nikdo nehlídá a nikde není tělesně vázaná, může nadělat pořádnou spoušť. A tahle tlustá drzá Hroudice sice tvrdí, že je těhotná – což by se muselo dokázat –, ale když se bude chtít v posteli povyrazit, bude zřejmě schopná všeho.

Berta Kudláčková, zničená nemocí a odsouzená proto snášet od Kudláčka neskrývané pohrdání, zasáhla první:

„Že se Stáza nestydí, nadávat takové chudince ženské.“

„Správně,“ přidávaly se sborem ostatní, „že se nestydí!“

„Jako by neměla Šarapatrčková už tak dost trápení, když je od maličká fousatá a pod sukněmi taky nemá žádnou parádu!“

„Co jí zbývá než se modlit k Pánbíčkovi.“

„Člověk si říká, za co mu s tou svou figurou asi tak děkuje.“

„Nemůže za to, že je ošklivá.“

„Nechte ji na pokoji, Stázo!“ vykřikla Xantipa Krákorová, vždycky ochotná podpořit kdejaký kravál svou proříznutou pusou, která byla Krákorovým postrachem.

„Správně, nechte ji na pokoji,“ přizvukovaly ostatní ženy.

Stáza Hroudová se k nim otočila.

„A pročpak mě nenechá ona, co? Tady mi bude nějaká občanka vyčítat tlustou zadnici. Co je jí do toho? Já jí tu její taky neměřím.“

„Nikdy žádnou neměla, Stázo, to se dá pochopit.“

„A copak by dělala, kdyby měla, co? A pořádně udělanou?“

„Asi že by si s ní posloužila!“

„Ale nemůže, Stázo!“

„Že nemůže? Tak ať neuráží toho, kdo může. Já mám dost čím posloužit a kdopak se stará o to, že jsem vdova?“

„Ale máš Vincka. Nemusíš si naříkat.“

„Ten má dvě. Mám ho jen kousek.“

„Pořád lepší než nic!“

„Lump jeden, udělal mi dítě,“ řekla Stáza a poplácala se po nakynutém břiše, dunícím jako naplněný sud.

Hrozně té prohnané, nestydaté Stáze záleželo na tom, aby to každý věděl, opravdu! Skoro jako by jí na tom záleželo až moc.

„Za to ale můžeš stejně jako on!“

„A nejsi sama, Stázo, jestli tě to utěší!“

Bylo to řečeno v pravou chvíli. Zrovna když ke shromáždění vykročila Lenka Poštípaná, která sem přišla, aniž si kdo všiml. Rozhostilo se ticho. Působilo to skoro až velkolepě, jak tu proti sobě stály, obě ve stejné situaci, jak každý věděl, až na to, že Lenku Poštípanou těhotenství očividně zničilo (styděla se za ně, jak víme), kdežto prostopášnice Hroudová je vytrubovala s velkým halasem a bylo jí patrně pramenem sil a svěžesti.

Jak se tak obě budoucí matky pozorovaly, tichem projel kyselý smích. Rozálie Šarapatrčková jedovatě prohlásila:

„Tak je tady máme obě, ty konkubíny. Můžu odejít.“

Otočila se ke druhé Vinckově milence a sladce dodala:

„Nemám pravdu, Lenko? To bříško mluví samo!“

Lenka Poštípaná neměla sílu odpovědět. Její prosebná tvář jako by říkala: To přece neuděláte, Stázo, nevezmete mému dítěti otce. Prosím vás, Stázo, mějte se mnou slitování. Všichni byli dojatí.

V tom okamžiku se objevil Vincek Pajda. Viděl sběh lidí z dálky a honem sem pospíchal. Mohlo ho varovat, s jakou ochotou se před ním shromáždění rozestoupilo. Kruh zvědavců se za ním zavřel a najednou stál před očima všech, z jedné strany vedle něho nešťastná, soucit probouzející Lenka, z druhé sebejistá Stáza, spoléhající na podporu mužů, kteří z ní nespouštěli oči. Však pro to udělala taky co se dalo, natřásala své mohutné vnady jen což, tábor žen to odhadl přesně. Proto taky sympatisoval s Lenkou Poštípanou. Pro její skromné, skoro kajícné chování ji každý považoval za oběť samoty, která ji prostě žrala tak dlouho, že už to nemohla vydržet. To se dalo pochopit a omluvit. Nikdy však nikomu neukradla muže. Dovedla se držet v ústraní, kde její nemanželské postavení spíš prošlo, a poměr s Vinckem pro ni nebyl pramenem drzosti jako pro Stázu. Když se člověk mravně spouští, má to dělat skromně a nenápadně, aby nepohoršoval veřejnost.

Ticho bylo tíživé až k prasknutí. Lidem bylo trochu trapně, že tu s pitomou zvědavostí pozorují tři bytosti, které svedla nešťastná náhoda dohromady, ačkoli měly všechny důvody se sobě navzájem vyhnout. Ale zvědavost zvítězila. Něco se muselo stát, něco ohromně zajímavého, možná dramatického. V sázce byl osud dvou žen a dvou dětí.

Jenže se nestalo nic. Když zahrnuje muž lichotkami a sliby současně dvě ženy, když k nim nedokáže být upřímný, musí lhát oběma, protože si obě pořád srovnává a každá z nich se mu zdá příjemná a zábavná, když s ní zrovna je (vždyť koneckonců dvě ženy se mohou nádherně doplňovat); když se potom ocitne mezi oběma naráz, je známo, jak umí být příslovečně zbabělý. Tak tomu bylo i s Vinckem Pajdou; obě strany mu skýtaly požitky sice různé, ale stejně lahodné, takže si říkal se stejným potěšením a vděkem „ta hodná Lenka“ jako „ta hodná Stáza“. Podle něho bylo nejlíp nebrat si to do hlavy, protože pokud se člověk nedá vystrnadit z dobyté posice svobodného mládence a nezaměstnaného, žádný zákon na něho nemůže, a tak pomaloučku přivykl myšlence, že žije v bigamii. Připadalo mu dokonce slušné zůstat nestranný; přece nemůže dámám tak ublížit, aby se rozhodl pro jednu nebo pro druhou,
když obě musí jeho vinou snášet stejné nesnáze a stejné hrubosti ze strany správně smýšlejících a obě čeká stejně nepříjemná budoucnost. Tohle šalomounské řešení pro něho znamenalo – pokud šlo o pohodlí a příjemnou změnu – značné výhody. Býval vždycky dost výřečný, ale když se teď z ničeho nic měl jasně vyjádřit na otevřené ulici, nevěděl, co říci. Drbal se pod kloboukem a vzdoroval situaci mlčením.

První se vzchopila k řeči Stáza.

„Tak co, Vincku?“ řekla bodře.

„Tak co, Stázo?“ odpověděl mdle.

„Vincku,“ řekla bojácně Lenka.

„Lenko,“ odpověděl chabě.

Pohledem se však vyhýbal jak drze vyzývavé Stáze, tak pokorně zkroušené Lence. Navštěvovat odděleně dvě hezké ženy byla jedna věc, a jiná zas mít je na krku obě najednou, když si na vás dělají obě stejná práva, přinejmenším na jedné straně viditelně opodstatněná dozrálým břichem. Situace byla čím dál napjatější. Nějak to musel rozetnout.

„Tak co, ty prasáku jeden!“ zahřměla příšerná Xantipa Krákorová, ovládající svou mužnou postavou shromáždění, „tak tady máš ten svůj harém!“

Na to se nedalo nic říci. Leda to, že kdo má v harému dvě ženy, není žádný velký pán. Rozumnější bylo mlčet. Výkřik ale otevřel stavidla.

„Je ten Vincek prasák, opravdu! Udělat takovou věc hned na dvou místech…“

„A každá jsme ho zvala do domu, aby nám udělal to nebo ono…“

„A on těm dvěma udělá dítě!“

„Kdyby se spokojil s jednou.“

„Máte pravdu. Jedna, to bych chápala. Ale dvě…“

„Ale přece jenom, musely mu to dovolit.“

„Copak taková opuštěná ženská, nechá se strhnout…“

„A je to našup…“

„To mi nemusíte povídat, paní! Já mám harantů pět. A nepotratit při jednom ošklivém pádu, měla bych jich šest.“

„Marně je člověk opatrný…“

„Kdepak, marně…“

„Pozor musí dávat mužský.“

„Zvlášť když má spády jinde.“

„Tak co, jak ty svoje ženské upokojíš?“ hromovala dál Xantipa Krákorová. „A kteroupak si vybereš, ty kohoute? Jsme na to zvědaví.“

Nemohlo se Vinckovi stát nic horšího než tenhle zásah do soukromí. Ale zatím co si ho ta hudrmanice podávala, měl čas se zamyslet a našel odpověď konec konců ne tak hloupou:

„Svoje záležitosti neprojednávám na ulici,“ odpověděl pevně. Podle toho, jak přitom mazaně mrknul, bylo jasné, že už se zase vzpamatoval a dokáže se z nepříjemnosti vyvléknout.

„Správně, Vincku!“ ozval se silný hlas z poslední řady diváků, shromážděných na schodech u výčepu.

Za ním následovaly další povzbuzující hlasy:

„Jen se nedej, chlapče!“

„Pošli ty komediantky do háje.“

„Ať si tu svou ctnost dají pod zámek!“

„Ha, ha, ha!“

„Daly by si pozor!“

„Ha, ha, ha!“

V mužích se najednou probudila solidarita a stáli v jednom pevném šiku proti rozptýlené moci žen, které tak kolektivního ducha neměly. A mnohá z nich se už pod vlivem mužské autority potají chystala přeběhnout k nepříteli, aby si pojistila mužskou přízeň, protože jedině ve spolku s mužem mohla vítězit. Xantipa Krákorová, odjakživa vůdčí hlava každého ženského odboje, cítila, že se jejích řad zmocňuje nerozhodnost. Neměla čas zasáhnout. „Vincku,“ zaznělo od výčepu.

K čertu, proč ne! Takhle končilo ve Zvonokosech všecko. Stačilo několik skoků a už byl Vincek v mužském šiku a už se hrnuli dovnitř a objednávali pití. Ženské s jejich křikem, horlením a těhotenstvím ať si zůstanou venku! Zanotovali si známou písničku:

Na tvé zdraví, Štěpáne, na tvé zdraví, bráško, kdyby ženských nebylo, všichni bratři jsme!

Na tvé zdraví, Štěpáne, na tvé zdraví, bráško, kdyby ženských nebylo, všichni šťastní jsme!

Lenka Poštípaná a Stáza Hroudová stály venku vedle sebe, k rozhodnutí mezi nimi nedošlo, protože se Vincek odmítl vyjádřit. Stáza s obvyklou neomaleností ukázala na Lenčino břicho a zeptala se:

„Jak jste s tím daleko?“

„Začátek osmého měsíce,“ řekla Lenka. „Jsem před vámi, nezapomeňte.“

„Jak to myslíte?“ odsekla Stáza s předstíraným údivem. „My spolu nemáme přece nic společného.“

„Ale ano, máme! Otcem mého dítěte je Vincek Pajda, a moje dítě se narodí dřív než vaše.“

„Ten je otcem mého dítěte,“ protestovala Stáza, „ale vašeho ne. Přísahal mi to v posteli a tam jedině mluví mužský pravdu.“

„To není možné,“ řekla Lenka.

„A jaký máte důkaz? No, ven s ním.“

„Dobře víte, jak se to dělá, aby se narodilo dítě.“

„To se může dělat s kdekým. A taky jste to dělala.“

Stáza Hroudová drze Lence předhodila, co se mohlo vyčítat jí samotné, protože každý věděl, že není svatá. Mohl to dosvědčit leckterý občan ze Zvonokos, kdyby se nebál, že si způsobí doma nepříjemnosti.

„To je lež, Stázo, já jsem slušná ženská.“

„Těhotná, ani neví od koho!“

„Já to vím. Já nejsem jako ty, co si dělají z postele průchodní dům… Jako vy, Stázo!“

„Cože jste to řekla? Hned to odvoláte!“

„Mohla bych jmenovat, kdo u vás byl. Do detailu, Stázo!“

Byla to asi pravda. Muži si mezi sebou svá dobrodružství líčili a nevynechali jedinou reakci, která lichotila jejich sebelásce. Některý z nich mohl něco přeřeknout a tak se to dověděly ženy.

„Do detailu?“

„Jak se jim třesete v náručí. Vy musíte být v posteli přímo umělkyně, Stázo.“

Byla to lichotka nebo urážka, jak se to vzalo. Druhá čekatelka začala hulákat, že je to urážka na cti – na cti, která šla z ruky do ruky! Zřejmě chtěla za každou cenu něco vyvolat a rozpoutat nepřátelství, ať už padne vina třeba na ni.

A už je boj a jako v každé ženské bitce neútočí sokyně pěstmi, ale znalé své soustavy hledí s tou nejhorší zvrhlostí ublížit jedna druhé na těch nejzranitelnějších místech. Stáza Hroudová bez upozornění skočí na Lenku a jde nejdřív po tom, co je nejvíc na ráně. Uhodí ji do břicha a pak se vrhne na její nalitá, citlivá ňadra v šílené naději, že prsní žlázy prasknou a vyschne pramen mléčné ambrosie, určené k výživě novorozeněte. Nebezpečí vdechlo Lence zoufalou energii. Ačkoli je svými rozměry v nevýhodě a taky se za ně trochu stydí, zajede nehty Stáze do tváří a udělá jí škrábance, ze kterých prudce vytryskne krev, a jak jsou obě od krve, myslí si, že krvácejí obě dvě a že jim jde o život, a rozzuří se ještě víc. Stáza teď vyrazila proti Lenčině hrudi lokty a prudkými ranami drtí křehké, na štěstí však pružné balónky a Lenka, skoro bez dechu od ran, které ji zasahují v nejcitliv
ějším místě obtěžkaného těla, přesto dál divoce zpracovává sokyni nehty jako lvice bránící mladé a rozrývá jí tvář všemi směry jako kus hovězího, než se hodí na kastrol. Když se konečně dostanou sobě na tělo, se vší nenávistí se přilípnou jedna na druhou, břicho na břicho a stehna na stehna, každá chytí druhou za vlasy a volnou rukou se snaží vyškrábat nepřítelkyni oči, utrhnout jí ucho nebo natrhnout chřípí, aby už nikdy nemohla rozpálit mužskou touhu. Protože o to v jejich strašném, a proto taky nelítostném boji běží: tělesně sokyni tak znetvořit, aby zůstala navždycky šeredná a nezpůsobilá. Kdyby si navzájem mohly rozervat pohlaví až k pupku, proměnit je v odpornou jizvu, v prázdnou mokvající díru, ty zuřivé fúrie by to udělaly a jako vítězným skalpem by zamávaly nad vyhřezlými vnitřnostmi chomáčem, vyrvaným z hnusného pohlaví. Dvě milenky, bojující na smrt o muže, s veškerou n
enávistí svého rozpáleného sexu, to je ten nejhorší pohled, jaký jenom může být, to je hnusný rub lásky ve vší její odporné zvířeckosti. Boj dvou vzteklých fen, dvou hyen, které se perou o kořist. Rozcuchané, bez dechu, zpocené a vrcholně šeredné se bez milosti snaží jedna druhou zmrzačit, bičovány matnou nadějí, že muž, věčný egoista, zůstane věrný té, která bude míň zohavená. Samec je pro ně krutý bůh, obětovaly by mu všechno a přijaly by i opovržení, jenom když druhá, stejně znetvořená, bude zavržena z jeho přízně. Když Stáza Hroudová hledá, jak ze všech sil zasadit smrtící ránu, je možná míň zvrhlá než Lenka Poštípaná, která v kruté bolesti zatíná rty, jen aby měla čas ještě víc sokyni zohavit, poznamenat jí tvář rudým znamením své nenávisti a pomsty ve jménu dítěte, které jí kope v břiše a vdechuje jí nemilosrdnou odvahu.

Ze všech stran se sběhly ženy a hledí na jejich šílenou zuřivost jako fascinované, jako propadlé kouzlu jakési mocné kolektivní halucinace čistě erotického rázu, jako v pokorném zbožnění ztopořeného znaku svrchované moci, která je jejich zákonem. Pohled na krutost je pohlavně tak vybičoval, že jsou některé na pokraji orgasmu. Neschopné jednat, jakkoli zasáhnout, stojí tu celé ochablé a soustředěné jen k onomu hlubokému vnitřnímu vzrušení, jaké mnohá z nich nezažila často. Zato vyrážejí ostré křečovité výkřiky jako poplašené slepice, jako kvočny, jež právě snesly vejce, a každá se natřásá jako tučná nosnice, snášející po deseti kuřatech, jako roztouženě kvokající Hudanka, která si kohoutovi před nosem načechrává křídla; a když ji nakonec třpytný přemožitel dohoní, pokorně se přikrčí, splaskne hřebínke a zděšeně vyvalí oko, jako by se ptala, co se to s ní děje. Ano, všechny jsou v tr
ansu, jako kdyby jejich nejintimnější nervová vlákna posedl zlý duch. Kdyby se Lenka Poštípaná a Stáza Hroudová před jejich očima třeba vraždily, mohou tu jenom stát a čekat, až se jejich vzrušené smysly uklidní.

Objevil se polní hlídač Sedmikvítek a mrknutím oka posoudil situaci.

„Fixnámol, feny zatracené,“ řekl, „zas jim nedá zadnice spát!“

Skočil mezi vdovy a popadl je ve výši prsou, aby je od sebe odtrhl; buclatá těla, kluzká od potu, se však nedala nijak chytit. Ujížděly mu pod rukama hladce a vláčně jako hadi, ale těla měly teplá a přilnavá, a jak je tak holýma rukama držel, cítil, jak i jeho se zmocňuje šílenství, ve kterém se mísila snaha bránit pořádek s rozkoší z toho, že může ty dvě rozverné ženušky pomuchlat, škoda že byly těhotné, i když na Stáze to ještě nebylo vidět, ta byla nakynutá jen zezadu. Konečně se mu povedlo je od sebe odtrhnout a každá byla předána milosrdným rukám.

Aby se uklidnil, uštědřoval Sedmikvítek mocné rány dlaní do zadních částí matrón, seskupených kolem něho. Ty těžké, otřesné rány přišly právě vhod, aby vytrhly dámy z poblouzení nebo mu aspoň udělaly přítrž. A vzlykající ženy, jako rozlámané hysterickou křečí, kterou právě přestály, začaly jedna druhé padat do náruče a sténat jako po milostném aktu.

Pro chudáka Lenku Poštípanou, plnou modřin a podlitin, byl otřes příliš silný. Sotva se vrátila domů, dostala bolesti. Běželi upozornit Funebrala, že slehne předčasně.

Stázu Hroudovou, která si hrála na oběť a vyváděla jako pominutá, odvedli do výčepu, kde ji muži horlivě přivítali. Jarmila Macarátová jí obvázala zakrvácenou tvář. Když měla konečně obličej plný náplastí, začala dělat, že je jí zle, aby vypadala zajímavě a získala si sympatie, vztahující se spíš k jejím tvarům než povaze. Se srdceryvnými vzdechy se natáhla na řadu židlí, hledíc, aby co nejlíp vystavila na odiv své vnady. A na ně právě narazil farář Paták, který přicházel na partičku.

„U všech rohatých,“ vykřikl, „co je to za ďábelskou léčku? Písmo mi nedovoluje se toho dotknout, holčičko. Já mám pod patronátem jen duše, jejich tělesnou schránku musím nechat stranou. Ale poslouchejte, tady bude určitě látka pro pár pořádných zpovědí? Přijďte si se mnou trochu popovídat o svých hříších, ať můžete dostat rozhřešení, než nám odejdete pod kytičky.“

Farář Paták nešel pro veselé slovo daleko, a proto ho měli rádi. Objednal si pití, aby hledal ve víně odpověď na otázku, kolik ilusí je člověku třeba k životu.

Povězme teď pár slov o Stázce Dlabalové, které její nepokojné tělo nedá chvilku spát. Je to přítelkyně Nanynky Bulíčkové a jedna ze tří svobodných matek, jejichž tak říkaje společné dobrodružství (všechny tři se nechaly svést hejsky ze stejné bandy cizinců) způsobilo takový skandál. Někdo si myslel, že ji tvrdá zkouška trochu usadí. Jenže ouvej, je tomu právě naopak. Mateřstvím nádherně rozkvetla a všechny žilky v ní jen hrají. Je to ostatně ta nejlepší dívka na světě, na své dary štědrá – až moc, bohužel! – a neznající opatrnost ani nepřejícnost, věčně obsazená jako okupovaný kraj a vítězi pokorně oddaná. Jak nádherně zahrává ta krajina do zlatová, když se na rozkvetlých paloucích Mechoviny podává prvním žencům jako sluncem zalité lány v Beauce nebo na Ukrajině! Je to zdravý plod venkova, tělo zářivé a vláčné – broskve, mléko a med –, bělostné zuby odhalené v rozkošnické
m širokém úsměvu, a věčně zamilovaná. Díky svému prostému vnitřnímu mechanismu, který jí přináší uklidnění, je pořád dobře naložená, poddajná, nikomu nechce ublížit a rodičům vždycky slibuje, že se bude vzorně chovat. Stačí však dotek ruky, jeden naléhavější pohled, a už té hanbářce stoupá červeň do tváří, už v ní probíhá elektřina, už ztrácí síly a naráz je ta tam všechna sebekontrola, všechna rozhodnutí, a dělejte si se mnou co chcete! Proti tomu se nedá nic dělat, je to dědičné. Už její matka, Anča Dlabalová, byla taková tichá voda, stejně tak oddaná a nikdy protivná, ale jak se k ní přiblížil mužský, projela jí horká vlna až do morku kostí. Přesto žila počestně a jako dobrá matka rodiny a Dlabal si to jedině chválil až na několik poklesků, které sice tušil, ale nepídil se po nich. Dlabal byl totiž člověk velkomyslný a štěstí bral filosoficky. „Radši mít pořádnou a h
odnou ženskou a nosit trochu parohy,“ říkal, „než parohy nemít a mít zato doma upejpalku, která vám to dává cítit. Než se dívat na stažené pysky, které si hlídají svou ctnost jak farářova portmonka, to se můžu rovnou nechat zavřít s vězeňským hlídačem. Podívejte se na chudáka Krákoru!“

Bylo vskutku všeobecně známo, že Krákora od své ženy nikdy nic nezískal (to ho právě zavedlo k Blaženě Troubelové), že od ní užil jen pohrdání, nadávky a jedovatosti, pramenící z neuspokojení, ježto dotyčná dáma si taky nepřišla na své; a protože to byla ženská jako kyrysar a samá kost a šlacha, bál se, aby mu nenabila. Z prvního pohybu poznal, oč běží a že je připravená hodit mu po hlavě, co jí přijde pod ruku, láhev, stoličku, polévkovou mísu. Jednou prý dokonce projela vzduchem smrtící střela, tak tak že jí unikl. Aspoň to tvrdil. Samozřejmě že člověka napadne, proč si Krákora uvázal na krk zrovna tu nejhorší ženskou, když jí mohl prokouknout na první pohled. Byl to následek jedné mladistvé nerozvážnosti. Takhle začíná mimochodem leckteré manželství. Povězme to. Byla neděle. Krákorovi bylo pětadvacet a byl ten den trochu opilý. Po ulici šla zrovna Xantipa Piplová, pometlo zvíci metr devadesá
t; z furiantství, aby ohromil kamarády, se vsadil, že ji osloví a veřejně jí nabídne ruku, jen tak, aby viděli, jak se bude tvářit. Všichni kamarádi, pěkně nakouření, byli u toho. Vypadalo to jako velká legrace. Jenže Xantipa Piplová to tak nevzala. Hnána tušením, že nechce-li navždycky zůstat starou pannou, nesmí tuhle příležitost za žádnou cenu pustit, začala Krákoru s obdivuhodnou tvrdošíjností pronásledovat a uhánět. Mnoho žen se dostane pod čepec jen díky vytrvalosti, která necouvne před ničím. Tentokrát byla metoda úspěšná. Nesmělý, málo pohledný a nijak svůdný Krákora nebyl zvyklý, aby ho slečny obléhaly. Přece jen mu lichotilo, že pro něj to koště zahořelo, a zkrátka a dobře si myslel, že ho má ráda. Z Xantipy Piplové se stala Xantipa Krákorová. Ještě když si své o hlavu větší pometlo vedl z kostela, opájel se Krákora ilusemi. Nevydržely dlouho. Útrapy svatební noci v něm probudily tuše
ní, že provedl největší hloupost svého života. Pozdě. Byl to počátek dlouhých muk.

Není pomyšlení přirovnávat Xantipu Krákorovou k ženám jako Anča a Stázka Dlabalová, obě téhož druhu, i když různého věku. Jsou to dva ženské protipóly, připustíme-li vůbec, že první má v sobě ještě něco ženského kromě několika drobností na svých hrubých, hranatých tvarech. Ze svého pohlaví má jenom chyby, schází jí měkkost, tak milá právě u Anči a Stázky, které jsou fysicky uspokojené, a proto vždycky nervově vyrovnané a dokonale zdravé.

Stázka Dlabalová však na svou štědrost nebo spíš na to, že neuměla odříci, ošklivě doplatila. Otěhotněla po druhé. Matka lamentuje:

„Holka nešťastná, jestli to takhle povedeš dál, budu mít za chvíli barák plný dětí. Jak můžeš být tak hloupá.“ Přesto se moc nezlobí. Ona sama si v devatenácti taky trochu přispíšila, a kdyby nebyl Dlabal čestný muž… S takovým temperamentem člověku nikdo nepomůže: Pánbůh, dábel ani anděl strážný. Dceři ale čte levity:

„Koukej se vzpamatovat. Nebo jak to vypadá, dlouho si na vybíravku hrát nebudeš.“

Přece jen se ale zdá, že se všechno spraví. Otec druhého dítěte se po několikrát opakovaných pokusech přesvědčil, že nikdy nenajde lepší děvče než Stázku, která má přece jenom kůži tak jemnou, tak svěží a od přírody je tak dobrá, tak milá… Jednou se člověk oženit musí, a protože se žení, aby doma strávil kus života co nejpříjemnějším způsobem, je dobře vybrat si za stálé společníky hezké tělo a milý úsměv, protože ty jdou obvykle ruku v ruce s milou povahou. Někdo si klade za čest, když se ožení s nedotčenou slečnou. Takový marnivý požadavek má v sobě risiko: nikdy se neví, co z počestné nevěsty vzejde. Štěstí nemusí být nutně v zapečetěné schránce, jejíž obsah neznáme. Stejně když se to uváží, tak taková přespříliš cudná Dulcinea může mít všelijaké důvody, proč neukáže karty. Nejdřív se tedy přesvědčte, že se pod slečniným studem netají nějaká vada, a pak s ní ho
nem pod čepec a domů, ať ji máte co nejrychleji celou pro sebe, než si všimne někdo jiný, že je rozkošná a smutná, a pospíší si ji utěšit. To by zrovna mohl být případ roztomilé Stázky, která je jedna z nejhezčích v kraji, radost ze života z ní zrovna dýchá a všechno na ní volá, jak ráda by se o tu hlubokou radost podělila.

První Stázčin milenec konec konců zmizel, nikomu lézt do zelí nebude. Není nebezpečí, že by se odehrálo něco podobného jako mezi Trependou a Šmatlavým kvůli Kláře Trependové, která bývala svého času veliká kráska. Měla jisté závazky k Šmatlavému, kterému dopřála na důkaz lásky něco víc než sliby. Každý si myslel, že je jejich manželství hotová věc. Vtom přišel z vojny Pankrác Trependa, nesporně daleko hezčí chlapec než Šmatlavý. Klára se do něho na první pohled bláznivě zamilovala a brzy mu podávala takové důkazy upřímnosti, jaké od ní Šmatlavý nikdy nezískal. Lítost nad prvním omylem její žár ještě zmnohonásobila a tak se za Trependu horempádem provdala, Šmatlavého to naštvalo a taky ranilo. Mstil se jedině tak, že kdykoli potkal Trependu, nasadil ironický úsměv, který znamenal: „Moc se nevytahuj, já jsem m… tvou starou!“ A protože se Trependa nelenil o minulosti své ženy poučit, smysl
toho úsměvu chápal dokonale a měl velikou chuť rozbít Šmatlavému hubu. Trvalo pět let, než situaci zvládl. Ke konci té doby se mu podařilo vyspat se s Lucií Šmatlavou, a to ne že by měl takovou chuť, protože s Klárou se nedala srovnávat, ale ze zásady. Lucie mu podlehla hlavně proto, aby se pomstila Kláře, která měla pověst hezčí ženy než ona, a taky proto, že po ní podědila zbytky (ona ten příběh znala taky). Teď mohl zase Trependa nasazovat ironický úsměv, který znamenal: „Já jsem taky m… tu tvou!“ A protože horliví přátelé nezapomněli Šmatlavému o jeho neštěstí povědět, měl teď zase on velikou chuť rozbít hubu Trependovi. Mezi lidmi, kteří se běžně vídají, jsou takové věci vždycky trapné. Přestože si Trependa se Šmatlavým byli kvit, zůstali navždycky nepřáteli. A přestože si Klára Trependová s Lucií Šmatlavou byly zrovna tak kvit, nemohly se ani cítit.

„No vida!“ řekla Anča Dlabalová dceři, „tak tys ulovila manžela v posteli. No tos tedy měla štěstí!“ štěstí vždycky přeje jedině tomu, kdo si je nějakým způsobem zaslouží. Protože šla nevypočítavě tam, kam ji to táhlo, a bezvýhradně se oddala tomu, kdo říkal, že ji miluje, zvítězila Stázka po druhé tam, kde se po prvé spálila. Je to samozřejmě metoda riskantní a nelze ji radit každému: je k tomu potřeba přirozených darů a chlapce, který je umí ocenit. Na štěstí ještě existují muži, kteří nechtějí kupovat zajíce v pytli, a když naopak odhalí na ženě něco dobrého, dovedou být za to vděční. Stázčina prostá oddanost přesvědčila milence o její milé povaze a intimně ženských kvalitách a rodiče se mohli radovat, že je dcera pod čepcem. Upřímnost zvítězila nad předsudky.

Rodiče Nanynky Bulíčkové jsou naopak znepokojení a nešťastní. Aniž co tušili, dcera je naráz opustila. Dostali od ní jen chladný dopis s pařížským razítkem, kde se Nanynka netají opovržením ke Zvonokosům a truchlivému životu jejich obyvatel a oznamuje, že hodlá „žít svůj život“. Už několik let je tohle heslo v módě, stejně jako „každý je pánem svého těla“, což je nesporné, i když se musí vzít v úvahu, že si tělo nestačí samo, a zvlášť už ne ženské tělo, jehož nezávislost je omezena služebnou funkcí. Proto chlapecké zjevy v krátkých sukních a mikádech rychle zanechávají svých dobrodružných milovánek se světáckými hejsky a hledí se pevně uvelebit v nějakém seriosním loži, které by jim zajistilo střechu nad hlavou a pravidelný příjem. V románech a novinách se nicméně hovoří o úniku, o naplnění osudu, o rozvíjení osobnosti, a to za účely čistě individualistickými, které jsou oml
uvou bezcitnosti. Obdiv sklízejí siláci, dobrodruzi, zuřiví arivisté, parasiti velkého světa. Všemocný tisk a rozhlas zajišťují hvězdám místo v prvních řadách a film k nim soustřeďuje světla kamer a hrubý povyk světské slávy. Je z toho spousta zamotaných hlav, snících o tom, jak by v té kočičině slávy a štěstí uhrály svůj part.

Patří mezi ně i Nanynka Bulíčkova. A teď odešla do města, které mladí dobyvatelé ztékají přes periférie bohatých čtvrtí, kde se pohybují slavní lidé. Pak začne těžká příprava, strádání, dny bez peněz a někdy i bez chleba, prostě celé to dlouhé čekání lidí, kteří na tržišti talentů a krásy bojují o svoje místo na slunci. Některým se podaří vyplout na povrch, vyšvihnout se; víc je těch, nad nimiž se uzavře hlubina anonymního davu.

Co tady může dokázat nějaká Nanynka Bulíčkova, která si chudák myslí, že na ni filmové plátno už čeká, jako kdyby tu nebyly tisíce stejně hezkých dívek a stejně jako ona omámených září reflektorů? S cigaretou v ústech, rozpuštěnými vlasy a pod svetrem s volnými ňadry, aby jejich osobnost líp vynikla, nabízejí po barech svou krásu čarodějům, kteří vládnou stokrát slibovanými a nikdy nepřicházejícími možnostmi úspěchu či drobnými rolemi statistek, a většina těch mladých nočních krásek si leda spálí křídla. Aby vám sláva otevřela náručí, k tomu, děvenky, nestačí hezká tvářička a půvabné tělo. Koho si ta tvrdá macecha oblíbí, od toho vyžaduje mnoho… A konečně je tu otázka: v čí společnosti Nanynka Bulíčkova vymázla, protože jistě neodjela sama. Musela mít ochránce a je známo, jakou cenou se platí každá mužská ochrana. Lidé v kraji o tom povídají. A na Bulíčkovy se dívají skrz prsty jako kdysi na Mrázkovy, než se Lilin úspěch roznesl.

Pesimistická Sybila paní Cizrníková triumfovala. Zatím co si cpala do nosu tabák, aby otevřela průchod rýmě a udržela si jasnou mysl, vykládala malému vybranému kroužku své rozumy.

„Co jsem vám říkala, dámy? Tentokrát se to už doopravdy všechno zbabylónštilo.“

Čímž chtěla říci, že mravy čím dál víc upadají, lidé žijí v hříchu a rozkoších a Zvonokosy klesají až na samé dno zkaženosti. Koukaly z toho veliké pohromy, jaké předcházívají zkáze říší a pádu civilisací. Dolehnou na lidstvo jako trest.

Na pohromy a katastrofy měla paní Cizrníková vždycky nos. Uvelebena za pultem svého krámku, žádala si od novin svou denní dávku hrůzných událostí, pokud možno co nejkrvavějších, aby měla co komentovat, neboť byla osoba znalá lepších časů, kdy každý halil své tělo do slušného oděvu, muži nosili cylindry a převlečníky, ženy závoje a dlouhé sukně, každý se držel, kam patřil, a bez reptání vykonával svěřené dílo. Byla kdysi domovnicí na jedné velké prefektuře, a tam poznala nádheru soudního světa, líbání rukou, poklony a smekání před nepohnutou řadou lokajů a republikánských gard. Od těch dob měla úctu k veličinám civilním, vojenským i církevním. Milovala pány a velkosvětskou pompu a jako znalkyně zašlé slávy opovrhovala zkaženým světem, neznalým slušných a zdvořilých způsobů.

Po pravdě řečeno se paní Cizrníková tak trochu sešla s dobou. Zvonokosané, kteří se nejdřív tak zhurta vrhli na cesty pokroku a tolik si od něho slibovali, cítili veliké zklamání. Co jim vlastně pokrok přinesl? Snad o něco lepší automobily, ale pokud nebyly vůbec cenově nedostupné, byla jejich údržba většinou neúnosně drahá. Auta, koupelny, ledničky, elektrické kuchyně, rádia, to všechno bylo moc hezké, ale kdo si to mohl dovolit? Lidé měli nové potřeby a nebylo prostředků, jak je uspokojit. Chyběla nová věda, která by podřídila stroje člověku; zatím bylo všechno po krk v zastaralém systému, který dělal z člověka otroka stroje. Bylo to hluboce stupidní. Disharmonie mezi výrobou a počtem spotřebitelů bila přímo do očí, protože většina mas byla z počtu spotřebitelů vyloučena a nutný odbyt mohl být zajištěn jedině tehdy, bude-li spotřebitelů víc.

„Jednou každopádně přijde den,“ říkal Funebral, „kdy se všeobecná potřeba nasytí.“

„To doufám,“ říkal Lohengrin. „Ten den konečně nastoupíme éru užitečné strojové techniky.“

„Vyjádřete se blíž, básníku!“

„Až budou všichni zásobeni technickými vymoženostmi všeho druhu, výroba se konečně omezí na prostý rytmus údržby a náhrady.“

„A pak?“

„Lidstvo bude osvobozeno od břemene dlouhých pracovních hodin, pod kterým úpí po tisíciletí. V potu tváře vydělávat chléb svůj, to je morálka, které užili dosyta černoši. Následek toho je, že v lidech odumřela schopnost myšlení.“

„A vy myslíte, že lidé budou umět využít volna, po kterém voláte?“

„Za den se to nestane. Každý vývoj je pomalý. Byl věk ohně, byla doba kamenná, doba bronzová. Teď jsme ve věku strojů. Jednou po něm musí nastoupit věk rozumu.“

„Jak se podle vás takový rozum bude projevovat?“

„Takový rozum se podle mě bude především nazývat altruismus. Lidé konečně snad pochopí, že nejde o ně samotné, ale o jejich lepší vztah k bližnímu. Kdyby byl člověk člověku vlkem v době tak nesmírných technických možností, víte, kam by to vedlo? Něco vám řeknu. V rovině morální a duchovní podle mě lidstvo dosud nevybředlo z předhistorie – až na pár výjimečných individualit, které ovšem nehrají prim. Nebude-li se hledat cesta tudy, jak říkám, pak můžeme předpokládat, že se lidské dobrodružství blíží svému konci. Vy se pod můj program nepodepíšete, doktore?“

„Ale ano, milý Lohengrine, podepíšu, s radostí. Kdyby bylo jen na mně… Jenže někoho má ten váš program na neštěstí proti sobě.“

„A koho?“

„Toho pitomce člověka.“

Musíme to konečně říci: byl to skutečně Hřejpivo, kdo štípal ženské v kostele. Jednou se pořádně napil s Vinckem Pajdou a svěřil se mu. Upozorňoval ale, že si vybíral své lidi a útočil přednostně na Pavlínu Hedvábnou, Eufrozinu Mníškovou a podobné. Dotyčným osobám nebyly útoky patrně tak moc nepříjemné, ledaže by to pronásledování byly snášely ze samé zbožnosti, protože s oblibou přicházely do kostela v tu nejvhodnější hodinu, a sice když se šeřilo. Poklekly v temném koutku boční lodi blízko sloupu nebo zpovědnice, odkud se vynořil Hřejpivo v plstěných bačkorách, pravičku už připravenou jako račí klepeto, a štíp! už byla na zadku modřina. Reakce prapodivných kajícnic byla zřejmě dost zajímavá. Rozhodně bylo kupodivu, že se nikdy neotočily, jako kdyby ty potměšilosti považovaly za pokušení ďábla, zaměřeného speciálně na jejich tělesnou schránku, která to musí pokorně snášet, aby vyko upila své hříchy.

„Ty šibale, čerte jeden, nech mě!“ kňourala Eufrozina Mnišková, ohánějíc se rukou v bezprsté rukavičce po své zadní části jako dobytče, týrané ovády.

Pavlína Hedvábná zas vyrážela dlouhý nesrozumitelný kvikot, dlouho se kroutila a potom několikrát za sebou opakovala: „Satane, čuně jedno!“

Potom jedna jako druhá upadaly do pokorného transu a chvěly se po celém těle, jako kdyby čekaly recidivu, která jim vymůže odpuštění dalších hříchů. Ale Hřejpivo se nikdy neopakoval. Už byl na číhané o pár metrů dál a korunoval svůj úspěch hrdelním chrochtáním, ve kterém bylo vskutku cosi ďábelského. Slečny rychle skončily modlitbu a s pohledem cudně sklopeným (asi ze strachu, aby snad nespatřily nějakou hnusnou sukničkářskou nestvůru) spěchaly k východu.

„Jinou radost na tom světě nemají,“ zakončil Hřejpivo. „A já se aspoň trochu pobavím.“

A ještě taky pověděl, že zná jedno tajemství: Pavlína Hedvábná je zamilovaná do faráře. Protože sám neviděn všechno pozoruje, zahlédl ji, jak v sakristii vášnivě líbala posvátné ornáty, které farář Paták obléká k bohoslužbám. A ve zpovědnici našel květinky.

„Nic bych se nedivil, kdyby mu psala milostná psaníčka. Každá stará panna je, chudák, praštěná!“

Každá nutně ne. Staropanenství není neslučitelné s dobrou povahou. Důkazem je všemi oblíbená slečna Konvalinková. Je to osoba bez věku, křehkého zdraví, jí jako vrabec a žije z ničeho. A přece je to ta nejveselejší, nejlaskavější bytost na světě, vždycky a v každé situaci ochotná posloužit. Někdo je nemocný, už tam běží; někdo potřebuje pohlídat děti, už je tam; má se bdít u nebožtíka, zas je tady, křehounká, sotva se na nohách drží, a přece dobrou vůlí všecko zmůže. Tělesně se nikdy pořádně nevyvinula. Před takovou útlou bytostí, která má pro svoje bližní jen něhu a trpělivost, by se každý styděl naříkat. Její drobná, jakoby nedodělaná tvář září dobrou náladou a laskavostí.

Drobná skoro jako mrzáček, bez rodiny, odnikud nemá co čekat, a přece dovede být šťastná. Štěstí je podivná věc! Notářova žena, paní Švihálková, nadutá, zhýčkaná a obskakovaná městka, které nic nechybí, se pořád tváří, jako by k snídani spolkla pavouka. A chudičká Konvalinková, závislá skoro jen na lidském milosrdenství, září bezstarostností a veselím. Člověk by ji za tu velikou kuráž zlíbal.

V čem je to tajemství? Tak se lidé s údivem ptají, když vidí, jak slečna Konvalinková jako pilná myška cupitá za nějakým dobrým skutkem, nepřístupná městským intrikám a žárlivostem, jako je jim nepřístupná Růženka Botičková, vyhazující na klíně do výšky malého Standu.

„Jak to děláte, slečno Konvalinková, že jste pořád tak spokojená?“

Když zrovna vy byste si nejspíš mohla naříkat, ale to už neřeknou. Odpovídá:

„Ale vždyť já nedělám nic zvláštního. Prostě na sebe nemyslím. Zkuste to. Uvidíte, jak je to prosté!“

Jak je to prosté!

„A na budoucnost nemyslíte?“

„Víte, že nikdy? Tak jak vypadám, už bych měla být dávno zahrabaná. A žiju. Není to nádherné?“

„S nikým byste neměnila?“

„A proč taky. Kdo by chtěl měnit, ten je nešťastný. Jako dítě jsem měla tak zpožděný růst, že jsem nemohla vůbec nic dělat, ani sebemenší práci. A teď mohu být konečně užitečná. To je přece krásné?“

„A to jste prostě jen tak spokojená, sotva se probudíte?“

„Ano,“ odpovídá slečna Konvalinková. „Otevřu oči, vidím světlo, slunce. Jsem spokojená. Slyším vrabčáky, vidím svoje kvítka. Jsem spokojená. Uvařím si kávu, něco pojím, z okna řeknu tomu či onomu dobré jitro. Jsem spokojená. Někdy se docela sama posadím a říkám si: Jak je ten život hezký! Vy si to neříkáte nikdy?“

„Člověka to nenapadne.“

„Mělo by ho to napadnout. Měl by si na to zvyknout. Viděli byste, jak by vám bylo dobře. Život je plný drobných radostí. A z těch se zase skládá štěstí. Je to přece tak zábavné.“

Tahle slečna Konvalinková, a to není větší než bleška! Jak to jenom dokáže?

„Tak se mi zdá, že vás v kostele moc nevidím?“ říká jí s falešnou přísností farář Paták. Vesele mu odpovídá:

„Copak by byl Pánubohu platný takový červík, jako jsem já. A musím se starat o tolik lidí. Přece nemyslíte, že mi to má Pánbůh za zlé?“

„Ne, to nemyslím,“ říká farář Paták.

„Já taky ne,“ říká slečna Konvalinková. „Ale poděkovat Pánubohu nezapomínám, to ne!“

„A za co mu děkujete?“

„Za všechno“ odpovídá slečna Konvalinková a ukazuje v úsměvu své hlodavčí zoubky. Živí se totiž skutečně jako myška. Ano, štěstí je opravdu podivná věc!

Bohužel zlaté pravidlo slečny Konvalinkové, nemyslet na sebe, nachází v praxi jen málo uživatelů. Lidé jsou přespříliš zahleděni do sebe, místo důvodů ke štěstí vidí jen důvody k nespokojenosti a jejich život je jako rostlina, zalévaná u kořenů kyselinou. Pak se diví, že rostlina nekvete, nenese plody. Právě tak to teď vypadá ve Zvonokosech následkem nepořádku, který panuje na celém světě. Ale proč si to brát do hlavy? Sedmikvítek na své věčné obchůzce zdraví lidi ode dveří ke dveřím a učí občany moudrosti:

„Za světové války,“ říká, „jsme museli svěřit vinice a sklepy ženským. To byla bída! Ale teď je po válce, všichni jste zase doma, vinice začala rodit, víno šlo na odbyt. Obec má elektriku, koupili jste si auťáky a rádia, na co byste si naříkali?“

„Člověk si zvykne…“ říkali občané.

„Kdybych byl vámi,“ říkal Sedmikvítek, „politiku bych nechal na pokoji. Vláda stejně ani tak kloudně neví, co dělá, i když na ni nikdo nesahá. Jak do ní začnete šťourat, všechno vám obrátí vzhůru nohama. A budete vzdychat, že to bylo předtím lepší!“

Ale povídejte to bláznům. Ani slečna Konvalinková, ani Sedmikvítek, ani Lohengrin, ani Funebral neuklidní rozpálené hlavy. Bořivoj Řemdihák dělá všechno, aby je podnítil. Čekal jen na svou chvíli. Teď, po bitce dvou vdov, si myslí, že přišla. Hurá na Pěšinku!

Útok byl zahájen na obecní radě zhurta, sotva zasedání začalo.

„Žádám o slovo,“ řekl Řemdihák, celý dychtivý způsobit Pěšinkoví nepříjemnost. „Vydržuje si snad město nezaměstnaného proto, aby přiváděl ženy do jiného stavu? Žádám, aby mi pan starosta bez vytáček odpověděl.“

A dodal k městským radním, na které jeho řeč patrně zapůsobila:

„V sázce je naše morální odpovědnost. Doufám, pánové, že je vám to jasné?“

„Jenže,“ řekl starý praktik Pěšinka, který okamžitě zavětřil nebezpečí, „my jsme nezaměstnanému žádný program neurčili a tím míň už, že bychom ho snad chtěli omezovat v jeho soukromém podnikání. Taková kontrola nespadá pod naši pravomoc, milý Řemdiháku.“

„Položím tedy otázku jinak. Máme snad vyhazovat peníze poplatníků…“

„Sedm a půl franku denně?“

„I to je moc! Máme snad vyhazovat peníze poplatníků na lajdáka, který tráví čas utěšováním vdov?“

„Jestli je za sedm a půl franku denně opravdu utěší, uznejte, že to není draho! Obec by těch peněz mohla použít hůř. A situace takové vdovy není žádná legrace. Jen se, Řemdiháku, trochu vmyslete do jejich kůže…“

V tu chvíli obecní rada pochopila, že je Pěšinka ve formě a že bude zábava. Řemdihák si uvědomil nebezpečí. Suše prohlásil:

„Já mluvím vážně, pane starosto.“

„Já taky, příteli. Chtěl bych, abyste pochopil, že pokud jde o nezaměstnanost, nemáme Vinckovi Pajdovi co vytknout. Když přijal podporu, mlčky se zavázal, že nebude pracovat, ale ne, že nebude milovat. Že bychom z něho udělali eunucha, o tom uvažovat nemůžeme. Ta maličkost, co mu dáváme, by mu sotva nahradila hodnotu ztracených předmětů.“

Ozval se smích. Pěšinka cítil vítr v plachtách a ještě si přisadil:

„Obětovat je za sedm a půl franku denně, na takovou transakci by nepřistoupil nikdo z nás. Jsou to pro nás nástroje příliš vzácné. Ani vy, milý příteli, dovolíte-li, abych se zmínil o vašich, aniž bych chtěl nějak zasahovat do práv paní Řemdihákové…“

Ostatek přehlušil výbuch dlouho trvajícího smíchu. Když bylo konečně ticho, ozval se Řemdihák rozvztekleně:

„Nechte těch žertů! Nejsem tu proto, abych se bavil o pohlavních orgánech Vincka Pajdy!“

„Vždyť ale právě o nich tady mluvíme!“

„Pak se vás tedy ptám: hodí se, abychom jim dávali rentu?“

„Rentu dáváme člověku a já vám opakuju, že kvůli tomu ho vyklešťovat by byla od nás krutost. Vincek Pajda je slušný nezaměstnaný. Pokud ovšem nemáte snad důkaz, že by mu vdovy za jeho služby platily. Ale i v tom případě bychom sotva mohli zasáhnout, protože peníze vydělané takovým způsobem nelze považovat za normální příjem.“

„Opakuju vám, že vdovy jsou těhotné. U jedné je to dokázáno. Právě slehla.“

„Tady vidíte, jaká by byla škoda nechat ty osoby nevyužité, když prokazují takové, nebojím se to říci, vlastenecké schopnosti. Jistě jste přece, Řemdiháku, slyšel, že populace ve Francii začíná klesat?“

„Ale nebylo by snad žádoucí zdvihat ji pomocí nemanželských dětí?“

„Nebojte se: statistiky to slovo neznají. A pokud jde o nezaměstnaného, od toho jsme vlastně nic nečekali a můžeme mu jedině gratulovat, že dal Francii dva budoucí občany.“

„Žádám tedy, aby se Vincek Pajda s jednou z obětí oženil.“

„Počkejme, pomohly mu při tom nebo ne?“

„To mě nezajímá!“

„Ale je to důležité!“

„Běžně se říká ‚svedená dívka‘, pánové. A to je důkaz, že ty nešťastné důvěřivé bytosti…“

„Pardon!“ řekl Pěšinka. „Termín ‚svedená dívka‘ se týká začátečnic a ty lze taky omluvit. Těm vašim vdovám je ale pětatřicet a čtyřicet, a jak se říká, mlíko jim už po bradě neteče. Ty dámy věděly, oč běží.“

„Takže odmítáte dát jim zadostiučinění? Račte to říci veřejně, rád bych měl na to svědky.“

„Já v jejich záležitosti namočený nejsem, takže nemám co jim odmítat ani dávat. Dvě ženy si ale v žádném případě Vincek Pajda vzít nemůže.“

„Může si vzít jednu. A musí, podle mého názoru.“

„On sám to chce?“

„Můžeme ho donutit.“

„To není podle zákona.“

„Můžeme ho donutit, aniž překročíme zákon. Prostě mu odebereme podporu a titul nezaměstnaného.“

„No, uvažujme,“ řekl Pěšinka. „Odebrat Vinckovi podporu, aby se musel s některou z vdov oženit, to by znamenalo vnutit mu manželství jako povinnou práci. Tím bychom snížili manželství na úroveň… Váš návrh je nemorální, Řemdiháku.“

„Nemorální je nechat děti bez otce. Děti počaté v lajdáctví a neřesti, na obecní útraty. Když dobře víme…“

„Co dobře víme? Otcovství je vždycky nejistá věc.“

„Vdovy tvrdí…“

„Žena bude vždycky tvrdit, co se jí hodí do krámu. Mezi námi, nevím, jestli byste dal za věrnost vdovy ruku do ohně.“

„Tady se nemluví o…“

„Nemyslete, že chci ty dvě ctihodné osoby nějak urážet. Není-li tu pravoplatný majitel, mohou si dovolit leccos. Třeba i s tulákem, když se jim to líbí…“

„S tulákem?“

„Dobře víte, milý Řemdiháku, že v domě, kde není muž, bývají nejspíš otevřené dveře. A že se do takového domu chodí taky nejraději, nejčastěji…“

Takhle to běželo dál. Pokud šlo o pohnutky diskuse, které navzdory zdání byly všechno jiné než morální, nechoval se Řemdihák zrovna upřímně. To se mu však musí nechat, že byl pořád upřímnější než Pěšinka, který nebyl upřímný ani trochu. Znal letitou nenávist starého kamaráda a od začátku sezení čul pomstu. Věděl, že zdánlivě vážný námět debaty, Vincek a jeho milenky, jsou jenom klamnou záminkou. Bubnovat na břicha dvou těhotných vdov, aby pro sebe naverboval nerozhodné hlasy, to bylo přesně ve stylu pokryteckého Řemdiháka. Natolik ho Pěšinka znal, aby věděl, že nějaká morálka nebo svědomí mu nikdy spaní nezkazily. V mládí, když se ještě držívali spolu, to byl vždycky Řemdihák, kdo zatahoval ostatní na špatná místa.

Pěšinka jako hezký muž si taky užil svoje, ale to byla dobrodružství nepokrytecká, založená na vzájemném „líbíš se mi“, které předem vylučovalo jakékoli závazky. Dodejme ještě, že co žil Pěšinka v Paříži, kde navštěvoval velké restaurace a jedl kořeněnou stravu, jeho žár po této stránce seznal výrazné znovuvzkříšení. Účast na moci v něm probudila nový elán. A poslanecký mandát mu přivedl leckterou žadatelku, ochotnou vyměnit přízeň za přízeň. To je běžné platidlo v obchůdcích, kde má své slovo politika. Byl ostatně ve věku, kdy se ženy oddávají muži bez vášně, a návštěvnice předpokojů, v takových prostocvicích cvičené, to braly jako společenskou povinnost.

Pěšinka byl přesvědčený, že by se Řemdihák v jeho postavení choval jako opravdový sprosťák. Měl v sobě něco chlípného a pokřiveného, co pozornému oku neušlo. Starosta neměl tedy jediný důvod, proč by nepřítele šetřil, a rozhodl se ho pobít na jeho vlastním poli. Z toho všeho je jasné, že jak Pěšinka, tak Řemdihák dokonale kašlali na Vincka Pajdu i obě vdovy a zásady, kterými okolo toho trojlístku mávali, jim byly naprosto lhostejné. Vyřizovali si osobní účty a publikum počítalo rány.

Řemdihák měl v puse ustavičně velká slova jako spravedlnost a pokrok – konec konců stejně jako Pěšinka. Zuřivě jimi potírali jeden druhého, jako kdyby spravedlnost a pokrok byly majetkem jediného klanu a výrazem jediného přesvědčení. Pravda byla, že Pěšinka chtěl zůstat u moci a Řemdihák by mu byl rád podrazil nohy. Když byl poražen na městské radě, začal žárlivec spřádat nové plány, jak dosáhnout svého.

7/ Následky

„Karhane jeden!“

„Mlacáku mlacácká!“

„Zgrňo!“

„Maškrto!“

Nářeční nadávky padaly a hrubé hlasy mužů zněly, jako když rachotí kamení. Proč si nadávali? Protože přišla chvíle k nadávání, protože v náladě zavanul západní vítr, protože měli nervy k prasknutí od věčného ženského rýpání, protože idylka trvala už moc dlouho a přestalo je to bavit, a konečně proto, že v touze po lepším životě přičichli k heslům a protože hesla dřív než cokoli změní vztahy mezi občany, především je rozhádají. Politika zvonokoské občany tak rozdělila, že byli jako znepřátelení bratři, kteří se přou o rodinné dědictví.

Začali náramně přemýšlet a pěstovat systémy, opojné novostí. Každý se oháněl absolutními pravdami, nakukanými ostatně zvenčí, a myslel si, že je inteligentnější a lépe vyzbrojený argumenty než soused.

Na jedné straně byli početnější přívrženci Pěšinkoví čili moci, kterou nehodlali pustit z rukou. A proti nim spojenci Řemdihákovi, kteří chtěli stávající moc svrhnout a na její místo dosadit sebe. To jsou dvě základní skupiny každého politického boje a těm zas odpovídají dvě skupiny boje společenského: vlastníci a ti, kdo nevlastní. Někdo by se mohl ptát, co v tom měli co dělat vinaři, kteří svým zvláštním hospodářským postavením stáli mimo panstvo i proletariát. Něco bylo, jak se říká, „ve vzduchu“, a všeobecný proud strhl i je. Duševní nákaza má zřejmě své mikrobiologické příčiny, které se vymykají vší logice. Tisk hovořil tónem nezvykle vášnivým, a když se takový tón nějaký čas pěstuje, všechno ostatní vedle něho působí bezvýznamně a nudně.

„Chceme silnou vládu,“ volalo se o překot.

To dostatečně svědčilo o myšlenkovém zmatku, protože Francouz není příliš zaujatý občan a dává spíš přednost vládě slabší. Překřikováním a vášnivými kampaněmi se nakonec dosáhlo toho, že lidé volali po silné vládě, která by měla autoritu a nesmiřitelně zatočila s kořistníky a podfukáři. Zkrátka po vládě poctivé. Na tom se všichni shodovali. Strašné komplikace nastaly, když došlo k tomu, kde takovou vládu vzít. V našich řadách, odpovídala každá strana v jistotě, že ona má ten nejlepší program, ten nejlepší systém vlády a ty nejschopnější lidi.

V těch důležitých otázkách si chtěly omočit i Zvonokosy a tak se s vášní vrhaly do dialektiky a stranických bojů. A Zvonokosané si nadávali.

Oči celého městečka se mezitím upíraly na Vincka Pajdu, jehož význam vzrostl obzvlášť od chvíle, kdy kvůli němu prudce vzplanuly politické vášně. Nebylo neznámo, že se stal předmětem živé diskuse v městské radě, kterážto diskuse poskytla Pěšinkoví příležitost vítězně zdrtit Řemdiháka. Lidé si opakovali senátorovy vtipy i to, jak vyvedl protivníka z konceptu, když jeho vystoupení obrátil v žert. Nebylo se čemu divit. Každý znal Pěšinku, jak umí vtipně improvisovat, jak umí situaci obrátit a strhnout smíšky na svou stranu. Takovou kariéru jako on může udělat jen člověk chladnokrevný a s bystrým citem pro danou chvíli a takovému se potom může těžko někdo postavit. Pěšinka byl ostatně hlava Zvonokos: to říkalo všechno.

Vincek Pajda zdaleka neměl jenom přátele a názory na jeho případ byly různé. Z počátku byl titul nezaměstnaného novinkou, jaká neměla v celém kraji obdoby, a každý se tím bavil. Potom se začalo lidem zdát, že z něho Vincek hanebně tyje. Řekněme to po pravdě: muži na něho žárlili. Takový rošťák, bez práce si pěkně válí šunky a ještě si před očima celého kraje a s podporou veřejné moci dovolí ten přepych, že má dvě ženy! Kdo jiný by si to mohl dovolit po něm, a k čemu je potom práce? Žádná odpovědnost, žádné závazky, žádné daně ani starosti, jen dobré jídlo, všude otevřené dveře a dvě ženy k disposici! Hlavně ten poslední bod dráždil žárlivce, protože Lenka Poštípaná i Stáza Hroudová byly ženské udělané a zkušené a nejeden z nich měl na ně zálusk.

Vincek byl král, dvě ženy se pro něho bily a ještě nad ním držel ruku jeden senátor. Co by se ostýchal? Ostuda tedy pokračovala. Když měla teď Lenka šestinedělí za sebou, vrátil se k ní, našel tu opět svoje místo a všechno běželo dál jako dřív. Jeho výpočet se ukázal správný: dobráček Lenka nemohla bez něho být. Dítě je hezká věc, ale všechno ženě nenahradí. A lichotilo mu, že on, žebrák, člověk mimo zákon, je otcem. Nad kolébkou se rozněžňoval:

„Jednou si tě, Lenko, vezmu, dítěti dám jméno.“

„Proč ne hned?“

„Musíš počkat, až řemeslo přestane vynášet.“

Tím řemeslem myslel nezaměstnanost. Už mu sice nevynášelo tolik jako první léta, ale ještě pořád byl výtěžek slušný. Krom toho si připadal Vincek příliš mladý na to, aby se vzdával draze milované svobody. Co by tím získal? Měl ženu, dobrou ženu, a nemusel snášet žádné vrtochy ze špatné nálady, ani jí skládat účty jako pravoplatné ženě. Než dáš ženě právo, dvakrát měř. Protože jak je jednou pod čepcem, ani u té nejlepší nevíš, co z ní vyleze. Jiná výhoda: mohl dál chodit ke Stáze Hroudové. V tom se morálně shodoval s ostatními manželkami, protože podle nich neprovdaná žena nezasluhovala, aby měla jednoho muže jenom pro sebe. Vdaná žena si totiž ze svého postavení dělá zásluhu, myslí si, že se vdá jen žena, která za to stojí, a ty ostatní že jsou něco nižšího. V tom bodě jsou velice úzkostlivé dokonce i ty, pro které kdysi nějaké to vyspání neznamenalo nic vážného. Z jejich strany se Vincek neměl čeho bát.

Postavit Lenku Poštípanou a Stázu Hroudovou proti sobě byla výtečná věc. Protože nejistota je příznivá meditaci, oběma jim trochu spadl hřebínek. Jestliže dovolíte ženě, aby se cítila nepostradatelná, instinktivně toho začne nadužívat. Jestliže naopak ví, že má sokyni, začne přemýšlet. Říká si, jakými asi jí neznámými prostředky vás ta druhá dokázala upoutat. Přestane být lhostejná, zaujme válečné postavení, snaží se být znova svůdná. Jakmile se cítí ohrožena, začne být sladká, trpělivá, pozorná. Vytáhne do boje se všemi svými morálními i hospodyňskými schopnostmi a tělesně se taky víc snaží.

Kdyby byla Lenka Poštípaná neotrávila Vincka svými nářky a věčným „vezmi si mě“, nikdy by byl nešel za Stázou Hroudovou nebo by se k ní v žádném případě aspoň nevrátil. Jenže Stáza Hroudová se ukázala ve chvíli, kdy už s Lenkou, i tak dost nesnesitelnou, nemohl nic mít. Příležitost jako stvořená, aby se vytratil. Jenže Stáza na neštěstí příliš uvěřila ve svou šťastnou hvězdu a začala Vincka taky otravovat manželstvím. Takže jakmile se Lenka zotavila, s radostí se k ní vrátil. Kdežto Stáza rychle upustila ode všech nároků a prosila ho, aby se vrátil jen tak, čistě pro potěšení. Z vděčnosti nemohl odmítnout a potěšení tu skutečně bylo.

A tak Vincek díky přízni dvou žen v sobě odhalil milostné schopnosti, o jakých zdaleka neměl tušení. Jak jim nebýt vděčný (a zároveň oběma nevěrný)?

Užíval toho nejlepšího, co mu mohly poskytnout a taky ochotně poskytovaly; co snad jedné chybělo, toho zas měla dostatek druhá. (Lenka byla spíš mlčenlivá, Stáza upovídaná.) Jenom výjimečné postavení jim nemohl poskytnout, to by na něm byly žádaly marně. Protože každá měla půvab novosti právě tím, že se střídala s druhou. Stáza byla nesmírně žádoucí po Lence a naopak: když teď obě do gruntu znal, v jistém smyslu by se okradl, kdyby si vybral jen jednu z nich. Smyslová oblast je nesmírně široká, snadno se do ní vejde těl i duší několik. Objevil ji ostatně s úžasem, neboť jeho předchozí milostné zkušenosti byly tak skrovné, že ho ušetřily jakýchkoli citových či psychických problémů.

Obě dvě, Stázu i Lenku, získal ze stejných důvodů a takřka touž cestou a představovaly pro něho jednu jedinou pestrou a zábavnou lásku. Když se ho ptaly: „Miluješ mě?“ mohl se vší upřímností odpovídat kladně. Byla to jedna a táž láska; každou z nich miloval prostě v jinou chvíli.

Výsledek všeho byl, že obě vdovy Vincka Pajdu tak trochu zkazily. Narušily svými něžnůstkami jeho nepoddajný krunýř, zalíbilo se mu v lichotkách, blahobytném životě a jistém společenském postavení. Protože se mu dvě bezbranné osoby ze strachu před samotou dvořily (což je, nic platno, jisté) a možná taky jen proto, že tu nebyl nikdo lepší (což z nedostatku skromnosti však už nedokázal připustit), začal si myslet, že je prostě neodolatelný. Pokladu něhy si užil do sytosti, takže se za jinými zkušenostmi vydávat nemusel, ale nepochyboval, že kdyby to udělal, našel by i u jiných příslušnic krásného pohlaví odpor jen chabý. A tak se spokojený, kvetoucí Vincek Pajda, předmět hýčkání i sporů, procházel po městečku s výrazem pyšného uspokojení, založeného na jistotě, že je schopný levou rukou zdolat všechny vysoce významné třídní i majetkové zřetele jako něco naprosto vnějšího, co neodolá několika o
kamžikům skutečné důvěrnosti. Věděl, co žena od muže chce a jak umí zahodit všechen stud, aby toho dosáhla. Prohlížel si nejhezčí ženy s výrazem zpola naznačeného dorozumění, které se případně dalo vykládat jako kamarádské dobráctví, s obratně naznačenou a nesmírně lichotivou dávkou obdivu k jejich vnadám a s otázkou, která nemohla zmýlit ani tu největší naivku: „Tak co, kočičko, ano, nebo ne?“

Marná sláva, to působí: dámy uměly ty nuance vycítit. Mazaný filuta jim dovedl projevit obdiv, jakého v šedé rutině manželství neužily, obdiv, při kterém je žena okamžitě ve střehu, napjatá a připravená jako hezká kobyla, kterou zvučně poplácají po hřbetě. Ani ta nejpočestnější nikdy docela nezapomene, že hlavní roli v jejím životě hraje tělo. Občas naléhavě potřebuje, aby to tělo bylo slaveno, aby se jí opakovalo, že je pro muže předmětem poesie, středem snů, nejvyšším cílem všech jeho bojů a tažení. Vítězství jedné jediné lásky mají příliš krátké trvání a příliš rychle propadají banalitě zvyku, než aby mohly ženu uspokojit na celý život. To by byla jako herečka, která se přežila, které už se na scéně netleská, a role dostává jen z povinnosti. Proto je ochotná nadchnout se pro každého, kdo v ní objeví vzácný charakter. Hlavně o tom chce být ujištěna, že neztratila schopnost vyv olávat iluse, protože ví, že s tou schopností ztrácí všechno.

Takovéhle služby poskytoval Vincek Pajda ženám. Přenášel každou do oblasti svůdnictví a tam je žena doma. Neměl taky nic jiného na práci než poslouchat jejich historky, skládat jim poklony, jaké se jim líbily. Třeba byly jeho drobné, lichotivým smyslem podbarvené pozornosti čistě platonického rázu – a většina jich v duchu na nic jiného nemyslela –, probouzely v nich nový elán a radost ze života, vracely jim přesvědčení, že jsou dosud žádoucí, a tak je zachraňovaly, aby nepropadly lhostejnosti rozčarovaných manželek. Za to byl nezaměstnaný pod jejich ochranou. To se ví, mít dvě ženy není zrovna dobrý příklad. Ale na dvě ženy se taky musí stačit – to je jedna věc! Láska Lenky Poštípané a Stázy Hroudové mluvila nadto v jeho prospěch. Něco v tom člověku musí být, když je takhle milován, protože Lenka ani Stáza nejsou konečně žádné uličnice.

„Ten dobrák Vincek,“ říkaly ženy, „tak jako on neposlouží člověku nikdo!“

Nic se nelekaly nebezpečí a dál ho zvaly do domu. Však to nebezpečí nepochází od něj, namítaly; kdyby se mu nic nenabízelo, nic by si nedovolil. Zachoval se snad k některé z nich neuctivě? Úvaha nicméně dost svérázná, protože i kdyby se tak byl tu a tam snad k některé hostitelce zachoval, nikdo by se s tím nechlubil a nejmíň on, jemuž na přízni zvonokoských žen velice záleželo, protože viděl, jak dovedou podzemními cestami drbů pomaloučku ovlivnit pověst.

A tak se proti Vinckovi stavěli pouze muži. Začínali reptat, že si chlap už moc fouká, že už je kdekomu solí v očích, jak se mu daří. Takový mizerný obejda má tolik mazanosti, že si bez práce a risika dokáže vesele žít na útraty obce a trpí se mu věci, které by se nikomu druhému neprominuly. A ještě tu byl jeden důvod k žárlivosti: byl to muž, kvůli kterému Pěšinka na obecní radě položil otázku důvěry a uprostřed výbuchů smíchu ji velkou většinou vyhoví.

Nikdo v kraji nevěděl, že se Vincek stal velice známou osobností v Paříži, kde z něho Pěšinka udělal legendární postavu a bavil jeho dobrodružstvími staré pány v senátě. Kdykoli se zvonokoský starosta vrátil z venkova, už byli kolem něho a vyzvídali:

„Tak co váš nezaměstnaný, milý Pěšinko?“

„Jedna vdova šťastně porodila. Právě se stal novopečeným otcem.“

„Co tomu říká druhá vdova?“

„Prohlašuje, že je připravená udělat totéž. Jenže měla na začátku zpoždění.“

„Tak už si dámy nevjely znova do vlasů?“

„Trochu se uklidnily. Tenže mi chtěly Vincka oženit. Násilím.“

„To jste přece nedopustil.“

„Ne, ne, nebojte se. Vzal jsem v úvahu počet zvonokoských vdov. Kdyby nám oženili nezaměstnaného, co by si ubožačky počaly?“

„No prosím! Tak on se zaměřil speciálně na vdovy?“

„Je to jejich anděl strážný. Ale měl jsem divoké sezení v městské radě.“

„To nám vypravujte, příteli.“

Není těžké uhodnout, jak se takové historky Pěšinkovi hodily. Vyprávěním o Zvonokosech si dobýval Lucemburský palác. Přestávky mezi zasedáním byly často nudné a ospalé a za to, že senátory bavil, všichni si ho cenili. Bylo tedy v jeho zájmu držet ruku nad chráněncem, který mu poskytoval nevyčerpatelnou látku k anekdotám. Blahopřál si, že je starostou obce, která platí za nejkomičtější v celé Francii a přenáší i na něho pověst veselého chlapíka. Členové senátu se kousky Vincka Pajdy bavili tak výtečně, že by mu byli s radostí povolili ještě dvě nebo tři vdovy navíc a třeba i několik paroháčů. Před ničím by necouvli, jen když se ve svém věku mohli zasmát.

Takže z pařížské strany byli Pěšinka i Vincek Pajda pojištěni, i když Vincek neměl tušení, jakou pověst má v senátě, ani jak jí Pěšinka dovede využít. Nevěděl to ani Řemdihák. Zůstal pořád venkovanem a moc pro něj byla vážnější záležitostí, nežjakou často bývá. Ani na mysl mu nepřišlo, že by nějaký bezvýznamný nezaměstnaný mohl být ve vyšších sférách známější než on sám, představitel velké strany. Vincek Pajda byl podle něho senátorova slabost a v tom smyslu potají zpracovával veřejné mínění. Viděli jsme, že za ním stála řada občanů, ne že by měli něco proti Pěšinkoví, jehož kariéra byla ozdobou kraje, ale ze vzteku, že se zatracený taškář Vincek směje všem do očí a na útraty ostatních si užívá krásných časů. Když pomysleli, s jakou nestoudnou drzostí spojil Vincek dohromady půvaby dvou dosud žádoucích vdov, a představili si, jak musí být sami opatrní, když chtějí t rochu zahnout, popadala je zuřivost. Taková nespravedlnost!

Na druhou stranu ovšem Řemdihák nepočítal s tím, že většina žen zůstane z uvedených už subtilních důvodů při Vinckovi. Řemdihák neměl cit pro ženy a to byl jeho vážný nedostatek, neboť ženy představují v životním podnikání velikou sílu. Je dobrá politika mít je na své straně.

Řemdihák zatím přemýšlel, jak se dostat nepříteli na kobylku. Byl to skutečně jeho první životní cíl. Pěšinka měl ještě jednu slabost: zálibu v něžném pohlaví. Nebylo pro nikoho tajemstvím, že si zvonokoský starosta jako senátor v Paříži užívá. Chytit ho tak při nějaké pěkné ostudě… Taková věc by se musela připravit v největší tichosti.

Když se jednou Blažena Troubelová vrátila z města, seděl u ní doma nějaký člověk. Posloužil si pitím a usazen v židli kouřil. Mohl to být nějaký nedočkavý zákazník, ale na první pohled ho nemohla Blažena poznat: přešlo jí konečně před očima tolik lidí! Přesto ji cosi říkalo, že by s tím člověkem měla mít cosi společného, ale muselo to být dávno. Promluvil první:

„Ty mě nepoznáváš?“

Ten hlas ji uhodil. Zahleděla se na něho pozorněji. Změnil se, ale byl to on: Troubela!

„No tohle!“ řekla. „Ty jsi ten poslední… Jak ses dostal dovnitř?“

„Klíč jsem si nechal.“

„Co chceš dělat?“

„Ještě pořád jsem tvůj manžel, na to nezapomeňl“

„Vypečený manžel! Vykašlal se na mě i na děti a prachy vzal s sebou. Pěkný sprosťák jsi a ne manžel.“ Muž unaveně mávl rukou, jako že o to neběží a že to je všechno věc minulosti.

„A co tvoje ženská?“

Další mávnutí ruky jak nad tou osobou, tak nad okolnostmi, za nichž se ztratila.

„Poslala tě ta tvá courá k vodě?“ dotírala Blažena. „Nestarej se…“

„Tos to vyhrál, teď jsi paroháč na dvakrát. A proč jsi přišel?“

„Vrátil jsem se.“

„Prostě jen tak?“

„Jen tak.“

„A jestli tě nechci?“

„Hele, hele, jak si troufáme!“ řekl Troubela, který se snažil uchopit někdejší nadvládu. Klidná, sebejistá Blažena se zasmála.

„Ty tady rozkazovat nebudeš,“ řekla. „Já mám za sebou mužské.“

„Kolipak jich máš?“

„Kolik chci.“ Troubela nechápal. „Dělám kurvu,“ řekla hrdě.

„Chceš říct jako řemeslo?“ zeptal se a zároveň si uvědomil, že je žena skutečně elegantnější a čilejší než za jeho časů. A zároveň že má ve tváři něco tvrdého a drzého, co u ní nikdy neznal.

„To víš, že to nedělám zadarmo. Mám slušný okruh zákazníků. Všem čtyřem maličkým se vede báječně.“

„Čtyřem?“ řekl s úžasem.

„Jedno jsem měla po tobě.“

„Otce znáš?“

„Těžko vědět. Ale jméno má tvoje.“

„Hm,“ řekl Troubela, „změnila ses pořádně. Bývala jsi taková mouchy snězte si mě…“

„Ale pracovitá jsem byla vždycky,“ řekla Blažena.

Rozkašlal se. Všimla si, že má tvář samou vrásku a hodně pohubl.

„Jsi nemocný?“

„Tubera,“ řekl lakonicky a poklepal si při tom na prsa, která vydala dutý zvuk. Záda měl ohnutá. Skoro probouzel soucit.

„Přišel jsi, abych tě živila?“ zeptala se.

„Přišel jsem, protože jsem chtěl,“ řekl zle. „Nepotřebuju se ti zpovídat.“

„To je otázka,“ řekla Blažena.

„Teď jsem tady a bude po mém. Teď tady poroučím já.“

Blažena už necítila vůbec nic společného s tím zapomenutým mužem, který býval kdysi jejím manželem. S rukama v bok a beze stínu strachu se před ním rozkročila.

„Na to musí být dva, Troubelo. Jestli ses vrátil s takovouhle, tak zas radši koukej mazat, odkud jsi přišel! Já jsem se o tebe neprosila.“

„No, no!“ vydechl, ale ne už tak zhurta. „Budu si dělat, co chci,“ řekla Blažena. „Rozumíš?“

„Dyť jo, dyť jo…“ Ještě pořád ho držel záchvat kašle.

„Necháš mě pracovat. Řeknu ti, v kterou dobu tě tu nechci vidět. A v noci se mnou nepočítej, mám dost toho provozu ve dne. Dostaneš svoje jako každý jiný a dost…“ A po chvilce zamyšlení:

„Ale platit mi nebudeš.“

Pak se podívala na hodinky a pokynula mu ke dveřím. „A teď vymázni.“

„Sotva jsem přišel…“

„Vymázni, povídám ti. Čekám zákazníky. A před desátou se nevracej.“

„Kam mám, prosím tě, jít?“

„Přece to tu znáš, ne?“

Pak se zamyslela, otevřela kabelku, podala mu padesát franků. „Jdi se napít.“

„Pořád se chodí k Jarmile?“

„Pořád.“

Co má dělat člověk, který se vrátil po dlouhé nepřítomnosti, než zamířit na známá místa? Za nějakou chvilku otevřel Troubela dveře ve výčepu.

„Servus!“ utrousil.

„Servus!“ ozvala se mechanicky odpověď. Ale nikdo si ho zřejmě nevšiml.

S čepicí vraženou do očí usedl sám ke stolu. Neuvědomoval si, že už není jako lidé z kraje. Vypadal spíš jako tovární dělník nebo nějaký nádeník, a tím taky ke konci byl, než ho sklátila nemoc.

„Džbánek,“ řekl číšnici, když přišla pro objednávku.

Víno bylo pořád dobré, Macarát kupoval jenom nejlepší druhy. Stejně ale bylo zvláštní tu sedět. Měl před sebou dvacítku zvonokoských občanů a všechny je znal. Tak jako vždycky pili a žertovali, tak jako vždycky bouchali do stolu, když vyhazovali karty. Nezměnění, jako by je byl opustil včera. Ze by se byl proměnil tolik sám?

Dlouho seděl, díval se na ně a přemýšlel, jak proniknout do toho teplého kruhu přátelství, na který při svém putování myslel tak často a tak silně, že mu chuť beaujolaiského až stoupala na jazyk. Nadešla chvíle návratu do velkého společenství Zvonokosanů. Jak ho přijmou? Kdo odejde, s tím se brzy přestane počítat. A po tom, co mu Blažena řekla…

Už to nevydržel. Jeden z pijáků si zrovna začal cpát dýmku a přitom se k němu otočil.

„Přežvejkale!“ řekl. Sundal čepici a několikrát za sebou jméno opakoval.

Přežvejkal na něho pohlédl nejdřív překvapeně, pak jako by se zmátl. Zřejmě se snažil na cosi upamatovat. Tvář se mu rozzářila:

„Fixnámol!“ vykřikl. „Snad to není Troubela?“

„Troubela?“ opakovali sborem ostatní hosté, mezi nimiž byl nejeden Blaženčin zákazník. A z plných plic se Přežvejkalovi smáli, že mu jdou oči šejdrem. Troubelu už pamatovali jenom přes jeho ženu a celkem jim to tak i vyhovovalo.

„Troubela je dávno mrtvý!“

„Ale přece mi nebudete povídat…“

Začali si příchozího prohlížet. Byl to sice už jen zbytek starého Troubely, ale Troubela to přece jenom byl. Poznali jeho studený a trochu šílený pohled nesnášenlivce, kterého vždycky z hospody vyváděli násilím, protože jak se napil, hned se chtěl rvát a potýkat. Morous, chvástavec, líný a žárlivý jak tygr. Jenom on směl Blaženě nadávat a bít ji, ale chraň bůh, aby na ni pohlédl někdo jiný. V tom byla situace dokonce komická, protože kdyby i teď si chtěl začít s žárlivostí, měl by co na práci.

Ale co toho pitomce Troubelu najednou napadlo vracet se do Zvonokos a ohrožovat svou přítomností dávno zavedený pořádek, prospěšný jak rovnováze městečka, tak míru v domácnostech? Blažena vstoupila do rangu institucí: poskytovala trochu rozptýlení a dobrodružství těm, kdo neměli čas nebo prostředky jezdit dál. Když od ní mužský vyšel, ukazoval doma milejší tvář a víc trpělivosti. A protože Blažena roznášela své zisky zase dál mezi dodavatele, peníze rozkoše pracovaly v pevném koloběhu. Jestlipak teď navrátilec všechno nenaruší? Museli se ho opatrně na to vyptat.

„Dávno jsme tě ve Zvonokosech neviděli?“

„Šest let,“ řekl Troubela.

„To už je věk!“

„Jsi tu jen tak, na skok?“

„Možná…“ řekl Troubela vyhýbavě.

„S Blaženou jsi ještě nemluvil?“

„To má čas…“ (Chtěl vyzvědět, co si o něm v kraji myslí, jak se dívají na jeho návrat.)

„Udělal bys možná líp, kdybys ji nechal na pokoji, když už si jednou zvykla… Nemyslíš?“

„Jde o děti,“ řekl.

Na to mu horlivě odpovídali:

„Dětem se vede dobře, Troubelo. Všichni se o ně starali.“

„Koukali jsme Blaženě pomoct, víš.“

„Každý trochu.“

„Děkuju,“ řekl Troubela.

„Není zač. Nemohli jsme ji nechat na holičkách. Dneska to není žádná nešťastná ženská.“

„Bodejť by byla. S ní si nemusíš dělat hlavu.“

„Mluví o mně?“ ptal se Troubela.

„No… Málokdy na tebe přijde řeč. Jednou jsi zmizel, to víš!“

„Když jsi odešel, naplakala se.“

„Museli jsme ji utěšit.“

„Trochu ji podpořit, aby se vzchopila.“

„Našla si někoho za mě?“ chtěl vědět Troubela. Váhali, nevěděli, co říci. Konečně přišel na jakousi formulaci Přežvejkal:

„Oficiálně nemá nikoho, to ti můžeme dosvědčit. Co říkáte?“

„Ne, oficiálně nikoho,“ říkali.

„To se ví, za šest let se může udát všelicos… Pro ženskou je to dlouhá doba.“

„Něco se povídalo?“

„Vždycky se něco povídá… Ale hned to byl ten a hned zas ten.“

„Skoro každý, to vlastně nic neznamená.“

„Možná tak letmo, však to znáš… Ale že by někdo něco viděl… Byli jsme snad někdo přitom?“

„Kdepak,“ říkali, „to jsme nebyli.“

„Tak vidíš! Blaženy si každý považuje.“

„To jo, má tu svoje postavení.“

Někteří sotva zdržovali smích. Mysleli při tom na Troubelu, jak pyšně a vážně hledí ze svého rámu. Ten při tom byl! Ale co, před šesti lety zmizel a nechal tady ženu s dětmi. Musí vzít na bedra svůj díl z toho, co se stalo. Jedno bylo jisté: radši by byli viděli ďábla. Na ženu ale ať jim nesahá. Blažena patřila Zvonokosům!

„Přišel ses podívat na děti a zas půjdeš, ne?“

„Ještě nevím.“

„Zařídil ses jinde?“

„Ano, ano…“

Ztráceli před ním sami jistotu, když ho viděli tak zbídačelého.

„Poslouchej, tys utekl s nějakou holkou. Máš ji pořád?“

„Nebyla to Pepča Macek? Ta, co měla cecky jako…“

„Houpačku!“ řekl Troubela s krátkým zachechtáním.

„To se stane… Člověk potká ženskou a zblázní se do ní, protože je tuhle nebo támhle udělaná… Ale nechat si ji pro celý život, to je jiná věc!“

„Stehna nejsou všechno!“

Vstávali. Byl čas vrátit se domů na večeři.

„Zdržíš se pár dní? Uvidíme se ještě?“

Tiskli mu ruku a odcházeli. Sál se vyprázdnil. Objednal si něco na zub, aby líp vydržel to čekání, než se bude smět ukázat doma.

Troubela se ukázal ve výčepu znovu a brzy se z něho stal horlivý návštěvník. Bylo jasné, že hodlá ve Zvonokosech zůstat. Blažena však dala na vědomost, že ten náhlý návrat nebude mít žádný vliv na její dobré styky se zákaznictvem, a jenom připomněla, v kterou hodinu má zavřeno, aby se mohla věnovat rodině, to jest dětem. Všechno skutečně pokračovalo dál jako dřív. Nikdo nebyl odbyt a nikdo nenarazil na Troubelu, který byl vždycky v pravou dobu vyprovozen. Každý schvaloval, že si Blažena položila takové podmínky, když na ní ležela obživa celé rodiny. Byla by hloupá, aby se připravovala o dobyté výhody a vzdala se života, kterým si získala v kraji tolik přátel.

Víc je překvapovalo, že se Troubela bez mrknutí smířil se stavem věcí. A cynicky se zabydlil v roli manžela – pasáka (nepříjemné jedině pro něho samotného). A hojně zásoben penězi trávil bezstarostně svůj čas v kavárně při pití, kouření a kartách jako pravý rentiér. Něco takového se ve Zvonokosech taky jakživo nevidělo! Jelikož ale hlavním účastníkům připadalo zřejmě takové uspořádání normální, všichni si časem zvykli. Bylo zajímavé, že kdykoli padlo před Troubelou slovo „paroháč“, a ví Bůh, že ho ušetřen nebyl, nikdy ani nemrkl. Nakonec pochopili, že se ho směšnost nemohla dotknout, protože byl profesionál: jakmile se paroháčství stane zřejmým prostředkem existence, přechází do jiné kategorie.

Ostatně pořád hrozně kašlal. Když ho viděli, jak je zřízený a jak mu strašný kašel trhá plíce, říkali si, že neměl chudák čerchmant na vybranou. Měl pojit na ulici, anebo se nechat vydržovat ženou, která kvůli němu dělá kurvu. Z její strany to byl milosrdný skutek, že ho vzala zpátky, přestože už nebyl očividně schopný pracovat. Blažena byla ve všech očích rehabilitována. Byli nad ní celí na měkko!

„Další hladový krk, to jí ještě chybělo!“

„Ze dne na den uživit šest lidí ženskou prací!“

„Jestlipak jí za to ty děti budou jednou vděčné, že se pro ně tak obětovala?“

„Vyčítá se jí, že si vydělává tělem… Copak má ta nešťastnice dělat…“

„Víte, paní, možná je to ode mě trochu silné, ale kolikrát si říkám, že taková courá může být učiněná světice!“

Bartoloměj Pěšinka se stal ministrem. Francie se to bez valného údivu dověděla jednoho rána z novin, oznamujících, že byla zase jednou šťastně překonána jedna vládní krize. Předseda senátu sestavil svůj program, aby ho bez prodlení předložil parlamentu. Ten program si troufal rozřešit alespoň na pár měsíců těžkosti, které přivodily pád předchozího kabinetu.

V příznivých obdobích k takovým krizím docházelo průměrně dvakrát do roka. Vysvětlovalo se to tím, že mezi schopnými lidmi republiky musí existovat určitý koloběh, aby na každého vládychtivého došlo. Po krátkém období průtahů a zákulisních intrik se ustavilo nové skupenství. Pokud šlo o vůdčí postavy, podobalo se předešlému, změnily jenom druh činnosti, přešly z jednoho ministerstva do druhého. S nimi tam vždycky proklouzli dva nebo tři noví lidé, jejichž fotografie spolu s oslavným a podrobným curriculum vitae byly uveřejněny v novinách. Takové jmenování byla potěšitelná věc. Dobří občané v něm spatřovali důkaz, že země má spoustu schopných státníků, které si drží v reservě pro špatné časy. Bylo by ostatně neprozíravé pustit je do té motanice všechny najednou: takhle aspoň měli čas se zkorumpovat. Reforem bylo sice potřeba, pořád se po nich volalo, ale s reformátory se muselo opatrně. Nen
echat takového nadšence, aby začal ve vládě řádit jako slon v porcelánu. Reforma výhodná pro jeden klan zřídkakdy nebyla škodlivá klanu protivnickému: škodlivost se dala omezovat pozměňovacími návrhy.

Bylo proto uklidňující, když se do popředí vraceli patriarchové, věrní staří koňové, kteří věděli, že republika potřebuje určitý konservativní základ, aby se nepouštěla do dobrodružství, na kterých by spíš ztratila než získala. Vládnout znamená možná vidět dopředu, ale hlavně to znamená zdržovat čas. Z toho důvodu přicházeli ke slovu i strážní duchové režimu, vznešení starci, kteří za čtyřicet let ovládli umění, jak řídit sněmovnu a kongresy. Jak říkal jeden z nich: „Uchopit moc je jedna věc, druhá věc je vykonávat ji; ale udržet ji, to je řemeslo, kterému se člověk nenaučí za den.“ Ti lidé mohli být snadno viněni z podvodů, zrádcovství a nestálosti – a taky toho často nebyli ušetřeni – ale vzdor kalné a pohnuté minulosti se vraceli k moci tak vytrvale, že nakonec vnukali důvěru. Zásluhou věku a postupného zapomenutí byli prohlášeni za „svědomí národa“. Byli to staří kozá
ci, kněžstva a velcí kouzelníci republiky. Prostý lid má totiž rád představu, že ve vládě to nejde bez nějakých těch kouzel a tajuplných kliček. Co je nepochopitelné, to na ducha nejvíc působí, a ti, kterým se podařilo vloudit do svatyně božstev, tím taky získávají svrchovanost.

Pěšinka se svou pěknou galskou hlavou, přimhouřeným okem a výrazem mazaného rozšafy nedělal novému vládnímu spřežení ostudu. Kromě toho si udělal mezi lidem velké jméno při posledním sjezdu strany. Zahodil všechny konvenční fráze a nebál se předložit rozhodný realistický program, snadno každému pochopitelný.

„Po čem touží průměrný Francouz, přátelé? Neváhejme to říci, neboť je to ideál rozumný a vy máte plné právo žádat si jeho uskutečnění. Chcete svobodu práce, ale chcete taky jíst kuře na smetaně, hrát kulečník, chytat ryby, mít malé auto a domek s plotem okolo a na plotě nápis: ‚Doma ať mi každý políbí… šos.‘ Není to tak?

Míří-li vaše oprávněné touhy k těmto zárukám štěstí, jímž jsme vám povinni, pro které jsme tady, jehož uskutečnění je naším úkolem, pak je naše strana pro vás ta pravá strana a já volám: Pojdte s námi, přátelé, ať společnými silami a v jednom bratrském šiku navrátíme Francii její usměvavou tvář, kterou nikdy neměla ztratit.“

Řeč udělala dojem a mnoho bojovníků si řeklo: „Tady je náš člověk.“ Pěšinková prohlášení, tlumočená tiskem, popletla hlavu i členům jiných stran, přejedeným velkých slov. Ohromně se jim zamlouvalo kuře na smetaně, malé autíčko, domek s plotem kolem dokola. A nápis na plotě je přímo nadchl. Konečně lidská řeč, která dovedla počítat s francouzským individualismem.

Zvonokosy nezůstaly k Pěšinkovu jmenování chladné. Už po druhé dal proslulý beaujolaiský kraj republice ministra. Před Pěšinkou to byl někdejší kavárník Alexander Duplikát. Teď už dávno byl z Duplikáta starý pitomec. Drželi ho stranou, takový hromotlucký nešika nebyl u moci žádoucí. Ani ve svém nejlepším období nebyl ostatně nic jiného než tupý ožrala, prosáklý alkoholem; v jisté době to však nevadilo, protože takoví ožralové dovedli při skleničce naverbovat voliče. Jejich kariéra byla důkazem, že moc není vždycky vyhrazena jen kandidátům obratným a chytrým, odchovancům dobrých rodin a vysokých škol. Pár takových pitomců ve vládních kruzích dokázalo přilákat hlasy, za kterými se muselo jít tam, kde byly. Používalo se na to lidí Duplikátova druhu, tak jako k verbování do armády se kdysi používalo dokonale blbých seržantů.

Pěšinka byl vyšší klasa. Velké vzdělání možná neměl, ale byl zvídavý, protřelý různým prostředím, bystrý, příjemný a měl velký čich. V pětašedesáti se stal ministrem: ve Francii to není stáří. Měl tolik ducha, aby mu to nestouplo do hlavy a směšně se nenafoukl. Dostal na starosti kolonie, prostě že to tak vyšlo. Neměl o koloniích páru, nebyl by je dovedl ani vyjmenovat, natož je ukázat na globusu. Řekl si, že to žádná vážná zábrana nebude. Svolal si náměstky a roztomile jim řekl: „Dělejte, jako bych tu nebyl.“ Zbytečná připomínka: dělali to tak stejně vždycky, ale bylo sympatické, když to jednou ministr upřímně řekl. Pak si vybral jednoho důvěrníka a bez okolků mu řekl:

„Udělejte mi seznam těch zatracených kolonií. Vypadá to, že je máme tak trochu všude?“

„Jsme druhá koloniální velmoc, pane ministře.“

„Po všech těch ztrátách?“

„Ano, i po nich. Jsme hned za Anglií.“

„To bych byl přece neřekl…“

„Otázka kolonií se dá shrnout asi takto: Anglie sama vlastní polovinu koloniálních území celého světa. My Francouzi máme polovinu ze zbývající části, tedy čtvrtinu. O poslední čtvrtinu se dělí ostatní národy.“

„Neříkejte. To je zajímavé! To znamená, že kolonie jsou pořádné ministerstvo?“

„Pravda je taková, že do našeho resortu spadá území o rozloze asi tak desetkrát větší, než je naše země.“

„Propána…! Tak to si tedy ze mne ministerský předseda neudělal dobrý den?“

„Určitě ne, pane ministře.“

„A co o tom všem potřebuju vědět, abych nevypadal úplně pitomě?“

„Myslím, že byste, pane ministře, potřeboval takový povšechný obraz. Znát u každé kolonie její geografickou situaci, podnebí, povrch, rostlinstvo a zvířectvo, náboženství a jazyk, něco z minulosti, nebo aspoň kdy jsme ji získali, poměr bílých a barevných, hospodářské a průmyslové možnosti, doly, hlavní města, přístavy – ty jsou důležité, protože s koloniemi máme styk po moři a obchod závisí na lodní dopravě –, vojenské síly, administrativu, drobné místní panovníky, pár slavných budov…“

„To si budu muset nacpat do hlavy pěknou hromadu věcí?“

„Na první pohled ano. Ale s troškou metody se to dá zvládnout. Zrovna tu mám soubor fotografií, které by se vám mohly hodit. Jako celkový přehled je to výtečné. Čísla před některými odstavci odkazují k detailnějším poznámkám. K fotografiím jsou připojeny statistiky, které sledují vývoj každé kolonie za posledních deset let. Je tam všechno, i národnostní vývoj. A tady v těch deskách jsou stručné přehledy, výborné jako kapesní příručka. Bylo by dobré, kdybyste je měl pořád u sebe. Pak budete moci odpovědět na každou otázku, třeba nečekanou.“

„Vy ale myslíte na všechno, poslouchejte!“

„To už je zdejší tradice. Mnozí vaši předchůdci byli na tom ze začátku stejně jako vy, pane ministře. Vždycky našli všecko tak připravené, že se brzy se ctí se vším vyrovnali.“

„To je báječné!“

„V případě nějakého sporu v parlamentě mají naši úředníci přehledy vždycky připravené, dojde-li k diskusi, budete mít, pane ministře, po každé k disposici několik dobrých odborníků.“

„Takže já nemám nic na práci?“

„Naopak, pane ministře, budete velice zaneprázdněn. Budete přijímat žadatele. Předpokoje jsou pořád plné.“

„A co těm žadatelům budu říkat?“

„Budete slibovat, pane ministře, že věnujete každému speciální pozornost. Dál už se nebudete starat. Co bude třeba, zařídíme sami… A pak je tu pro vás jedna veliká práce, a sice podpisy. Je třeba podepisovat spoustu listin.“

„Číst je musím taky?“

„To by byl ztracený čas, pane ministře, můžete svému personálu důvěřovat. Každé rozhodnutí, které by mohlo být předmětem sporu ve sněmovně, necháváme stranou. Takové otázky se pak řeší na ministerské radě anebo se souhlasem pana ministerského předsedy. Na štěstí jich nebývá mnoho.“

Pěšinkův vstup do ministerstva provázely veliké místní oslavy. Byl pozván, aby jim předsedal. Cosi vážného v jeho chování však svědčilo o tom, jakou váhu odpovědnosti vzal na svá bedra, odpovědnosti, která měla co dělat s uspořádáním země a její pověstí ve světě. Moc obestírá svého vykonavatele jakousi tajuplností. Byl teď ministrem a každý to cítil. Každý cítil, že to je krok do nové etapy, že je Pěšinka od nynějška příslušníkem hlavního štábu, který má v rukou vládu věcí. Když mluvil, jeho hlas zněl jako hlas Francie a slova „státní zájem“ nabývala v jeho ústech nesmírně působivého zvuku. Muž z vlády! Znamenalo to: zanechme hádek, nenávistí, stranických zájmů a povznesme ducha navždy vstříc vznešeným cílům.

Pěšinka pozoruhodně vyložil koloniální otázku, která byla pro Zvonokosany učiněnou španělskou vesnicí a přitom velice lichotila francouzské sebelásce. Dokonale vyzbrojen údaji, házel ciframi, tonážemi, vývozním zbožím. S imponující zasvěceností vykládal o olivách, fících, datlích a banánech, halfě a rafiovém vláknu, rýži a manioku, kávě a vanilce, cukrové třtině a korkovém dubu, fosfátu, manganu, molybdenu, železe, kobaltu i zinku. Při jeho řeči vyvstával před očima obraz pralesů a pouští, širokých zemědělských rovin, karavan, vozových kolon a lodních flotil, dopravujících nesmírná bohatství z krajin, které geniální matka vlast zkropila krví nejstatečnějších, neodvážnějších a nejoddanějších synů a tím je dobyla pro civilisaci.

„Jak se ten chlap rychle přizpůsobil!“ řekl Funebral.

„Jen se divím, kde to všechno sebral,“ řekl Lohengrin, „Dovedl byste toho povědět o koloniích tolik vy, Kulíšku?“

„Moji žáci toho nemuseli tolik znát,“ odpověděl starý učitel.

„Tohle je výklad pro dospělé.“

„Nezdá se totiž, že by žvanil!“

„Uvidíte, že bude ministrem ještě několikrát,“ řekl Funebral.

„Kdepak, náš Pěšinka se nedá jen tak vyhodit ze sedla.“

„Rád bych viděl, jak se tváří Řemdihák,“ řekl Lohengrin.

Na Řemdihákovu nenávistí strhanou tvář nebyl krásný pohled. Žárlivost je možná ten nejstrašlivější ze všech citů a v oblasti lásky umí člověka dohnat až ke zločinu. Kdo žárlí na něčí slávu a význam, kdo žárlí z neukojené ctižádosti a poraněné pýchy, je schopen činů o nic méně odporných. Žárlivec téhle kategorie necouvne před ničím, myslí jen na to, jak zničit nenáviděného soka, jehož úspěch ho pokořuje, protože se sám k němu prodírá trnitou cestou a přitom nedosáhne onoho stupně, na němž si druhý trůní v plné záři, obklopen obdivem a ohlušujícím potleskem.

Řemdihák byl patrně ten nejnešťastnější člověk z celých Zvonokos, protože se otravoval vlastní žlučí a pořád jen před sebou viděl Pěšinku v lesku slávy, tak jako žárlivec ve své fantasii vidí milenčino tělo v náručí druhého. Nový protivníkův úspěch mu působil taková muka, že by byl s radostí uvrhl Francii do revoluce, jen aby měl to potěšení dostat starostu-senátora v poutech do svých rukou a připravit mu smrt nejkrutějším umučením.

Přes všechny nenávisti a půtky a zklamání, které přinesl pokrok, následovala roční období jedno za druhým a léta běžela. Náhradu za velké neukojené naděje hledali Zvonokosané v drobných každodenních radostech. A v „očekávání lepších dnů“, dnů hojnosti, jak o nich sní lidská fantasie, marně se snažící naplnit je neproměnným, nekonečným štěstím, které se do nich nikdy nevejde.

„Nuda je veliký nepřítel života,“ říkal Lohengrin slovy Alfréda de Vignyho.

City se však přizpůsobují rámci, ve kterém se rodí, a předmětům, které je podněcují. City Zvonokosanů stačily na to, aby jim naplnily dny a celý život.

8/ Tváří k budoucnosti

Pro Mařenku Pivoňkovou měl svět tisíce zářivých tváří. Špína a podezření jí byly tak neznámé jako malomocenství a svrab. Pro ni nebyly Zvonokosy prosté vinařské městečko, jedna z mnohých francouzských obcí. Byla to metropole jejího srdce, a to mohlo spokojeně bít jen v prostředí plném zázraků. Podle ní takové prostředí existovalo. Žila v beaujolaiském kraji jako v ráji, který byl po každé jiný. Vzduch byl jedna slavná melodie, jeden sbor půvabných zpěváků: cikán slavík, skřivan a koroptev, šprýmař kos, štěbetavá vlaštovka a vrabčí škály na telegrafních drátech. Velkou symfonii přírody provázely tisíce druhotných zvuků: do trávy spadla zlatá slíva, nalitá vlahou šťávou; vinné keře skřípaly v horku jako staří revmatici; od zalesněných vršků, kde skotačí veverky a na pasekách tančí víly, se neslo šumění větru; ze školy vyběhly šveholící děti; někde v údolní zatáčce zahoukal vz, dole v rovině supěl vlak. A nad tím vším někdy okamžik absolutního ticha, plného, bohatého jako vzácný křišťál, nezkaleného zvukem jediného hlasu. V takovou chvíli je cítit, jak povrchní a konvenční je skutečnost, jak pomíjivé všechno pachtění, jak směšné všechny nenávisti, a jak prosté by mohlo být štěstí: v blaženém rozjímání dosáhnout absolutní plnosti. Existovat, jako existuje Bůh, být ve všem a se všemi bytostmi spojen telepatií přátelství, aby vám všechna krása světa zavalila srdce jako veliká láska na první pohled.

Nikdo to necítil ve Zvonokosech tak silně jako Mařenka Pivoňková. Měla nesmírně blízko ke všemu, co žije bezelstně, byla v dokonalém spojení se vším, co září, kvete, voní a probouzí sny. Pes jí lízal ruku, kočka předla pod její laskavou rukou, malý oslík jí svěřoval tajemství svého smutku, na rameno jí usedl holub, v jejím stínu poskakoval pták, ani hlemýžd nestáhl růžky, když se k němu přiblížila, a ropucha, ta zavržená, i ta u ní našla slitování se svou odpornou slizkostí.

Lidé k ní měli nekonečnou úctu. Věčně nabručený metař Vincek Blábola ji zdravil s koštětem v pozoru a říkal: „Kdyby mě obec líp platila, hlavní třída by se pro vás, Mařenko, musela svítit jako koberec.“ I ta hyena Honda Mrtvola: „Vás bych jako zákaznici nechtěl, Mařenko, to by byla moc velká škoda.“ Lohengrinovi, aniž tím utrpěl jeho obdiv k Floře, ztělesňovala ideál panenství. Pěšinka se na ni otcovsky usmíval a v duchu si říkal: „V Paříži by té maličké snesli modré s nebe. Jenže o co se tam rvou, o to ona nestojí.“

A měl pravdu. Netoužila, neprahla po ničem, co by nebylo ve Zvonokosech. Dobrodružství srdce nepotřebuje dalekých cest a světoběžníci jsou fantasii k smíchu. Asie, Afrika, Amerika, to všechno se dá vymyslet a v krásnějších barvách, než jaká může být skutečnost. Mařenka měla pro sebe nebe, které nebylo nikde tak jednolité, tak modré, tak plné těch nejkrásnějších vidin. Tváře kolem ní byly známé a usměvavé. Láska neměla jména a neznala výjimek. Jak dojemná je čistota a jak odzbrojující je důvěřivost! Zkaženost, hřích ani závist proti Mařence Pivoňkové nic nezmohly. Svět byl před ní krotký jako beránek.

Ale pozor! Panenství je v životě ženy jen okamžik a příliš je prodloužit znamená prohrát léta určená k naplnění toho nejvyššího tělesného úkonu, který i tu největší krásu poznamená kalem, jestliže k němu nedojde. Čistota nevydrží věčně, nepřijme-li jiné jméno. Stárnutím čím dál víc ztrácí krásu. Myslete na to, dívenko. Nesmíte se vyhnout úkolům, které vás čekají, ledaže byste chtěla jít do kláštera.

I čistá Mařenka Pivoňková tohle ví. Ví, že bude muset svléci své první roucho nevinnosti a poddat se zákonům těla. Zásadně se tomu nevzpírá, i když je dosud po některých stránkách sama sobě tajemstvím a nic ji nenutí netrpělivě popohánět chvíli, kdy vstoupí do nejvyššího stadia, do stadia, ve kterém se žena stává schránkou života a podílí se s přírodou na slávě zrození a úchvatného zázraku lásky, sklánějící se nad kolébkami.

A ještě něco ví Mařenka Pivoňková. Potkala tuhle Růženku Baráčkovou, která jí v návalu mateřské radosti podala do náruče malého Standu. Jak tiskla k hrudi teplé, smějící se děťátko, zlaté jako jitřenka a med, hluboko v ní se něco pohnulo, jakýsi vzrušující, silný pocit. V tu chvíli pochopila, že smysl jejího života je obsažen ve výraze „krev mé krve“. Touží mít svoje vlastní děťátko, aby je nemusela vracet zpátky jiné matce, aby si s ním mohla hodiny povídat nesrozumitelnou hatmatilkou, která přesto dovede poskytnout matce a dítěti nevýslovné blaho porozumění.

A ví ještě jednu věc, která je jí sice ke cti, protože ji řadí mezi nevěsty přespříliš krásné, ale zároveň před ni staví jednu velikou překážku: žádný chlapec se jí neodváží promluvit o lásce. Ve Zvonokosech mají city slovník jen skrovný, chudý na poetické termíny. Zamilovaní si kolikrát řeknou jedinou větu za čtvrt hodiny, a přece jsou rádi, že jsou spolu, a vědí, že jsou jeden pro druhého tím pravým. Oddají se sobě bez okolků, třeba jejich rozhovor by netrval dohromady ani celou hodinu.

„Chceš, Pepčo?“

„Jo, Honzíku.“

Tak si řekli dva nesmělí zamilovaní, Pepča Votáhalová a Honza Pařez, že se sobě líbí. Stálo je to velké duševní úsilí a hodně červenání, než přišli na způsob vyznání. Měli z toho takovou radost, že se k němu vraceli pořád znova. Aby to nebylo tak fádní, občas otázku a odpověď prohodili.

„Chceš, Honzíku?“

„Jo, Pepčo.“

Za celé zásnuby si prakticky neřekli nic jiného. To však bohatě stačilo k blaženství jejich tajného dorozumění. Žili pak šťastně bok po boku a o moc víc si toho nevymysleli. Refrén vzájemného „ano“ se mezi nimi vracel pořád znovu. Takové čistě živočišné vztahy by Mařence Pivoňkové moc neseděly, tak jako by jí neseděla ani rodinná pompa, s jakou se rodiče snaží co nejlíp pojistit svým dětem budoucnost.

Problém je v tom, jak se nečervenat sama před sebou, a ze všeho nejvíc by se musela červenat za trapné opičiny, jaké pěstují dívky na vdávání: ty, které touží a přitom si dost netroufají, anebo ještě hůř, ty, které si troufají, aniž doopravdy touží. Říká se, že v téhle oblasti nejspíš vyhraje, kdo nejvíc nabízí. Ale je to otázka volby, co nejvážnější, nejuváženější volby. Mařenka Pivoňková má ožehavé postavení, je natolik jiná než druhé, že si na ni chlapci ve své nešikovnosti netroufnou a nejlepší pro ni je cesta upřímnosti a zdviženého čela, protože se chce dát celá a s veškerou důvěrou a bez výpočtu. Přímý charakter překoná mnohé a v Mařenčině duši není nic frivolního ani dvojsmyslného. Dalo by se to nazvat vnitřní bohatství, kdyby se jí takový výraz nezdál nadnesený: má prostě jen dobrou vůli a chuť do života. Dotek Růženčina dítěte ji však upozornil, že přišla chvíle
, aby zanechala dívčí bezstarostnosti a vzala na sebe svůj lidský úděl, aby se v těsném splynutí s bližními podílela na zachování druhu a jako jeden článek v nekonečném řetězu bratrských bytostí vyznačila svou cestu na zemi. Vyhnout se tomu by bylo zbabělé. Třeba je panna, a je jí tělem i duší, chápe, že prodlužovat stav panenství je sobecké a že její tělo baletky – veselý rytmus její chůze měl v sobě opravdu cosi tanečního – její nedotčené a nádherně vnímavé tělo, prostředník tolika omamných radostí, se nemůže odříkavě uzavřít do samoty, aniž by zradilo své poslání. Byla a dosud je nejčistší bytostí ve Zvonokosech. To žezlo i dosavadní titul slečny i všechno to etherické, co obsahovala první fáze jejího života, však bude muset opustit.

Je jí teď dvacet let, což je ten nejkrásnější věk odvahy a neohroženosti, ale také věk počínající ženské zralosti, kdy se každé vlákno chvěje přitakáním a srdce přetéká horoucnosti. Když dva žijí společně, je to, jako by kousali z jednoho jablka a každý nastavoval druhému tu lepší půlku. „Dělejte si se mnou co chcete, pane!“ Pokora je výraz té nejvyšší něhy a to nejvznešenější přijetí služebného údělu. „Váš šťastný úsměv bude mou odměnou, miláčkové moji!“ Myslí na veselé úsměvy manžela a dětí, shromážděných okolo teplého krbu, jehož duší a strážkyní, skoro jakousi vestálkou, bude ona. A skutečně by mohla říci vestálkou, protože vcelku nevidí rozdílu mezi postavením dívky a vdané ženy, ledaže druhá má víc povinností a svým milovaným projevuje nekonečnou oddanost. V tom je podobná slečně Konvalinkové, jenomže proti ní má navíc krásu, která zavazuje: dostala ji dare
m a domnívá se, že nemá právo nedopřát z ní užitku nikomu jinému. Milovat, to znamená dávat, to znamená chápat, dodávat všemu krásy a velikosti. Proto Mařenka Pivoňková s tím svým otevřeným a jasným výrazem, který jí tak sluší, se vší rozhodností jde za láskou.

Když si člověk nese lásku v sobě, určitě ji potká. Láska, to jsou naše vlastní city, vyzářené navenek, jako když radioamatér vysílá k nebi vlny, jež zachytí někdo neznámý a odpovídá, nebo jako když nám ozvěna vrací zvuk našeho hlasu, ale tak rozlehlý a proměněný, že už ho nepoznáváme. Ostatně jak už jsme řekli, Mařenka Pivoňková chce milovat, víc než touží být milována, protože tuší, co může sama dát, a neví, co za to oplátkou přijme. Takže na předmětu volby prozatím nezáleží. Ten zatím existuje v pasivním stavu a nám je lhostejný. Zajímavé ale bude pozorovat, až se ho bude chtít zmocnit a učinit ho hodným své lásky, jak si tu bytost naplní svým snem a jak vyvolený najednou vyroste a okouzlen vlastním svůdným obrazem nechá se vést mladou nezkušenou kouzelnicí. Můžeme jí důvěřovat: má v sobě dost bohatství a dost trumfů v ruce, aby dovedla okouzlit, a síla jejího přesvědčení je nevy
čerpatelná. A konečně čistota je schopna těch nejodvážnějších kousků, protože neví, co je to zlo a banální stud, vznikající často z pocitu hanby a provinění. Ano, Mařenka Pivoňková určitě potká lásku, svou lásku, která bude odleskem jí samé, protože láska je taková, jací jsme my, a vrací nám, co do ní vkládáme.

Zatím co Mařenka kráčí zasněně vzhůru do kopců až na kraj lesa, aby tam odtud ještě naposled spatřila dívčím pohledem širý, čarovný kraj svého mládí, věřme, že její láska není daleko. Tam někde nahoře čeká on a neví, že čeká a že mu jde kdosi vstříc.

Opusťme ji diskrétně ve chvíli, kdy kráčí neohroženě za svým ženským osudem, ke kterému muselo dojít, když přece víme, že stačí záhyb v ohbí paže, růžová perleť ouška či dětská linka rtu, aby udělala z člověka nesrovnatelnou a vzrušující bytost. Láska má svoje tajná vyvolená místa a pro cizí pohled jsou její důvody nevyzpytatelné. Přejme Mařence, aby poznala, co to je, když si dvě těla rozumějí, když se poznají a navzájem vyvolí, protože ve vysokých oblastech citu a ducha, tam je doma, a nepochybujme, že udávat tón partnerovi bude ona. Mnoho štěstí, malá Mařenko Pivoňková!

Léto končí. V té době patří všechna starost zvonokoských občanů vínu, jehož bohatství a kvalita se brzy ukáže. Po dobu jednoho roku bude záviset osud městečka na tom, byla-li sklizeň střední, dobrá nebo výborná. Je to tedy období, kdy si vášně dají na pár týdnů pohov. Městečko věnuje všechny své síly vznešenému moku. Každé vinobraní přinese něco nečekaného, nějaké překvapení. Lidé udělali, co mohli, ostatní je věcí přírody, ta jediná může dát hroznům šťávu a sladkost, které jsou duší vína. Skutečně se dá mluvit o duši, protože zářivé teplo optimismu, jehož dárcem je víno, se rodí z jeho jádra, jemnosti a vůně.

Na začátku tohoto podzimu 1936 jako by bylo cítit všeobecné zlepšení. „Placená dovolená“ znova uvedla do oběhu peníze, masy pracujících mají v kapse mzdu na čtrnáct dní dopředu a neodolaly svodu cestování. Vlaky jsou plné předměstského národa, ujíždějícího do polí, do hor a k moři. Takový veselý pohyb už dávno nikdo neviděl; v Beaujolais se ukázalo několik těch nových turistů, kteří unikli z velkých měst a přijeli navštívit rodiče v kraji. Město a venkov tak opět navázalo kontakt. Hovoří se, srovnává. Jsou to dva naprosto různé způsoby života. Který je správný a který ne? Jenže na vybranou stejně není. Kdyby rodiny vzrostly, musela by se půda, už tak dost rozkouskovaná (a roční výnos drobného vinaře nebyl větší než třicet sudů), rozdělit ještě víc, takže by hubený výměr jednotlivé větve neuživil. Ti nejrozhodnější, nejodvážnější anebo nejhůř podělení si museli hledat štěstí
jinde. Vraceli se z měst s furiantským výrazem a za nic na světě by byli nepřipustili, že svého odchodu litují. Zakopat se znova ve Zvonokosech! ó, la, la!

Co vlastně jsou Zvonokosy? Tu otázku si při svém filosofování kladou Lohengrin s Funebralem, básník a lékař, kteří mají oba za sebou dlouhou zkušenost a vždycky měli dost volného času, aby se mohli zamyslet nad postavením člověka na světě. Každá opravdu myslící bytost může svou troškou přispět k velkému pokladu myšlenek, který bude pro budoucí lidstvo odrazovým můstkem k cestě za poznáním. Teprve až člověk dokonale pozná sebe sama, hmotu a vesmír, teprve pak dosáhne svrchovanosti a stane se pánem svého osudu, jestli se jím vůbec kdy stane. Věčná otázka od počátku světa. Je k zlosti pomyslet si, že pro člověka za pět set tisíc let budeme předkem stejně primitivním, jako je pro nás člověk doby kamenné! Možná že nějaká dosud neprozkoumaná duševní oblast vrhne světlo na tajemství stvoření.

„Jak asi budeme vypadat v očích našich dalekých potomků?“

„Na to se můžeme vykašlat,“ huhlal Funebral. „Myslíte, že se takový neandertálský mozek někdy staral o to, co si o něm budeme myslet my?“

To byl celý Funebral, jakmile se cítil na měkko, začal bručet a přehnaným skepticismem hleděl zastřít, že se ještě pořád dovede pohoršovat a nikdy se z toho nevyléčí. Kdyby mu ovšem někdo řekl, že je lepší, než se tváří, rozzuřil by se. Strávil život v zápase s bolestí, kterou nikdy úplně nepřemohl. A boj začíná denně znova a on denně znova krčí rameny, prohlašuje, že to všecko je idiotské a zbytečné, a denně znovu doufá, žé lidskou bytost zachrání, nebo jí aspoň prodlouží život. Bůhví nač! Ale to není jeho starostí: lidé žijí, jak dovedou. Poměrně málokterý z nich si může vybrat, uniknout z kruhu, kam ho náhoda postavila.

„Je vůbec dobré tolik přemýšlet?“ řekl Funebral. „Náš venkov žádné krasoduchy nepotřebuje. Potřebuje naopak prostého, drsného člověka, který se nedá odradit krutostí přírody.“

Shodují se na tom, že Zvonokosy jsou lidské skupenství, jakých je na světě na tisíce, o nic lepší ani horší, lidé tu žijí pro svou práci, potřeby a vášně. Vcelku to nejsou špatní chlapi ani špatné ženské. Je ostatně možné brát je vážně? Nebo obecněji: je možné brát člověka vážně?

„Zvonokosy,“ uzavřel Funebral, „to je průměr lidstva.“

„Ano, průměr,“ řekl Lohengrin. „Podívejte se, vidíte, jak žijí…“.

Výborná příležitost, nežli je opustíme, přehlédnout ještě jednou některé z těch, jež nejlíp známe.

Sledovali jsme vývoj postav, žijících v průměrných lidských podmínkách, které se od základů nijak nezměnily, až na to, že se díky lepší hygieně a novým lékům vcelku trochu prodloužil věk. Mění se hlavně způsob existence, což je následek zrychleného světového vývoje, přinášejícího s sebou nové zvyky a jiné lidské vztahy, které se pak dál odrážejí v mravech. Všem těm změnám odpovídá nový slovník.

Uvažme na příklad, že i do Beaujolais proniklo slovo nudismus a stalo se omluvou pro odvážné (podle starých osob neslýchané) výstřelky ženské toalety. Zrovna tak mohlo poplést některé hlavy slovo orgie, které sem proniklo z dalekých, víceméně neuropatických ohnisek zkaženosti, a je otázka, jestli na takových neřestných shromážděních nevystupovala na příklad Lili Mrázková, vysvětloval by se tím možná její bleskový vzestup do společností, kde se na proslulosti skoro vždycky podílí sex. Libido jakožto kategorický imperativ sice nezískal ve Zvonokosech domovské právo, ale vskrytu přece působí, neboť je hlásán vědecký materialismus, čili tělo je všechno a sex, o kterém se mluví otevřeně a při každé příležitosti, hraje mnohem důležitější roli než dřív. Všechno ostatně sexualitě nahrává. Divoký rytmus jazzové hysterie vzrušuje svými otřesy a nárazy pohlavní centra a dráždí k bezuzdnosti. Podloudn
ý vliv na podvědomí má i drkotání automobilu s marnivým ovzduším cestovní horečky a snadného dobývání světa. Prastaré, v přítmí držené instinkty dostávají jméno a s ním větší důležitost. Tak třeba sex-appeal, ten existoval odjakživa, ale nové označení ho posunulo tak do popředí, že kdekterá mladá dívka v předvečer nástupu své kariéry zkoumá své erotické možnosti a vkládá do nich ty největší společenské aspirace: viděli jsme, jak si tu otázku kladla před zrcadlem sedmnáctiletá Nanynka Bulíčkova, jak zkoumala pevnost špičatých ňader a měřila své oblé půvaby, aby je mohla srovnat s rozměry nejslavnějších krásek. A často se vystavovala čočce fotoaparátu, aby se ujistila, že jí nechybí ona vzácná vlastnost, nazývaná fotogeničnost.

Těla zbavená tajemství, které se uteklo do oblasti citu, vedla pak k závěru, že všechno lidské konání je podmíněno vnitřní sekrecí a množstvím hormonů. Čili individuální zodpovědnost přímo souvisí s naším biologickým a chemickým složením. Svobodná vůle není než otázka dávkování. Všechno je těmihle teoriemi tak prosáklé, že i Zvonokosané, kteří je neznají, jednají ve smyslu toho, co visí ve vzduchu, protože člověk se vždycky řídí módou a myšlenkovými proudy své doby. Naši vinaři se tedy vrhli do závratného dobrodružství pokroku a my jsme je právě sledovali v období patnácti let, kdy nedělali nic jiného, než že se přizpůsobovali novým zákonům. Bylo to období přechodu a přerodu, nepřetržitého vývoje, jehož dosah zatím nelze odhadnout.

Je to éra osvobození člověka, odhalivšího podstatu zákonů, které dosud byly jen maskou jeho nevědomosti? Nebo je to nový pokus Ikarův, a člověk znovu bude v plamenech a s rozlepenými křídly padat z výšin dolů, aby ho pohltily hlubiny? To zatím nikdo nemůže říci. A řekněme to po pravdě: kromě Funebrala a Lohengrina nikdo na to ve Zvonokosech nemyslí.

Že se Vincek Pajda stal osobností, to mělo své mocné důvody, a proto byla taky jeho z počátku tak překvapující hodnost nezaměstnaného lehce přijata. V něm našel své první ztělesnění velký, teprve se rodící zákon kolektivismu, který na nové společnosti žádá, aby lidské vztahy od silného ke slabému, od boháče k chudákovi byly v rovnováze. Dosud se tápavě hledá spravedlnost, která by napravila bezpráví přírody. A protože ta dotyčná spravedlnost má za stvořením světa mnohatisícileté zpoždění, je pochopitelné, že uskutečnit ji dá práci. Vincek Pajda každopádně právě dokázal, že moderní člověk není nutně živ jen ze své práce, ale že může naopak žít i z odporu k ní. Ani trochu mu to nevadí, rošťákovi. Svěží a kvetoucí, vždycky usměvavý, vždycky ochotný, poflakuje se s naprostým klidem kolem svých drobných práciček a radostí. Tady vyleze na stoličku, tam zatlačí vozík, jinde zase chytne
kladivo či lopatu. Dovedl se udělat nepostradatelným a v tom je jeho síla. Je skutečně pravou rukou hospodyněk a tak ochotný na jediné kývnutí, že by se bez něho už těžko obešly. Pod záminkou, že má ze Stázy Hroudové strach, se pořád dělí mezi dvě vdovy, ale dá se předpokládat, že si vždycky přijde na své. Dělá to ostatně diskrétně, Lenku navštěvuje otevřeně ve dne a ke Stáze jde až po setmění, a to se krade jako manžel za milenkou. Sám považuje v duchu za svou hlavní ženu Lenku, ona ho první vytáhla z bídy. S ní se taky ožení, až postavení nezaměstnaného přestane vynášet. Prozatím si říká, že je pořád dost oblíbený, aby nemusel mít strach o budoucnost. V tom by se mohl přepočítat: nejenom že po něm pase závist, ale žít v samém středu politických intrik a stranických bojů, to není situace pro něj zrovna dobrá. Na tomto poli by mu ženská pomoc nebyla nic platná.

Čas od času se ozve ranní klekání nepodařeným tónem. Zvonokosané už tu disharmonii znají: to vyzvání kostelník Mikuláš, kterému Hřejpivo na den nebo dva svěřil svůj zvon a službu v kostele. Všichni vědí, že zvoník vyrazil do Svatobořic za tlustou Mářou, na kterou má pořád chuť. Hřejpivo není nikdy pryč dlouho a pokladničky už nebývají rozbité. Je pravda, že za svítání, když všichni spí, dají se za pomoci zahnutého a smolou natřeného drátu vylovit bankovky jedna za druhou. Takový postup ale vyžaduje značnou dávku trpělivosti a obratnosti a nedá se ukořistit žádná velká suma, nanejvýš občas menší kapesné. Ví o tom jedině tlustá Mářa. Dovede to ocenit a nepočítá Hřejpivovi běžný tarif: lichotí jí, že je pro ni okrádána církev.

Nad Nanynkou Bulíčkovou se na nějaký čas uzavřelo ticho. Nic divného. Pyšné hlavy, které opustily rodiče a Zvonokosanům hodily rukavici, se chtějí vrátit jedině na koni. Některé se nevrátily nikdy, z čehož nezbývá než usoudit, že po neslavných dobrodružstvích zapadly do městského podsvětí. Tak na příklad jeden Zvonokosan tvrdí, že když se vracel z cesty do Marseille, našel v jednom domě lásky děvče, které pocházelo z městečka. („Že jsem znal rodiče, tak jsem si s ní netrouf jít.“) Jiné děvče ze Zvonokos zahlédl kdosi v jedné špinavé vykřičené námořnické krčmě v Brestu. Rodičům se to nikdo neodvážil říci a všichni udělali nad nešťastnicemi kříž. Jiné se vrátily jakž takž k normálnímu životu, který nebyl sice skvělý, ale přesto se aspoň mohly ukázat v doprovodu manžela. Na příklad Bibi Vohrndírová, která si vzala nosiče mrtvol z Montceau. Nebo Leontýna Krejzlová, provdaná v Lyonu za
tramvajáka. Než se tedy rozhodne osud Nanynky Bulíčkové, ať už v dobrém nebo špatném, musíme jí dopřát několik let. Povídá se, že prý v Paříži navštívila Lili Mrázkovou, která vzala mladou krajanku pod ochranu. Samosebou, život v kruzích, kde dosáhla úspěch krásná Lili, není žádný med. Ale šikovná, dobře rostlá dívka si tu pod jejím dozorem musí poradit.

S Marcelou Karafiátovou, matkou dvojčat, se konečně všechno upraví. Ze měla kliku, to je fakt. Ta klika byla náhlá smrt Markéty Podolákové, která ve dvaatřiceti letech po sobě zanechala bezmocného vdovce se třemi dětmi na krku. Potřeboval ženu, která by se o ně starala. Podolák si vezme Marcelu. Shromáždí všech pět dětí pod jednu střechu a budou to všechno vychovávat jako bratry a sestry a třeba i s přírůstkem, protože Marcelina plodnost na to vypadá. Konečně je zachráněna! Jak se děti jednou zamíchají mezi Podoláky, na minulost se zapomene. Podolák na tom taky neprodělá, dostane ženu o dvanáct let mladší než byla nebožka. A svěží, veselou, statnou a v domácnosti čilou, kdežto chudák Markéta byla věčně jak pára nad hrncem. Jak se říká: „Všechno zlé k něčemu dobré.“

Stázka Dlabalová je vdaná a zase v jiném stavu. Ukazuje své rostoucí těhotenství s klidnou jistotou zákonné manželky. Mladý manžel je na svou kvetoucí mladou ženu zřejmě velice pyšný. Předsudky stranou, důležité je, kolik radostí žena v manželství poskytne. Co se týče radostí, Stázčiny přírodní dary jsou spolehlivě bohaté a ostatní jde ruku v ruce. Žena dobrá do postele je většinou od přírody milá a život s ní je příjemný. Stázka patří do stejné ženské kategorie jako Růženka Botičková, která byla v mladých letech taky svedena a za deset let její láska ke Standovi ani jednou neselhala, což je důkazem, že se spolu dělí o jedno velké společné štěstí. Není to úspěch častý a stojí proto za zmínku.

Vilma Holoubková, u konce sil a slzí, konečně ukořistila milence. Vlastně spíš potkala, protože podnět nevyšel z její strany. Duši měla však plnou románových příběhů a milostných představ a přetékala něhou (tisíckrát šeptem vyznanou svůdcům, jejichž těla nikdy nedostala reálný tvar). Stačilo jí zašeptat do ucha pár něžných slov, která nemusela mít ani smysl či originálnost, aby si je ve svém přecitlivěle vnímavém rozpoložení proměnila v božskou hudbu a podlehla nyvému roztoužení, které ji zalilo jako rozčeřené kruhy rybniční hladiny, jež objímá ve vlnách svých rozhoupaných mas tělo plavce. Její milenec není z kraje. Obědval jednou u Macaráta, všiml si hezké úřednice a vytušil pod nucenou přetvářkou volné srdce. Byla zrovna neděle, pro Vilmu Holoubkovou den nejsmutnější samoty, prázdna a strašlivé nudy, tak těžké nezaměstnanému srdci. Odvážně ji oslovil a pozval na projížďku vozem. Tm všechno začalo. Je to chlapec asi dvaatřicetiletý, hezkého zevnějšku. Krajinou projíždí na služebních cestách. Předem vždycky zavolá. Jakmile zavře kancelář, jede za ním Vilma do Thoyssey nebo do Máconu na motorce, kterou si kvůli tomu cestování za láskou právě koupila. Od osoby úřední, která by měla jít v morálce a vzorném vystupování příkladem vstříc, je takové chování možná nečekané. Dává si však pozor, aby nebyla nápadná, a krom toho má dobrou naději, že věci jednoho dne dostanou zákonný charakter. Zatím je šťastná: má na koho myslet, a když se ozve telefon, celá se roztřese a potichu si šeptá jisté jméno.

Gizela Dyndová a slečna Burdová jsou na tom pořád stejně, jedna s hrůzou hledí, jak se blíží pětatřicítka, druhá, jak přichází čtyřicítka. Bojují seč mohou proti zubu času, který neúprosně zanechává stopy. Gizela Dyndová nasazuje výraz čím dál sarkastičtějšího pohrdání, pod kterým jí ale trapně žloutne tvář, což věci nijak nespraví. Slečna Burdová se utíká k pedagogickým disciplínám a utěšuje se myšlenkou, že formuje mladé duše. Při vyučování je však čím dál kyselejší a často ji opouští trpělivost. Když se dívá na své malé svěřenkyně, tu a tam už prozrazující stopy předčasné zralosti, nejradši by jim řekla: „Ještě pár let, dívenky, a neváhejte. Padněte rychle do náručí, které se vám otevře.“ Dokonce si říká, jestli není lepší udělat hloupost než potom litovat. I když se život ve dvou nepodaří, pořád je takové risiko lepší než život, který nebyl naplněn.

V šiku starých panen vládne nelad. Muselo k tomu dojít. Z Rozálie Šarapatrčkové je už hotová megera, strašlivě pohoršená tím, jak Pavlína Hedvábná dává najevo své city k panu faráři, jak se v jeho blízkosti třese a jak se vrhá do zpovědnice, aby tam s rozkoší mumlala své hříchy, zplozené chorobnou fantazií. Farář jí zakázal, aby se zpovídala víckrát než jednou týdně, a ještě se mu to zdá moc. Duše jedné praštěné osoby nemá zapotřebí tolikeré péče. Podle jeho názoru by Pavlína Hedvábná potřebovala spíš psychiatra než kněze. A Eufrozina Mnišková je stejně bláznivá jako Pavlína.

Ten krátký přehled by nebyl úplný bez Jarmily Macarátové, jedné z typických postav městečka; zuby nehty si snaží udržet titul „Krásné Jarmily“, který kdysi jednohlasně získala. Už drahný čas přiznává podle nálady pětatřicet nebo devětatřicet (slovo čtyřicet jí nahání hrůzu), což je důkazem, že už ten věk dávno přesáhla, nikdo by však nedovedl říci o kolik, a žádný z jejích starých ctitelů to netouží vědět. A co na tom záleží, když je to pořád ještě krásná, imposantní žena s výrazem hlubokého citu v tváři a plně ovládající své půvaby, i když se chrání vystavovat je do příliš prudkého světla. Jarmila se však mění. Začíná žárlit na Floru a chová se k ní kysele, přitom ji však nedokáže vyhodit, protože nádherné děvče přitahuje do hotelu zákazníky a do pokladny peníze. Je to nevraživost obletované ženy, polekané, že ji na scéně, kde dosud vládla sama, nahradí jiná, a
to sokyně bez opravdové autority a hodnosti, obdařená jen nespravedlivou výhodou mladého, kvetoucího těla, zatím co pro ni nastává čas poslední mízy. Pevné, majestátní Jarmilino tělo připomíná solidní masu zadní stráže, která si nechce přiznat porážku, přestože ústup je už zahájen. Odvážný postoj může zkázu oddálit, ale ve vítězství ji nepromění. Jarmila to ví, poznává to podle skrytých znamení a prožívá muka ženské krásy, jež plane posledním ohněm a doutná poslední vášní. Nehodlá svůj poslední žár obětovat tomu alkoholem prosáklému hovadu Macarátovi, kterého v brzku čeká smrt notorického opilce. Z určitých záchvěvů na rtech, z líně se vlnících mocných boků a těžkého, zasněného pohledu, jaký upírá Jarmila na mladé muže, by mohl pozorovatel odhalit, že její srdce i smysly jsou zralé k bláznivému kousku, do kterého se vrhne v zoufalém, divoce zvířecím potěšení celou bytost. Ovšem čtyřicátnice plná vášně a nadržených vzdechů se ještě může dát. Hraje o všechno a jde vstříc budoucímu pokoření, ale není to pořád lepší než zasmušile a resignovaně očekávat chvíli, kdy se bude muset definitivně odřeknout všeho? Ještě jednou se, paže, sevřete, ještě několik pohlazení, několik objetí, pro smilování, ještě naposled!

To všechno neznamená, že by se Zvonokosy proměnily v Babylón, jak tvrdí pani Cizrníková. Pravda je, že mravy na venkově jsou teď jiné. Je to následek velkých válečných změn: muži cestovali, viděli mnoho věcí a vrátili se s novými myšlenkami. Pak přišel pokrok, rozvoj techniky a automobilismu. Oslnění Zvonokosané čekali, že jim začnou lítat pečení holubi do úst. Iluse se však rozplynula, starosti se vrátily a byly horší, protože požadavky i ceny vzrostly. Nezbývá než volky nevolky jít s dobou, přizpůsobit se novému životu. Jsou lidé šťastnější než dřív? Kdopak to ví. Jisté je, že už nemohou být šťastni týmž způsobem.

Přihodila se neobyčejná a naprosto nečekaná věc, která možná bude mít na osud Zvonokos veliký vliv.

Když si jednou v lukách Lojzina Klepetková kvůli jisté potřebě přidřepla za křoví, dostala náhle odspodu vařící spršku, při které vyskočila, a ječíc bolestí, utíkala vykasaná pryč. V tu chvíli si myslela, že jí nějaké divoké zvíře vyrvalo kus masa nebo že ji kousl jedovatý had. Ránu si prohlédnout nemohla. Bolelo to ale pekelně a musela držet sukně vzhůru, aby se poraněného místa nedotýkala látka. Postavila se na kraj silnice ke stromu a číhala po někom, kdo by jí pomohl. Ukázala se dodávka pekaře Bandura, který rozvážel chleba Zvonokosanům žijícím dál od města. Vyvstala proti němu prazvláštní ženská postava. Podivil se sice, proč stopuje auta v tak nemravném postoji, ale šlápl na brzdu a zastavil. Lojzina Klepetková ve vrcholných mukách zapomněla na všechen stud. Otočila se k pekaři opařenou částí těla, která hrála všemi odstíny rudé a fialové.

Když Bandur spatřil její zadnici, na které naskakovaly puchýře přímo před očima, bylo mu jasné, že na tohle si pacientka sednout nemůže. Vytáhl ji jak se dalo nahoru do vozu pod plachtu, a tam klečela na všech čtyřech s nahým zadkem a svolávala na pomoc všechny svaté. V téhle parádě ji dovezl až k Funebralovým dveřím. Doktor byl na štěstí doma. Usoudil, že bude vhodnější prohlédnout Lojzinu ve voze, aby nemusela odhalenou část své osobnosti předvádět zvědavým pohledům městečka.

„No vy jste ale pořádně popálená! To si myslím, že jste měla zadnici jako v ohni. Jak jste k tomu přišla, chudinko?“

To bylo právě na věci nejpodivnější, že se to podle Bandurova vyprávění stalo uprostřed polí. Funebralovi se podařilo nejhorší bolesti zdolat utišující, hojivou a umrtvující mastí, po Zefiralu dalším zázračným výrobkem, který před nějakým časem vyšel z Kroupový laboratoře. Lojzina Klepetková, obalená do vaty, mohla spustit sukně a vypovědět, co se stalo. Ale to málo, co řekla, příhodu nijak nevysvětlovalo.

„Zvláštní věc,“ řekl Funebral. „Nevidět vaše puchýře, ani bych tomu nevěřil… Našel byste to místo?“ zeptal se pekaře.

Když Bandur řekl, že ano, nasedli do vozu.

„Jedme tam hned,“ řekl. „Ať má srdce pokoj.“

Snadno se orientovali podle skupin stromů a nemuseli hledat dlouho. Za jedním křovím bylo slyšet pleskot padající vody.

Zblízka spatřili, že ze země tryská tenký, několik metrů vysoký gejzír. Mýlka nebyla možná.

„Pramen,“ řekl Funebral. „A to bohatý pramen.“

„A teplý, doktore. Vidíte, kouří se z toho.“

„Je to horké zřídlo.“

Ten vysoký stupeň tepla určitě odpovídal zcela výjimečným kvalitám. To byla první věc, o které bylo třeba se ujistit. Nechal se zavést do Kroupovy residence, aby mu to pověděl. Vrátili se společně s nádobkami na odebrání vzorků.

„Přikročíme k první analyse,“ řekl lékárník, taky celý vzrušený.

Voda byla šumivá, železitá, s obsahem sody a bikarbonátu. Kroupa prohlásil, že tím už na první pohled obsahuje nepopiratelné léčebné vlastnosti. Až se přesněji zjistí složení, dá se určit, na jaké tělesné choroby bude mít obzvlášť blahodárný vliv.

„V tom pramenu,“ řekl Kroupa nakonec, „je možná budoucí štěstí kraje. Kolikátého je dneska? To datum nesmíme zapomenout.“

„26. září 1936.“

„Píšu si to. Vy si to zapište taky. A poznamenejme si hodinu. Později člověk lituje, že takové věci zapomněl.“

Příběh s horkou lázní se rychle rozletěl po celém kraji. Celé Zvonokosy putovaly za pramenem. Prýštil teď pravidelně a mocně. Byla to neslýchaná věc, ve vinařském kraji tryskala ze země minerálka!

Lojzina Klepetková se z místa nehnula. Její zadní část, zmohutnělá obvazy, připomínala proslulé obliny Stázy Hroudové. Ještě pořád se nemohla posadit a v noci spala na břiše. Dvacetkrát za den opakovala svůj příběh a pyšně ukazovala na pramen:

„Ten jsem objevila já.“

„To jste měla čuch, Lojzino, že jste se posadila zrovna tam,“ říkali Zvonokosané a blahopřáli jí k jejímu kouzelnickému nadání.

Tehdy se přišlo na tu nápadnou shodu. 26. září bylo přesně na den datum prvních zázraků, které se udály před několika lety, když Lojzina Klepetková (právě ona) bděla v kostele nad pozůstatky faráře Calaby. Byla to opravdu zajímavá náhoda.

„Vzpomenete si ještě, Lojzinko, co říkal ten hlas?“

„Anděl říkal…“

„Víte určitě, že to byl anděl?“

„Pro tu záři v kostele jsem ani neviděla. Ale bylo slyšet křídla. A podle hlasu se poznalo, že to nikdo jiný nemůže být.“

„A co říkal, mohla byste to opakovat?“

„To nezapomenu jakživa. A Žofka Vrtílková si to zapsala. Možná že to ještě má. A byla s ní Stáza Hroudová…“

Svědectví Stázy Hroudové, podezřelé z nekalých piklů a simulantství, nebylo však žádoucí.

„Tohle povídal ten anděl: ‚Tvá pokora, Calabo, dojala srdce boží a přijde den, kdy budeš prohlášen za svatého. Na tvoji památku dojde v krajině k velikým zázrakům a ke Zvonokosům se obrátí zraky celé Francie.‘“

Nebylo možné, aby si Lojzina Klepetková, známá svou prostoduchostí, taková slova vymyslila. Ani trochu se to nepodobalo jejímu naivnímu způsobu vyjadřování.

Z tohoto hlediska nabýval právě objevený pramen opravdu nadpřirozeného charakteru a bylo možno ho považovat za jeden z ohlášených zázraků. Našli se přirozeně skeptici, kteří se tomu smáli. Kouzlo nadpřirozeného však mocně působilo dál, hlavně na ženy, a taky proto, že jako nadpřirozené se vždycky nejlíp vysvětlí, co se vysvětlit nedá. Anděl Lojziny Klepetkové měl mocnou řadu přívrženců. Lidé připouštěli, že v zázraku mohl mít prsty dobrý farář Calaba. To se ví, že z nebe bdí nad svými ovečkami dál. Jestliže věnoval vinařům pramen, ten nejméně čekaný dárek, jaký jim mohl dát, jistě pro to měl své svaté důvody, diktované vyšší moudrostí, nabytou v sousedství božím. Začalo se docela samozřejmě říkat Calabův pramen.

Název se rychle vžil. Ať už byl vyslovován z přesvědčení nebo ironicky, na tom nezáleželo. Pěšinka se radoval, že má pro Paříž zase novou pěknou historku. A farář Paták byl toho názoru, že církev může jedině získat, dostane-li léčivá voda jméno po příslušníku duchovenstva.

K prameni se sjížděli ze všech stran a nejen zvědavci, ale i vědci, specialisté, technici. Mluvilo se už o lázeňském středisku nebo o zázračné nádrži, jako je v Lurdech. Neřekl snad anděl: zraky celé Francie se obrátí k tobě? Záhadná slova. Taky děsivá, pokud je zárukou míru a klidu spíš život v ústraní. Kolik duchů – z těch všech, kteří se často nudí, aniž jsou si toho vědomi – odolá kouzlu novoty? Ať už byl pramen zázračný nebo ne, novoty sliboval, a ne bezvýznamné.

Zvonokosané toužili, aby sláva jejich malé vlasti rostla a její jméno aby vstoupilo do dějin. Možná je to marnivost. Ale taky hlavní páka lidského podnikání. Našli se lidé, kteří se spokojili slovy: „Uvidíme…“

Ať už to bylo jak chtělo, zázrak nezázrak, pokrok nepokrok, ve Zvonokosech lidé používali vodu leda na mokré zábaly. Sami ji nepili, drželi se svého vína a zpívali:

Kamarádi, život zlý je pro chudáka i pro taškáře. Nic na světě neužije, kdo se vína, slyšte vinaře, nenapije, nenapije!

Obsah:

Místo předmluvy

Nové časy

1/ Smrt, zázraky a zpěvy

2/ Svět se mění

3/ Pokrok

4/ Zvonokosy se vzmáhají

5/ Náboženské komplikace

6/ Náboženské komplikace (pokračování)

7/ Stovka za hodinu

Sociální případ

1/ New York a Zvonokosy

2/ Vincek Pajda se zapisuje

3/ Svobodní mládenci, vdovy a dcera rozkoše

4/ Ženská moc

5/ Politika především

6/ Hádky

7/ Následky

8/ Tváří k budoucnosti

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s